Na Lýkijské stezce - Den 8.

24.11.2025

Ve čtyři ráno mě budí bouřka. Venku je neskutečná průtrž mračen a blesky doprovází neskutečný rachot. Dávám si špunty do uší a záhy opět usínám. Když se opět vzbudím, je po dešti. Nikam nespěchám. Snídaně je až v osm, a tak si beru do ruky telefon a plánuji zbytek cesty.

Propočítávám, kolik dní mi zbývá a kudy jsem tak schopen kdy a kam dojít. Přijde mi velice reálné, že bych do 7 dnů mohl dorazit do obce Kalkan. Za tou se nachází jeden poloostrov, který trek obchází a pak se vrací do města, jen teda jiné jeho části. Dokonce se stezka protíná v jednom tábořišti. Dlouho jsem přemýšlel, jak to udělat, abych šel co nejvíc nalehko a kde bych nechal věci. Nakonec jsem se rozhodl, že si zde vezmu hotel. Jeden večer se zde ubytuji a dám si volnější den a další den brzy ráno jen s malým batůžkem a nějakou svačinou vyrazím na cestu kolem tohoto poloostrova. Na dokončení treku pak budu mít 4 dny, přičemž to bude necelých 90km už ne tak hornatým terénem. Tohle se za mě zvládnou dá.

Za sebou mám sedm dní chůze, tak bych mohl dneska zvolnit, obzvlášť po včerejšku. Před sebou mám výstup do nějakých 1800 od hladiny moře, neplánuji to však jít celé. Obzvlášť po noční bouřce se mi nechce spát tak vysoko. Stačí do poloviny kopce, možná ano to ne. Prostě se jen popojdu někam za město, ještě za světla si najdu pěkné místo na spaní a odpočinu si. Během dalších 5 dnů tam nějak napálím dalších 150km a přiblížím se co nejvíc Kalkanu, aby ten 7. den byl opravdu odpočinkový.

Když to mám takto naplánované, konečně nahrávám blog z poznámek na internet. I když musím fotky v telefonu takto zpětně hledat, kde to docela rychle. V devět konečně mířím na snídani. Výběr není kdo ví co. Je tady jen nějaké bílé pečivo, chleba ve váju, feta a salám na způsob točeňáku. Vzhledem k tomu, v jaké jsem zemi, tipuju to na kuřecí. S fetou a okurkou na chlebu ve váju to není vůc špatná kombinace. Co zde však postrádám, to je kafe. Mají zde pouze konev černého čaje. Nevadí, ve městě snad seženu.

V deset opouštím hotel a vydávám se do asi 3km vzdáleného centra Finike. Zde v prvé řadě hledám obchod se spodním prádlem. Trenýrky, ve kterých jsem doteď spal, si nechávám na chození a chce to něco nového naspaní, protože v těch, ve kterých jsem doteď chodil, je díra, že by tam Ládďa procpal svoji velkou hlavu. Na hlavní třídě však nic není, a tak musím do bočních uliček. Zanedlouho narazím na nějaký krám, kde pracuje velice milý a zvědavý pán, který se mě snaží turecky a pomocí gest doptat na moji cestu. Ještě když odejdu stojí před vchodem a mává mi.

Dalším cílem je najít supermarket a doplnit zásoby jídla na další. Taky musím sehnat flašku slučitelnou s mým filtrem, protože tu moji jsem nechal na hotelu. Jak už vím, tomu se je  ideální ukáže právě lahev od Fanty.

Chodím si po supermarketu a několikrát minu nějakého dědu. Kdykoliv se kolem něho mihnu, začne mým směrem nadávat. V jeden moment ho dokonce zaslechne jedna z prodavaček doplňující lednice. Nejprve se nechápavě zarazí, pak koukne mým směrem. Zatím to nechápu, ale až si později všimnu, jak někteří lidé ve městě koukají na mé odhalené nohy, dojde mi to. Kraťasy a odhalená kolena! Děda byl asi nějaké ortodoxní. Jinak je to zde všem však více méně jedno. Nebo spíš nikdo nic neříká.

Než město opustím, chci se ještě někde najíst. Koukám do map a nakonec si dle recenzí vyberu Esnad Lokata. Je to sice malý podnik, ale šel bych zde kdykoliv znova. Dát si můžete z nabídky hotových jídel včetně polévky nebo kebab. Já si dávám kebab s rýží a musím říct, že lepší jsem nikdy neměl. Na špízu není jakási hmota, jako u nás, ale skutečně maso a to doslova rozpadá na jazyku. K tomu všemu dostávám mísu zeleniny a po jídle je mi tradičně nabídnut čaj. Já jsem však kávový tip, a tak platím a odcházím. Ještě si skočím pro zásoby vody a krátce po jedné se vydávám na cestu doufaje, že někde seženu ještě kafe do ruky. Avšak kde nic, tu nic.

