Na Lýkijské stezce - Den 2.

18.11.2025

Noc byla všelijaká. Sotva jsem zalehl, strnul jsem a ležel se zavřenýma očima. Nedá se říct, že bych spal, ale bylo cítit, jak odpočívám. Ležel jsem strnule, relaxoval a mé tělo i mysl absolutně odmítaly jakoukoli další aktivitu. Když se to tak vezme, cítil jsem se jako v hybernaci. V takovém stavu jsem vydržel asi do půl dvanácté, kdy jsem náhle procitnul. Zašel jsem se vymočit, dal jsem si magnézium a dal se do psaní deníku. Jít spát jsem se odhodlal až v jednu, i přesto mi přijde, že jsem toho moc nenaspal a spíš odpočíval, střihnul jsem si pár snů, mezi těmi se několikrát vzbudil, až mne definitivně probudilo Alláhu Akbar z mešit v okolních obcích. Byla však stále tma, a tak jsem se navzdory plánu brzy vstávat a vyrážet pokud možno nejpozději před osmou, dal do psaní deníku, což mne do půl sedmé parádně uklimbá.

Je třičtvrtě na sedm a tma noci pomalu ustupuje probouzejícímu se slunci. Mne se však chce najednou neskutečně spát. Nakonec si nastavuji časovač a propadám hybernaci, ze které mne za sedm minut vytrhne budík. Vypínám ho a hybernuji dále. Zdá se to tak krátké, když mne budí časovač, že si dávám dalších dvacet minut a zkouším spát znova. Tentokrát už však neusnu a za pár minut odšpuntovávám nafukovačku a začínám pomalu balit. Po včerejší cestě plné utrpení chci batoh kompletně přebalit, aby se mi šlo mnohem lépe.

Opravdu si s tím dám záležet, stihnu si dát kafe i vyčistit zuby a jsem docela překvapen, když batoh nasadím na záda. V zadní síťce mám jen dvě hydratované jídla pro dnešní den, tašku se smetím a jinak nic. Vše ostatní ve vnitřním sloupci. Absence 3L vody, které jsem od včerejšího večera vychlemtal či přelil do předních lahví také neuvěřitelně ulehčuje. Nakonec vycházím v půl deváté a lehkým krokem pluji krajinou vstříc nedaleké vesnici.

Je krátce před devátou, když dorazím na rozcestí pod vesnicí. Je zde stůl s lavičkou, kontejner na odpadky a docela pěkný výhled. Někdo by se zde třeba i vyspal, já ale asi ne. Odkládám batoh, beru tašku se smetím a jdu ji vysypat do nedaleké popelnice. Pak stoupám na stůl a dělám si první fotku tohoto dne. Když však popojdu na okraj vesnice, stromy se rozestoupí a výhled vybarví o něco lépe.

Jak tak šlapu vesnicí, potkávám první psy, kteří na mne hlasitě štěkají, takže svého včerejšího rozhodnutí nepokračovat za tmy dále, moc nelituji. Další dva na mne čekají na konci vesnice, chvíli na mne z dálky štěkají, když k nim však dojdu, zmlknou a tiše mne chvíli následují.

Za vesnicí se nachází napajedla, kde si doplňuji obě lahve vodou, abych si mohl později uvařit snídani a oběd. Rozdíl ve váze je okamžitě znatelný a dále se jde o poznání hůře, čemuž napomáhá i kamenítá stezka lesním terénem, po které stoupám. Místy je ta stezka sotva vidět a mi je jasné, že jít tudy v noci, tak toho hořce lituji.

Po nějaké době je stezka opět viditelnější a co dva kroky se na ni objevuje značka. Pak však naprosto nečekaně a náhle mizí stezka i značení. Stojím v lese, rozhlížím se a marně hledám další značku. Jasně viditelná stezka zde není, spíš to tady vypadá, jako by se z toho bodu každý vydával jinudy. Já zde stojím a beznadějně se rozhlížím, až si všimnu několika kamenů na jednom balvanu. Že by rozbořený mužik? Jdu tam a skutečně. Z boku balvanu pod kamením je vidět značka, stezka odsud je zase jasně vidět a co pár kroků na mne čeká značka. Paráda.

Cesta chvíli velice mírně klesá, pak zase stoupá. Přicházím na rozcestí, ze kterého opět můžu pokračovat do nedaleké vesnice. To však nechci. Blíží se ale desátá a tak by bylo docela fajn se nasnídat. No jo, ale kde? Stezka se až moc přiblížila obci a všude kolem je jen les a vysoká tráva. Ještě chvíli pokračuji v o něco strmějším výstupu, ale tělo se ozývá a jasně mi říká “najez se!” Když tedy vystoupám ja rozlehlé kamenné pole, hledám si rovně ploché místo a vařím si kaši, kafe a sepisuji první kapitoly nového dne.

