Na stezce majáků - Den 6.

27.4.2026 

Dnes nás dle všeho čeká docela dlouhý a nezáživný úsek, na druhou stranu nás však nečeká příliš stoupání. Dle map i průvodce to vypadá spíš na rovinku, spoustu asfaltu a zpevněných cest a cestu vesnicemi dál ve vnitrozemí, kde budeme obcházet nejzazší konec zátoky a velkou řeku vtékající do ní na opačné straně. Dle průvodce po treku nás dnes nic zajímavého nečeká a navzdory délce jde o docela snadnou etapu. Očekáváme tedy, že víc než fyzicky to tedy bude náročné psychicky. I přesto nechceme nic podcenit a rád bych dnes vyrazil co nedříve. Proto jsme se sbalili už včera večer a snídani si domluvili už na 7:30. Klidně bychom si ji včera někde koupili a najedli se cestou, ale byla neděle a místní obchody byly zavřené, takže jsme nakonec zvolili nabídky, kterou nám hostitel ve zprávách nabízel.

Sám jsem vzhůru už v šest, a tak klasicky beru do ruky telefon a snažím se dohnat poslední dny ve svých zápiscích. Deset minut po sedmé budím Mišku a jdu si vyčistit zuby. Miška mezitím pomalu vstává a probírá se, ale pět minut po půl už šlapeme do spodního patra. Je zde tma, nikdo zde není a žádnou nachystanou snídani také nevidíme. Že by zapomněli nebo se na nás vykašlali? Koukám na telefon kolik je hodin a už se otáčím ke schodišti s tím, že se vrátíme na pokoj, sbalíme a půjdeme. Najednou za mnou však Miška volá: „Počkej, někdo jde.“

Opravdu, ke dveřím přichází malá hubená energická Španělka, otevírá si dveře, okamžitě rožíná a ptá se, zda mluvíme Španělsk. Bohužel ne. Ona naopak neumí anglicky, takže to bude zajímavé. Ukazuje nám, ať se posadíme ke stolu, podává nám jídelní lístky zapíná troubu v kuchyni, sporák a tak dále. Jo až takhle to funguje. My si vybereme co chceme jíst a ona nám to zde bude takto před námi chystat? Zajímavé. Najednou se cítíme až trapně a ještě trapněji se cítíme, když vidíme odcházet další hosty a my jediní zde sedíme, zatímco ona kolem nás kmitá. Dle všeho ale ví co dělá a práce ji jde pěkně od ruky.

Já si dávám míchaná vajíčka se slaninou a sýrem a k tomu kafe, Miška si naopak objednává lívance s nutelou a kakao. K tomu chceme každý jeden pomerančový džus. Paní okamžitě vytahuje lívanečník, zapíná ho do zásuvky a z lednice vytahuje džbánek s těstem na lívance. Do trouby mi dává rozehřát chléb k vajíčkům, na plotně rozehřívá máslo a se slaninou a vedle šlehá vajíčka. Pracuje jak osmiruká chobotnice a zatímco ohřívá mléko a krájí sýr, dělá nám džus s čerstvých pomerančů. Rád bych ji řekl, že klid, no stress, ale to by ji beztak ještě rozčílilo. Proto ji jen mlčky pozorujeme jak kmitá a nosí nám jídlo na stůl. Cítíme se opravdu zvláštně, ale teď už s tím ni nenaděláme.

V klidu se nasnídáme a já si pak dávám ještě pomerančovou bábovku, kterou paní přinesla a rozbalila na pultě. Přijde mi nějak líto aspoň neochutnat, a tak si o jednu říkám.