Opouštím centrum a dávám se jednou z bočních ulic. Zanedlouho začínám docela prudce stoupat. Je horko, potím se jak v sauně, ale jsem dobře najeden a z plných sil šlapu dále, až se za zpěvů z mešit ocitám na okraji města. Zrovna přijíždí nějaké auto a z něj vystupují nějací muži. Jeden na mne okamžitě něco huláká. Mám za to, že mu vadí moje kraťasy, protože po celou cestu vzhůru jsem měl pocit, že mi lidé automaticky koukají na nohy. Není to tak však. Mává na mne, ať jdu za ním a sám mi jde naproti. V jedné ruce drží tři mandarinky a ve druhé granátové jablko. Taky už bych se mohl naučit, jak říct turecky děkuji. K mému překvapení to je docela podobné maďarštině.

Zanedlouho opouštím asfaltku a mi je hned jasné, že tento výstup nebude jen tak. Ne pro strmost, zas tak zlé to není, ale pro terén. Je zde totiž velice kamenitá země porostlá drobnými pichlavými keři a stezka se zde špatně hledá. Tak nějak mi splývá z okolní krajinou. Stačí chvilka nepozornosti a jste mimo. Jen na nepozornost to však svádět nelze, protože člověk tak nějak instinktivně kouká pod nohy a doufá, že se  nezrakví. S hlavou dole tak pozoruje to, co působí jako stezka a moc se nerozhlíží, až najednou zjistí, že to dále nevede a musí se vracet a nebo napříč trním, skalami a kamením sápat vzhůru do míst, kde by měla být stezka. Tohle se mi párkrát stane, vždy však naštěstí po pár metrech zjistím, že jsem udělal chybu a vrátím se. Jednou si fakt hodně zajdu a dá to práci dostat se zase na stezku. Prodírám se bodlavými, abych náhle skončil pod skálou, tu vyšplhám a stejně končím v trní. Po téhle zkušenosti si začínám dávat daleko větší pozor.

Postupuji dále po stezce, zatímco v dáli rozbíjí skálu sbíječkou velký žlutý bagr. Vypadá to, že tady budují nějakou novou silnici, která je z části vidět už zdáli. Jak se tak blížím, hluk sílí a cestu ztrácím z dohledu. Najednou má stezka úplně mizí. Není zde nic než kamení, malé i obrovské kusy skály. Asi sesuv, napadá mne okamžitě.

Lezu přes to, sem tam stavím mužiky pro ostatní chodce na stezce. Zanedlouho jsem na druhé straně. Po pár krocích však narazím na hromadu sypké hlíny a sutě, přes kterou musím přes kterou musím přelézt. Jde to těžko, bořím se a suť klouže pod nohama. Mám strach, abych někam nezahučel, ale bojuji. Na druhé straně mne však opět čekají úlomky skály a kamení. V ten moment mi to docvakne. Nahoře kutají novou cestu a vše, co jim stojí v cestě, jde dolů na stezku. Třeba ani neví, že tudy nějaký trek vede.

Lezu přes to, stavím mužiky. Sem odhazuji odřezané větve či kusy stromů shozené sem dolů. Některé kameny jsou docela nestabilní a nebezpečně se viklají. Ještě, abych si tady nohu zrakvil!

Po delší době dost pomalého postupu se dostávám pod novou cestu. Jdu kus pod ní a hledám, kudy bych se na ni dostal, protože mne od ní dělí tak tři metry vysoký prudký svah z hlíny a suti. Nevypadá to, že by se to mělo někde změnit, a tak nakonec nezbývá, než se to pokusit vyšplhat.

Lezu vzhůru po všech čtyřech a musím říct, že to není vůbec stabilní. Rychle se sype dolů a stahuje mne s sebou dolů, takže z každým vyšplhaným kouskem sjíždím zas o kousíček níže. Abych nesjel někam opravdu hluboko a neskutálel se kdo ví kam, přesouvám se instinktivně víc doleva na úroveň jednoho stromu asi v polovině tohoto výstup. Za pár sekund už vidím cestu a na ní nějaké auto. Třeba mi někdo pomůže, bleskne mi hlavou, ale bohužel zde nikdo není. Hádám, že to tu mám ten bagrista, aby se měl po šichtě jak vrátit domů a kromě něj zde nikdo není.

