Na stezce majáků -Den 1.

22.4.2025

Vzhůru jsem brzy ráno, což je u mne docela zvykem. Beru do ruky telefon a naposledy zjišťuji spoje do Malpicy. Vypadá to, že tam opravdu budeme až ve tři odpoledne, ale to nevadí. Tak nějak jsem počítal, že můžeme na start dorazit až odpoledne, a tak nás dnes čeká pouze dvanáct a půl kilometru. Navíc úvodní etapy jsou naplánované tak zvláštně, že vždy končí někde, kde nic není, vy si máte vzít taxi a dopravit na ubytování v předchozím nebo nadcházejícím městě. Proto jsem etapy přeplánoval tak, ať jdeme vždy od jednoho ubytování k dalšímu.

Chci si zapsat komplikovanou cestu na začátek treku, ale nějak na to nemám nastavenou hlavu, a tak nakonec sklouznu na  X a řeším politiku. Psaním komentářů a dohadováním se nakonec ztratím tolik času, źe se budí i má paní a k zápisu už se nevrátím. Je devět a je potřeba vstávat. Check Out máme sice až ve dvanáct, ale já si chci ještě aspoň v rychlosti prohlédnout město. Balíme se a já snídám alespoň Tribit. Pak opouštíme hotel.

Šlapeme vzhůru stále ještě chladnými ulicemi, zdržujeme se zdlouhavým čekáním na zelenou u semaforů a do dvaceti minut už se procházíme historickými uličkami starého města, které tak obcházíme spíš po obvodu, než abychom kráčeli přímo středem. I tak míjíme spoustu krámků se suvenýry.

Úzký chodník nás nakonec přivádí k zadní straně katedrály Svatého Jakuba. Obcházíme ji a rázem jsme na náměstí, kde končí svou pouť poutníci na nejznámější z poutních stezek. Už teď jich zde je požehnaně. Někteří mají velké batoh, jiní jen malé batůžky a dokonce zde potkáváme podobně jako na Korsice lidi s jedním velkým batoh na zádech a jedním malým vepředu. Všichni si fotí katedrálu nebo sebe s katedrálou. I my si ji fotíme a protože máme středně velké batohy, myslí si tady, že i my jsme právě dokončili poutní stezku do Santiaga. Opak je však pravdou. Naše pouť zde teprve začíná - nebo spíš pěkný kus cesty odsud.

Otáčíme se na patě a jdeme si udělat kolečko historickým centrem. Doufám, že se nám podaří sehnat krámek, kde si vezmeme kafe s sebou a třeba i něco sladkého ke snídani. K jednomu takovému přicházíme záhy, paní však venku rozdává kostičky koláče lidem, kteří se k ní seběhli jako holubi, sotva vyšla před krám. Chvíli zde čekáme, ale nakonec to vzdáváme a vyrážíme dále. Prokličkujeme se ulicemi, které nás přivedou zpět ke katedrále a odsud už pokračujeme směrem na autobusové nádraží, odkud vy nám to mělo ve dvanáct jet. Cestou narazíme na obchod, kde dělají karamelizované pečivo, a tak si zde bereme každý jedno Cappuccino. Má lehce nasládlou oříškovou chuť. Zajímavé.

Prokličkujeme historickým centrem a dále míříme ulicemi směr nádraží. Jsme skoro tam, zastavujeme a rozhlížíme se. Najednou, aniž bychom se na cokoliv zeptali, k nám přichází nějaký postarší pán a ukazuje nám, kde je nádraží. My musíme na autobus odpovídám mu. Taky tam.

Okej tedy, přecházíme přes silnici a míříme k budově nádraží, za kterou je nadchod vedoucí nás na autobusák. Zde na ceduli vidíme Mondbus, který za minutu odjíždí do Carballo, kde se dá přestoupit do Malpicy. To už však nestíháme, a tak se jdeme zeptat do okýnka v informacích. Přímý autobus do Malpicy jezdí jen v pátek, můžeme však jet s přestupem v Carballu. Pojede nám to v jednu ze čtrnáctky.