„Ono?“ ujišťuje se paní

„Si.“

Paní krájí dva silné plátky a přináší mi je. Čekal jsem, že jeden znamená jeden, ale ona to asi bere na porce a porce jsou dva. Zbaštím je, zapiju třetí kávou, protože jedna káva, kterou jsem si objednal, byla taky ve skutečnosti konev, která vyšla na tři šálky a jdu zaplatit. Jsme až překvapeni směšně nízkou cenou, která nepřekročí ani šestnáct euro. Paní nám to ukazuje na lístku a snaží se nám vysvětlit, že nám to naúčtovala jako MENU. Protože jsem si na konci jídelního lístku všiml, že si můžeme objednat menu ze čtyř jídel a jeden nápoj, jsem hned v obraze.

Vracím se na pokoj a dobalujeme batoh. Má milá spíše náhodou objeví zapomenuté smradlavé mušle ze včerejšího dne, k jejich vyhození se však stále nemá. Prý je potom někde umyje, teď ale ne, protože musíme jít.

Máme sbaleno a vyrážíme na cestu. Obloha je ještě zataženější než předchozí dva dny a ledový vítr fouká dvojnásobnou silou. Opouštíme přístav a pokračujeme podél hlavní ulice. V dáli před sebou vidíme čtyři chlapíky se psem. Hned je nám jasné, o kterou partu jde. Zanedlouho zahýbají a mizí nám v boční uličce, do které i my během několika minut odbočujeme. Vede nás k zátoce, kde však moc vody není. Pravděpodobně zde byl odliv, protože pod sebou máme spíše bláto a mělký močál, který nechutně zapáchá. Rychle procházíme kolem a doufáme, že tomu co nejdříve utečeme.

Obcházíme areál nějaké velké místní firmy a přicházíme na dohled pláže, přes kterou přechází ti čtyři se psem. Na opačném konci stoupají po schůdcích do lesa a zde nám mizí z dohledu. I my scházíme na pláž, kam nás v rozporu s mapami směřuje šipka, a tak po schůdcích scházíme dolů a přecházíme ji. Dle map jsme ji měli po obvodu obejít, ale to je asi zbytečné. Pokračujeme světlým pískem v němž se opět válí spousta mušlí. I když jich máme víc než dost, opět se po nich koukáme. Strašně rád bych našel pořádně velkou hřebenatku, ale jsou zde spíš takové malé škeble, které mne moc nezajímají. Celkem marně se však snažím Mišku přesvědčit, ať se zbaví těch mrtvých smradlavých škeblí a nasbírá si zde něco jiného.

Jsme na konci pláže, kde na nás čekají malé dřevěné schůdky pomalu jako do kurníku. Je na nich však docela pěkná dřevěná šipka. Stoupáme vzhůru a pokračujeme lesem, dokud nedorazíme k další malé pláži. Podle mě bychom měli pokračovat po cestě kolem, ale šipka nás opět vede na pláž, stejně tak i zelený flek na schodech. Scházíme tedy dolů a pokračujeme právě tudy. Další značky však nevidíme. Na opačném konci tak pokračujeme po velkých kamenech, které jsou tak mokré a plné řas a loužiček, že zde pravděpodobně ještě před pár hodinami byla voda. Je mi jasné, že asi jdeme blbě, ale stejně to tudy zkoušíme a doufám, že se nám co nejdříve podaří nalézt průlet křovinami na stezku, která by se měla nacházet jen kousek od nás.

Přelézáme mokré kluzké kameny a zanedlouho už vidím úzkou stezku stoupající strmě vzhůru. Lezu nahoru a po asi čtyřech dlouhých krocích vidím na stezku na okraji lesa. Čekám na Mišku, která nechápe, kudy jsem to tam vylezl. Ze svého postavení však nevidí úzkou stezku, na které stojím, a tak ji čeká druhé překvapení, když dorazí blíže a vidí úzkou stezku. Šplháme vzhůru a během pár sekund už šlapeme po lesní cestě, která nás vede na zátokou, kde je stále méně vody a stále více bahna. Docela bahnitá je místy i stezka, po které šlapeme a celkově to zde má takový bažinatý ráz. V mé mysli se opět probouzí můj fantasy svět a já se nořím do časů, kdy byli Orkové vytlačeni aliancí lidí, elfů a trpaslíků ze svých rozsáhlých planin a začali navazovat první vztahy se zlobry, kteří jim nakonec pomůžou získat zpět ztracená území a vybudovat silnou říši všech skřetů Urlgorlagen.

