Na stezce Majáků – Den 7.

 27.4.2026

Vstávám v sedm a jdu k oknu. Zvedám rolety a nemůžu uvěřit vlastním očím. Po třech dnech vidím oblohu bez těžkých šedých mraků a vypadá to, že každou chvíli začne přímo naproti našim oknům vycházet slunce. Ráno bez mraků jsme na tomto treku snad ještě nezažili a že se kdy doškáme slunce východu přímo proti nám by nás nikdy nenapadlo, když jdeme po západním pobřeží. Když se však nad tím zamyslím, Mixía leží na straně pevninského výběžku natočená směrem ke španělskému vnitrozemí, takže to i docela dává smysl. Doufáme, že se naše prosby naplní a užijeme si po třech dnech zase trošku hezkého počasí, které jen podtrhne nádheru krajiny, kterou nás naše cesta povede. Dnes a zítra nás čekají největší kopce na celé trase a včera se na nich držely více méně těžké mraky. Opravdu nerad bych pokračoval těmi nejkrásnějšími etapami treku ponořen v mlze.

Balíme si věci a mezitím nad přístavem opravdu vychází slunce. Místo abychom tak pokoj opustili v sedm, jak jsme původně chtěli, tak stojíme u okna a fotíme si vycházející slunce. Až když se vyhoupne nad obzor v celé své kráse, opouštíme pokoj a scházíme k nedaleké kavárně, která už má otevřeno a kupujeme si zde kafe s sebou. K tomu dostáváme dva kousky domácí buchty. Jednu si rozdělíme a druhou balím do papíru a schovávám v zadní síťce batoh na později. Zacházím do další uličky a na parapetu zavřeného krámu si mícháme kafe. Z ulice po straně mezitím vychází čtveřice se psem. Usmívám je a zdravím, ale oni si nás spíš otráveně prohlédnou a šlapou na okraj města. Krčíme rameny a tiše dodáváme jo tam běžte, tam mají kávu skvělou. Pak si házíme batoh na záda a vyrážíme na cestu dále.

Stoupáme kolem stále zavřeného obchodu Eroski k hřišti, od hřiště dále ulicemi města a za městem pokračujeme po okraji silnice, odkud se nám dostává prvních pěkných výhledů na další z kopcovitých zelených výběžků zasahujících do moře. Pokračujeme po silnici, dokud nedorazím k šipce, která nás směřuje k pláži pod námi. Zahýbáme tedy doprava a pak prudce klesáme dolů po stezce, u které si dal někdo tu práci a vysek podél ní trávu i keříky.

Scházíme níže a přecházíme po mokré pláži, na které se válí hromady naplavených řas, mezi kterými poskakují tisíce zvláštních přerostlých bílých blech. Nevíme, co to je, ale stavbou těla to blechu opravdu připomíná a stejně tak to i skáče. S každým krokem se dá celá pláž do bleskového střemhlavého pohybu. Co je tohle sakra za mořský hmz?Na opačné straně pláže opět přecházíme na úzkou stezku vedoucí nás orosenou zelení. Na opačné straně můžeme vidět kopcovitou krajinu nad městem Muxía, ze kterého jsme dnes ráno vyrazili. Pokračujeme po pobřeží a přicházíme k velké tabuli s mapou celého treku. Je fajn, že něco takového nacházíme až tady, téměř na konci. Chvíli ji zkoumáme a počítáme majáky na trase. Až tady zjišťujeme, že maják Sisargas na ostrově kousek Maplpicou se počítá jako jeden z těch osmi velkých majáků, kolem kterých nás cesta povede. Dosud jsme mysleli, že jich nás čeká celkem osm, ke kterým dorazíme přímo na pobřeží. Také zde jsou fotky některých zajímavých míst, které jsme měli cestou míjet. Marně přemýšlím, kde jsme minuly velké kruhové zídky. Dle všeho měly být na úseku, který jsem si sólo nadcházel, zatímco Miška pokračovala po pobřeží, ale nic takového jsem cestou neviděl, přitom jsem se po celou dobu držel značení a to i v místech, kde jsem podle mě nemusel a zcela zbytečně si něco nadcházel. Velice zajímavé.