Konečně jsem na cestě. Po pár krocích ji však opouštím a po úzké stezce stoupám dále. Jsem docela překvapen, když se mi pod nohama mihne had. Pak že už tu v tuhle roční dobu nebudou! ChatGPT se opět zmýlil. O důvod víc koukat pod nohy.

Jak stoupám vzhůru, přibývá olivovníků, takže mám konečně nějaký stín. Vrtání do skály se mi vzdaluje. Párkrát je slyšet puknutí. Má cesta mne přivádí do vyschlého říčního koryta, což je asi to nejzajímavější, co dnes uvidím. Voda zde totiž vyryla takový malý kaňon, a tak postupuji mezi jeho pravidelně vrstvenými skalními stěnami. Nejsou to však jen stěny, ale i země pod nohama, takže to je jako postupovat po kamenných schodech. Člověk se zde může jen divit, co ta příroda dokáže. Neuvěřitelné.

Opouštím roklinku a opět stoupám vzhůru mezi olivovníky. Nějak zpomaluji a cítím, že se mi nechce. V žaludku mám docela prázdno, a tak si sedám, abych se najedl. Dávám si šťavnaté mandarinky, které mi dnes daroval svérázný Turek a pak si dělám dvě tortily. Mažu je tvarohem, přidávám upečené kousky kuřecího masa, které jsem dnes koupil v obchodě. Okurka nesmí chybět. Je to výtečné. Zbyde mi však půl vaničky tvarohu. Abych ji mohl sbalit, chci z něj slít vodu, abych od ní pak neměl všechno. Když však vaničku nakloním, vykydne se celý obsah na zem. Tak jo, další dny si můžu chystat suché tortily jen s hovězí šunkou bez ničeho.

Balím se a vyrážím dále. Zanedlouho narazím na asfaltku, po které kousek pokračuji. Cesta dále mne vede borovými lesy, které opouštím až u nějaké farmy. Paní od ovcí mne překvapeně zdraví a volá něco za svým mužem do ovčárny. Já pokračuji dále. Zanedlouho narazím na první místa, kde by se dal postavit stan. Dnes snad poprvé! Je to však docela blízki statku a dost na očích, a tak se rozhodnu pokračovat . O kousek dále by dle map mělo být další místo pro stan.

Během pár minut přicházím k malému vyvýšenému plácku na okraji stezky. Jako stan by se tady postavit dal, ale nejsem si jistý, jestli by se sem ten můj vešel. Možná tak tak natěsno, ale spíše vůbec. Navíc je to na docela návětrné straně otevřeného svahu. Už teď tady chvilkami dost fouká a co když přijde bouřka? Je odsud však docela pěkný výhled a co nevidět nastane západ slunce, a tak si něj počkám. Pak budu pokračovat dalších 1,5km do Akropole Belos, kde by mělo být pár dalších míst pro stan.

Šlapu po úzké stezce a ještě za šera přicházím pod kopec, na kterém se tyčí Akropolis i Nekropolis. Nasazuji čelovku a začínám stoupat vzhůru. Zatím však nesvítím. Opodál v kopcích někdo shání dobytek a nadělá u toho docela randál. Nejen, že huláká, ale také používá nějakou zvláštní píšťalu či jiný hvízdavý předmět. Chvíli se ten hvizd zdá vzdálený, pak najednou jako by byl těsně za mnou. Několikrát se otáčím, kdo za mnou stojí, ale nevidím nikoho.

Přicházím na okraj Nekropole a je zde spousta rovných míst. Nechce se mi však spát mezi hroby a nejsem si jistý, jestli chlápek s dobytek nepovalí zrovna sem. Minimálně to vypadá, že zde má dost věcí. A když ne on, tak někdo jiný. Za světla čelovky tak pokračuji na druhou stranu kopce zdobeného antickými ruinami. Tam nacházím hned dvě rovná místa ideální pro stan. Klidně by se zde vešel i třetí, jen by asi kolíky do země nezabil, protože třetí místo je spíše na skalnatém povrchu. Já si vybírám místo nejlépe chráněné proti sílícímu větru a zde stavím svůj stan. Mám odsud parádní výhled na město. Pak ještě rozvěsím propocené prádlo a šup do spacáku. Chci psát deník, ale místo toho docela rychle usínám.

13,4km        917↑        37↓

Na Lýkijské stezce - Den 9. →