Cesta lesem nás nakonec podél břehů velkého bahniště přivede na okraj vesnice Agramar. Páni, i ty místní názvy mi hrají do scénáře tvorby světa orků. Tohle jméno si určitě musím zapamatovat!

Právě zde obcházíme nejzazší konec zátoky. Dlouho se ve vsi však nezdržíme, protože opět míříme na pobřeží a tento bahnitý výběžek obcházíme po cestě, kterou jsme ještě před chvílí pozorovali z protější strany. Chápu, že za pěkného počasí zde může být pěkně, ale vzhledem k tomu, jak temno dnes je, působí to spíš depresivně. Aspoň že tady ve vnitrozemí tak moc nefouká.

Dále se kolebám ve své fantazii, ze které mne vytrhne až Miška, když se mě zeptá na to, zda si nepustíme kolo času. Inu proč né, cesta je tady dostatečně široká, abychom mohli pokračovat vedle sebe a navíc místní lesy nabízí dostatek ticha. Aspoň se třeba dostaneme ke druhé kapitole. Pouštím tedy audiknihu a za příjemného hlasu vypravěče pokračujeme v cestě převážně borovým lesem na březích bahniště, kde opět postupně přibývá vody.

Po nějaké době les opouštíme a spolu s ním i širokou cestu. Pokračujeme po stezce táhnoucí se zeleným kapradím a musíme tak jít v řadě za sebou. Opět tak audioknihu vypínám a pokračuji za Miškou otevřenou plání, kde fouká už zase o něco více. Stále to však není takový vichr jako včera u moře a už vůbec ne jako dnes ráno v přístavu. Jen ta temná obloha kdyby se roztrhala, ach jo.

Úzká stezka nás nakonec přivádí k dalšímu z mnoha rekreačních míst s posezením a grilovacími místy. Na chvíli si zde sedáme a posléze opět pokračujeme lesem. Dá se však jít i po pláži a tak se rozdělujeme a jdeme si každý cestou, která je mu příjemnější – já lesem a Miška pískem. Zanedlouho se však opět potkáváme na úzké stezce, která nás vede vstříc další obci. Pokud mapy nekecají, tak se jmenuje Tasaraňo.

Opouštíme les a přecházíme na asfaltovou silnici s nulovým provozem. Cesta vede podél rodinných baráků na okraji obce a potkáváme zde jediného člověka – dědu, který si zde vykračuje jako pán. Zdravíme se s ním a pokračujeme dále. Cesta nás přivede k hlavní silnici, přes kterou přecházíme. Na druhé straně se nachází Ibu Beer&Grill, kde to fantasticky voní a i recenze vypadají skvěle. Je však teprve jedenáct a ani jeden z nás stále nemá hlad. Míjíme tak skleněné stěny narvané restaurace, odkud nás až nechápavě pozorují lidé, kam že to vlastně jdeme.

Pokračujeme po asfaltce, které stoupá vzhůru a následně se stáčí stejným směrem, jako silnice. Odsud dále až do Ponte do Porto nás čeká cest po asfaltkách spojující vesničky Tasaraňo, Dor a O Allo mimo rušnou hlavní silnici. Chvíli tak stoupáme, chvíli zase klesáme a jako Jolanda šlapeme z vesnicí do vesnicí. Docela se shodujeme, že být pěkné počasí, může to zde i vypadat docela pěkně. Krajina je zde docela podobné té naší – jsou zde travnaté louky, mírně zvlněná krajina, lesy a kus moře vypadající spíše jako jezero. Místní chovají slepice, ovce a kozy. Zvlášť dvě malá kůzlata nás baví, jak skáčou po sobě a po průlezkách z pneumatik.

