Na stezce majáků

O Camino dos Faros by měla být další nádherná pobřežní stezka nacházející se v Galicii na severu Španělska a ukázat nám to nejkrásnější, co na březích Galicie můžeme spatřit. Její trasa téměř dokonale lemuje pobřeží oceánu a krom krásných výhledů by nás měla přivést ke všem osmi velkým majákům podél pobřeží smrti Costa Morte. Vypadá to na docela snadnou stezku, kde nás nečeká žádné závratné stoupání a přesto budeme odměněni pohádkovou krajinou a pěknými výhledy.

Tohle by mohla být ideální cesta pro mou paní, která hory a nekonečné výstupy moc nemusí a má už jich plné zuby. Krásné pobřežní stezky, útesy a pláže a k tomu večerní výhledy nad západy slunce nad oceánem? To je přesně pro ni! Tentokrát má cesta ještě jeden bonus, který je pro ni velkým lákadlem - majáky! Miluje ty svítící věže, takže kam jinam vyrazit, než právě na Stezku Majáků?

O tom, že zde jednou spolu vyrazíme bylo jasné už dlouho a trek jsme začali poprvé plánovat už před dvěma lety. Původně jsem o něm uvažoval jako o jedné z mých podzimních migrací do teplých krajin, avšak převládá zde oceánské klima a listopad je zde jeden z nejdeštivějších měsíců v roce. Nakonec jsme to tedy odpískali a nechali na jindy. To jsme to však začali plánovat na poslední chvíli a cesta by se nám dost prodražila a další příležitost nám opět vycházela na docela deštivé období, takže jsme se na to zase vykvákli.

Dostat se na trek je totiž docela komplikované a přímo do Galicie nic nelétá z Prahy, Vídně, Krakova ani žádného jiného letiště v okolí ČR. Vždy je potřeba někde přestupovat, přičemž na každém přestupu bychom museli minimálně s jedním batohem na Check-In a za to zavazadlo si vždy připlatit. Nakonec se nám z toho vyšlo, že uděláme lépe, když stan pojednou necháme doma a vyrazíme na lehko jen s malým batohem. Stejně je podél trasy a vlastně i v celé Galici zakázáno kempovat a co mi vykládal jeden Slovák, tak se na severu Španělska dočkal pořádné pokuty a zrovna naše trasa vede přes chráněnou přírodní oblast. Miška bude za ten komfort určitě ráda a pro mne to bude svým způsobem taková má první dovolená a návrat ke stylu trekování, jakým jsem začínal.

Aby to letos vyšlo, začal jsem s plánováním letos fakt brzo. Když jsme o téhle variantě cesty začali prvně přemýšlet loni, bylo už pozdě - na některé úseky jsme nenašli ubytování vůbec, na jiné už jen hodně drahé. Proto se už v únoru obírám o jeden celý den, vyhledávám ubytování na trase, počítám vzdálenosti mezi jimi a plánuji, jak nejlépe by se dal trek zvládnout. Nakonec vybírám ubytování a rezervuji je. Na Mišce pak je cesta tam a zase zpátky. Ještě před odletem sice zjišťuji, že zpátky letíme o den později, než bylo v plánu, a tak za peníze, které jsme ušetřili na letence, sháním další ubytko v A Coruna, ale jinak by mělo být vše v pořádku. Během plánování jsme totiž nerazili na ještě jeden problém. Nedařilo se nám najít zpáteční letenku ze Santiaga a vypadalo to, že od našeho příletu tam jeden celý měsíc nic nepoletí. Jak se nakonec ukázalo, na letišti bude probíhat rozsáhlá rekonstrukce my přiletíme dost možná posledním letadlem, které zde přistane. Proto nakonec musíme letět u A Coruna, která je blíže začátku treku než jeho konci.

Cesta na začátek:

V sobotu večer jsem se vrátil ze zimní sezóny v Tyrolsku, v neděli míříme do Brna do Olympije, kde si chceme pořídit ještě pár věcí. Nakonec zde tak dobře nakoupíme, že na tento trek pojedeme komplet v novém a budeme zářit do krajiny barvami jak zahradní trpaslíci. Večer to ještě narychlo vypereme a další ráno se balíme.