O půl jedenácté jsem po jídle a začínám se pracně balit. Na to, že jsem prohodil jen vařič s toaleťákem, tak to najednou nějak nejde, ale nakonec se zadaří. Cesta dále docela strmě stoupá velice kamenitým terénem a dále se noří do lesů. Místy je stezka jasně vidět, místy je naopak docela zarostlá. Výstup je strmější, než doposud - cca 200 výškových na kilák. Stoupám lesem a kamenitá stezka se místy s takto těžkým batohem mění docela v kostilam a kotníkovrt, takže šlapu opravdu pomalu a opatrně. Ono to s takto těžkým batohem ani jinak nejde. Pěkně pomaloučku, jen co ti dech dovolí. Když se stromy rozestoupí, docela to stojí za to.

Z ničeho nic přecházím na širokou lesní silnici, která mne přivede na okraj liduprázdné bezejmenné obce usazené takto v lese. Zde bych měl cestu opět opustit. Přecházím tedy do něčeho, co připomíná spíš strouhu potoka a záhy přecházím na místy sotva znatelnou stezku. Pak jako by však někdo najednou zapomněl značit dále. Stojím u kusu skály, na které je jasně viditelná značka v úrovni očí. Žádnou další však nevidím. Rozhlížím se, dokud si nevšimnu značky na kameni na zemi v dáli. Je spíš zázrak, že si ji všimnu.

Přicházím na místo a cestou si všímám jedné značky na zemi, což se v lese hledá opravdu špatně. Dále je úsek dobře značený a je mi jasné proč. Značkař potřeboval pauzičkovat na strmém svahu, kterým stoupám. Kluzké spadlé jehličí všudypřítomných borovic mému úsilí moc nepřidá. Začíná mi být jasné, že jestli několikrát denně nezařadím dřepy a protahování, brzy na tom budu jako po pár dnech v Irsku.

Nakonec se dostávám k asi metrovému skalnímu převisu, po jehož zdolání se opět ocitám v lesní džungli bez značení. Jednou vidím značku dva metry ode mne nalevo, pak zase pět metrů ode mne napravo. Mezitím dlouhé úseky bez značek, kdy stojím a marně se rozhlížím, až dojdu do na místo, odkud žádnou další nevidím, a tak si sedám na zem a zapisuji dojmy z posledního úseku. Zabere to asi 15 minut. Pak se vydávám naslepo vpřed.

Ujdu jen pár kroků, když si konečně všímám značky v úplně jiné úrovni, než ta předchozí. Mířím za ní, načež přicházím na okraj útesu. Odsud dále vede dobře značená a relativně dobře viditelná stezka po okraji skalnaté propasti, z čehož s takovou náloží na zádech nejsem úplně nadšený, ale výhledy odsud jsou nádherné a o to přeci jde především.

Po nějaké době se stezka od vyvýšeného skalnatého okraje lesa opět odkládání a vede na druhou stranu skalistého hřebene. Tu a tam je stezka poněkud nepřehledná a já vyhlížím další značení, ale během pár minut jsem na skalnaté vyhlídce na opačné straně. Nádhera. Dále mne však čeká peklo.

Stezka z vyhlídky je spíše skálou než stezkou a i když je nějaká značka každých 10cm, já mám co dělat, abych si našel co nejschůdnější stezku. Terén je to krkolomný, samá skála a kamenní. Víc než o sestup se jedná o slez a ačkoli celou dobu klesám, postupuji velice pomalu.

Halekání z modliteben oznamuje čas oběda, já však stále nejsem ani tam, kde jsem chtěl snídat. Peru se s krkolomným terénem. Zatímco ten se mi snaží zvrtnout kotníky, paže stromů mne chytají za batoh. Jsem opravdu rád, když to mám za sebou.

Scházím v lese u studánky, u které jsem myslel, že budu snídat. Dojít až sem o hladu by byl vážně majstrštyk. To bych nedal. Už teď se můj žaludek ozývá, protože má zase hlad, ale musí počkat. Dám si zde jen deset minut pauzu a mezitím kontroluji stav zásob vody a zdroje dále. Na vaření pro tento den mám dost. Doplním si jen vodu v lahvi na pití, kterou nosím na popruhu vepředu. Čím míň toho je vzadu, tím lépe. Pak studnu opouštím.

