Na stezce Majáků - Cesta domů

Dnes dne už nikam nespěcháme. Autobus do Coruny nám jede až v jedenáct a když ho nestihneme, v jednu nám jede další. Je to přímý spoj bez přestupu, taže to bude v pohodě. Snídani jsme si objednali až na devět, takže se Miška prospí a já si aspoň stihnu konečně zapsat něco z této cesty. Docela v tom plavu, ale ono by stačilo věnovat se tomu víc než jen ráno a u toho nedělat tak podrobné zápisky. Na druhou stranu při společných cestách je ráno jediný čas, kdy se tomu můžu věnovat, protože já klasicky vstávám velice brzy a Miška si naopak dlouho pospí. Večer to máme přesně naopak. Já vytuhnu klidně i v devět a nemůžu taky stále jen sedět u telefonu a něco do něj ťukat.

Před devátou Mišku budím a jdeme do jídelny, kde nás včera vítal ten hodný děda. U dlouhého stolu už sedí dva lidé. Děda sedí na baru v kuchyni, kde jeho dcera připravuje vajíčka. Děda okamžitě vstává a vítá nás. Ukazuje nám, kde je pečivo, kde si můžeme nabrat bábovku a tak dále. U každého místa u stolu je malá mistička s ovocným salátem, jogurt a malé skleničky s různými müsli a semínky. Nabíráme si každý pár kouské té výborné bábovky a jdeme si sednout. Paní z kuchyně na nás mezitím volá, že nám ještě přeipraví omeletu se slaninou a sýrem. Jsme opravdu unešeni servisem a pohostinností těchto lidí. Po snídani se jdeme sbalit a odcházíme.

"Vy už nás opouštíte?" povídá děda až zklamaně a překvapeně. Podává nám ruku a děkuje za návštěvu. Přeje nám vše dobré. Pak otevírá skříňku, kde jsou obrovské mušle, které jsou zdobené malbami. Ty sbírá na pláži jeho žena a pak je takto umělecky upravuje. Jednu nám dávám na památku. Mezitím schází i jeho žena, objímá nás a přeje nám vše dobré. Tenhle dům nás opravdu vyved z míry. Tohle jsem nikde nazažil a že už jsem něco pohostinných a srdečných lidí potkal.

Opouštíme tento dům dobré nálady a vydáváme se na cestu k obchodu se suvenýry, na kterém byl obrázek Traskiho a nápis Traski Friend. Miška doufá, že zde sežene věci, které si nekoupila v hotelu v Laxe, a tedy magnetickou zelenou šipku a plyšového Traskiho.

Přicházíme k obchodu, před kterým na schodech sedí poslušně pejsek a zaštěká, kdykoli někdo do obchodu vejde. Super zvonek, smějeme se. Už od vchodu vidím na Zelená trička O Camino dos Faros. Zanedlouho najdeme i plyšové skřítky Traski. Miška si jednoho bere, ale šipky zde nemají.

Opouštíme krámek a vydáváme se na zastávku, odkud nám pojede autobus do Coruny. Jsou zde hlavně chodci, kteří zde ukončili svatojakubskou stezku, ale také naši známí, se kterými jsme se potkávali poslední dva dny. Spolu s nimi zde čekají další lidé s velkými kufry. My si to hned mysleli, že si věci přesouvají z jednoho města do druhého autem a sami putují opravdu hodně na lehko. To proto byli každý den v úplně jiném oblečení a přesto cestovali s minimalistickými baťůžky.

Cesta autobusem trvá dvě hodiny. Po jedné vystupujeme v Coruně a rozhodneme se, že na ubytko dojdeme pěšky. Máme to asi půl hodiny chůze. Dostáváme hlad a když vidíme, jak vše opět zavírá k vůli siesty, rychle se zastavujeme aspoň v mekáči. No nadšený z toho nejsem, nezdravého už bylo na téhle cestě víc než dost. Docela bych si dal pěkný kousek masa nebo ryby. Když dostanu svou objednávku, taky z ní nijak nadšený nejsem. Docela bída.

Brzy přicházíme na ubytko, dáváme si sprchu a pak usínáme. Trošku se prospíme a jdeme se projít městem. Našim cílem je pláž. Městem tak prokličkujeme až na promenádu, odkud vidíme na velký zelený triangl na druhé straně zátoky. Držíme se tedy promenády a šlapeme až k němu. Horko je neskutečné a jsem rád za každý stín, ve kterém se můžu schovat.