V jednu? Ne ve dvanáct? Ty autobusy jsem čekoval tak často, až mě to zblblo. I když jsem našel spoj v jednu, nějak se mi to v hlavě přenastavilo a já věřil, že pojedeme už ve dvanáct. No nic, máme hodinu a půl čas, jdeme se aspoň najíst. Prvně koukáme v kavárně na autobusáku, ale zde nás nic nenadchne, a tak to nakonec zapíchneme v bistru na nádraží. Dáváme si každý kus pizzy a já zkouším místní kroketu. Je to však jen obalený vepřový tuk osmažený ve fritéze. Tohle je opravdu velké zklamání.

Po jídle si jdeme sednout na terasu kavárny. Autobus přijíždí na čas a veze nás úchvatnou krajinou Galicie. Nemůžeme uvěřit, jak nádherně zelená je zde příroda. Projíždíme přes louky porostlé vysokou zelenou trávou a lesy osazené vysokými hlubokými lesy. Míjíme úrodná pole i pastviny s ovcemi. Tohle je úplně jiné Španělsko, než jaké známe. Tohle je opravdu příjemné překvapení.

Autobus fičí krajinou a zastavuje pouze jednou. Nikde nikdo na něj nečeká. V Carballo jsme nakonec už ve dvě, což je o celou čtvrthodinu dříve, než byl plánovaný příjezd. Kupujeme si tedy nanuk jdeme si ho sníst do nedalekého parku. Před půl se vracíme a čekáme na autobus. V půl jich dokonce několik přijíždí, ale žádný nejede do Malpicy. Z jednoho vystupuje řidič a odchází. Čekáme zde další čtvrthodinu, ale autobus nikde. Ve tři by měl naštěstí jet další, tak snad přijede. Pro jistotu se jdu kouknout, zda není nějaká další zastávka v blízkém okolí, ale kde nic, to nic.

Asi ve třičtvrtě přijíždí zelený autobus. Malpica? Ptám se řidiče. Ukazuje rukou někam vedle a pak kolem sebe točí rukama. Z toho chápeme, že má pauzu a pak přejede na vedlejší nástupiště, odkud pojede. Čekáme na autobusáku, kde přibývá dost lidí. Ve tři zelený autobus skutečně startuje, a tak chceme nastoupit, řidič však vrtí hlavou a ukazuje na modrý autobus, kam se vrací řidič. Chceme jít k němu, ale opět nás zastavuje a ukazuje na vedlejší nástupiště, zatímco modrý autobus couvá. Už to chápeme, musí přeparkovat. Mezitím se jeden Španěl ptá jiného zarostlého chlápka na nástupišti na svůj autobus. Ten mu ukazuje na modrý autobus, který couvá. V ten moment se chlapík rozeběhne přes celý autobusák a historicky za ním volá. Je v polovině autobusáku, než zarostlý stihne zareagovat. Řve za ním, rukou máchá ve vzduchu a pak tvrdě ukazuje na nástupiště vedle něho. Scéna jak z komedie, smějí se všichni včetně řidiče zeleného autobusu.

Cesta vede opět krásnou zelenou krajinou. Co nevidět je vidět oceán, ke kterému sjíždíme. Za další půlhodinu konečně vystupujeme v Malpice. Konečně máme tu zdlouhavou a komplikovanou cestu na začátek treku za sebou. Teď rychle do obchodu pak hurá zkousnout první kilometry. Na začátek nás totiž čekají dva dny bez měst, takže by se mi aspoň nějaké pečivo k salámu navíc hodilo. Taky by to chtělo sehnat vodu, protože té moc nemáme. Když však dojdeme k supermarketu, čeká nás nemilé překvapení - polední siesta. Je zavřeno a otevírají až za hodinu. Odcházíme a doufáme, že se nám podaří sehnat vodu cestou.

Scházíme na promenádu a pokračujeme kolem pláže. Najednou otevřený bar, a tak tam nakouknu a ptám se, zda mají vodu. Pán okamžitě plný nadšení vytahuje vychlazené litrové lahve vody. Paráda, to se moc hodí. Beru si dvě a jdu ven. Má paní prý nechce, źe do večera vydrží. To je sice fajn, ale město nás čeká až zítra večer a do té doby nebude kde vodu sehnat. Z kohoutku se nám ji brát nechce, filtr jsme nechali doma a kdo ví kudy všudy tečou strouhy vnitrozemí a co sebou nesou. Až po téhle informaci se otáčí a jde si taky pro jednu lahev vody.

