Na stezce majáků - Den 2.

23.4.2026

I když jsem původně plánoval že budu budit mou po ránu dlouho vyspávající paní už v osm, neděje se tak. Sám jsem vzhůru od šesté a krom toho, že konečně začnu sepisovat zdlouhavou a komplikovanou cestu na začátek treku také opět kontroluji jednotlivé etapy a koukám na info o ubytování. Tady si všimnu, že Check-Out je možný až od devíti. Nechat klíče ve dveřích a jít dříve by asi nebyl zas takový problém, ale já mám naději, že pokud zde někdo v devět bude, aspoň si dám kafe. Nechávám tedy Mišáka spát, zapisuji si cestu a budím ji až před devátou.

Posnídám v automatu zakoupené croissanty a mezitím se konečně balíme a pak scházíme do restaurace. Je zde malý buclatý pán ze včerejška, který umí jen španělsky, ale za to se směje od ucha k uchu. Dávám mu klíče a on mi děkuje. Pak se ptám na kafe. Si, si a ukazuje na automat vedle. Pak ukazuje na jídlo a naznačuje, zda chceme snídat. No no no, vrtíme hlavou.

Sedáme si ke stolu ve prosklené restauraci, bereme si šálky a já jdu navolit cappuccino. Pak se vracím ke stolu. I tohle kafe chutná nasládle a lehce oříškově není mi jasné proč, a tak se toho pokouším dopátrat. Pokud si chatGPT nevymýšlí, v Galicii se tak kafe běžně připravuje. Zatímco popíjíme kafe, všímáme si na trávě dalšího malého rozkošného zajíčka. Po chvilce si to po zahradě hopká další. Jsou to mláďata, nebo nějaký místní druh zakrslého zajíce. Docela mne to zajímá, a tak se začínám pídit i po tom. Jsem to ale blbec, vždyť je to králík divoký. Mám ho však tak spojeného s domácím chovem, že mne ani nenapadlo, že by to mohl být králík a ne zajíc, kterého mám naopak spokojeného s divokou přírodou.

Po půl desáté konečně máme dopito, jdu zaplatit čtyři eura za dvě kávy a vyrážíme na cestu. Jen co vyjdeme, potkáváme další králíčky. Jsou opravdu rozkošní.

Pokračujeme po asfaltce a záhy míjíme bílý taxík směřující k našemu ubytování. Je na něm namalovaný malý zelený maskot trasy Traski. Že by jel vyzvednout někoho, kdo se po trase vydal a končil etapu na nelogicky umístěném konci etapy uprostřed ničeho? Takto přesně totiž první etapy navržené jsou. Přivedou vás někam, kde nic není a vy si máte zavolat taxi a nechat se odvézt někam na ubytování. Zvláštní co?

Přicházíme do Porto de Barizo a míříme na jeho okraj. Cesta nás vede po obvodu vsi kolem zahrad, nad kterými se pnou rozložité stromy obrostlé hustými korunami listí. Je to zde opravdu malebné. Cesta nás nakonec přivádí k písčité pláži, po které musíme přejít na opačnou stranu.

Na druhé straně nás čeká asi první strmý výstup na této cestě, není však dlouhý a úzká stezka nás během pár chvil přivede na asfaltku, po které mírně scházíme dolů. Přicházíme k přístavu, kde nás cedule upozorňují na zákaz volného pohybu, ale značení přesto vede skrz. Procházíme na opačnou stranu a zde asfalt a beton opouštíme. Místo něj nás čekají velké kameny, po kterých šplháme vzhůru. Je to strmější, než jsme předpokládali a musíme si hodně pomáhat rukama. Během několika málo sekund to máme za sebou a přecházíme na úzkou stezku, která dále stoupá vzhůru. Místo to jde docela mírně, jindy jde však od dost strmý výstup. Všude kolem nás se táhnou lámy vysokých kapradin, nad kterými se tyčí balvany a kusy skal. Má to zde neskutečnou atmosféru.