O půl dvanácté konečně přicházíme na okraj O Ponte do Porto. Je to větší městečko, než předchozí vesnice, ale restauraci zde nenajdeme. Je zde jen nějaká pizzerka a ta má zavřeno. Šlapeme tak k mostu přes řeku a po té po hlavní třídě s promenádou podél řeky míříme k místnímu obchodu Eroski. Zrovna když k němu zahýbáme, všímáme si čtveřice se psem, která se nějak zjevila na chodníku za námi a se smíchem si na nás ukazuje. Beztak se cpali v té restauraci, kterou jsme v jedenáct obcházeli.

V obchodě jako první utíkám na záchod hned naproti vchodu, bo mě močák tlačí co jsme přišli na kraj města a nevím, jak dlouho bych to ještě vydržel. Až pak jdu do krámu, kde si kupujeme něco ke obědu. I když mám v batohu stále dvě burger žemle se šunkou a sýrem, beru si čerstvé bagety s iberskou šunkou a salámem. Miška si naopak kupuje zapékanou pizza bagetu. K tomu si kupujeme pití a já jablko a každý něco sladké. Pak si jdeme sednout na lavičku na promenádě. Zrovna kolem nás prochází čtyři dědové a se smíchem na nás volají „Dobry večer.“ V ten moment úplně zatuhnu.

”Co je?“ ptá se Miška.

„Vždyť mi teď řekli Dobrý večer.“

„Neřekli.“

„Řekli,“ přu se s ní a už v hlavě skládám scénář, že dědci umí pár slov Česky a jak nás slyšeli mluvit, schválně nás pozdravili česky.

Prochází další děda a hned také volá „Dobry večer.“ Nebo to tak aspoň zní. Když vidí můj udivený výraz, okazuje si na ústa jakože jí a opakuje: „Dobry večer,“ z čehož nám dojde, že tak si zde přejí dobrou chuť. Když si hodím „Dobrou chuť“ na googlu překladači do galicijštiny, skutečně mi to ukáže spojení „Bo proveito,“ což když řeknou místní opravdu zní, jako by říkali dobrý večer.

Za chvíli prochází další a slyšíme to opět. Nejvtipnější ovšem je, že každý, kdo kolem nás takto projde, se na konci promenády otočí a zase šlape zpátky, aby se zase otočil a šel to znova. Ještě zábavnější na tom je, že když místo opouštíme, tak se celé to sem a tam kmitající procesí shromáždí na jednom konci a pak vyráží tak deset lidí společně. Neskutečná prdel. Pozorovat místní jak chodí tam a zpátky nás nepřestává bavit.

Pokračujeme po úzké cestě mezi docela historickými kamennými domy, za kterými odbočujeme na další krásnou promenádu. Vypadá to zde jako v parku na břehu řeky a nechápeme, že místní nechodí ty své kolečka spíše tady. Cesta je na ně asi až moc klikatící se nebo co já vím.

Stezka nás přivádí na dohled hradu Torres de Cereixo. Procházíme pod ním podél potoka, který se za mlýnem vlévá do řeky. Ten přecházíme po dřevěném mostku a stoupáme k hradu. Je zde i malý historický kostelík a prastarý urostlý dob, kolem roste spousta květin a kvetoucích stromů. Shodujeme se, že to zde vypadá docela pěkně.

Opouštíme hradní „nádvoří“ a opět přecházíme na silnici, po které poprvé za dnešní den trošku více stoupáme. Cesta nás vede do lesů, kde nás zmate šipka a scházíme z cesty. Naštěstí si naši chybu brzy uvědomíme, a tak si příliš nezajdeme. Vracíme se po silnici, po které pokračujeme dále. Další odbočku už vybereme správně. Ta nás svádí na stezku vedoucí nás kus nad korytem řeky Porto, která se klidně line mezi lesy zarostlými kopci a posléze ústí do zátoky, kterou dnes po celý den obcházíme a také se ji opět blížíme.

