Na Lýkisjké stezce - Den 7.

23.11.2025

Ráno se budím sám od sebe a protože je docela brzo, začínám psaním deníku, u kterého jsem včera večer usnul. Nechci to však úplně protahovat, ať nevyrážím pozdě jako včera. I přesto však s balením začínám až o čtvrt na sedm a už je docela šero. Mezi stromy vidím vycházet slunce. Jako mi včera přišlo, že den skončil nějak brzy, dnes se mi zdá, že brzy začíná? Je to tím, že jsem se posunul na západ? Tím, že jsem na východní straně hory? Nebo se mi to celé jen zdá?

Pomalu se balím a už mám téměř sbaleno, když si mezi větvemi všimnu slunce vycházejícího nad hladinou moře v pozadí malého skalnatého ostrůvku. To bude nádherná podívaná i hezká fotka, myslím si. Všeho nechávám a okamžitě se vydávám hledat místo, odkud uvidím. Zanedlouho nacházím velký plochý kámen, který jako by tady byl jen proto, aby si člověk dopřál krásné podívané z pohodlného stupínku právě tam, co se stromy rozestupují a vytváří přírodní okno. Chvíli zde stojím, kochám se tou podívanou a až když slunce vystoupá dostatečně vysoko a začne ztrácet krásné ranní barvy, vracím  se pro své věci a vyrážím na cestu.

Z počátku chvíli stopám, pak se stezka line pod skalami. Tady někde potkávám Rusáky, kteří si balí stan mezi ruinami a kteří mne automaticky zdraví tím svým “Zdrastvujte.” Ne turecky nebo anglicky, jak je zde zvykem, ale rusky. No jo, pánové tvorstva, nejlépe, aby se celý svět naučil po jejich.

Pokračuji v cestě a náhle opět začínám docela prudce stoupat. Jsem docela rád, že jsem tudy nepokračoval včera večer, protože to bych asi fakt nedal. Dnes mám odsud aspoň krásné výhledy, které mne ve vzpomínkách vracejí na loni zdolaný Fishermens Trail.

Pokračuji po úzké stezce a blížím se k majáku. Čím blíže jsem, tím více lidí potkávám. Jsem nakonec docela rád, že jsem nepokračoval až sem, protože kolem majáku stojí ještě v deset doslova stanové městečko. Raději zde ani nezastavuji a kvapím dále.

Zanedlouho se napojím na pohodlnější úzkou stezku, která mne vede lesy severním směrem. Najednou potkávám doslova zástupy Turků na společných nedělních výletech k majáku. Někdy musím stát na kraji úzké stezky a dlouhé minuty čekat až projdou. Někteří mne zdraví, jiní mi podávají ruku. Jsem docela rád, když narazím na širokou cestu, kde se snáze vyhneme. Už však není komu, protože všichni až na začátek stezky jezdí auty.

Pokračuji po silnici a sem tam se mi otevírají pěkné výhledy na moře a části poloostrova, který přecházím. Pak se však nořím do lesa, kde potkávám nějaké kempy a restaurace. Zatím jsem nejedl, a tak u některých zastavuji, jsou to všechno však jídla, která bych si dal spíš na oběd než na snídani a rozhodně ne ke kávě, na kterou mám momentálně největší chuť. Nic, nechám to na přímořské letovisko. Musím tam být do hodiny, pak uź si ten oběd klidně i dám.

Cesta je mírná, pohodlně se po ni šlape a rychle to ubíhá. Po náročnějším terénu docela úleva. Člověku se ani nechce přecházet na další krkolomné stezky, když takto může pokračovat až do města. I přesto se rozhodnu jít to poctivě a odbočuji. Cesta mne vede podél místních příbytků, až dojdu na malou pláž ve skrytu skal “Pirate Bay.” Je zde spousta laviček se stoly a několik kohoutů s pitnou vodou, což se docela hodí. Sundávám batoh, a jdu plnit vodu.

Vůbec jsem se zde nechtěl vůbec zdržovat. Jsem rád, že jsem hodil fakt dobré tempo a chci si ho udržet. Když už jsem nezastavoval na jídlo doposud, do města to přece vydržím. Co mi však chybí mnohem víc než jídlo, to je káva. Proto se nakonec rozhoduji pro krátkou pauzu. Ale bude to fakt rychlovka! Uvaříš si kafe, sníš buchtu a zase poběžíš dále!