Přecházíme malý pahorek a cesta opravdu strmě padá dolů a my ztrácíme poctivě nasbírané výškové metry, abychom je za pár chvil opět stoupali vzhůru. Stezka vede po obvodu svažujícího se výběžku a před sebou můžeme pozorovat útesy vybíhající do moře.

Opět stoupáme vzhůru. Přecházíme jakýsi hřeben a cesta nás vede světem obrovským hladkým balvanů. Některé zdě působí zcela přirozeně, jiné, jako by je zde naskládala dávná keltská civilizace. Stezka se tudy příjemně vlní a obchází kamenné zdi a věže. Náhle přicházíme na okraj hřebene a hluboko pod námi vidíme zelenou pláň, na jejímž okraji se k nebi pne šedivá věž majáku Punta Nariga s červeným kloboukem.

Sestupujeme níže. Stezka nás vede mezi velkými hladkými kameny. Klesáme níže a vysoké balvany střídá nízká zelená tráva. Po kamenné plošině pod velkým balvanem se plazí obrovská zelená ještěrka. Je to doslova dinosaurus. Godzila mezi ještěrkami. Opravdu, nekecám. Tak obrovské ještěry jsem viděl naposledy na jihu Albánie. Skákali mi z kamenů na cestu a pak děsně rychle zdrhaly směšným způsobem. Tahle jen nehybně leží, krční lalok se nefukuje jak dýchá. Jak se k ní přiblížíme, jen sebou škubne a mizí.

Stezka dále vede mezi obřími hladkými kameny. Prochází mezi jimi a blížíme se majáku. Tady si teprve všímáme, do jakých tvarů okolní kameny vytvarovala. Čas v nich zanechal nezapomenutelný otisk, který se musí s častými dešti jen zvětšovat. Kdo ví, kolik jich už tak zaniklo. Vypadá to fantasticky.

Konečně přicházíme k majáku, kde nakrátko přecházíme na širokou pohodlnou cestu. Těsně u majáku ji však opouštíme a opět pokračujeme po úzké stezce vedoucí nás podél moře. Stezka se klikatí a zanedlouho opět mírně stoupáme. Stezka nás záhy přivádí za útesy, kde nefouká, a tak si zde sedáme a objedváme. Já si dávám suchou tři dny starou bagetu, kterou namáčím do Májky a k té přikusuji vysočinu. Miška si dává tyčinky s paštikou. K tomu tlačíme okurky a ředkvičky. Jsou dobré, ale záhy se mi ozývají v žaludku.

Po jídle se balíme a vyrážíme na cestu. Úzká stezka se dále klikatí podél útesu vybíhajícího do moře. Kousek šlapeme nahoru, kousek dolů. Maják za námi se ztrácí a po boku nám vystupují další kopcovité výběžky, které budeme ještě dnes obcházet.

Scházíme dolů a pokračujeme podél dlouhého kamenitého pobřeží. Stezka je rovná, široka a pohodlná. Chvílemi šlapeme podél malých kamenných útesů hnědé barvy, pak zase vysokými hustými kapradinami. Dále od moře začínají husté lesy. Jsme překvapeni rozmanitostí zdejší přírody. Moc se nám taky líbí místní zvyk vysazovat podél cest linie velkých kamenů.

Stezka nás vede dále a přivádí nás na širokou cestu. Po té pokračujeme k nedaleké pláži. Kolem nás je stromový porost přecházející v les a spousta vysokých zelených kapradin. Míjíme malou žlutou cedulku s telefonním číslem na taxi pro ty, kteří zde končí první etapu. My si cestu však naplánovali chytře od ubytování k ubytování, a tak pokračujeme dále.

Cesta nás přivádí k malé plážičce, od které stoupá asfaltka. Vzhledem k tomu, že úsek odsud dále je v mapách zaznačen jako cyklostezka, pokračujeme tudy, ale to je špatně. Vracíme se a rozhlížíme se. Překvapivě pokračujeme přes pláž a za tou nás čeká stezka hustým lesem. Připadám si zde jako někde v džungli, jen ty opice skákající ze stromu na strom chybí.

