Na stezce majáků - Den 3.

24.4.2026

Tento den začíná podobně, jako ten včerejší skončil. Vstávám napřed a jdu udělat míchaná vajíčka se špekem a cibulí, tedy totéž, co jsme včera večeřeli. K tomu si dáváme Ciabaty s Philadeplhií. Až po snídani se balíme a uklízíme po sobě nádobí. Než se vykopeme ven, opět táhne na půl devátou. Vyrážet brzy nám ani dnes nevyšlo, ale to do dalších dní zpravíme.

Šlapeme po ulici a pak své kroky stáčíme na chodník na okraji města, ze kterého jsme včera odbočili k turistickým apartmánům Playa de Osmo. Během chvilky dorazíme k písčité pláži, kudy cesta nevede. Značení totiž právě zde zahýbá do města, a tak se otáčíme a vracíme se. Stezka pokračuje podél silnice a za chvíli město opět opouští. Okamžitě se noříme do hustého lesa, kterým pokračujeme po úzké stezce. Všude kolem rostou vysoké zelené kapradiny a nad ty se plnou vysoké stromy.

Naprostá džungle, ve které jsme se ocitli náhle a naprosto nečekaně, stejně náhle a nečekaně končí a my přecházíme přes pahorek obalený lány vysokých kapradin, které nám dosahují až po ramena. Ani zde se však nezdržíme dlouho a během a pár chvil scházíme k písčité pláži Ermida. I zde se na okraji nachází rekreační zóna se spoustou laviček, která by klidně mohly sloužit jako tábořiště pro poutníky na stezce. Je škoda, že je to zde nenapadlo, když je zde podobných míst taková spousta.

Přecházíme pláž a pokračujeme podél moře. Stezka nás vede po zeleném okraji pahorku svažujícího se do oceánu, který se tu ta tam zakusuje hlouběji do pevniny. Stezka se tak opět klikatí jak jen to jde, jak obchází malé zátoky a vodní výmoly v útesech.

Asi za půl hodiny začínáme stoupat vzhůru a stezka nás přivádí do na vysoké skály tyčící se nad velikou zátokou, kterou dnes obcházíme. Výhledy odsud jsou skvělé. Procházíme mezi skalkami a velikými kameny, které prorůstají stromky a ráno zatažená obloha se mezitím vyjasňuje. Asi už jsme se docela rozchodili, protože dnes nám to jde docela dobře.

Koukám do map na plán cesty. A sakra. Až nyní si všimnu, že jsem během plánování nezanesl do mapy jeden vrchol za městem Carballa. Naše trasa pokračuje rovně podél moře, zde je však asi jediné místo, kde trasa zachází do vnitrozemí. Proč? Protože by zde měla být zajímavá archeologická naleziště a jeden kopec s výhledem. Když to zadám do mapy, rázem nás čeká 34km místo 26. Rameno stezky stoupající do kopců a klesající zase zpátky jsou přitom od sebe jen kilometr po silnici a dají se ladně propojit. Opravdu to nechápu. Celý trek je veden jako pobřežní trek pod heslem co nejblíže moři, jen zde je z ničehi nic taková zacházka. Vzhledem k tomu, že chci trek zmapovat i pro další chodce, přišlo vy mi hloupé napsat “tam nemusíte, je to zbytečné” aniž bych to sám prvně prošel. Proto se už teď domlouváme, že pokud do Carbally dorazíme v nějaký rozumný čas, rozdělíme se. Napíšu na hotel, že má přítelkyně dorazí dřív než já, na kterého je rezervace, dám ji občanku k vůli Chek-Inu a ona sama může pokračovat po stezce kolem moře. Já si mezitím dám osm kilometrů sólo výšlap navíc.