Otáčíme se a pokračujeme podél pobřeží s výhledem na protější stranu na místa, kterými jsme před chvílí kráčeli. Čtveřici se psem zde však stále nevidíme. Stezka se obtáčí kolem zeleného svahu a po naší pravici opět převládá moře. Před sebou už vidíme první velké stoupání, které nás dnes čeká. Ještě než pod svah dorazíme, shodujeme se, že se nasnídáme až nahoře.

Překračujeme strouhu potoka přicházející odněkud z vnitrozemí a začínáme zdlouhavě stoupat po úzké stezce stoupající napříč zelenou trávou a kamením. Zatímco Miška šlape pomalu vzhůru bez pauzy, já každou chvíli zastavuji, abych si vyfotil výhled za mými zády. Je to však zbytečné, protože ty nejkrásnější výhledy nás klasicky čekají až nahoře. No jo, ale co kdyby to tak náhodou nebylo?

Miška pokračuje dále přes plochý pahorek, zatímco já se stavím na balvan na okraji fotím fotky na všechny strany. U toho si nezapomenu natočit ani jedno 360 video, které stejně beztak jen nahraji na Instagram do storýčka a pak ho zase smažu. Po nějaké době se vracím na stezku a šlapu za Miškou, která už si našla místo na jednom obrovském plochém kameni, u kterého se můžeme opřít zády o další velký balvan. Vytahujeme si z batohu, co si kdo na snídani nakoupil. V mém případě je to místní kruhová bábovka plněná čokoládovou polevou. Na to, že jsem ji na vrch batohu balil až dnes to teda docela odskákala. Většina se rozpadá, nemalý část je dokonce v sypkém stavu. Nic jiného zde však nemám, a tak to neohrabaně sbírám rukou, cpu do pusy a u toho kolem sebe neskutečně drobím. No aspoň budou mít mravenci co žrát, myslím si. Po bábovce si dávám ještě jablíčko.

Po snídani se zvedáme a vyrážíme na cestu dále. Stále máme krásné počasí, které si docela užíváme a doufáme, že se to jen nezmění. Odněkud z protisměru mezitím přichází nějaký postarší pár, který stoupá na jeden balvan u stezky a kochá se nádherným výhledem.

„Nejsou to ti dva staříci z Německa, co vedle nás seděli dva dny zpátky?“„Jo no!“

Zdravíme se s nimi a pokračujeme dále. Stezka náhle strmě padá dolů po svahu. I zde si někdo dal tu práci a stezku vedoucí mezi pichlavými keři vysekal. Ještě více nás však překvapí, když asi v polovině svahu narazíme na další tabulku s číslem na taxi. Jak? Kam tady přijede?

Stezka nás vede prudce stále dolů, a tak ji scházíme velice opatrně. Po nějaké době narazíme na širší cestu, kterou jsme viděli už ze shora. Dle map bychom zde měli zahnout nahoru, napojit se na cestu obcházející další kopcovitý výběžek téměř po hřebeni. Automaticky tak odbočuji a chci stoupat nahoru. Miška na mě však volá a ukazuje mi na šipky směřující dolů. Divné, asi to zde přeznačili, ale je mi jasné, kudy cesta asi povede. Šlapeme tedy stále níže, abychom následně z pohodlné cesty odbočili a jehličnatým lesem stoupali strmě vzhůru po úbočí strmého svahu. Jít po cestě vzhůru, je to možná delší, ale méně náročné.