Lesní porost končí a my se dostáváme na ostré slunce. Stezka nás opět vede po okraji útesů a nám začíná být pořádně horko. Je dusno, naprosté bezvětří a potíme se jak prasata. Máme neskutečnou žízeň a zásoby vody se tenčí, z potoků a potůčků padajících k moři odněkud ve vnitrozemí se nám však vodu čerpat nechce - nota bene bez filtru. Ve snaze šetřit vodu tak upíjíme jen malými letmými doušky, ale nikdy se z plna nenapijme, což nakonec vede k tomu, že člověk neustále upíjí, pozoruje, jak mu voda mizí a stejně má žízeň.

Pokračujeme po úzké krkolomné stezce, která je v mapách stále vedena jako stezka pro kola. Rozum nám to nebere. Podél stezky nalézáme barevně pomalované kamínky s nápisy a stejně tak i ozdobené mušle. Moc hezké.

Stezka se kroutí a vede nás k nějaké malé zátoce. Zde klesáme dolů, na opačné straně opět stoupáme vzhůru, dokud nás strmá úzká stezka lesem nepřivede na asfaltku, po které scházíme k malému přístavu. Na moři kotví modrá loď a na okraji přístaviště je cedule upozorňující na zákaz vjezdu do oceánu. Tahle cedule nás vždy pobaví. Využíváme koše a zbavujeme se smetí. U toho si uvědomuji potřebu sehnat vodu, protože už mám poslední čtvrt litr. Do cíle je to přitom daleko a vedro je neskutečné.

Odcházíme a modrá loď se dává taktéž do pohybu a vyráží na otevřené moře. Cesta dále nás vede opět po obvodu dalšího zeleného výběžku, pak však náhle zahýbá a vede nás do vnitrozemí mezi zelenými svahy, nad kterými se tyčí světlé skály. Vzdalujeme se moři a blížíme se pláži.

Náhle přicházíme na stejnou asfaltku, po které jsme před chvílí šlapali dolů. Nyní po změnu musíme nahoru. Tak debilně se klikatící trek jsem snad ještě nezažil. Za chvíli cestu opouštíme a po další úzké stezce stoupáme na hřeben, kde jsme opět vystaveni ostrému slunci. Miška si bere do ruky klacek, aby se ji lépe šlo. Cestou slyšíme zvuky, jako by někdo bubnoval, ale není nám jasné odkud přicházejí. Můžeme se jen dohadovat nad tím, co to může být.

Přecházíme bezlesý pahorek, za kterým je další velká zátoka, kterou musíme obejít. Už to začíná být otravné. Scházíme dolů po krkolomné stezce plné kořenů a kamení a po okraji zacházíme zdlouhavě stále hlouběji nad zátokou, kam mezitím přijíždí modrá loď, kterou jsme viděli v přístavišti na opačné straně. Spolu s ní projíždí červená loď a obě za sebou táhnou velké rybářské sítě.

Konečně scházíme na pláži na konci veliké zátoky. Je zde nějaká zastřešená rujna, a tak si jdeme sednout do stínu a odpočinout. Svačím u toho tribit, vodu však nepiju. Mám ji sakra málo a nás čeká ještě hodně velký oblouk na spalujícím slunci. V mapách však vidím, že po necelých pěti kilometrech je vesnice a na jejím okraji je zaznačen zdroj pitné vody. Snad tam bude.

Vyrážíme na stezku a já si beru do ruky nějaký dlouhý úzký klacík, který mi odteď bude sloužit jako hůl. Na to, jak úzký je, je překvapivě silný. Ani jsem nevěřil, že mne udrží. Cesta nás opět vede po okraji dalšího výběžku, odkud můžeme jako na dlani  pozorovat místa, kterými jsme šlapali dolů víc jak před hodinou. Tento výběžek je dokonce tak dlouhý, že vidíme i maják, kolem kterého jsme procházeli dopoledne a skály, kde jsme dnes obědvali. Tohle je ubíjející a demotivující. Vždyť jsme se za celý den vůbec nikam neposunuli.

