Na stezce majáků - Den 4.

25.4.2026

Aniž bych během špatného plánování věděl, jak dlouhý úsek mne včera čekal, shodou okolností nám na dnešek vyšlo pohodových 16km. Nebylo to proto, že bych plánoval už po třech dnech nějaký odpočinkový den. Prostě to pro vzdálenost měst na trase tak nějak vyšlo a nakonec se to i docela hodilo. Aspoň si trošku odpočineme před následujícími dlouhými úseky. Dnes nás však dlouhá cesta nečeká, a tak není kam spěchat. I když jsem vzhůru brzo, nechávám mou milou spát, to ona ráda. Snídaně jsou až v osm, a tak v klidu ležím a snažím se udělat si nějaké ty zápisky z cesty. Mišku budím až v osm, čistíme si zuby a jdeme na snídani do malé jídelny s minimalistickým bufetem hned vedle recepce. Jsme zde mezi prvními. Bufet je řešen minimalisticky, ale bohatě vystačí. Kafe zde mají a to je hlavní.

Krom kávy si dávám skvělý ananasový džus, chleba s máslem, šunkou a sýrem a sladké koláčky z listového těsta. Miška si dává lívance, broskve, čaj a kakao. Jídelna se mezitím plní, ale my máme čas. Ještě si jdu přidat vanilkové šneky a až pak se vracíme na pokoj. Klasicky mám sbaleno tak o půl hodiny dříve než moje milá, a tak zde jen sedím, protáčím oči a otráveně vzdychám. Nakonec se nám přeci jen podaří opustit pokoj. Jdeme na recepci, kde musíme ještě zaplatit. Mají zde trička s maskotem Traskim, plyšového Traskiho a taky magnetky se zelenou šipkou, která občas značí trasu. Magnetku i plyšaká si chce Miška hrozně moc koupit, ale nechce se jí s tím tahat. Nakonec si nic nebere s tím, že to určitě sežene na konci trasy. Platíme tedy a odcházím.

Opouštíme hotel a míříme k promenádě, po které jsme včera přišli. Je docela zataženo a větrno, ale to bylo i včera ráno když jsme vycházeli a nakonec z toho byl krásný den. To se určitě roztrhá. V dobré víře v lepší počasí pokračujeme po promenádě na konec města. Zde promenádu opouštíme, pokračujeme přístavem a hledáme značení. Není zde a pokud budeme pokračovat dále, dojdeme pravděpodobně ke zdi proti vlnám a dál se nedostaneme. Odbočujeme tedy doleva a stoupáme o něco výše. Pokračujeme po ulici, ale i zde značení chybí. Nakonec si otevíráme mapy.com a s jejich pomocí kličkujeme mezi domy.

Konečně město nadobro opouštíme a přecházíme na úzkou stezku, která nás vede podél travnatého svahu za městem. Než budeme pokračovat dále podél pobřeží, čeká nás malý půlkruh kolem dalšího travnatého kopcovitého výběžku za městem. Cílem trasy je dovést nás k místnímu majáku. Pokračujeme tak po úzké stezce obcházející travnatý svah padající do temné hladiny moře, že kterého vystupují temné siluety kopců, pod kterými jsme včera kráčeli. O Porto de Come, ze kterého jsme včera ráno vyráželi, je stále na dohled. Zdá se to kousek. Vlastně je to docela blízko. Jen po stezce obcházející zátoku to byla cesta na celý den a takových etap nás na této cestě očividně čeká více. Dnes však ne. Dnes to vypadá na docela smysluplnou rovně se táhnoucí etapu procházející bezpočtem zajímavých míst bez zbytečného a zdlouhavého obcházení hlubokých zátok.

Pokračujeme po stezce, která nás provede borovicovým lesem a pak dále pokračuje po travnatém svahu vystupujícím z moře. Stezka se stáčí do kola a tak po pravici už nemáme nic než moře. Během pár chvil už před se ku vidíme bílou věž majáku. Stoupáme k majáku a zde ni si dáváme krátkou pauzu. I když je stále docela ošklivo a zataženo, věříme, že za hezkého počasí a hlavně v noci to zde musí mí opravdu silnou atmosféru. V kopci za námi se nachází několik posezení a dle fotek se zde v noci chodí pozorovat hvězdy. Nedaleko také stojí socha ženy s dítětem v náručí, která vzhlíží k moři. Určitě pocta utonulým rybářům a námořníkům, myslím si. Hádám správně!

Opouštíme maják a po úzké stezce pokračujeme dále. Nyní by nás měly čekat další zajímavé úkazy - přechod pěnové jeskyně, kde se vlny oceánu mění v pěnu. Jako další bychom pak měli narazit na pláž kristalů, tedy místo, kde oceán přetvořil starou skládku sklad v pláž posetou drobnými vyhlazenými krystaly. Pokračujeme tedy hlubokým kapradím po obvodu dalšího útesu s výhledem na zaoblené kopce vystupující nad temný jemně zvlněný oceán a dychtivě vyhlížíme pláž i jeskyni. Nikde je však nevidíme. Za to se však objevuje hřbitov, ke kterému se stezka přibližuje.

