Na stezce Majáků – Den 5.

26.4.2026

I když i dnes leží město kam musíme dojít zhruba naproti nám, tak ho dnes na rozdíl od předchozích dní nevidíme. Abychom se k němu dostali, nebudeme dnes obcházet zátoku, ale naopak jeden z mnoha výběžků zasahujících do moře. Dnešní etapa tak bude pravým opakem těch, kdy obcházíme zátoky, nicméně i přesto to vypadá na docela rovinatou cestu, na které našlapeme nějakých 27km. Není tak proč zahálet. Krátce po osmé budím Mišáka a jdu si čistit zuby. Sám jsem však byl vzhůru už od šesté a mezitím se snažil udělat nějaké ty zápisky z cesty a studoval zajímavosti o dalším úseku, a tak jsem dnes opět plný informací ohledně všech zajímavostí, které nás na dnešní etapě čekají.

Jdeme dolů na snídani. Na stole je tác s bílým i tmavým pečivem a tři druhy bábovky. Jednu hned ochutnávám. Musím říct, že je výborná. V kávovaru si připravuji kávu a jdu k lednici, kde máme připravené nějaké jogurty a tác se sýrem a iberskou šunkou. O to Miška nestojí, a tak si připravuji sendviče z opečených toastů s máslem, sýrem a iberskou šunkou, která je zde dnes jen pro mě, protože krom nás dvou na Refuxiu dnes nikdo nenocoval. Miška si naopak dává jogurt a kakao. Bábovka je opravdu skvělá a nemůžeme se ji nabažit. Jedna je citronová, jedna klasická z bílků a třetí je plná čokolády. Ty mi chutná nejvíce.

Po jídle vše skládáme do připravených košů do myčky a pak jdu napsat zápis do knihy návštěv, která je zde už otevřená a připravená na prádzné straně. Když knihu prolistujeme, vidíme, že krom nás zde byli jen Španělé, Italové, Němci, Francouzi a Angláni a každý vedl zápis ve svém jazyce. Proto i mi se zde jako první Češi zvěčníme v češtině.

Vracíme se na pokoj a konečně začínáme balit naše věci rozházené po pokoji. Má milá zjišťuje, že ty včera nasbírané zavřené mušle, se otevřely a smrdí, vyhodit je však nechce. Prý je pak někde umyje a vyhodí, teď ale ne. Obaluje je do dalšího pytlíku a dává do kapsy batohu. Než se sbalíme, je po deváté. I když jsme včera prali a sušili, věci se nám dnes zdají vlhké, ale to je asi běžný jev v toto kraji, protože ať jsme spali kdekoli, vždy jsme ráno cítili v pokoji vlhkost. Miška si však i přesto usmyslí, že než vyjde, hodí si mikinu ještě do sušičky. No paráda, nakonec tak vyrážíme až krátce před půl desátou. Pak že při spaní na ubytkách člověk snadněji vychází dříve, protože se nezdržuje balením stanu. Nějak se nám to zde stále nedaří.

V přihrádce necháváme klíč a zavíráme za sebou dveře. Během pár minut už šlapeme po promenádě, která nás přivádí k Museo Man de Camelle, což je muzeum věnované muži, který se sem přestěhoval z Německa a krátce po té vymaloval stěny domu, který si pronajal, černou barvou a začal sbírat všemožné haraburdí, které vyplavilo moře. Když ho jeho nájemci z domu vyhodili, náhle zmize. Za pár dní se však objevil na okraji města v bederní roušce, koupil si zde malý pozemek a vlastnoručně vybudoval chatu, kde strávil zbytek života, pěstoval si vlastní zeleninu, sbíral všemožné předměty z moře a budoval zvláštní umění. Zemřel krátce po té, co břehy zasáhla ropa z potopeného tankeru. Před Muzeem je jeho socha a také replika chaty, o které se mylně domnívám, že je to opravdu jeho dům z té doby, který zde stojí dodnes. Je to však pouze replika, protože tato chata se nachází na samotném okraji města, které se od té doby asi příliš nerozrostlo. Krom chaty zde můžeme pozorovat i umění, které zde z kamenů tvořil. Miška se zde příliš nezdržuje a pokračuje dále. Já si jdu však místo prohlédnout lépe.