Náhle mírně zrychluji, abych to měl šanci opravdu stihnout. Scházíme dolů ze skal a scházíme na silnici, která zde končí. Je zde obrovská zrezivělá železná konstrukce, která připomíná čtyřnohého pavouka. Hádám, že dříve sloužila jako nějaký maják, protože v jejím středu je otvor pro světlo, ale také může jít o nějaké zašlé abstraktní umění bez významu. Zrovna zde přichází nějaký chlapík, který se na místě otočí a zase šlape zpátky. Za chvíli potkáváme dalšího, který udělá totéž. My mezitím pokračujeme po silnici a přecházíme na další pláž, ale dřív než nám cesta zmizí z dohledu, vidíme, že se chlapi otáčejí a zase šlapou zpátky. Co je to za sakra za divnou místní tradici chodit v kruhu?

Přecházíme na opačnou stranu pláže a opět pokračujeme zelení. Kolem nás roste zelená tráva, ze které se k nebi tyčí urostlé borovice. Moc se nám zde líbí. Přecházíme na opačnou stranu řídkého lesa, kde stromy střídá kamení, ale i přesto jde o krásný úsek, který má své kouzlo. Po pravé straně máme neustále výhled na protější břehy zátoky, odkud na nás vykukuje město. Do moře naopak zasahuje velký kus písčité pevniny. Na opačné straně je les. Až to splývá dohromady jako jeden kus země.

“Nedá se to přejít?” ptá se mě Miška.

“Bohužel ne. Je tam moře a mezi tím dokonce ještě jeden ostrov.”

Stezka nás nakonec přivede do světa písečných dun. Město Carballo je od nás tak kilometr a nějaké drobné. Vidíme ho zcela jasně. Jen to přeběhnout. Bohužel však mezi námi a městem leží hluboká zátoka plná mořské a já nejsem Ježíš ani Mojžíš, a tak neumím chodit po vodě ani skrz ní. Nezbývá tedy, než se dát na devět kilometrů dlouhou cestu kolem vody.

Pokračujeme po úzké stezce podél písečných dun a blížíme se prvním borovicím vyrůstajícím z písku. Stoupáme mírně vzhůru. Stezka dále pokračuje rovně a vede nás dále nad zátokou, která se zdá nekonečná. Stále nevidíme její konec a přítelkyně žertuje, že zo ještě pak beztak někam zahne. Na to že nekouká do map, má parádní odhad, protože přesně to zátoka udělá a my ji budeme obcházet ve tvaru písmene L.

Už nás od našich batohů bolí záda, a tak si sedáme na zem. Miška sebou tahá litr a půl Coca Coly a chce se jí zbavit. Úkol tedy zní jasně - tohle teď musíme vypít! A tak zde sedíme a upíjíme ten cukrů plný jed, dokud s tím nejsme hotovi a až po té opět vyrážíme na cestu. Zanedlouho úzkou stezku opouštíme a pokračujeme po široké cestě vedoucí stále podél vody. Zde už se však necítíme jako u moře, ale jako někde u jezera. Dokonce to zde tak i smrdí.

Protože je cesta rovná, široká a pohodlná, můžeme jít vedle sebe, a tak nám do kroku hraje audiokniha Kolo času, kterou jsme si před touto cestou stáhli, aby nám cesta lépe utíkala. Míjíme vyvýšenou budku na pozorování ptáků, kde by se dost možná dalo i přespat a do patnácti minut přicházíme na rozcestí. Je zde pítko, kde by se asi dala naplnit voda, ale té zrovna dneska máme dost. Jaká to ironie, že zrovna dnes, když neseme po včerejší zkušenosti pořádnou zásobu vody, ji máme kde doplňovat.

Odbočujeme a cesta nás vede vstříct vysokému rákosu, kterým nás dále vede dřevěný chodník z prken. Na obou stranách i pod ním je bahno, kam asi není dobrý nápad sestupovat. Potkáváme zde běžkyni a zanedlouho přicházíme k dřevěnému mostku, na jehož druhé straně přecházíme na úzkou zpevněnou cestu, která se táhne dále jako přehrada nad zátokou. Na jedné straně zídky, po které procházíme, tak máme konec zátoky působící spíš jako jezero, na opačné straně podmáčenou bahnitou krajinu plnou velkých louží, ze kterých se ozývá zpěv žab. Stromy na pravo od nás působí jako nějaké zvláštní jehličnaté vrby, které se sklání nezvykle hluboko k hladině moře, zde se stáčí a opět rostou vzhůru. Některé se už asi převážily, protože se urvaly a spadly do mělké vody pod zídkou. Vůbec nás tak nepřekvapí, když narazíme na skupinu dělníků v oranžových mundúrech, kteří zpevňují zeď i cestu.