Blížíme se hřbitovu, ke kterému vede cesta, po které bychom sem došli z města. Pod námi vidíme docela malou zátoku s pláží. Není však vysypaná pískem ani kamením.

“No to si snad ze mě děláš prdel,” zvolám tak náhle, až to Mišku překvapí.

“Co?”

“To je ono, to je ta pláž krystalů!”

“Jako fakt?”

V porovnání s tím, co jsme čekali, tohle vypadá opravdu směšně. Čekali jsme fakt velkou pláž plnou velkých krystalů všech barev, jaké byly na fotkách. Tohle je však až směšně malá úžlabina mezi skalami posetá docela drobnými kamínky vesměs zelenými a průsvitnými. Je zde pár hnědých a ojediněle i nějaké modré kousky. Větší kousky nacházíme jen ojediněle, ale chápu, že si je turisti nanosili domů. Určitě hlavně ty modré, které vypadají fakt kouzelně.

Zastavujeme se zde, odkládáme batohy a pláž si prohlížíme. I když naše očekávání byla větší a jsme lehce zklamaní, stejně je to zajímavé. Procházíme se zde, sbíráme dokonale hladké barevné oblázky a fotíme si je. Mezitím přichází čtveřice mužů se psem, pláž si jen rychle prohlédnou a z jejich výrazu je na první pohled patrné, že jsou z ní ještě méně nadšení než mi. Otáčí se na patě a odchází. My si naopak jdeme sednout na lavičky u zdi hřbitova.

“Hele, koukej, ti čtyři se psem pokračují podél útesů. Třeba jdou tu samou cestu jako my,” povídá Miška.

“No, to budou Poláci.”

“Jako fakt jo!” Nezbývá mi, než ji rychle popsat nejslavnější polský seriál Čtyři z tanku a pes, aby můj vtípek pochopila. Byla by to však docela sranda, kdyby to byli fakt Poláci. Vždyť na tohle byla narážka i v českém seriálu Kosmo, kde cestují raketou čtyři Poláci a pes a prohlásí, že Poláci ani jinak necestují.

Po krátké pauze vstáváme a opět vyrážíme na cestu, která nás v podobě úzké stezky vede po obvodu zeleného svahu padajícího k oceánu. Je stále zataženo a začíná foukat, výhledy jsou však navzdory této nemilé skutečnosti parádní. Opět z toho tady cítím Skotsko.

Stezka se klikatí nad oceánem a přechází nad mnoha jeskyněmi a podemletými skalami. Věříme, že některé části stezky se tak jednou propadnou do oceánu, zatím je to však stabilní a pevné.

Náhle stezka začíná docela prudce sto. Nejsou to žádné velehory, a tak nás nečeká žádný nekonečný ani dlouhý výstupu, ale strmé to je. Šlapeme stále vzhůru, funíme a zanedlouho jsem na “hřebeni,” kde čekám na Mišku, která se sápe na horu. Za chvíli už jdeme spolu a velice mírně stoupáme na další pahorek po cestě lemované balvany a kapradím. Jeden krok, dva kroky, tři a najednou wow. Stojíme na vrcholu Petón do Castro a pod sebou máme výhled, jaký jsme absolutně nečekali.

Chvíli si zde postojíme a kocháme se vskutku nádherným výhledem. Záhy se však dáváme na cestu, která nás po úzké stezce vede strmě dolů k písčité pláži. Cestou můžeme obdivovat stromy v dáli, které až po korunu obrůstá plazivý břečťan. Zelená krajina a neskutečně živá příroda tady na pobřeží smrti mne nepřestává uchvacovat.

Sestup je strmý a docela krkolomný. Ani zde na stezce nechybí veliké kameny, přes které slézáme dolů, ale zvládáme ho dobře a brzy scházíme na okraji pláže, přes kterou míříme k dřevěnému chodníku, přes který pokračujeme skrz vysoký rákos a podmáčenou půdu. Kolem je slyšet zpěv žab.

Chodníček nás přivádí k dalšímu rekreačnímu místu se spoustou rovného místa, stoly s lavičkami a několika grily. Na okraji kempují obytné vozy a je pro nás až nepochopitelné, že se zde nemůže legálně kempovat ve stanu. Jdeme k jednomu stolu, kde snad bude nějaké závětří, ale i zde docela fouká. Přesto se zde zastavujeme a obědváme naše bagety, které jsme si ještě včera večer připravili. Pro energii doplňujeme i nějaké cukry ze sladkostí a po té vyrážíme na cestu dále. Ta nás opět z počátku vede po další oplocené stezce z prken, kterou posléze opouštíme a opět pokračujeme po úzké stezce táhnoucí se zelenou trávou na dohled šedavých temných vln oceánu.

