Na Lýkijské stezce - Den 9.

25.11.2025

Budím se opravdu brzo. Je půl čtvrté ráno a skrze plachtu stanu pozoruji opravdu děsivě vypadající záblesky. Nikde však nic neslyším a záhy opět usínám. To se mění v půl páté ráno, kdy mne budí burácení hromů. Ležím tiše ve stanu a naslouchám tomu. Zdá se to hodně daleko, ale záblesky jsou vidět docela jasně. Nedá mi to tedy a jdu se podívat ven. Přeci jen stanuji na docela odkrytém místě na okraji vystouplého útesu vysokého kopce a já nechci nic podcenit.

Lezu ven a úplně bosky bez bot i pokožek lezu na skalku nad mým stanem a šlapu po kamenech. Nade mnou září hvězdy a měsíc, ale v dáli nad mořem se koná neskutečná světelná show. Možná to bičuje i pobřeží Antalye, ale odsud je to daleko a nevypadá to, že by to mělo v plánu dorazit sem. Do stanu se však nevracím. Stojím tady, koukám na to a snažím se to vyfotit. Marně však. Vyfotím tak maximálně světlo v temnotě, které občas rozsvítí oblohu nad hladinou moře v dáli. Žádný z bleskovitých obrazců na temné obloze se mi však vyfotit nepodaří. Někdy je vidět obrovský blesk, jenž udeří do temných hlubin, jindy šlehnou tři a více za sebou. Strmé sloupce elektrického výboje se střídají s pavučinovými obrazci a ty zase s nejasnými záblesky v mračnech, které jako by se jen rozzářily a zase zhasly.

Vracím se do stanu, lezu do spacáku a chci pokračovat ve psaní deníku, ve kterém najednou o den zaostávám. Najednou však hromy sílí. Donnerwetter, že by se to přeci jen přesouvalo sem? Rychle všeho nechávám a začínám se balit, abych se co nejdříve mohl přesunout někam níže. Když si sbírám prádlo, jako bych viděl nedaleko a docela nad sebou obrovský rozvětvený blesk. Zanedlouho je však po všem. Je ticho a já v klidu sedím ve stanu opřený o batoh. Stan balím až za ranního šerosvětla. Je to však docela chmurné ráno a já věřím v ponurý den.

Mám sbaleno a rychle se vydávám na krátký průzkum ruin, u kterých jsem nocoval. Pak se vracím dolů do míst, kde jsem ještě za tmy šlapal více méně bez čelovky. Je zde spousta rovných travnatých plácků mezi stezka a zídkama z kamene a mezi tím vším jedna obrovská díra, která má zaoblené hladké stěny a je minimálně tři metry hluboká. Jak hluboká je ve skutečnosti však nevím, poněvadž na dně je špinavá zakalená voda zelenošedé barvy. No Dave, buď rád, že jsi tam včera nezahučel, protože od tama by ses sám už nevyhrabal a jestli tam jsou třeba dva metry vody, tak už tady dneska nejsi. Odteď bach s tím chozením po tmě.

Pokračuji po úzké stezce, která mne přivede do malé kotliny mezi kopci. Je zde prostý příbytek z kmínků a plastových folií a ploty z klacků. Totální Balkám tady v těch horách, fakt že jo. Mezitím vším se pasou krávy, které když mne vidí, začnou se svolávat bučením a kráčet v zástupu přede mnou. Kotlina se mění v úžlabinu táhnoucí se mezi kamenitými svahy a já před sebou ženu zástup krav a býků, jako bychom šli někam na pastvinu a neustále se vzdalujeme příbytku, u kterého jsem je našel. Nechci problém. A nechci nikomu ani odvést jeho stádo. Chci jen projít. Jak však jdu, jdou i ony. Snažím se jít co nejpomaleji a dát jim náskok, aby měly možnost se rozejít do stran a já mohl projít, funguje to však jen částečně. Pár se jich rozejde, ale většina poslušně pokračuje přede mnou. Já je snad budu muset nějak obejít sám, ale jak?