Pokračujeme po promenádě, ale docela mne dohání horko. Na to že dva dny cestuji v dlouhých kalhotech a nijak mi nevadily, najednou mám neskutečnou potřebu sundat je a vyměnit za kraťasy. Sedám si teda na lavičku a převlékám se. Totéž dělá i Miška. Dnes je opravdu velké horko, ale proto jsme přece takto z kraje jara tady.

Jsme za městem a přecházíme na širokou pevnou stezku písčité barvy. Ta nás vede vstříct velkému celenému kopcovitému výběžku zasahujícímu do oceánu, který musíme obejít. Kráčíme malebnou zelenou krajinou a cestu si moc užíváme. Míjíme malá políčka i husté porosty divokých kapradin. Stezka náhle klesá níže a vede nás k pláži, na okraji které se nachází malá rekreační zóna s kamenými grily a posezením. Vypadá to tu moc pěkně.

Přecházíme na opačnou stranu a po stejně pohodlné stezce začínáme mírně stoupat vzhůru. Sluníčko pěkně hřeje a do toho fouká lehký vlahý vánek. Není nám horko ani zima, je nám naopak příjemně. Stezka je široká a pohodlná, a tak můžeme jít vedle sebe. Do kroku si pouštíme audioknihu “Kolo času” a říkáme si, jak je zde skvěle. Jestli takový bude celý trek, máme se na co těšit. Tohle bude velice pohodlný trek.

Přicházíme ke kostelíku Ermira de san Adrián.  Zde pohodlný chodník končí a nás čeká strmý sestup po úzké stezce, která se níže rovná vede nás dále od města, které nadobro ztrácíme z dohledu. Postupujeme po úzké stezce táhnoucí se vysokými kapradinami a z poza poloostrova vystupuje ostrov Sisargas se svým majákem. Procházíme kolem něj. Krom ostrova se můžeme kochat útesy, nad kterými přecházíme.

Úzká stezka zahýbá po obvodu zeleného poloostrova a Sesargas se ocitá daleko za našimi zády i mimo náš dohled. Místo něj můžeme v dáli pozorovat další zelený výběžek, který budeme obcházet posléze, než k němu však dojdeme, uběhne ještě spousta času.

Přecházíme na širší cestu, kterou lemují tesané balvany. Ačkoli jsme ve Španělsku, vůbec si zde tak nepřipadáme. Krajina je nezvykle zelená, je zde spousta kamení, skalek a balvanů, ale i husté lesy. Celkově se zde cítíme spíš jako ve Skotsku, Irsku či na pobřeží Anglie.

Cesta nás přivádí k další malé pláži, na okraji které je malá rekreační zóna s několika rozbořenými grily. Zde si sedáme na lavičku a konečně si dáváme něco k snědku. S výjimkou nanuku na autobusáku v Carballo jsme nic od odjezdu se Santiaga neměli, takže nám už docela vyhládlo.

Po jídle se zvedáme a vyrážíme vzhůru na okraj vesničky Beo. Zde nás hned z kraje vítá skalní stěna, na které je tak pět velkých zelených šipek, které nám ukazují směr.

“Nevíš kudy máme jít?”

“Ne, co ty?”

Smějeme se tomu s pokračujeme dále. Přemýšlíme, co koho přimělo k tak šílenému značení? Lezl zde snad někdo bez ustání někomu do zahrady? Důvod je prostší. Jak záhy zjistíme, trek zde byl přeznačen a vede podstatně více vnitrozemí, než původní varianta. Přecházíme tak roztáhlé louky, procházíme hlubokými lesy. Nakonec však přeci jen opět dorazíme na úzkou stezku obcházející další skalistý výběžek porostlý zelení, který po úzké stezce s neustálými výhledy na oceán obcházíme. Po přechodu na opačnou stranu už vidíme další obrovský výběžek a maják trčící nad kopci, než tam však dojdeme uběhne mnohem více času, než by nás vůbec napadlo.