Jak se blížíme konci zátoky, voda se rozdvojuje a pevnina blíž k nám vytváří široký kanál, který postupně přechází v klidnou řeku. Ani si pořádně nevšimneme, kdy k té změně došlo, ale na okraji městečka Pontanesco už přecházíme po mostě na druhou stranu potoka, který byl ještě před chvílí okrajem zátoku zakusující se hodně hluboko do vnitrozemí.

Přecházíme most a po okraji silnice stoupáme vzhůru nad město. Najednou si vůbec nepřipadáme jako na pobřeží oceánu někde ve Španělsku. Krajina je zde docela jako u nás. Stejně tak i vesnice jsou docela jako ty naše, jen ty sýpky vypadající jako hrobky jsou jako z jiného světa, jinak je to však klasická zvlněná česká krajina bohatá na louky, lesy a políčka nedaleko jezera. Ta podobnost je tak zarážejí, že když vidíme obchod u cesty s oranžovým nápisem STIHL, na první dobrou nás oba napadne, že je to Coop Jednota. Až později nám dochází, že je to přeci hloupost.

Procházíme kolem a stoupáme vzhůru podél silnice lemované domy. Odněkud k nám zavane příjemná vůně jídla, jak někdo chystá páteční oběd. Mňam, něco bychom si taky dali.

Přecházíme přes hlavní silnici a zacházíme mezi domy na jejím okraji. Míříme na okraj vesnice, odkud máme pěkný výhled na zvlněnou krajinu nad jezerem. Tady to má teprve tu správnou atmosféru české krajiny. Opravdu si najednou připadáme jako doma. Zacházíme do lesa a tím opět pomalu klesáme níže, dokud nedorazíme k jezeru. Široká cesta nás přivede k lavičce. Už máme docela hlad, ale řekneme si, že budeme ještě kus pokračovat. Zanedlouho přicházíme k další, a tak si zde sedáme a dáváme si naše včera připravené bagety plněné sýrem, iberskou šunkou a chorizem. Kus jablka a něco sladkého samozřejmě nesmí chybět.

Mezitím se chceme nastříkat proti slunci. Na Mišku ještě vyjde, ale já z toho spreje už doluji zbytky, i když se schovávám do dřevěné budky nad jezerem. Trošku se stříknu a už je to prázdný. Parádní sprej, nevydržel nám ani dva dny. Někde budeme muset koupit nový. Vyhazujeme ho do koše u laviček, balíme se a vyrážíme na cestu dále. Široká cesta přechází v široký dlážděný chodník, po kterém pokračujeme až na okraj Carballa, kde se jezero začíná opět měnit v moře. Stále však působí dost močkojdně. Koukáme ja písčité duny na opačné straně, které se zdají fakt blízko. Nejde se nesmát, když si uvědomíme, že jsme tam byli tak tři hodiny zpátky.

Krátce před třetí hodinou odpoledne přicházíme na druhý okraj Carballa, odkud trek docela nepochopitelně stoupá vzhůru a vzdaluje se moři, kterého se jinak autoři treku snaží držet co nejvíce. Zde se rozdělujeme. Dávám Mišce svou občanku, posílám ji trasu do hotelu v Laxe a kvapně mířím po stezce vzdalující se břehům moře. Ona to vezme zkratkou a podél cesty se po kilometru napojí zpátky na trek. Mě místo toho čeká asi osm kilometrů dlouhý okruh přes kopec, který je myslím si zbytečný, ale nedá mi to. Trek chci jednou podrobně zpracovat i pro jiného chodce a tak si to musím projít. Jdu však sám, a tak můžu zařadit vyšší tempo.