Cesta mění v úzkou stezku a vede nás hustým lesem, kde kličkujeme mezi kmeny nízkých stromů. Po nějaké době odbočujeme doleva, vzdalujeme se řece a stoupáme lesem vzhůru, dokud nás stezka nepřivede na další širokou cestu, po které šlapeme zase dolů. Cesta nás přivádí opět na břehy zátoky, na téhle straně ovšem nevypadá jako bažina, ale jako moře. Nebo že by voda zase jen stoupla? Nesmysl!

Míjíme nějaký kemp, odkud příjemně voní káva a pokračujeme dále po cestě opět se měnící v úzkou stezku, která odsud dále vede po okraji nízkých útesů nad klidnou hladinou moře. Do té vystupuje docela plochý skalnatý výběžek, který zdobí bílý maják Punta do Lago. Kus nad ním na okraji lesa stojí další bílý maják. Zaplať pán Bůh zato, protože tyhle majáky jsme viděli už od včerejška a už jsme měli za to, že jsme je někde obešli. Docela se nám zde líbí, a tak zde zastavujeme a děláme si fotopauzu.

Za majákem přecházíme na další dlouhou písčitou pláž, podél které se ploužíme vpřed. Jsme opět v otevřené krajině poblíž moře, a tak zde opravdu hodně fouká. Jsme docela rádi, když opět zamíříme mezi stromy. Stezka přechází přes řeku a po asfaltce opět stoupá vzhůru. Vzdalujeme se tak moři a blížíme se další z místních vesnic. Tahle je snad nejtradičnější ze všech, kterými jsme dnes procházeli. Je zde spousta kamenných domů, domácích zvířat a nechybí ani nespočet kamenných sýpek, které opět vypadají spíše jako rodinné hrobky umístěné na zahradě každého domu.

Přecházíme za obec a pokračujeme dále po silnici. Zde záhy doháníme jednoho z poutníku na Svatojakubské stezce. Vypadá docela zničeně a jeho odpověď na pozdrav nám nezní vůbec Španělsky. Zní to spíše, jako by nás španělsky pozdravil Čech. To se ovšem nedá říct o jeho parťákovi s dlouhou holí, kterého doháníme záhy. To je Španěl jak vyšitý.

Předháníme oba muže a lesem šlapeme až do Os Muriňos, kde se Camino de Santiago s naší trasou rozchází a opět klesá dolů k moři. Hned za městem však stezka přechází do neskutečně zelené soutěsky podél říčky Río Negro. Všude kolem rostou zdravé stromy obrostlé jasně zeleným břečťanem a sytě zelené kapradiny. Sem tam přecházíme malé dřevěné můstky a míjíme staré opuštěné kamenné mlýny s červenou střechou, které už si také bere příroda. Jsou zarostlé břečťanem, mechem a kapradím. Celé to zde působí až nepřirozeně kouzelně. I když dnešní trasa není bohatá na výhledy, přesto se nás stále snaží vést aspoň jinak zajímavými místy. Moc se nám zde líbí a jsme z toho zeleného ráje doslova očarováni.

Stezka nás nakonec přivádí k další dlouhé pláži, podél které pokračujeme po dalším z místních dřevěných chodníčků. Tenhle je však značně zanedbaný a neudržovaný. Spousta prken je starých a ztrouchnivělých, některé se rozpadají právě tam, co by je měl držet hřebík, a tak sem tam katapultuji některé prkno, na které došlápnu. Nakonec se oba držíme středu, který je nejstabilnější. Podél však roste máta, a tak Miška seskakuje dolů a sbírá si ji s tím, že si z ní večer udělá čaj. Chodníček nás nakonec přivede na další písčitou pláž pod skalami. Je malá, ale za to se zde válí obrovské mušle. V naději, že zde najde pěkně velkou hřebenatku se zde procházím, ale všude jsou jen takové ty klasické hladké mušle, avšak přehnaně velkých rozměrů. Ty mne až tak nezajímají. Nacházíme zde však i pár větších hřebenatek. Už bych mohl být spokojený, ale pak jdu o kousek dále pod skálu a tady ji najdu. Nehulákám však a neskáču radostí. Jen ji tiše zvednu, sevřu v dlani a jdu s ní za Miškou. Pak ji jen tiše před ní otevřu.