Obejdeme další zelený výběžek a přicházíme k další písčité pláži, po které kus cesty pokračujeme dále. Je zde spousta mušlí, a tak zpomalujeme a sbíráme opravdu pěkné kousky. Leží zde i spousta zavřených, které sbírá má milá.

Po přechodu okraje pláže opět přecházíme na dřevěný chodník, který nás opět vede rákosem. I zde je slyšet koncert žab, které však nikde nevidíme. Vidíme však na malebné lehce kopcovité španělské vnitrozemí, které má opět lehce český nádech.

Na konci chodníku přecházíme na širokou cestu. Značení zde chybí, a tak po nějaké době koukám do map. Měli jsme zahnout, a tak se pár kroků vracíme a sledujeme cestu z mapy, kdybychom však šli rovně, nic se nestane. Cesta totiž záhy opět zahýbá. Mám dojem, že byla přeznačena jen proto, aby nás vedla kolem restaurace, která však má bohužel zavřeno. Docela škoda, protože kafe by nám docela bodlo.

Hned na to nás trek přivádí k další rekreační zóně se spoustou posezení. Na samotném konci si sedáme. Najednou na nás jde nějaká únava. Já se cítím tak fit, že bych se nejraději někde natáhnul a spal. Má drahá polovička se necítí o moc lépe. Jde na místní záchod, který hned na to kritizuje pro příliš málo prostoru a neexistenci prkénka a sedá si ke mně. Sedíme zde a vůbec se nám nechce dále. Cítíme se fakt unaveni, přitom dnes není vedro ani jsme toho moc nenachodili. Spánek by nám však docela bodnul. Fakt škoda, že má nedaleká restaurace zavřeno, protože dát si kafe, to by byla ta správná vzpruha.

Po asi půl hodině píšeme na Refuxio v Cammelle, že do půl hodiny jsme na místě opět se zvedáme a vyrážíme na cestu. Pokračujeme po úzké stezce táhnoucí se podél pobřeží a zeleň zanedlouho střídá přibývající kamení. Výběžek před námi vypadá docela jako velká kamenná zeď. Blížíme se k němu a mi dochází, co nás asi čeká. Úsek, kde se podle průvodce budeme cítit jako Guilliver mezi Liliputy. Má intuice mne nezklamala, protože záhy kličkujeme labyrintem různě tvarovaných hladkých balvanů, jaké jsme zatím nikdy nikde neviděli. Je to nádherné a neskutečně nás to zde dobíjí energií. Únava a touha spát z nás náhle padá. Neustále někde zastavujeme a fotíme. Fotek mám tolik, že bude těžké z nich vybrat ty nejkrásnější. Tohle místo mne opravdu baví.

Přecházíme tento nádherný úsek a na opačné straně už vidíme zátoku, za kterou se tyčí nedaleké město Camelle, kam dnes máme namířeno. Zanedlouho už míjíme první domy a scházíme k pláži na okraji města, která není ani zdaleka tak krásná jako ty, kterými jsme doposud procházeli. Působí naopak docela šedivě a zanedbaně. To ovšem nelze říct od Refuxiu, které naopak působí velice čistě a krásně. Vítá nás zde mladá energická hostitelka, u které je vidět, že se o místo stará s láskou. Ukazuje nám kde budeme mít ráno snídani, kde si vyprat a tak. Když se ji zeptám na obchod v tomto malém městečku, hned mi o něm podává info, záhy mi je posílá ještě na messemger a když prochází kolem, posílá mi fotku se zprávou “Its open now.” Neskutečný servis!

Dáváme si sprchu a rychle míříme do toho obchodu, je to však spíše krámek na úrovni naši vesnické večerky. Moc toho zde neseženeta. Já si na další den kupuji burger housky, šunku, sýr a taveňák. Nic lepšího zde asi neseženu. Taky beru dvě instantní polévky s tím, že se třeba v dalších dnech budou hodit.

Něco málo se nám zde nakoupit podaří a vydáváme se hledat restauraci, kde bychom se najedli. Jednu takovou najdeme, vaří zde však až do osmi a to je až za dvě a půl hodiny. Vracíme se na Refuxio s tím, že to dyžtak zkusíme později. Mám však hlad, a tak si dávám aspoň malé pringols na svačinu a užírám šunku a sýr, zatímco si dole chystám v jídelně chystám žemle na další den. Nějak mne to zasytí, a tak o další cestu na jídlo nestojím. Moja se navíc stejně připomene až o půl deváté, než tam dojdem, potáhne na deset a jíst tak můžu až o půl desáté. Cpát se takhle na noc se mi nechce, a tak z toho nakonec není nic.

16,3 km  198m ↑   200m↓

Na stezce majáků - Den 5. →