Po několika minutách konečně stanu na široké cestě směřující na západ. Čekám zde a jakmile vidím Mišku, která se za mnou sápe mezi stromy, vesele na ni volám, že tady už je cesta. To ji udělá opravdu velkou radost. Cesta nás dále vede více méně po rovince a jak pokračujeme, po pravici se nám stále více vykresluje pohled na pahorek, kde jsme před chvílí snídali. Čtveřici se psem však stále nikde nevidíme, i když nás tradičně vždy a všude předbíhali. Zvláštní. Kde sakra jsou? Že by to vzdali? Nebo špatně zahnuli a teď pokračují po svatojakupsbé stezce? Nevíme. A vlastně nás to ani nijak netrápí.

Míjíme dva rybáře, kteří se převlákají u auta tady na hoře a pokračujeme dále. Cesta náhle začíná opět klesat. Pak náhled končí, ale nalevo od nás vzhůru na Monte da Buitra stoupá úzká stezka.

„Nemusíme to teď zase stoupat nahoru, že ne?“ ptá se Miška otráveně.

„Musíme no.“

Ona se otáčí a šlape vzhůru. Já však stojím a fotím si výhled. Než se dám do pohybu, je téměř nahoře a stejně se ještě několikrát zastavím, protože z každým krokem mám pocit, že je to lepší.

Během pár minut jsme na vrcholu, odkud dále pokračuje stezka křovinami. I zde je z počátku vysekaná, ale pak náhle průsek končí a my šlapeme pichlavými keři, které nás nepříjemně škrábou do noh. Mi to tedy zas tak nevadí, protože loni na podzim jsem něco podobného zažíval v Turecku téměř denně, a tak pokračuji docela v pohodě v kraťasech. Miška však trpí i přes dlouhé kalhoty, které ji chrání na rozdíl ode mne lýtka. Bolestivá stezka nás nakonec přivádí na louky na okraji pláže, odkud budeme záhy stoupat na dnes nejvyšší kopec. Proto si zde sedáme do trávy a chvíli odpočíváme.

Za chvíli se opět zvedáme a opět stoupáme neprosekanými keři, kde na krátko ztrácíme stezku. Ta nás vede do nízkého hustého lesa, kde to působí, jako by zde snad nikdo nechodil. Klestíme si cestu lesním porostem podél potoka, načež stezka opět začíná stoupat. Nakonec se napojíme na širokou cestu vyježděnou těžkou lesní technikou, která nás vede po okraji lesní mýtiny. Blížíme se dalšímu lesu, kterým pokračujeme na dohled větrných elektráren, které dnes jednou na plno. Jsou všude kolem, ale stejně nám nijak nevadí a ani nás neruší, ale chápu, že Filipu Turkovi by od toho hluku ruply ušní bubínky. Mnohem méně randálu přece nadělá dálnice, po které se budou všichni prohánět 200 kilometry za hodinu.

Blížíme se hřebeni, když širokou cestu opět opouštíme. Místo té nás čeká další úzké stezka táhnoucí se pichlavými keři, kteří nás řežou do noh. Z protisměru mezitím schází přátelský perfektní angličtinou hovořící děda září úsměvem, dobrou náladou a optimismem. Hovoří však irnickou naštvaností a hned na mě volá, proč mám kraťasy, když všude kolem roste tenhle bordel a u toho hůlkou mlátí keře vedle něj. Sám má na sobě kraťasy, ale ponožky si vytáhl div ne těsně pod kolena. Zastavujeme se s ním a klábosíme spolu o naší cestě. Vycházel včera a na rozdíl od nás měl krásné počasí. Docela ho překvapuje, že my ne. Zítra nás prý čeká mnohem krásnější etapa, a tak nám přeje stejně krásné počasí. I my si ho přejeme. Za chvíli nás prý čeká vyloženě peklo. Stezka dolů prý bude strmá, kluzká a povede nás opět těmito keři. Až uslyší křik, prý bude vědět, že jsme to my.