Pondělí trávíme ve Znojmě. Zatímco od minulého úterka jsem trpěl na akutní průjem, medikací jsem se přesunul do druhého extrému - jsem zacpaný, nadmutý a extrémně mne bolí záda, tady už však bude pravděpodobně na vině také extrémně měkká matrace mé přítelkyně. Nakonec tak ještě dnes řeším lékárnu a doufám, že do začátku treku budu konečně v pořádku.

Odpoledne jdeme na návštěvu rodičů mé přítelkyně a k večeru už jdeme na autobus do centra. Je pondělí večer a zdlouhavá cesta na začátek treku začíná. V sedm nás vyzvedává Flixbus, který nás o tři hodiny později vyhodí na Florenci, odkud, máme navazující spoj až na letiště. Teda aspoň jsem si to myslel. Až tady zjišťuji, že vlastně máme hodinu a půl času, než to přijede. Vzhledem k tomu, jak často jezdí autobusy z Prahy na letiště mi to přijde úsměvné, ale vzhledem k tomu, že dnes je mimo provoz žlutá linka metra, tak je to až ironicky osudné. Jdeme do mekáče, kde zjišťuji další úsměvný fakt. Neletí nám to v šest ráno, jak jsem si myslel, ale až před desátou. Co do té doby na letišti?

Po jídle se vracíme na Florenc. I když je úplně prázdný, hned dva Flixbusy se stejným časem odjezdu mají přidělené jedno nástupiště. Samozřejmě že žádný z cestujících na nástupišti nepotřebuje jet tím, který zde stojí. Všichni čekají na další.

“Airport?” Ptáme se.

“Ano,” a načítá náš kód. Negativ.

“Munich Airport,” dodává.

Aha, to my nepotřebujeme.

Konečně přijíždí náš autobus a když jeho řidič vidí, že mu někdo stojí na místě, jde to “vyřešit.” Plešatá gorila vystupuje ven a svérázně si to nakráčí před druhý autobus, ale nakonec se to obejde bez rvačky. Jen nevěřícně kroutí hlavou, že dostali dva autobusy jedno nástupiště na jinak prázdném autobusovém nádraží a naviguje svého kolegu na nástupiště. My nastupujeme a míříme na letiště.

Krátce po půlnoci jsme na letišti a vzhledem k tomu, že cestujeme nalehko a nemáme nic k odbavení, procházíme rovnou security check, kde se jim nezdá má powerbanka. Tohle se mi stalo poprvé, ale nakonec mi ji vrací. Ještě že tak, tohle není žádná Alza za pět stovek, ale Nitecore za dva a půl. Přicházíme k rekreační zóně, kde je několik gaučů. Pár lidí už zde spí. Rozkládáme se zde, dávám si špunty do uší a škrabošku na oči a rovněž usínáme. Musím říct, že je to asi nejlépe ztrávená noc na letišti, jakou jsem zatím zažil a ráno jsem docela vyspaný a odpočinutý. Na snídani jdeme do Bagueterie a pak míříme na letadlo.

Jak jsem už napsal výše, cesta na začátek je delší a musí se přestupovat. Nám přišlo docela vhod, že máme šest hodin na přestup v Bruselu a cestujeme nalehko. Aspoň si stihneme projít město a na mapě navštívených zemí odškrtnout další položku, protože jinak bychom do Belgie asi necestovali. Jakmile však přistaneme, povídá Miška “podívej, kolik tu stojí Rysnairů.”

Koukám z okna a fakt že jo. Jeden Ryanair vedle druhého. Jinà letadla zde nejsou žádná.

“To zase bude beztak nějaké letiště někde v prdeli za městem,” odpovídám.

Vystupujeme a jdeme hledat vlak do centra. Měl by jezdit každých deset minut a cesta trvat asi dvacet minut, takže pohoda jahoda. Když však procházíme halou, vidíme pouze šipky k autobusu, ale na vlak ne. Mezitím mi dochází, že asi fakt nejsme na hlavním letišti v Bruselu, ale někde jinde. Nenápadně koukám do map a fakt že jo, jsme dost možná blíž hranici s Francií než Bruselu. Autobus odsud do centra jede hodinu a vyjde na dvacet euro. Docela pálka tam a zpátky. Ale máme stát šest hodin na letišti?