Přecházím přes silnici a pokračuji po úzké stezce, která se zanedlouho noří do hustého zeleného lesa. Pokračuji podél lesní strouhy a ačkoli v popisu trasy psali, že mne čeká náročný výstup, přijde mi, že jdu stále rovně. O to strmější to bude na závěr, myslím si.

Potkávám místní babky na procházce a přecházím silnici, po které by se to rovněž dalo traverznout do další vsi a napojit se na druhé rameno stezky padající zpět k moři. Místo toho však pokračuji stále rovně. Cestička vede dále hustým lesem podél potoka. Všude kolem rostou vysoké kapradiny a jasně zelená tráva a míjím i starý zarostlý mlýn. Stezka stoupá tak mírně, že si ani neuvědomuji, že stoupám. Jen asi dvakrát se úhel stoupání mírně zvedne, ale stále to není nic, co člověka zmohlo. Očekávaje ten náročný výstup šlapu dále a najednou opouštím les na okraji nějaké vsi. Uběhlo tak půl hodiny a už jsem nahoře.

Po asfaltce pokračuji další česky působící krajinou, kterou od té české odlišují jen sýpky působící jako soukromé hrobky na zahradách místních domů. Přijde mi sympatické, že v místě, kde mám cestu opustit, je vysekaný pruh louky. Je vidět, že se o stezku někdo opravdu stará. Přecházím tedy po okraji louky a pak šlapu dále lesem, dokud nenarazím na další asfaltku. Po té pokračuji dále, dokud nedorazím k oplocenému pozemku, kde se má nacházet jedno z archeologických míst, kam mne měl trek přivést. Je zde vstupní budova, kde je recepce. Jdu kouknout dovnitř. Vypadá to zde jako nějaké muzeum, za stolem sedí nějaký pán, který mne pozdraví, ale nic neříká. Nevím, zda se zde něco platí, nevím, zda jít dále nebo ne. Couvám ven a pokračuji ke skleníku uprostřed oploceného pozemku. Uvnitř jsou navršené menhiry, které si můžu obejít.

Dám si kolem nich malé kolečko a vracím se k recepci. Beru si svůj klacek opřený o plot a po silnici pokračuji dále. Cesta mne vede malebnou krajinou a zanedlouho mne přivede na okraj obce A Fontefría, kolem které roste spousta květin. Slunce stále září na obloze, ale není takové horko a dusno jako předchozího dne. Naopak lehce vlaje mírný vlahý větřík. Procházím obcí na opačné straně a opouštím vesnici, za kterou začínám stoupat vzhůru po široké hliněné cestě, která mne vede do lesů. Stoupám vzhůru a závěr výstupu začíná být opravdu strmý. Navíc se mi ozývá bolest v ramenou, ale to je normální. Stačí ho ma pár minut sundat a dát jim odpočinout. Na vrchol to však není daleko, a tak nezastavuji a pokračuji vzhůru.

Poslední kroky, opouštím les a stoupám na vrchol. Wow, takový výhled jaký se mi během sekundy dostane, jsem opravdu nečekal. Před sebou vidím výběžek s městečkem Laxe vybíhajícím do modravé hladiny oceánů. Zdá se to tak blízko, jen seběhnout kopec. Jen o kousek dále je O Porte de Corme, odkud jsme dnes vyšli. Jedi pohledem dále do vnitrozemí a jasně poznávám jezero připomínající výběžek, který jsme dnes obcházeli, dále okolí přechází v mírně kopcovitou krajinu připomínající naše malé hory. Tyhle jsou mnohem menší, ale zase začínají mnohem níže, a tak se ten rozdíl srovná.