Demotivováni, vyčerpání a žízniví se sunumeme dookola nad mořem. Sem tam překročíme hada nebo potkáme velkou zelenou ještěrku. Marně vyhlížíme vesnici, která je neznámo kde a stále se k ní nepřibližujeme. Je to jen nahoru a dolů. Všude kamení a zeleň. Je až neuvěřitelné, že tohle v mapě někdo vede jako cyklotrasu. Tento úsek jsme si představovali úplně jinak.

Najednou přicházíme k pěknému přístřešku s výhledem na moře. Je zde zavěšena i obrovská dekorace z provázků a mušlí, takže se tady o to asi někdo stará. Sedáme si zde a odpočíváme. Dávám si poslední doušek vody. K pítku z mapy to jsou ještě dva kilometry. Opět vstáváme a pokračujeme po úzké stezce vedoucí nás stále po obvodu pevninského výběžku. Zanedlouho zacházíme do vnitrozemí a moře necháváme za sebou. Před sebou naopak vidíme domky malé vesničky, která se zdá neskutečně daleko. O to více jsme překvapeni, jak rychle zde dorazíme. Hned z krajek nás čeká kohoutek na vodu s nápisem voda pro turisty a u toho visí malý plyšový maskot treku. Okamžitě si plním půl lahve a hned ji vypiju. Pak si plníme lahve na zbytek cesty. Sedíme zde ve stínu a snažíme se zjistit, co má malý zelený maskot symbolizovat. Je to Gnom Traski z místní mytologie, který má chodce provázet po stezce.

Vodu máme, odpočatí jsme taky, a tak vyrážíme na cestu dále. Ta nás nečekaně vede po široké cestě příjemně jdoucí po hřebeni. Až na jeho konci nás čeká strmý sestup dolů a další úsek po okraji strmého zeleného svahu přecházející v temné skály padající dolů. Zanedlouho už máme na dohled kamenný výběžek na kterém stojí maják Cape Roncudo, na kterém probíhá nějaká rekonstrukce, takže dík lešení vypadá na fotkách poněkud rozmazaně, ale dohromady je to docela pěkný pohled.

Scházíme na silnici k majáku. Je šest hodin, odsud to jsou k našemu ubytování čtyři a půl kilometru a Check-In máme domluvený na sedmou. Beru si občanku mé paní a vyrážím na rychlý pochod do města. Mezitím potkávám dědu, který svižně šlape k majáku. Ještě než dorazím k městu předhání mne, ale na mou obhajobu, já se často zastavuji a snažím fotit. Na druhou stranu děda do toho šlape, že by mohl na olympiádu v rychlé chůzi.

Pokračuji po asfaltce podél oceánu. Je krásné slunečné počasí a i když nás dnes slunce po celý den neskutečně drtilo, moc si ho užívám. Už není takové vedro a vane mírný vítr. Na opačné straně je vidět město, kam musíme dojít zítra. Odsud se to zdá velice blízko, ale je jasné, jak moc se to protáhne dík neskutečně klikatící se cestě obcházející každou zátoku.

O třičtvrtě přicházím na turistické Apartmány playa de Osmo, beru si klíče a jdu na náš byt, který mne překvapí obrovským obývákem a kuchyní. Jdu na balkón a čekám na Mišku. Jame v přízemí, takže až půjde kolem, vezmu ji batoh a pak hned půjdeme do nedalekého obchodu, který dost možná za půl hodiny zavírá. Zde si kupuji bagety, ze kterých si na zítra udělám sendviče na cestu. Kupujeme také plato 12 vajec, slaninu a velkou Ciabatu. Z poloviny bude dnes večeře. Druhou polovinu si dáme zítra na snídani. Nakonec máme nákup jak na týden, ale sní se to za dva dny.

Na apartmánu si jdeme dopřát teplé sprchy - dneska konečně teplou vodu máme. Pak jdu vařit vajíčka a chystat si objed na zítřejší cestu. Ještě umyju nádobí a pak lezi do postele, kterou jsme si rozložili z gauče v obýváku. Je to pohodlné a brzy usínáme. Aby taky ne po tak náročném dni.

26 km  627m ↑   627m↓

Na stezce majáků - Den 3. →