Když dorazíme k vysokému jehlanu, kolem kterého je bazének v němž se koupou racci, začínám se zajímat, co je to vlastně za stavbu. Jmenuje se to Obelisco Milenium a jde svým způsobem o moderní maják, který zde byl vztyčen v roce 2001 k poctě nově započatého tisíciletí a je tak protiváhou naproti stojícímu římskému majáku Herkulova věž, který je naopak nejstarším majákem na světě. Velká kamená věž mne zaujala svou majestátností už když jsme zde dorazili, ale když si přečtu jak je stará, vím, že tam musím. O výletu na další den je tak rázem rozhoduto.

Po cestě zpátky se stavíme v baru na drink a v obchodě na nákup a vracíme se na pokoj, který opouštíme až k večeru, kdy se jdeme podívat na západ slunka na pláži. Výhledu však brání mraky, a tak z toho nic moc není. K večeru se však dělají extrémní vlny.

Vracíme se na aprtmán, který máme snad na nejrušnější ulici centru starého města. Pod okny máme hned několik barů a i když zavřeme okna, je zde hluk, jako bychom spali přímo na ulici. Nemít špunty do uší, tak se zde snad nevyspím.

Další den opět nikam nespěcháme. Checko-ou máme až ve dvanáct a letí nám to až v devět večer. Mišku tak nechávám spát až do jedenácti a teprve potom snídáme. Pak se vydáváme na dlouho cestu ulicemi města, která nás vede k majáku. Dnes je státní svátek, a tak je všude spousta lidí.

Kdyř dorazíme na konec města, už vidíme zelený pahorek, na kterém se tyčí opravdu velkolepý maják. Jdeme až k němu a celý ho obcházíme. Na opačné straně je mozaika velkého kompasu s různými symboly a textem, který se nám nedaří přeložit. Když však jedno slovo vyjde jako Wales a prohlédnu si symboly opět, začínám se chytat. Hřebenatka bude Galicie, Trojlístek Irsko a Bodlák bude Skotsko. Co jsou ostatní symboly netuším, ale začíná mne to skutečně zajímat. Nakonec se dopátrám, že že můj odhad byl naprosto správný a všechny symboly odkazují na keltské národy.

Na kompase je jetel symbolizující Irsko, bodlák zastupující Skotsko, triskalion jako ostrov Man, drak za Wales, svatý grál za Cornwal, hermelín za Brataň a hřebenetka odkazující na Galicie. Lebka pak odkazuje na dávnou legendu zde poraženém obrovi, jehož hlava zde byla zakopána. Zajímavé. Rád bych si mozaiku vyfotil, ale stále na ni stojí spousta lidí a další přicházejí, a tak nakonec odcházím. Rád bych se podíval do věže, Mišce se však nechce. Prý tady počká s batohem a bude se slunit. Já jdu hledat vchod. Když ho najdz zjistím, že vstupenky se prodávají dole na parkovišti tak čtvrt hodiny chůze odsud. Naštěstí se však dají koupit i online, a tak si kupuji vstup za půl hodiny a jdu si mezitím sednout za Miškou.

Prohlídka majáku začíná v podzemních prostorách, kde si prohlédnu základy a archeologické nálezy. Pak už mne ovšem čeká zdlouhavý výstup věží, která byla rekonstruována v devatenáctém století. Téměř na hoře potkávám pána, který vyloženě září radostí z tohoto místa. Moc mu to přeji. Je vidět, že si splnil návštěvou majáku svůj sen.

Pokračuji po úzkých schodech a vystupuji na venkovní balkón obcházející horní část majáku. Výhledy na město i okolí jsou naprosto epické! Přichází zde i onen pán, kterého jsem před chvílí potkal. Nevím proč mne tak zaujal, ale mám z něj takové zvláštní pocity. Cítím radost, kterou cítí on. A zároveň vidím, že je dojatý a smutný zároveň. Takový zvláštní pocit soucitu i radosti s naprosto neznámým člověkem jsem ještě nezažil.

Scházím z majáku a vracím se za Miškou. Společně pak míříme do města a doufáme, že najdeme dobrou restauraci, kde se konečně dobře najíme. Cestou si ještě odběhnu, abych si vyfotil maják z boku a u toho nás předbíhá ten smutně veselý pán. Jde s hlavou dolů a vypadá opravdu zdrceně. Máme ho před sebou a máme z něj zvláštní pocit, pak se však najednou otáčí, září smíchem a radostí a maják na pahorku za námi si fotí. Je to opravdu zvláštní.