Od města pokračujeme kus po úzké stezce, která nás co nevidět opět přivádí na asfaltku, po které obcházíme další skalnatý pahorek připomínající nám včerejší labyrint balvanů, kterým jsme k večeru kráčeli. Cesta nás však vzhůru nevede a místo toho opravdu obchází nízko poblíž moře, které lemují načernalé balvany. Můžou být i ty dlouhé roky od ropné havárie zbarvené právě od ropy, nebo je za tím něco jiného? Máme za to, že odposud jsme si ničeho takového nevšimli, ale třeba si to jen nalháváme?

Obejdeme malý pahorek nad městem Camelle a cesta nás na opačné straně přivede na dohled nedalekého městečka Arou, kde předešlá etapa vlastně oficiálně končí. Značení nás náhle svádí z asfaltky a vede bláže moři. Procházíme tak domky a zahradami na okraji města a opět pro jednou potkáváme malého králíčka, který polekaně hopsá někam do zahrad.  Než dorazíme na místo, kde jsme ho viděli naposledy, není po něm ani vidu ani stopy. Nevadí. Pokračujeme dále a šlapeme po promenádě vedoucí nás mezi městam a šedavou pláží. Obloha je opět zatažená a v porovnání se včerejškem docela fouká, ale neopouští nás naděje, že se to roztrhá a ještě si užijeme pěkného počasí.

Za městem konečně přecházíme na cestu vedoucí nás přírodou, z té odbočujeme doprava na úzkou stezku. Šlapeme opět podél svahu a míjíme velké hladké kameny podobné těm ze včerejšího labyrintu. Tentokrát jsou však mnohem více roztroušené v krajině.

Stoupáme vzhůru a úzká stezka nás přivádí na asfaltku, která zde však končí. Je zde však pítko, pár laviček s posezením a docela pěkný výhled na asi kilomter vzdálené městečko Arou. Nebo teda za pěkného počasí by odsud pěkný výhled být mohl, dnes je to však takové šedavé a nebarevné. Na krátko si zde sedáme čelem k moři a náhle slyšíme docela hluk. Když se ohlédneme, spatříme tři starší muže, kteří kráčí směrem k nám a u toho spolu o něčem náruživě diskutují. Nehulákají, avšak prochází pod skalami, které odráží jejich has, a tak je slyšíme mnohem hlasitěji, než vlastně hovoří.

Přijdou na okraj parkoviště, sednou si na lavičku a po asi pěti sekundách zase vstávají a jdou zpět. Zajímavý zvyk tady mají. Zvedáme se i my a vyrážíme na cestu dále. Prvně však musíme zjistit kudy, protože značení zde opět chybí. Nakonec scházíme dolů k pláži, kterou okrajově přecházíme a opět pokračujeme po úzké stezce táhnoucí nás světem zelené vysoké trávy zdobené obrovskými hladkými kameny, které zde jsou jednotivě roztroušené jako rozsypané korále. Nejvíce však naši cestě dominuje pahorek, který je těmito balvany tvořen, ani na ten však nestoupáme. Právě naopak, obcházíme ho, bez stoupání se to však neobejde.

Stezka nás vede po okraji zeleného svahu přecházejícího v útes mizící v rozbouřených vlnách oceánu. Stezka chvíli stoupá vzhůru, pak zase klesá a kličkuje mezi balvany. Jsme docela blízko oceánu a vítr je zde opravdu silný. Místy to zacloumá i se mnou, a to jsem docela hromotluk. Co teprve má malá Miška. Místy se opravdu necítíme úplně bezpečně a jsme docela  rádi, když přejdeme na druou stranu, kde už tolik nefouká. Toho chce využít Miška a tak mne zastavuje, že si musí odskočit. Až když svou potřebu vykoná slyšíme hlasy. Rozhlédneme se a nikde nikdo. Až když vzhlédnem vzhůru všimneme si skupiny asi šesti lidí, kteří se v tom větru vydali šplhat na skály nad náma. Jsou to blázni, ťukáme si na čelo a pokračujeme v naší cestě. Během pár kroků máme na dohled další zátoku. Ta však není zelená a travnatá a moře zde nepřechází ani v písčitou pláž. Je naopak velice kamenitá. Vlastně ji tvoří stejné hladké kameny, jako ty, který jsme míjeli včera, jen jsou tak nahuštěné, že to celé působí spíše jako jedna vrásčitá skála. Naše představivost užívá a vidíme v tom spícího horského trolla nebo toho kameného týpka z fantastické čtyřky.

Obcházíme kamenou zátoku, za kterou se nachází malá rybářská vesnička s přístavištěm. Nepotkáváme zde ani nohu a celkově to zde vypadá docela opuštěně. Dostáváme se však opět do otevřené krajiny a to znamená jediné – vítr sílí a je opravdu studený a nepříjemný.