Konečně si sundávám batoh a procházím se kolem. Kochám se výhledy a fotím. Je teprve půl páté a dolů k silnici, za kterou trek opět přechází na pobřeží, jsou to jen tři kilometry z kopce. Mám luxusní čas! Sedám si na zem a protože se mi ozývá hlad, tak si vytahuji bagetu a večeřím. Jako dezert si dávám tatranku. Pak beru do ruky telefon a dělám si zápisky, u toho neustále koukám před sebe a ještě několikrát fotím, protože žádná fotka přece není dostatečně dobrá. Tohle je zaručeně zatím nejlepší výhled tohoto treku.

Najednou koukám, že je čtvrt na šest, a tak rychle vstávám a vyrážím na cestu dále. Stezka mne vede strmě dolů a pak přechází na mírnější silnici vedoucí mne lesem. Do kroku si pouštím Hype Podcast Only Boys o nejdebilnějších zákonech USA aby se mi lépe šlapalo a pokračuji stále dolů. Cesta mne přivádí na asfalt, po kterém více méně pokračuji stále níže. Míjím dům, kolem kterého rostou tak dvě miliardy sedmikrásek a nakonec konečně přecházím opět přes hlavní silnici pod kopcem. Cesta dále mne vede lesem a přivádí mne na pobřeží. Je šest hodin a do cíle to mám asi sedm kilometrů.

Cesta mne z počátku vede lesem a pak přechází v podobě úzké stezky na okraj zelených trávou a kapradím obrostlých útesů. Pokračuji nad vodou. Chvíli šlapu strmě vzhůru, pak zase klesám dolů. Cesta se vlní nahoru a zase dolů. Klopýtám a užívám si krásných výhledů.

Mezitím mi píše přítelkyně, jak jsem na tom. Posílám ji fotku. Odpovídá:

“Mám pro tebe špatnou zprávu.”

“Bude tam pes.”

Obcházím oplocený barák, ale pes nikde. Cesta mne přivádí nad pláž Rebordelo, za kterou pokračuji kousek po asfaltce, ale to je špatně. Vracím se hledám stezku. Je v tom tady trochu zmatek, ale nakonec se zorientuji a pokračuji po správné stopě. Je to úzká krkolomná stezka, která chvíli stoupá nahoru a pak zase padá dolů. Jsem docela překvapen, když zde potkávám cyklistu, který tlačí kolo. To už jsem však na okraji pláže San Pedro.

Opět stoupám vzhůru. Na útesech se stále drží les, který postupně ustupuje a střídají ho nízké křoviny. Krajina se rychle mění a spolu s ní i výhledy. Město už je na dohled.

Zacházím do malé úzké zátoky. Je zde starý mlýn a potok s vodopády. Nořím se na chvíli do lesa a záhy ho opět opouštím. Opět pokračuji zelenou krajinou nad mořem. Užívám si posledních výhledů a konečně přicházím na okraj města. Je půl osmé, slunce je stále vysoko na obloze. Přecházím na promenádu. Zrovna zde přichází nějaká babička, která se jen otočí a šlape zpátky. Za chvíli potkávám skupinu, která dělá totéž. Opravdu zvláštní zvyk místní mají.

Šlapu po promenádě, na které už mne čeká Miška. Jdu si dát batoh na pokoj a pak míříme do nedalekého Eroski, kde si kupujeme jídlo na další den. Opět si beru begetu, mazání, sýr, iberskou šunku a chorizo. Také si kupuji jablíčko, sušenky a hodně vody. Do oka nám padne také Tang, tak si po jednom bereme - já citronový a Miška pomerančový. Pak se vracíme na pokoj, kde di konečně dopřeju sprchu. Pak si chystáme bagety a chceme je dát do ledničky ma pokoji, ale ta nechladí. Naopak se extrémně přehřívá. Vypojujeme ji tedy z elektřiny a jídlo věšíme na kliku balkonu. Aby nám ho však nepodělali Racci, přetavjjeme přes ně venkovní plastové rolety. Stejně bychom zde jinak měli příliš světla.

Tohle byl opravdu barvitý den.

34,5 km  600m ↑   600m↓

Na stezce majáků - Den 4. →