Sedím, rozbaluji kakaovou bábovku, která se za jediný den cesty dostala do stavu kakaové strouhanky a skládám vařič, abych si uvařil kafe. Najednou slyším “Já jsem to Petrovi říkala, že tě ještě potkáme.” Zvednu hlavu a ke mne se blíží nějaká mladá paní. Pár vteřin trvá, než mi to dojde. Je to maminka od rodiny, co jsem ji potkal předevčírem pod Chimérou a co jsem si s nimi tak pěkně popovídal.

“Ale zdravíčko.”

Umývá si hrníček a jde si sednout na lavičku naproti. Za pár minut přichází i její muž s malou dcerkou. Sedají si ke mně a zatímco velkou dřevěnou lžící baštím mou bábovku rozdrobenou na totální strouhanku, baví se se mnou o Turecku. Za dva dny odlétají a dnes už chtěli být v Antalyi, má však přijít studená fronta a docela hodně pršet, tak se rozhodli zůstat tady, kde má bývala pěkně.

Cože? Studená fronta? Déšť? Aktualizuju předpověď a skutečně. Tady má být pěkně, ale v Antalyii má být hodně mokro. O nic lépe to nevypadá ve Finike, kam chci dneska dojít.

Jsou to docela velcí cestovatelé a ještě než se jim narodila malá toho necestovali asi víc, než já za těch pár let na cestách, a tak se máme o čem bavit. Mají taky spoustu věcí, kterých se potřebují zbavit, a tak mi nabízí kde co včetně plynu, kterého mám sám zbytečně hodně. Nakonec to dopadne tak, že po mé sypké snídani následuje druhá snídaně v podobě vařených vajíček a zeleniny. Mňam! Tohle jsem snad ani nečekal. Na cestu navíc dostávám slušnou zásobu mandarinek a má neplánovaná rychlá pauza se tak nakonec protáhla na víc jak dvě hodiny. Nevadí mi to však. Byl to opravdu příjemně strávený čas.

Je jedna hodina, slunce už úřaduje na obloze a já se teprve pomalu balím. Nakonec se milou rodinkou loučím a vyrážím na cestu po úzké stezce lemující pobřeží. Je čeká příjemnější odpoledne, koupání v moři. Jen teda musí malé vysvětlit, že je v Turecku a tady se nesmí koupat nahá. No, nezávidím.

Abych pravdu řekl, nakonec je to docela fajn procházka lemovaná pěknými výhledy. Podél trasy táboří spousta Turků, kteří vesměs pečou nějaké maso na ohni. Jsem až překvapen, že je zde něco takového tak populární.

K druhé přicházím na okraj městečka, kde je také supermarket. Okamžitě si tam jdu pro ledově vychlazenou plechovku Coly a Fantu, protože v těch vedrech na takovém treku je všechno lepší než voda. Když však chci platit, vypadne mi nožík. Zohnu se pro něj a v ten moment ucítím prasknutí. Okamžitě je mi jasné, že mi ruply trenýrky.

Platím a jde ven. Colu vyžahnu hned, Fantu si nechávám na později. Cesta mne vede kus po pláži a pak dále pod útesy, kde asi nedávno došlo k sesuvu, protože víc než o stezku se tady jedná o přelézání obrovských kusů padlé skály. Když to zdolám, následuje prudký výstup, během kterého do sebe klopím před chvílí zakoupenou fantu. To mi moc dlouho teda nevydržela.

Stezka mne nakonec dovede na asfaltku, po které kus pokračuji, abych následně ještě prudčeji sestoupil na další pláži. Závěr sestupu je tak prudký, že si říkám, jak tohle mám zeslést, ale zvládnu to. Pláž je plná lidí a hned vedle je nějaká rekreační oblast, kde mnozí grilují. Živo je však podél celé pláže. Někdo se zde koupe, někdo jen tak sedí a popíjí a jiní zase rybaří. Za pláží však opět stoupám na docela rušnou silnici a po té pokračuji až do obrovského města Kumluca. Někteří řidiči jsou ohleduplní, jiní si to však v plné rychlosti valí těsně kolem mne, takže jsem rád, když to mám ha sebou. Co se výhledů týče, úsek to byl docela pěkný. Kdykoliv jsem se ohlédl, mohl jsem pozorovat tvarované útesy vystupující z moře, zatímco z oparu přede mnou vystupovaly lehké modravé obrysy hor. Nebýt toho oparu, je to samozřejmě krásnější.