Za vsí se před námi vypíná další zajímovost tohoto pobřeží. Není jí nic jiného  než největší písková duna v Evropě. Je však tak zarostlá trávou, že něpřečíst si tuhle informaci v průvodci po trase, ani nás to nenapadne, I když vidíme široký písčitý pruh táhnoucí se až na vrchol. Máme za to, že to je cesta, po které budeme stoupat vzhůru, ale stezka naštěstí vede kolem. Stopat takhle vysoko sypkým pískem který neustále podkluzuje pod nohami a k tomu ještě za tak silného větru by byl opravdu boj. Bohatě nám stačí písčitá Krajina, která na nás čeká na opačné straně. Je to zde samý duna a písčitý pahorek, kterými střídavě šlapeme nahoru a zase sklouzáváme dolů. Zkoušíme to sjíždět jako na lyžích, ale moc nám to nejde.

Pokračujeme po dobře viditelných stezkách mezi dunami a najednou se nám zdá, že vedou stále dále od cíle. Míříme k borovicím ve vnitrozemí, kam bychom však jít neměli. Měli bychom se naopak vržet okraje pláže, a tak se otáčíme a vracíme na pláž, po které pokračujeme. Na opačné straně opět přecházíme na úzkou stezku, která mírně stoupá výše. Pod námi je kamenná pláž a na ní leží cosi černého.“To je ryba?”“Vypadá to tak.” … “Počkat, vždyť to je delfín!”“Jako fakt?”Zatímco Miška pokračuje v cestě, já scházím dolů, abych si to prohlédl. Zdá se to až neuvěřitelné, ale opravdu se jedná o delfína. Je však mrtvý a už zde nějakou dobu očividně leží. Oči má vyklované, je celý zčernalý a zčernalé jsou i jinak světlé kamen pod ním. Proboha, co se tomu nebohému zvířeti stalo?

Opouštím místo a šlapu za Miškou. Na dohled od nás je starý anglický hřbitov. Přicházíme až k němu a prohlížíme si jej. Dlouho se zde však nezdržíme a pokračujeme v cestě. Mišce jsem slíbil, že odsud dále to bude po silnici, na kterou se odsud dá v pohodě napojit, ale trek ještě kousek vede mezi křovinami a kamením blíže moři. Nakonec se tak držíme stezky a pokračujeme právě tudy. Absolutně nelituji, protože pohled, který se nám záhy dostává, je impozantní! V dáli se pnou až děsivě vypadající skaliska, kterým vévodí maják.

Teprve nyní se stezka stáčí, vzdaluje břehům oceánu a blíží se nedaleké silnici, podél které překvapivě vede také chodník. Skaliska s majákem v dáli na nějakou dobu ztrácíme, ne však na dlouho, protože jak pokračujeme v cestě, opět před námi vstupují a hrdě se pnou nad temnou hladinou vlnícího se oceánu. Jsem tím pohledem tak nadšen, že bez ustání zastavuji a fotím. Něco takového se přeci jen tak nevidí.

Šlapeme po pohodlném chodníku a docela nás dohání hlad. Poledne už dávno bylo, takže se není co divit, oběd by nám docela bodnul. No jo, ale kde si ho dát v tom otravném větru? Snad leda v některém z příkopů pro odvod vody podél cesty. Šlapeme dále po chodníku, po kterém proudí docela dost chodců v obou směrech, a doufáme, že nějaké dobré místo najdeme. Nakonec si všimneme dvou obrovských plochých kamenů na skalce přímo nad sebou. Jeden je ve vodorovné poloze a dá se na něm sedět. Druhý je k němu kolmo a poslouží jako dobré opěradlo i závětří. Přecházíme přes silnici a šplháme vzhůru. Během pár sekund už sedíme na místě, kam nefouká v pohodlí kamenného gauče si užíváme oběd. Dokonce se i trhají mraky, mezi kterými prokukuje modravá obloha a svítí slunce.

Sedíme zde, baštíme s výhledem na masiv s majákem vystihujícím do moře a najednou se nás jímá únava. Není to však zničenost z cesty, je to spíše hodně silná touha po spánku. Vstáváme tedy a pokračujeme v cestě k majáku, kde by dle map měla být i kavárna. Sotva však vyjdeme, obloha se opět zatahuje, slunce mizí a do nás se opět opírá studený vítr.