Musím říct, že takhle dlouho jsme si na tomto treku s nikým ještě nepovídali. Když se nad tím zamyslím, možná jsem si takto s někým nepovídal ještě nikdy. Nakonec se však loučíme a pokračujeme každý svým směrem. U toho přemýšlíme, odkud mohl ten děda být, ale docela nám k němu pasuje, že to musel být Ir nebo Skoťák.

Cesta nás nakonec přivede na vrchol, kde by z toho pohledu Dona Kokota Filipa Turka vyloženě mrdlo, protože je to zde větrná elektrárna jedna vedle druhé. Všechny jedou naplno, vzduchem to jen lehce šelestí a krajinu to nijak nehyzdí. Spíš to ten pohled tak nějak doplňuje. Zde bychom měli zahnout a pokračovat dále po úzké stezce mezi keři, Miška však na mě smutně kouká a ptá se, zda to nejde jinudy. U toho kývne směrem k zelené louce, která od nás padá dolů v pruhu jako sjezdovka. Koukám do map, kde vidím vyčárkovanou cestu. Pro jistotu ještě přepínám na leteckou mapu. Jako asi jo, dole to vypadá dokonce na docela širokou cestu, která se pak napojuje zpátky na trek.

Opouštíme tedy travnatý pahorek a podél keřů scházíme dolů po louce. Přicházíme na okraj borového lesa, kde přecházíme na širokou lesní cestu, kterou pohodově scházíme stále níže, až nám kroky zkříží široká hliněná cesta. Zahýbáme a šlapeme vstříc pichlavým keřům. Je zde co jako stezka, ale je hodně zarostlá a krom pichlavých keřů zde rostou i trnité šlahouny. Přelézáme přes to a u toho docela nadáváme. Marně v tom hledáme stezku, po které jsme měli scházet od větrných elektráren. Já dokonce blbě zahýbám a jdu po stezce, která náhle mizí. Miška na mě však ze shora volá, že už vidí. Vracím se za ní a pokračujeme stále níže. Stezka je velice úzká a všude do ni trčí větvičky škrábající nás do noh. Náhle Miška zastavuje a něco se snaží vyfotit. Je tam jedna z těch obrovských ještěrek, která utekla ze stezky a nyní se tam nehybně schovává. Snažím se ji vyfotit i já, ale je to marné, protože hlavu schovává za větví a když se k ní přiblížím, vystřelí dále do křovin a mizí nám z dohledu.

Zanedlouho přecházíme na širokou lesní cestu, po které pokračujeme a doufáme, že potkáme dalšího ještěra. Jako by se však před námi úplně všichni schovali. Po nějaké době cestu opět opouštíme a pokračujeme po další úzké stezce klesající otravnými křovinami. Stezka na protější straně už však vypadá o poznání schůdněji.

Scházíme u pláže, kde si sedáme do trávy a užíváme si, že kolem sebe konečně máme volný prostor bez křovin. Dáváme si oběd a odpočíváme. Největší kopec sice máme za sebou, ale vyhráno ještě ani zdaleka nemáme. Jsme zhruba v polovině dnešní cesty a k tomu nás čeká jeden na pohled zbytečný úsek, která si však chceme poctivě dát. Abychom totiž dosáhli dalšího majáku, čeká nás okruh kolem jednoho z dalších výběžků vyplázlých hluboko do moře. Je to okruh dlouhý asi pět kilometrů a po jeho dokončení se ocitneme na stejném místě, kde ho začneme a odkud bychom mohli klidně pokračovat po pobřeží dále. Jak říkám, už na pohled je to zbytečná zacházka a ani ten děda to nešel, co by to však bylo za stezku majáků, kdybychom je vynechávali. Nedá se nic dělat, dáme si pěkně poctivě 5 kiláků navíc a ztratíme hodinu času, i když bychom měli dorazit do Lires nejpozději před osmou, do kdy je možný Check-In. Díky tomu že jsme dnes však vyráželi brzo máme docela slušný čas na to, že to doteď bylo jen nahoru a dolů. Další úseky už navíc tak kopcovité ani zdaleka nejsou.