Zkouším zrychlit a nadejít je. Je to však marná snaha, protože i ony zrychlují a ženou se v před. Nakonec si sedám na kámen u stezky a nechávám je jít, kam se jim zlíbí. Prostě si tady deset minut posedím a dám jim čas. Když se však vrátím na stezku, po pár krocích je před sebou vidím zas. Stojí tady, nechápavě zírají, kde jsem a čekají na mne. Na tohle nemám.

Vstávám a následuji své stádo. Co nevidět se úžlabina mezi svahy rozšiřuje do další kotliny. Kravky se zde rozcházejí a jdou pást a já konečně mohu pokračovat ve své cestě. Ta kotlinu obchází po jejím pravém úbočí a pak začíná mírně stoupat vzhůru. Ohlédnout se za sebe se oplatí. Je až k nevíře, jakým množstvím barev dokáží hrát stromy tak blízko od sebe v jednu roční dobu.

Stezka se noří do lesů a stejně jako včera tak i dnes stoupá stále vzhůru. Aby taky ne, dostat se u 0 do 1800 metrů není procházka na dvě hoďky a zabere to něco času.

Šlapu pomalu, zhluboka dýchám a užívám si nádherného rána. Najednou protichodec. Naše setkání je tak náhlé a nečekané, že do sebe málem vrazíme. Jmenuje se Sam a okamžitě se dáváme do hovoru. Prý včera v Demre taky potkal čtyři Čechy, možná že je dneska potkám. Já ho naopak varuji před zavalenou stezkou, která ho dnes pravděpodobně čeká. Ještě chvilku pohovoříme a předáme si pár tipů na další kilometry a jdeme si zase každý svou cestou. Tahle milá a hovorná setkání na této stezce mne opravdu baví. Něco podobného jsem zažil snad jen na Peaks of Balkans, avšak ne tak často a intenzivně. Jsem taky docela překvapen, jak mi zde ta angličtina jde.

Scházím kousek níže a přecházím na lesní silnici, po které pokračuji párset metrů dále. Zanedlouho ji však mám opět opustit a dát se lesní stezkou strmě vzhůru. Když mne však osvítí hřejivé paprsky slunce, rozhodnu se zastavit a dát si pauzu. Pokládám batoh na zem a s pomocí Tyveku si dělám pohodlné posezení. Vařím si kafe, tvář vystavuji slunci a zatímco se kolem mne pasou mladí býčci, vychutnávám si další drolící se bábovku ke snídani. Fakt nevím, jestli je to výrobcem nebo mnou, že do druhého dne z toho mám strouhanku.

Až po delší pauze se opět zvedám, balím a vydávám se na cestu strmě vzhůru. Jde to však pomalu a z těžka. Jako by mé nohy najednou nějak moc vážily. Jsem teda docela rád, když opět narazím na širokou lesní cestu, která stoupá jen velice mírně a navíc na ní nebloudím a nehledám stezku. Míjím další prostá obydlí, nikde však ani noha. To se mění až když les opustím a přejdu na obrovskou kopcovitou kamenitou pláň, která je navzdory všemu tomu kamení porostlá spoustou stromů. Právě zde hned z okraje pracuje skupina Turků na novém domě, kteří na mne radostně mávají a hulákají s roztaženýma rukama, sotva mne zahlédnou. Někteří se se mnou dokonce i pokoušejí bavit, ale já turecky bohužel neumím.

Pokračuji ve své cestě po široké silnici z kamínků a nepřestávám se divit. Všude kolem se krajina jen mírně vlní a doslova každý centimetr půdy je zasypaný světlým kamením. I přesto je zde spousta stromů, které svou hustotou někdy až tvoří les. Připadám si zde jako na jiné planetě. Je až kouzelné, že i na v tak nehostinné vyprahlé pustině raší tak bujný a bohatý život. Být hobit, pojmenuji to zde Velké Kameniště.