Po nějaké době začíná cesta mírně stoupat a blíží se lesu, kde začíná stoupat už o něco prudčeji. Je to však pohodová cesta, a tak to jde velice dobře. Šlapeme vzhůru zdravým borovým lesem, kde ani tolik nefouká a zanedlouho ho opouštíme na dohled větrných elektráren stojících na hřebeni, pod kterým se táhne cesta, po které kráčíme. Jak se vzdalujeme lesu, opět se nám naskýtá nový pohled na skalní masiv s majákem, ale také na kopcovitou krajinu, pod kterou jsme před chvílí kráčeli. Je to nádherný pohled a je až neuvěřitelné, jak dalekou vzdálenost jsme od oběda za tak krátkou dobu ušli. Zdá se to až neskutečně daleko.

Obcházíme hřeben a sestupujeme níž pod kopec, přes který vede cesta k majáku, u kterého se otočíme, obkroužíme tento malý poloostrov a následně budeme pokračovat po pobřeží až do Camariňas. Zdá se to až jako zbytečná zacházka, ale je to cesta majáků a tak musíme až k majáku. Kdyby jste u každého majáku dostali aspoň razítko, abyste měli motivaci jít až k němu. Takhle se na něj fakt jdete vždy jen podívat, abyste se u něj otočili zpátky. Naší motivací je však kavárna, který by zde měla dle map být.

Stoupáme vzhůru po silnici a brzy přicházíme k majáku, před kterým se nachází velká bílá budova, ve které je muzeum majáků. Kavárnu nevidíme, ale dle map by měla být v budově na opačné straně, abychom se tam však dostali, musíme si koupit vstupné do muzea. Nějak se nám to nezdá, kdo ví jestli tam fakt něco je. Maják je však velice fotogenický, a tak si zde dáváme aspoň několik fotek. Pak se otáčíme na patě a po úzkých schůdcích míříme ke starému majáku na kopci nad námi. I odsdu jsou krásné výhledy na maják, který s každým krokem fotíme z jiného úhlu. Nakonec se však otáčíme a po úzké stezce šlapeme dolů.

Pod sebou vidímě nějakou fabriku, vodní elektrárnu či čističku vod, sami nevíme. Nachází se na okraji břehů přecházejících v moře, za kterým se na opačné straně nachází Muxía, kam musíme dojít zítra. Město, kam máme namířeno dnes, však nevidíme, i když úsek mezi námi až na jeden malý kopeček vypadá docela rovinatě.

Sestupujeme dolů. Zatímco já si fotím výhledy, Miška fotí kytky cestou. Když sejdeme dolů, zjišťujeme, že musíme pokračovat těsně kolem plotu komplexu, o kterém stále nevíme, k čemu slouží. Obcházíme jej po úzké stezce přecházejích po útesech a následně pokračujeme po rozlehlé kamenné pláni. Když se ohlédneme, vidíme za sebou skalnatý výběžek s majákem Vilán. Shodujeme se, že tohle byl asi zatím nejkrásnější maják na naši cestě. Tahle zacházka stála opravdu za to!

Dále pokračujeme poračujeme po úzké stezce táhnoucí se nízkou zelenou trávou. Cestou potkáváme chlapíka, který vypadá jako myslivec, jen má místo pušky zrcadlovku. Zdravíme se s ním a pokračujeme dále po stezce táhnoucí se poblíž břehů moře, do kterého zasahuje přibližující se pahorek s kostelíkem, ke kterému budeme co nevidět stoupat.

Stezka se pomalu vzdaluje pobřeží a vede nás vysokými kapradinami. Najednou před námi stojí psík, který na nás zaštěká a někam odběhne. My přecházíme na širokou luční cestu, po které stoupáme stále výše. Po chvíli si všímáme, že pes nás následuje. Snad nejde s námi? Přicházíme ke kostelíku, odkud je docela parádní výhled. Camariňas však stále nevidíme. Sedáme si zde na lavičku a pes stále běhá kolem nás. K nám nepřichází, ale drží se stále blízko nás. Na krku má známku s telefoním číslem, ale to se nám přečíst nedaří. Najednou přichází nějaký chlapík. Že by patřil k němu? Pes utíká za ním, ale takovou důvěru k němu jako k nám nemá. Spíš na nějk štěká, zatímco u nás byl docela klidný.