Abych pravdu řekl, okraj města Kumluca je tak trošku slum. Lidé žijí v neomítnutých cihlových stavbách a někdy dokonce i v boudách z igelitu. Působí to tady docela chudě, ale lidé jsou zde milí a nadšeně mně zdraví. Jak však pokračuji dále, objevuje se i klasické město. Z počátku šlapu jeho ulicemi, pak podél pláže, až nakonec postupuji dunami písku. Zde samozřejmě značení chybí a já nešlapu s nosem zaraženým v mapách, takže si lehce zajdu. Nevadí však. Z pláže se dá odbočit každou chvíli. Jen pak tedy musím obejít jeden docela velkej barák s ještě větší zahradou.

Když barák obejdu, přicházím na okraj nějaké rekreační zóny ve skrytu borovic. Je zde spousta rovného místa, lidé zde sedí an zemi, grilují a děcka vyvádí na kolech. Co nevidět se napojím na silnici, podél které budu pokračovat další 4km, pak dojdu k dálnici, podél které mne čeká dalších 12,5km do Finike. Na jedné straně pláž a moře, na straně druhé dálnice, domy a skleníky. Nic, co by stálo za to.

Normálně tento úsek lidé přeskakují taxíkem či busem, ale to se mi úplně nechce. Nevidím však důvod šlapat to za dne a taky nevidím, kde bych to dneska se stanem zapíchl. Snad leda na pláži vedle dálnice. To se mi však úplně nechce. Ani nevím, jak pevný povrch tam bude a zda tam upevním můj Durston. Nakonec se tedy rozhoduji vzít hotel někde na okraji Finike a tam dojít.

Přicházím pod jednu borovici, rozkládám tyvek a jdu si udělat rychlou večeři. Když si však sednu, cítím, jak mi vypadne pytel a dotýká se země. Neruply mi jen trenýrky, ale dokonce i kraťasy a je tam díra, že to snad ani nemá cenu šít. Zítra to chce koupit nové.

Hážu si batoh přes nohy a dělám si tortily s hovězím špekem, sýrem a okurkou, kterou jsem dostal o milé české rodinky. Vzhledem k tomu, jak se v těch vedrech vše opotilo, rozhodnu se to tam nacpat vše a nějak to zbouchat. Aspoň nebudu na cestě stávkovat z hladu. U jídla bookuju hotel Sever. Dle map tam dorazím 21:30, já to však chci stáhnout na 20:00.

Po jídle si měním kraťasy. Aspoň k něčemu je dobré, že jsem si omylem dvakrát nabalil ty stejné. Pak se dávám na cestu. Co nevidět park opouštím a kupuji si dvě pivka do batohu. Dřív než město opustím si je však dávat nechci. Neznámo proč však hlavní ulice zase opouštím a musím obejit ještě jednu takovou vilovou čtvrť nabízející pohled na pláň mezi městem a pláží, nad kterou už se obloha začíná zbarvovat od večerního slunce.

Nakonec se vracím na silnici, podél které mířím vstříct dálnici a musím říct, že je ti fakt  Asie. Široká silnice je z jedné strany lemovaná skleníky, z druhé písčito kamenitou plání porostlou všemožnými keříky. Mísí se zde pach kouře a prachu a místy jej prořízna hnilobný zápach rozkládající se ovce jen kousek od silnice, na které neexistují žádné bílé čáry. Auta se zde předhánějí s náklaďáky naloženými bednami ovoce a troubí o sto šest. Fakt doufám, že podél dálnice vede něco jako cesta. Minimálně z map ta tak vypadá. Pokud ne, tak to nakonec zapíchnu tady někde na pláži.

A je to. Město mám za sebou a přicházím k čtyřproudovce. Po obou stranách je chodník a dokonce dost silné lampy. Po tmě po okraji cesty tedy nepůjdu. Dochozí čas na hotel jsem zkrátil na půl devátou. Do osmi jsem tam. Dávám si první pivo, to mi udělá moc dobře a vyrážím na cestu. Po jedné straně pláž a moře, po straně druhé rušná silnice. Fakt o nic nepřicházím. Pouštím si nějaké ty yutooby a šlapu do toho. Krátce po osmé skutečně přicházím na hotel. Beru sprchu útokem a pak si v umyvadle peru prádlo, které si věším na balkón. Místo abych šel spát, jdu si koupit pár piv, abych oslavil milník, kterým Finike bylo a spláchnul ty kilometry, které jsem v posledních dvou hodinách zdolal. Spát jdu ve dvanáct.

40,8km        497↑        685↓

Na Lýkijské stezce - Den 8. →