Stále mírně stoupám po široké silnici a neustále koukám z jedné strany na druhou, když mne předjíždí nějaký sympaticky vypadající týpek. Zdraví mne zvednutím ruky a jede dále. Zanedlouho přicházím na konec silnice, kde stojí jeho auto, pána však nikde nevidím. Přecházím na úzkou stezku a šlapu vzhůru. Nořím se do lesa, když opět slyším to známé hvízdání, které mne pronásledovalo i včera večer. Zanedlouho kolem mne proběhnou dva psi, z nichž jeden má obojek, který vydává přesně tento hvízdavý zvuk. Už chápu, proč se mi včera občas zdálo, že někdo hvízdá těsně za mnou, ale nikoho jsem tam neviděl. Už vím, jak je možné, že to tak rychle přibližovalo a zase vzdalovalo. Nebyl to člověk, byl to pes.

O kousek dále potkávám chlápka, který kolem mne před chvílí projel. V jedné ruce má velkou pušku s optikou, ve druhé dalekohled, na sobě docela nové monterky a červené triko, k tomu docela super sestřih. Ti dva psi jsou jeho. Zvláštní ohoz na myslivce, myslím si, zatímco on se kření od ucha k uchu, jak mne vidí funět a potit se s velkým batohem na zádech. Já se sotva vleču, ale jemu je hej. Směje se a opět mne zdraví.

Stoupám stále vzhůru po pěšině a najednou jsem na vrcholu. Výhled je odsud pěkný, ale vrcholy stezka míjí, pokud se dobře pamatuji. Koukám do map a opravdu, jsem mimo. Po místní kameníté nezarostlé půdě to však nebude problém sejít zpět na stezku, myslím si. Půjdu prostě rovně a na trek se zase napojím. Netrvá dlouho, a zase šlapu po pěšině a zase potkávám toho myslivce. Ten jen se smíchem nechápavě rozhodí rukama.

Procházím kolem něj a stezka najednou mizí pod slehlým spadaným listím. Rozhlížím se kolem a to on už na mne volá a puškou naznačuje půlkruh, kudy vede stezka. Po chvilce chůze si všímám stezky o něco výše. Chci mu poděkovat, ale stále ještě nevím jak.

I když bych neměl, stoupám po hřebeni na další z vrcholků, který stezka podchází, za což jsem odměněn docela pěknými výhledy. Pak se však vracím na stezku, která mne zase jednou vede krásnými zdravými lesy. Zde přicházím k jedné ze čtvercových studní, které od rána cestou vídám, a tak do ni koukám, jak je to s vodou. Na dně je nějaká kaluž a docela bardel. Nic, o co bych stál. Vody mám zatím naštěstí dost.

Skáču dolů a pokračuji v cestě. Nejde to však. Nohy mám nějaké unavené. Přijde mi, jako by mi na každou někdo připnul 20kg závaží a sotva je táhnu za sebou. Pomalu se sunu na další pahorek, když tu potkávám Thomase, docela čilého mladého chlapíka z Německa.

“Stoupání ti už moc nezbývá,” prohodí, jakmile mne uvidí.

“A ty už to máš jenom z kopce,” odpovídám.

“Je to strmé? Jaký je terén? Dá se to rychle? Chci být ještě dneska ve Finike.”

“Strmé to není, možná až na závěr. Na jednom místě však dělají novou cestu a trasa je zavalená kamením. Stavěl jsem sice tam věže z kamení, ale za tmy bych to asi nešel.”

Nakonec se zakecáme víc, než jsme čekali. Celá trasa z Fethiye mu zabrala pouhých 7 dní, což mi přijde neskutečné. Další 4 dny má na její dokončení, což je ještě šílenější. Má malý batoh, na spaní jen tarp, což bych si někde, kde žijí jedovatí hadi a štíři už asi úplně nelízl, tomu se však směje a říká, že jeho největším problémem jsou hlavně komáři.