Zvedáme se, říkáme pejskovi čau a zahajujeme sestup po stezce klesající k moři. Nevím, zda nám rozumněl nebo se bál jít po téhle stezce, ale nenásleduje nás. Místo toho střídavě štěká za námi dolů a pak zase na chlapíka a neustále od něj kouká směrem k nám. Slyšíme ho ještě v době, kdy ho nevídíme. Je mi ho docela líto, ale co můžeme dělat?

Stezka nás vede opět po pobřeží a záhy přechází na širokou lesní cestu. Před sebou vidíme nějaký dům, který má na zahradě obrovskou loď. Až k němu však nejdeme, abychom si tu kuriozitu prohlédli. Cesta totiž odbočuje doprava, vede nás kolem pláže a následně lesem, kde nějaký děda pase ovce a kozy. Ty se klidně povalují v trávě a stejně tak chillují i jeho psi, zatímco on vzpřímeně stojí a upírá svůj zrak na své stádo. Cesta odsud dále je zkálena ovčinci a kozími bobky.

Pokračujeme krajinou plnou borovic, kapradin a nízkých keřů, které od nás oddělují nizké kamenné zídky jako bývají ve Skotsku. Za jednou takovou v dáli vidímě malý bílý maják, který z dálky vypadal daleko jasněji než odsud. Ve skutečnosti je docela nažloutlý. Druhý takový maják vypadá o poznání lépe, jen nechápeme, proč ho nacházíme na kopci ve vnitrozemí.

Pokračujeme po silnici a záhy míjíme první domy na okraji Camariňas. Cesta nás vede k přístavu, na jehož druhé straně dnes bydlíme. Prvně ho však musíme celý obejít. Šlapeme tak po jeho obvodu všímáme si zdí a sloupů brutálně obsypaných mušlemi. Člověk s tou zvláštní fobií by se zde sesypal. Ani Miščce ten pohled nedělá úplně dobře a tak se drží té strany chodníku, která vede podél silnice. Zanedlouho přicházíme k domu, který si mám odemknout pomocí aplikace v mobilu. Tohle dělám prvně, tak jsem zvědavý, jak to funguje. Stačí zmáčknout tlačítko OPEN a je to, dveře se odemčou. Pak pokračujeme do patra, kde na háčku před pokoji visí háčky. Odeykáme si ten náš, který má šibovací dveře, takže se zde leze jako do šatníku, pokojík je však krásný, čistý a útulný.

Miška jde do sprchy a já mezitím hledám, kam bychom si mohli zajít na jídlo. Většina restaurací opět vaří až od osmi, docea se mi však zamlouví místní Taberna do Bico, která je ovšem na opačné straně přístavu. Nevadí, dávám si sprchu, oblékám do čistého a jdeme tam. Přicházíme deset minut po půl osmé a paní nám oznamuje, že kuchyň je až od osmi, ale objednat si můžeme už teď. Vybírám si burger s červeným zelím a kozím sýrem, Miška si dává burger s lanýžovým sýrem. K tomu si objednáváme každý misku patatas fritas a dohromady misku s cibulovými kroužky. Jsme docela překvapeni, když dostaneme jídlo už pět minut po osmé. Kuchař se asi nudil. Ještě větším překvapením jsou pro nás patatas fritas, což nejsou hranolky, jak jsme si mysleli, ale teplé křupavé chipsy. Musím říct, že jídlo je zde skvělé a nacpeme se, jak už dlouho ne.

Zatímco jíme, restaurace se plní. U baru asi sedí místní, ale u podélného stolu oprstřed sedí čtveřice chlapíků v péřovkách a turistických kalhotech. Nebudou to ti čtyři, co jsme dnes potkali se psem. Docela nahlas se anglicky baví s charismatickým chlapíkem, který sedí u stolu za Miškou. Ano, pravděpodobně to jsou oni, protože slyším, jak říkají, že jdou celou cestu po pobřeží. Jak to vypadá, nejsme jediní na tomto treku, jak se nám doposud zdálo. Chlapík se s nimi musel včera taky někde potkat, ale na treku jsme ho ještě nepotkali. Ke stolu vedle nás si pro změnu sedá německý pár. Nebavíme se s nimi, ale zapamatujeme si je. Proč to zmiňuji? Já jen že tyhle řádky sepisuji s drobným zpožděním a už teď vím, že další dny budou plné setkání právě s lidmi z této taverny.

Po jídle platíme a s nacpanými břichy se odvalíme zpět na ubytování. Tenhle bar vřele doporučuji každému, kdo by se na cestu vydal.

27,5km 215m ↑ 215m↓

Na stezce majáků - Den 6. →