Stezka nás svádí na malou písčitou pláž, kterou rozděluje malý potok. Přejít na druhou stranu není jak, musíme se tedy vyzout a přebrodit to. Sundávám boty a šlapu korytem na druhou stranu, Miška však stále věří, že je to mejlka a o kus dál se to dá přejít suchou nohou. Nakonec však i onq pochopí, že musí z bot a brodit. Voda však není ledová. Je naopak velice příjemná.

Na druhé straně pokračujeme ještě kus pěšky, dokud nedorazíme k dřevěnému molu. Zde se konečně obouváme a pokračujeme dále směrem k nedaleké městské zástavbě. Po asfaltce přecházíme po okraji obce, dokud nedorazíme k další pláži. Zde opět přecházím na úzkou stezku, kde narazíme na malého rozkošného zajíčka. Takového jsme ještě neviděli. Odhopká si kousek nahoru a my pokračujeme po úzké stezce. Miška jde přede mnou. Najednou vidím, jak nohou o cosi zavadí a přímo přede mne padá docela dlouhý úzký hnědý had s tmavým kostkovaným vzorem. Kroutí se na místě, nakonec se však narovná a odplazí se. Musíme koukat, kam šlapeme.

Pokračujeme opět po obvodu dalšího obhroublého výběžku porostlého jemnou zelenou trávou. Výhledům na oceán vůbec nic nebrání. Když se ohlédneme, vidíme ostrov s majákem i protější útesy, přes které jsme před několika málo hodinami procházeli. Takhle se to zdá daleko, ale pro neuvěřitelně se klikatící trasu to jsou dlouhé kilometry cesty.

Stezka schází k nějakému opuštěnému statku a jen kousek za ním se napojuje na asfaltku. Vidíme pár roztroušených bílých domků a míříme k nim. Domek na okraji cesty, který je v mapě zaznačen jako naše ubytování, je zjevně obyčejný barák, kde nás neubytují, a tak tam ani nezkoušíme zvonit. Místo toho míříme k nedaleké restauraci, kam nás směřuje také cedule s nápisem Casa da Vasca. Ano, přesně tak se jmenuje naše ubytko přece.

Přicházíme k restauraci. Stoly jsou založené, ale je zavřeno. Zvoním na zvonek. Okamžitě přichází rozložitá ženská vysmátá od ucha k uchu a otevírá nám. Dává nám klíče a ptá se nás na večeři. Jak záhy zjišťujeme, její angličtina je horší než ta naše a pán domu neumí anglicky vůbec.

“Do you have someting?”

“Half eight,” povídá. “Today day off.”

Z toho tak nějak pochopíme, že mají zavřeno, ale do půl osmé nám uvaří. To je za půl hodiny, ale je nám blbé takto obtěžovat, a tak děkujeme a oznamujeme, že večeři nepřejeme. Jdeme na pokoj a chceme se osprchovat, neteče však teplá voda a máme za to, že to momentálně nemáme komu nahlásit. Miška před cestou onemocněla a stále má docela rýmu a kašel, a tak se dnes myje jen vlhčenými ubrousky, my však studená voda nijak nevadí.

Po koupeli jdu za Miškou do prosklené předsíně domu, kde jsou dva gauče a nějaký automat s jídly. Kupuji si zde dva croissanty na zítřejší snídani a instantní nudle na dnešní večeři. Pak zde sedíme a čekáme na západ slunce. U toho se docela dopálíme, když zjistíme, že dnes měli sice zavřeno, ale na půl osmou přichystali večeři pro své hosty. Zatímco my zde sedíme a baštíme jídlo z automatu jak socky, pod námi probíhá hostina dalších nájemníků tohoto domu pro tuto noc. Paráda.

Slunce zapadá, a tak opouštíme náš skleník a jdeme blíž oceánu. Večer je větrný, ale ne mrazivý. Pozorujeme zapadající slunce a snažíme se zachytit tu nádheru, když se však rudý kotouč začne půlit o horizont, otáčíme to a jdeme spát. Snad bude aspoň teplo, když už nebyla teplá voda.

12,8 km 166m ↑ 183m↓

Na stezce majáků - Den 2. →