Opouštíme pláž a opět začínám stoupat na protější kopec. Stezka nás opět přivede na širokou cestu, která mírně stoupá stále výše. Pak ovšem přicházíme na rozcestí, kde se opět značení s mapou rozcházejí a vedou každý jinudy. Tentokrát se však držíme cesty z mapy, která nás vede malebnou zemědělskou krajinou, kde se opět cítím jako někde na skotském venkově. Všude je zeleň, malé kamenný zídky a na pastvinách se pasou ovce. Pod sebou navíc můžeme pozorovat výběžek, který budeme záhy obcházet.

Míjíme nějaký statek a za ním přicházíme na silnici. Šipka ukazuje doleva, ale tou se budeme řídit, až obejdeme tam ten poloostrov. Místo toho tedy odbočujeme doprava a po asfaltce šlapeme západním směre. Zanedlouho narazíme na další značku. Už je nám jasné, proč to tady přeznačili. Ne proto, aby jste šli opět nějakých stezkách zbytečně zacházejícím k moři, ale abyste se vyhnuli křižovatce se šipkou na druhou stranu. Tedy aspoň si to myslím, protože tahle cesta vypadá jinak stejně pohodově jako cesta, po které jsme dorazili o pastvinu výše.

Pokračujeme po silnici, která nás přivádí na úzký poloostrov. Ještě kus šlapeme dále po silnici, a pak ji opouštíme. Klidně bychom mohli jít stále rovně, dokud nedorazím k majáku, ale my máme tento výběžek spíše obejít. Naštěstí však nemusíme šlapat těmi otravnými keři. Naopak nás dále vede docela široká pohodlná a keře od nás drží dostatečně daleko. To je mnohem lepší, než jsme čekali. Až pak náhle končí a my pokračujeme po úzké stezce vedoucí nás trávou a velkými kameny. Netrvá dlouho a maják Tourňán před námi vystupuje. Obcházíme kolem něj, ale nijak se zde nezdržujeme. Uděláme si jen pár rychlých fotek, ať nikdo nemůže říct, že jsme zde nebyli a pokračujeme dále v cestě.

I na opačné straně od majáku pokračujeme po úzké stezce. Očekáváme však, že každou chvíli se napojíme na stejně širokou cestu, po které jsme zde přišli z druhé strany a která se před tím z tohoto směru napojovala na silnici Opak je však pravdou. Místo široké stezky nás naopak čeká ta nejužší stezka táhnoucí se těmi nejpichlavějšími keři za celý den. Tyhle extrémně bodají do noh a vadí i mě. Skáču přes to bolestí a nepřestávám nadávat. Tohle jsem opravdu nechtěl. Jsme docela rádi, když se konečně napojíme na další širokou cestu. Zde nás však čeká další překážka v podobě velkého bahnitého úseku. Zbytečná zacházka plná nepříjemností, fakt že jo!

Konečně se vracíme na asfaltku, po které pěkný kus cesty pokračujeme dále. Pak ji ovšem opouštíme opět šlapeme po stezkách a širokých cestách vedoucí nás přes zelené louky, ale i trnité keře. Je neskutečné horko, a tak nám přijde docela vhod, když se můžeme posadit do stínu. Pijeme vodu a baštíme pringols. Na to, kolik vody jsem si koupil na následující dva dny jsem se zásobami dnes téměř na dně. Snad se dá voda v Lires sehnat, i když tam není obchod. Z kohoutku se nám tady u moře moc pít nechce, protože vím, co to může udělat se střevy. Sám jsem to už jednou na Mallorce zažil.