Ještě nejsme rozhodnuti a už stojíme v řadě a kupujeme si i lístek na autobus.

“Chcete to i zpátky?”

“Ano”

“Na zítra?”

“Ne, ještě dnes!”

“Na večer?”

“Odpoledne.”

Máte vidět ten výraz údivu, když mu dojde, že jedeme do centra jen na otočku. Dostáváme jízdenky a běžíme na autobus, který za minutu odjinud. Stihneme to tak tak, ale aspoň že tak, protože jinak bychom ztratili dalších dvacet minut čekáním.

Projedeme tak půl Belgie a přijíždíme do Bruselu. Už první minuty jsou docela odpudivé. Vypadá to na docela špinavé město plné quottů a bezdomovců.

Vystupujeme. Až nyní nám dochází, že Brusel Midi a Brusel Central nebude to samé, i když Midi očividně znamená střed. Do centra to bude ještě pořádný kus cesty. A tak na nic nečekáme a vyrážíme na cestu. Že jdeme špatným směrem si naštěstí všimneme ještě před prvním semaforem.

Otáčíme se a míříme směr centrum. Obcházíme nádraží a pokračujeme podél železnice, kde nás do nosu fackuje silný zápach močky. I zde se válí na matracích za bílého dne bezdomovci. Udivuje nás až bídný stav tohoto města. V noci to zde musí být fakt zážitek

Procházíme podchodem na druhou stranu a pak i přes silnici. Za chvíli nám dochází, že jdeme špatně. Vracíme se přes rušnou ulici, pak čekáme na semafor u další křižovatky. Neskutečný chaos. Červená nečervená, do jedné ulice najíždějí auta hned ze tří směrů. Co jsme někde v Indii?

Pokračujeme úzkou uličkou na opačné straně dopravního pekla. Už je klid, žádná další silnice nás nečeká. Najednou přicházíme k baráku, kde nás udeří do očí jeho zvláštní balkóny s převislým svislým panelem, jak si ho však prohlížíme, je celý nějak zvláštně poskládaný. Někdo má balkon větší, někdo menší, někdo možná vůbec. Někde jsou dlouhá okna ze tří částí, někde rozdělené dvě malé okna, jinde jen jedno a někde jen zeď. Panely přivařené k balkónům trčí před okna sousedů. Nemalá část baráku je v převisu a stojí na úzkých sloupcích. Co je tohle architektonický skvost?

Pokračujeme městem, které konečně začíná aspoň trošku plnit naše očekávání a naráží na první kousky historických částí města. Míjíme uličku, která nás atmosférou přináší do světa Harryho Pottera. O kus dál je kus středověké hradby.

Přicházíme k parku se záhony kytek Jardin du Mont des Arts. Procházíme se tudy, zatímco zvonkohra nedalekého orloje nás vítá svou melodickou hudbou. Stoupáme vzhůru na schodiště, odkud je docela zajímavé výhled na historické centrum města a budovy tyčící se nad městem v kopcích. O kus dále nás čeká další kus historie. Cesta vede až ke královskému paláci. Rozhlížíme se zde, procházíme se po okolí a pak se přes zahrady vracíme směr centrum města, bereme to však oklikou pod orlojem.

Cesta nás vede do starého města, kde to sladce voní vaflemi a palačinkami, které prodávají snad v každém druhém krámu. My však zapadneme do nějaké jídelny, kde si dáme kafe, Quiche a výborný čokoládový koláč. Po jídle pokračujeme v průzkumu města, načež nás historické uličky přivedou na velké náměstí lemované budovami zdobenými zlatem. Je to snad nejkrásnější část Bruselu, na jakou jsme zatím narazili. Přemýšlíme, kam dále a nebo zda nebude lepší zamířit na autobus zpět na letiště. Nakonec si projdeme ještě okolní uličky a navštívíme několik krámů s čokoládou a sladkostmi, které zde jsou opět na každém rohu, a pak míříme zpět do centra.