Je pravda, že jde fakt rychle. Vždyť z Demre u moře na druhé straně hory vycházel dneska ráno a výstup zvládl dopoledne. Ještě mi na hodinkách ukazuje, kolik dnes nastoupal metrů. Do šesti večer chce být ve Finike, tam sednout na autobus a ten nudný úsek podél moře a dálnice přejet na druhou stranu a pak jít ještě hodinu až dvě za tmy dále. Proto se mne také ptá na místa, kde by tam mohl přespat, a tak mu doporučuji pláž, kde jsem snídal s českou rodinkou, ale že cestou toho bude taky spousta, protože i samotní Turci tam ve velkém kempovali o víkendu.

Loučíme se a jdeme každý svou cestou. Cítím se zahanben a najednou i docela pádím, jako bych dostal druhý dech. Klušu nádhernými lesy a blížím se kopci, který halí černý mrak. Než tam dorazím, raději zastavuji a vařím si oběd. U toho se snažím dohnat rostoucí zpoždění v deníku, takže se zde trošku rozsedím. Když už se však uráčím vyrazit dále, co nevidět se nořím do temné vlhké mlhoviny. Vzduch je cítit vodou a vše kolem je mokré, avšak vše kolem je porostlé mechem a lišejníky. Jako by zde tahle vlhkost bylq běžná a pravidelná.

Opouštím les, podcházím skály a opět se nořím do lesů. Odsud dále to jde fakt strmě dolů. Přesně takové sestupy nemám rád. Nohama šmatram křečovitě dolů. Snažím se jít rychle, ale u toho dělám strašně malé krůčky, abych se nezabil. Za chvilu toho mám dost. Tělo stávkuje a odevzdaně si sedá na kládu stromu.

Po krátké pauze vstávám a jdu dále. Tam co les končí, začíná parádní kotníkolam v podobě vratkého kamení na stezce. Šlapu po tom jak křivonohý pan Tumnus z Narnie a snažím se, abych se tady nerozbil. Neustále tak koukám pod nohy a sleduji stezku, kterou zde vidím. Po nějaké době však končí. Trek je někde níže, a tak šlapu strmě dolů po kamenitém svahu a prodírám se pichlavými keři, abych se na něj napojil. Chvíli jdu po stezce, koukám se pod nohy, sleduji pěšinu a zase končím ve křoví. Zase hledám stezku. A zase ji pak ztrácím. Tohle se opakuje několikrát za sebou.

Konečně to mám za sebou a pokračuji po lučinách porostlých olivovníky. I zde se však válí spousta kamení, které mám tak rád, takže to není žádný med. Člověk musí fakt opatrně, no stejně se mu sem tam šmikne nějaký ten nestabilní šutrák pod nohou. Navíc i tento “divoký sad” je protkán stezkami, a tak i když koukám pod nohy a sleduji stezku táhnoucí se před sebou, vždy po nějaké době zjistím, že tady jsem špatně. Já už fakt nevím, co mám robit, abych se tady nerozbil a zároveň neztratil. Vždyť tohle není normální.

Jdu dále a snažím se víc sledovat značky než koukat pod nohy. Kameny jsou vrtkavé a nestabilní a nohy se mi na nich šmiklají ze strany na stranu, ale aspoň vím kam jít. Značení mne přivede až k nějaké nové nezpevněné silnici. Tu přejdu a najednou kde nic, tu nic. Dva kroky za sebou mám poslední značku, před sebou mám louky posypanou kamením. Stezka ani značka zde není žádná. Stojím tady, zírám na to a rozhlížím se. Koukám za sebe na poslední značku, pak před sebe, kde není nic. Připadám si jak Travolta v té známé scéně v Pulb Fiction.