„Podívej,“

„Tak vidíš, tak moc sis to přál, až se ti to vyplnilo.“

Spokojeně odsud odcházíme a opět stoupáme vzhůru. Cesta nás nakonec přivede do obce Chorente, za kterou opět předbíháme ty dna Camiňáky, jejichž cesta nescházela dolů k moři a vedla krajinou přímo rovně. Tady už se nám potvrzuje, že jeden je skutečně Španěl a ten druhý cizinec, který se naučil jakž takž španělsky. Jde to poznat z jeho snahy o rozhovor. Zdravíme je a opět je předbíháme. U toho žertuji, že bychom se zde mohli někde schovat, abychom je předběhli ještě jednou, ale místo toho pokračujeme dále. Cesta nás přivádí lesem na bezlesý pahorek, pod kterým už je vidět cíl naši dnešní cesty -Muxía. Scházíme na kraj města a teprve zde se do nás opět naplno opírá silný vítr. Stále je zataženo, chladno a kdykoli se do nás opře vítr tak i mrazivo. Už se docela těšíme na apartmán.

Pokračujeme podél hlavní ulice a pak zahýbáme na vedlejší ulici, kde by měl být náš apartmán. Před ním potkávám čtveřici Španělů se psem, kteří zde tápou s telefony v ruce a pravděpodobně hledají vchod na své ubytování. Stejně zmateně zde zastavujeme i my a přecházíme od domu k domu.

„Ještě mi řekni, že dneska bydlí tam co my,“ smějeme se. Asi ne, protože čtveřice se psem se náhle sbírá a obchází. My se mezitím zorientujeme a pomocí telefonu si otevíráme hlavní dveře. Tentokrát to však není pomocí aplikace, ale pomocí odkazu, který nám hostitel poslal na whatsapp. Stejně si otevíráme i dveře našeho pokoje. Miška si jde okamžitě pustit teplou vodu sprchy, aby se vyhřála a až pak se aspoň částečně vybalujeme. Ona jde do sprchy a je tam tak dlouho, že až vyleze, tak mi jen řekne ať počkám, protože asi vybrala všechnu teplou vodu. Půl hodinky tak čekám a koukám, kam bychom dnes mohli zajít na jídlo. Nejvíce se mi zamlouvá pizzerka kousek od nás. Na mořské potvory my totiž moc nejsme a tohle vypadá jako jediná dobře hodnocená restaurace, kde seženeme něco jiného. V recenzích dokonce čtu, že je to nejlepší pizza na celém O Camino dos Faros, tak jsem na to fakt zvědavý.

Po půl hodině jdu konečně do sprch, ale voda není ani vlažná. I tak se zde ale okoupu. Oblékám se do suchého a teplého a vyrážíme ven. Nejdeme však na jídlo. Stejně opět vaří až od osmi. Místo toho jdeme za město, kde trek přes jeden pahorek zachází k místnímu majáku a pak se vrací na okolo pokračuje po okraji města. Vzhledem k tomu, že i zítra nás čeká něco třicet a půl kilometru, avšak výrazně kopcovitějším a náročnějším terénem, chceme si ten dvoukilometrový okruh dát nyní a zítra se s ním nezdržovat. Stejně je teprve šest a tak dnes máme čas projít se, nakoupit si a ještě si zajít někam na jídlo.

Opouštíme tak náš apartmán a pokračujeme za město, dokud nedorazíme ke kostelíku svaté Marie. Odsud stoupáme po strmých schodech ke zvonici, za kterou stoupá stezka tak úzká, až ji nakonec ztratíme. Proto poslední metry zdoláváme po holé skále. Netrvá dlouho a stojíme na Monte do Corpiňo, odkud nás čeká docela pěkný výhled na město pod námi.