Zpátky se nevracíme stejnou cestou, jakou jsme přišli a kterou nám naplánoval google. Jdeme prostě stále rovně a za pár minut jsme na nádraží. Jsme až překvapeni, jak rychle ro najednou šlo. Jít tudy do centra, dost možná jsme toho z Bruselu viděli mnohem víc, ale co naděláme.

Shodou okolností přicházíme jen pár minut před odjezdem autobusu, takže si už za chvíli chrupkám na cestě zpět na letiště. Jsme zde o dost dřív, než jsme chtěli, ale to nevadí. Jdeme do haly Terminálu dvě, pak mne však napadne, že bychom měli kouknout, na který terminál musíme vlastně jít. Vracíme se k tabulím. Šli jsme dobře, z jedničky nic nelítá. Otáčíme se a chceme jít dále, ale to nám zakazuje personál letiště, který nás spolu s dalšími cestujícími tlačí ven. Nevíme co se děje, rozumíme jen slovu blockieren. Hádáme, že je něco zablokované, pravděpodobně další dveře. Za pár minut to prý opraví.

Čekáme venku na větru, kde se mezitím tvoří obrovská tlačenice. Lidé, kterým to za chvíli letí se cpou dopředu a prosí, aby byli vpuštěni. Pán jim neznačuje, že i když je pustí, k ničemu jim to nebude, protože cesta je zablokovaná jinde. Jsou zde i posádky některých letadel, ani to se nemají jak dostat dále.

Konečně nás pouští. Procházíme venkovním prostorem a klikatící se uličkou z gumových zátarasů míříme na bezpečnostní kontrolu. Pak už se můžeme v klidu procházet po letišti. Sedáme si na Gate 19 a já se snažím najít spojení ze Smatiaga do Malpicy. I když mi to během plánování cesty v únoru našlo, že autobus jede hodinu a půl, teď žádný spoj nemůžu najít. Vypadá to, že přímý autobus jezdí jen v pátek. Na další den mi google nabízí několik tras se dvěma přestupy, ale co když se plete a dostaneme se někam, odkud nám to nepojede dále? Jednotlivé spoje si tak ještě ověruji na Transporte Publico de Galicia Jako nejlepší se nakonec ukáže, když pojedeme v jednu s přestupem v Carballo.

Těsně před odletem si jdu ještě do Burgerkingu pro večeři, ale je to zklamání. Burger je neskutečně slaný a houska rozmočená. Konečně nastupujeme do letadla, kde si chci zapsat dosavadní průběh cesty, místo toho však usínám. Budí mne až velké turbulence při průletu bouřky chvíli před přistáním.

Přistáváme na letišti, kde není žádné jiné letadlo. Jsme zde jen my a lidé čekají na naše letadlo. Letiště je od zítřka zavřeno pro rekonstrukci ranveje, a tak jsme dost možná poslední let, který zde přistál. Jde ven s doufáme, že ještě jezdí  nějaký autobus, který nás hodí do centra města. Nakonec se ho dočkáme.

Spontánně nevystupujeme na hlavním autobusovém nádraží a místo toho vystupujeme na random zastávce jen nedaleko hotelu. To je docela chyba, protože bychom pak možná věděli, že do Carballo jezdí i společnost Mondbus a na začátek treku by se nám pak třeba podařilo dostat i dřív. Na cestu jsme vyrazili v pondělí večer a na začátek treku se dostaneme až ve čtvrtek odpoledne. Tohle je dost možná nejdelší cesta na začátek nějakého treku, jakou jsem zatím zažil.

Jdeme do obchodu a kupujeme si pečivo a něco k jídlu a pití. Pak jdeme na hotel, naproti kterému stojí velký supermarket. Tam by mohli mít nůž, to se docela hodí. Jdeme se tedy ubytovat a pak jdeme na trošku větší nákup přes cestu. Seženeme co potřebujeme a vracíme se na hotel, kde se stále snažím najít nějaké lepší spojení do Malpicy. Vypadá to však, že nic co tam bude dříve jak ve tři odpoledne neseženem.

Na stezce majáků - Den 1. →