Najednou slyším štěkot a volání. Když tam pohlédnu, spatřím psa a kus za ním stařenu hlídající stádo koz. Mává na mne, a tak ji mávám taky. Pak ukazuje, ať jdu k ní a rukou naznačuje, kudy vede stezka. Když k ní asi po minutě dojdu, ukazuje prstem na veliký kámen s červenou značkou. Sleduje značky pak opět scházím na písko-štěrkové silnici, po které kus pokračuji. Teoeriticky bych po ni mohl pokračovat a dost si to ulehčit, ale trek schází dolů ke zřícenině kostela Alakilise a já se ho hodlám zatím ještě držet. V místě, kde mám silnici opustit, je však uvázaný velký agresivní pes, o kus dále přímo na stezce štěká další, a tak ještě kus pokračuji po cestě. Až později ji opouštím a snažím se přejít loukou zpátky na stezku. I zde však po chvíli narazím na psa. Ten je však klidný a nevšímá si mně. Procházím kolem, jen na mne koukne. Další ovčácký pes se najednou vynoří z druhé strany, ale pouze si mne zvědavě prohlédne. Ten další už tak moc v klidu není a z dálky na mně štěká. Nejhorší však je, když se za mnou pustí různorodá smečka psů, která mne pronásleduje a hlasitě na mne doráží. Největší starost mi dělá jeden takový zakrslý skřet, který ostrými zuby cvaká jen pár centimetrů od mých lýtek. Trvá to docela dlouho, ale nakonec z jednoho z místních příbytků vyběhne holčička a psy odvolá.

Stezka mne pak během pár minut přivede ke  stěně bývalého kostela. Je to také poslední z míst, kde by se dle map dalo na následujících asi 30km tábořit podél stezky. Tady však zůstávat nechci. Jednak je to až moc blízko těch psů a druhak se chci ještě někam posunout. Kousek před vesnicí Belören vidím ještě jeden spot pro kempování, jen je mimo trek, ale to mi nevadí.

Obejdu zříceninu a opět chvíli hledám stezku dále. Po pár minutách ji najdu a strmě stoupám vzhůru kamenitým svahem zpátky na silnici. Po té pak pokračuji. Slunce zapadá a pomalu se stmívá, a tak už cestě, která má taky své kouzlo a půvab, zůstanu věrný a pokračuji až na vyhlídnuté místo pro stan. Protože jsem však bez vody, zkouším jednu z místních studen. Je na ni dokonce mramorová deska se jménem zakladatele a rokem založení 2005. Na první pohled jsem si až myslel, že je to hrob.

Jdu ke studni a je zde dokonce i lano a na něm kýbel, tak ho hážu dolů. Je však z plastu a plave na hladině. Vytahuju ho tedy na hladinu a zkouším přidat nějaké velké kameny jako zátěž, ale nic to nevyřeší. Nakonec složitým manévrováním nějakou vodu přeci jen naberu a liju ji do jedné lahve, když si ji však prohlédnu, je nažloutlá a place v ní dost bordela. No, budeš pouze nouzová záloha říkám si.

Vracím se na cestu a po té šlapu dále. Po slunce západu je zde docela živo. Najednou tudy drandí auta lidí vracejících se do vesnic a měst. Jeden chlapík mi dokonce zastavuje a nabízí odvoz, ale to já odmítám a dál šlapu po svých.

Když vidím hlubokou propast po mé levici, nemůžu uvěřit, že tady někde najdu místo na spaní. To mě někdo pěkně vypekl, myslím si. Nakonec však v jedné zákrutě silnice opravdu najdu les a v něm spoustu rovných míst. Klidně by se sem vešli i šest stanů, myslím si. Jen to chce trošku poklidit.

Vybírám si to nejrovnější a nejčistší místo, zbavuji ho spadlých větví a šišek a stavím si stan. K večeři si dávám dvě tortily s hovězí šunkou a jdu do stanu. Sotva do něj zalezu, začíná docela hustě pršet. Minutu zpátky vy mne to ani nenapadlo. Dávám tedy ven ešus a doufám, že do rána bude plný vody. Zas tak dlouho však neprší a přes noc už taky asi moc nesprchne.

23km        1132↑        1212↓

Na Lýkijské stezce - Den 10. →