Přecházíme pahorek na opačnou stranu a po dobře viditelné stezce scházíme mírně dolů. Před námi se tak otevírá docela epický pohled na skalnatý výběžek, kde je malý bílý maják tím nejméně zajímavým objektem a docela ho zastiňuje chrám Virxe da Barca a vedle něj stojící ohromná skulptura ze dvou žulových bloků znázorňujících puklinu. Působí to jako z jiného světa, ale ve skutečnosti jde o památník vzdávají hold všem dobrovolníků, kteří se zde vydali čistit následky největší ropné tragédie na březích Evropy. Právě ránu do krajiny má tento památník znázorňovat.

Scházíme dolů, míjíme sousoší pukliny i chrám a jdeme se kouknout na maják, který nás však nijak zvlášť nenadchne. Otáčíme se k němu zády a obcházíme se chrám, z nějž k nám doléhají zpěvné modlitby. Pobřeží za chrámem tvoří skály a obrovské balvany a to je teprve něco pro mou paní. Procházíme se zde, jdeme kouknout na rozbouřený oceán a pak míříme k ohromné skulptuře, kterou si chceme vyfotit. V tom nám však brání jedna rodina, která se o monumentu nechce hnout. Nakonec však aspoň na pár sekund zalezou za stěny žuly mimo záběr. Ne však na dlouho a chvíli na tom nám lezou do záběru další sobci. Fakt děkujeme.

Po cestě kolem pahorku se vracíme do města a pak míříme do místního Eroski, kde si chceme nakoupit jídlo na další den. Já mám stále dvě burger žemle se šunkou a sýrem, takže oběd neřeším. Ke snídani bych si však dal bábovku. Zítra chceme vyrážet už v sedm a na jídlo si sednout někde cestou, takže si bereme snídani s sebou. Na další den nám však nabídli snídani a Camino Piknik, který by měl obsahovat bagetu, domácí koláč, ovoce, nápoj a nějakou plněnou taštičku, takže jídlo na další den neřešíme. Chceme mít jen co jíst a pít zítra.

Nákup jdeme odnést na pokoj a pak míříme do dobře hodnocené pizzerky. Sedáme si k jednomu stolu a servírka nás hned komanduje k jinému s tím, že to je stůl, u kterého může sedět tak šest lidí. No zas tak narváno tu nemáte, ale dobře. Přesedáme si k maličkému stolu uprostřed místnosti a shodou náhod u stejně malého stolíku za námi sedí dvojice, která nám je nějak povědomá. Vždyť je to ten charismatický plešnou, co seděl i včera za námi a bavil se čtveřicí Španělů o jejich cestě. I on mne poznává, a tak se tiše zdravíme.

Dostáváme jídelní lístek a oběma se nám líbí pizza Binca. Má paní však namítá, že si přece nebudeme dávat oba totéž, a tak si nakonec dávám Pizza Gorgonzola, která mne zaujala ještě než jsme sem došli. Gorgonzolu totiž miluji. Tahle pizza je však vyloženě tragédie. Gorgonzolu v tom absolutně necítím a místo karamelizované cibule to napatlali nějakou marmeládou, která absolutně přebíjí chuť všeho. Připadám si, jak bych jedl pořádně sladkou palačinku a čím více toho sním, tím méně mi to chutná. Jsem docela rád, když mi nakonec má milá dá kousek její Bianky, čím tu přeslazenou věc aspoň trošku zajím. Její pizza je docela dobrá, ale ta má? To je vyloženě průser.

Po jídle už se zde dlouho nezdržíme. Platíme a vracíme se na pokoj, kde si připravujeme věci na následující den a moja konečně přebírá a myje ty své smradlavé mušle. I když dnes nesvítilo slunce, jsem docela spálený. Můj obličej vyloženě hoří. Že by to bylo z toho větru?

32,5km 366m ↑ 366m↓

Na stezce majáků - Den 7. →