Opět se zvedáme a pokračujeme v cestě. Ta nás během pár kroků přivede na další asfaltku, po které pokračujeme pěkný kus dále. Ta však pak odbočuje někam do vnitrozemí a my místo toho pokračujeme po široké lesní cestě ve stínu lesa. Tohle je opravdu příjemné. Když se les otevře, máme pod sebou docela pěkný pohled na malebnou krajinu, kterou zdobí krásná modravá zátoka. Zanedlouho k ní scházíme skrz další zemědělskou krajinu. Scházíme k moři, přecházíme na asfaltku a míjíme nějaké turistické ubytovny a apartmány pro serfaře, které jsme během plánování ani neviděli.

Cesta opět vede k pláži. Všude podél cesty parkují karavany z různých zemí Evropy a na vlnách dovádějí desítku serfařů. Cesta končí a my přecházíme na širkou písčitou stezku, kterou lemují kůly spojené s lany. Tudy přecházíme na dohled moře, podél kterého vede cesta dále. Je horko a slunce nás spaluje navzdory tomu, že jsme se dnes dvakrát nastříkali proti slunci. Na konci naštěstí přecházím do lesa, kterým pokračujeme dále.

Opět pokračujeme po asfaltu a šlapeme stále hlouběji do vnitrozemí. Po nějaké době cestu opouštíme a po široké lesní cestě scházíme dolů. Přes malý můstek přecházíme přes horský potok a lesem opět mírně stoupáme vzhůru. Najednou Miška křičí, když se ohlédnu vidím obrovskou užovku, jak se klikatě plazí po zemi ode mne k ní a pak dále do lesa. Sám bych si ani nevšiml. Tady fakt musíme koukat kam šlapeme. Ještě aby nás tady poslední den něco kouslo, to tak potřebujeme.

Opouštíme les a přicházíme na okraj vesnice. Z jednoho domu vychází nějaký pokřivený chlápek s motorovkou v ruce  a někam kolébavě kulhá. Potkat ho v noci, poseru se strachy. Nechci nikoho urážet, chápu že je nemocný, ale má podobný postoj i styl chůze, jako Zombie v Heroes 5. K tomu ještě ta motorovka v ruce.

Pokračujeme dále vesnicí a krátce před sedmou přicházíme k Liresce, což má být dle recenzí nejlepší ubytování na trase. Otevíráme si pootevřené dveře a okamžitě vstupujeme na chodbu mezi pokoji. Tudy asi ne, myslíme si a couváme zpět. Obcházíme dům, zde je restaurace. Opíráme si naše klacky o okap a jdeme se dovnitř nahlásit. Dostáváme klíč a mapu s plánkem vesnice. Restaurace má dnes zavřeno, a tak nám v ní paní ukazuje, kde se dnes můžeme najíst. Pokud chceme snídani, podává se od osmi formou A la carte. Když se ji ptáme na možnost Camino Piknicku ze zprávy, říká nám, že ten si objednáme zítra ráno. Zajímavé, že to nepotřebují vědět předem. Začínám mít neblahé tušení, že se zítra docela zdržíme a budeme vycházet mnohem později, než bych si přál. Docela nepříjemné vzhledem k tomu, že se má zítra odpoledne výrazně zkazit počasí.

Jdeme na pokoj, dáváme si sprchu a pak míříme do O Recuncho de Lires, což je jediná otevřená a asi nejlépe hodnocená restaurace tady v Lires. Kvalitou nás však moc nepřesvědčí. Je tady nahuleno, i když se kouří u vstupních dveří a jídlo asi taky velké kvality nebude. Nakonec si dávám si burger, ke kterému dostanu nedodělané hranolky. Miška si dává palačinky. Knajpa se mezitím plní dalšími poutníky a další potkáváme, když odsud odcházíme. Aby tak ne, když je to jediný stravovací podnik, který zde má dnes otevřeno.

Večer se dočkáme z okna našeho pokoje ještě docela pěkného západu slunce.

30,2km 941m ↑ 942m↓

Na stezce majáků - Den 8. →