Cesta nás přivádí do centra, kde je spousta restaurací. Hlavní je však vybrat si nějakou dobrou a nespadnout do turistické pasti, a tak dost koukáme na recenze na googlu. Vstupujeme do jedné restaurace, která se nám zamlouvá, ale za je narvaná a u volných stolů jsou všude cedulky Reserve. Pak jdeme do nedaleké Taberny, obsazujeme volný stůl a prohlížíme si jídelák. Za chvilku u nás stojí číšník a že jestli nemáme rezervaci, tak máme vypadnout. Míříme do další restazrace, která má docela dobré hodnocení. Moc lidí zde však není a to se nám zdá divné. I přesto si zde sedáme a objednáváme. Já si dávám specialitu podniku v podobě steaku z hovězí svíčkové s restovanými bramborami a sezónní zeleninou. Maso je však studené, restované brambory jsou vlastně lupínky a místo sezónní zeleniny dostávám salát. Miška si dává vepřovou panenku a dostává vyloženě vysušené maso. Tohle úplně výhra nebyla.

Po jídle jdeme ještě kouknout do obchodu se suvenýry a naposledy si procházíme historické centrum. Koukáme po zmrzlině, ale je zde taková řada a paní se opět baví s lidmi jen španělsky, takže nakonec odcházíme. Sedáme si na zastávku, odkud by měl jendou za hodinu jet autobus na letiště a čekáme. Postupně zde přichází více lidí, kteřá se chtějí dostat na letiště, ale všem nám pak nějaký děda oznamuje, že odsud to nejezdí. Nějak mu však nechceme věřit, protože hne vedle je sloup, od kterého autobusy na letiště jezdí. Na druhé straně zastávky je však nalepená cedulka s textem pouze ve španělštině, která cestujícím oznamuje, že momentálně jezdí autobus na letiště z úplně jiné zastávky. Napadají mne dvě otázky:

1) Proč to nevisí přímo na sloupu s jízdními řády na letiště ale na úplně opačné straně zastávky? 2) Proč je to obyčejná A4 s uprostřed natištěným nápisem pouze ve španělštině?

Držíme se lidí, kteří jedou rovněž na letiště, nastupujeme na jeden z červených městských autobusů a spolu s nimi jedeme dále. Vystupujeme tam co oni a čekáme na autobus. Brzy přijíždí. Na letišti jsme dostatečně brzo a jde o jedno z těch menších letišť. Ještě více nás pak překvapí, jak malé letadlo pro nás přiletí a jak blízko zaparkuje u výstupu z letadla. Něčím tak malým ještě ani jeden z nás neletěl. V Madridu přistáváme o půl dvanácté v noci a musím říct, že je to pravý opak letiště v A Coruna. Je to asi největší letiště, na jaké jsem kdy byl. Přistáváme na Termináu 4 a musíme se dostat na Terminál 1. Než se vůbec dostaneme z terminálu, uběhne tak dvacet minut. Aby taky ne, když je tady 200 gatů. Pak jedeme dalších 15 minut autobusem na Terminál 1.

Další letadlo nám letí až zítra v šest ráno, takže máme čas. Procházíme bezpečnostní kontrolou a pak si jdeme najít místo na spaní. Asi za půl hodiny najdeme Burger King, kde mají kožené sedačky a pospávají zde lidé. Nastavuji budík na čtyři ráno a zkouším se prospat. Moc mi to však nejde. Odcházím na záchod, mezitím přichází nějaký chlapík a všechny vyhazuje s tím, že musí uklízet. Hledáme si nové místo, kde aspoň na hodinu usnu, ale stejně se celý další den cítím jak vyoraná myš.

Odpoledne přijížíme do Znojma a další den přejíždím do Ostravy, kde mne čeká zubař, vyřizování po dlouhém návratu z Rakouska a hledání servisu pro můj notebook. Už ho mám pět let a kompletní servis by byl na místě. Tak nějak doufám, že to stihnu vyřídit co nejdřív. Rád bych se vydal na dlouhou cestu po hřebenech na severní hranici Čech a posléze podniknul i něco na Slovensku. Měl jsem takový smělý plán an přechod celého Slovenska po hřebenech hor, ale na to mám asi příliš málo času. Pokud se mi však podaří vydat alespoň na Východokarpatskou Magistrálu a přejít Nízké Tatry, budu šťastný.