Co nevidět se zase napojuji na širokou cestu. Po té se šlape mnohem lépe. Po jedné straně nade mnou je strmá skála, a tak po ni opatrně pokukuji a naslouchám. Nerad bych dostal kamenem do hlavy. Na straně druhé je les řídký a místy žádný, a tak mám docela pěkné výhledy. Po ani ne kilometru a půl přicházím k rovnému plácku, kde bych se s malým stanem asi vešel. Na táboření je však hodně brzo. Pouze zde rozkládám tyvek a vařím si asian curry, které si dávám do tortil. Po jídle zde ještě chvíli ležím a odpočívám. Tíha batohu mne po létě chození po alpských chatách docela zmáhá, tíha mého panděra jakbysmet, kondička po měsíci nic nedělání taky není kdo ví co a za poslední týden jsem toho taky zrovna moc nenaspal. Před sebou mám docela dlouhý výstup a kdo ví, v jakém stavu bude stezka. Musím si odpočinout.

Najezen a vykakán se konečně dávám na cestu. Na hřeben, kde se setkávají dvě ramena stezky, je to dle map tři hodiny, ale já věřím, že to dám za dvě. Zanedlouho opustím širokou pohodlnou cestu a stoupám vzhůru po úzké pěšině - z prvu vysokoun slámovitou trávou, posléze hustými borovými lesy. V obou případech je pěšina jasně vidět a je dobře značená. Za dobu mého putování zatím asi nejlíp. Snad to tak i zůstane.

Stoupám lesem a cestu si konečně užívám. Mám pocit, že mám fakt dobré tempo, že co nevidět nebude kam dále stoupat, že za chvíli zdolám nejvyšší bod dnešní etapy a začnu konečně klesat. Najednou toužím se podívat, jak málo mi ještě chybí nahoru. A zároveň mne od toho cosi odrazuje a říká nedělej to, budeš zklamaný. Když však vystoupám na louku, kde má stezka opět mizí, stejně beru do ruky telefon.

Cože? Teprve dva kilometry? Tak to je opravdu zdrcující. Vždyť se plazím jak šnek. Takto se nikdy nikam nedostanu. Odtuším směr a za pár chvil stanu na další široké cestě vedoucí od nikud nikam a to doslova. Po pár metrech se se mnou silnice rozloučí nádherným výhledem a pak náhle končí na okraji lesa.

Opouštím širočinu a přecházím na úzkou pěšinu stoupající lesy. Místy je vidět skvěle, jindy hůř, ale ani zdaleka to není taková hrůza, jako dnes dopoledne či včera.

Les končí a já vystupuji na obrovské louce. Je zde nějaký dům a dle map by odsud dále měla vést opět lepší cesta. Skutečně zde je, tak na ni přecházím a držím se ji. Všímám si studánky bez vody, což mne úplně nepotěší. Ne na každý zdroj bude spoleh, a tak si u dalšího opět musím doplnit lahve. Ah, jak to se pronese.

Cesta je skvěle schůdná. Klidně mohla vést až do nedaleké vsi tady na hřebenu, myslím si a klušu v před. Najednou mi však přijde, že cesta nějak moc klesá a vidím její konec. Fakt že jo! Musím zpátky.

Vracím se a rozhlížím se. Zanedlouho vidím značku nade mnou na kameni. Jako nedivím se, že jsem ji přehlídl. Stezka je sotva vidět. Plně značenou trasu jsem si teda představoval jinak. Mění se to opět s přechodem do lesa, kde je stezka opět jasně vidět. I když stoupá, šlape se po ni příjemně.

Přicházím na rozcestí, odkud si můžu vyšlápnout ani ne půl kiláku na vyhlídku. Chtěl jsem. Ale taky jsem zde chtěl být na oběd a nyní je pět. Za chvíli bude slunce zapadat a já jsem teprve tady. Navíc odsud cesta nepadá dolů, jak jsem myslel a nějakých 200 metrů bych měl ještě nastoupat. Není čas, ztrácet čas. Musím vyhlídku mimo trasu oželet a šlapat dále.

Opouštím rozcestí a pokračuji po stezce, která je opět značena plnou čárou. To bude pohoda, myslím si. Místo toho mne čekají spadlé stromy, které musím všelijak přelézat a obcházet. Následuje kamenné pole. Pak zase příjemná lesní stezka, po které klušu vpřed. Propocené trenýrky vzadu mám stažené na půl žerdi, dole se mi vsakují rovnou do těla. Cítím, jak se ochlazuje, zatímco se obloha lehce podbarvuje večerním sluncem. Najednou má vše takový krásný podzimní nádech.

Pokračuji ve svém večerním putování. Najednou krásné tábořiště s posezením v závětří skal s dokonale rovným vymeteným pláckem pro stan. No ty jo, že by? Ne! Takhle se nikam nedostaneš! O pár kilometrů dále mám vyhlídnuté stejně rovný plac v lese, kde by se měly vejít až 4 stany. Jen se obávám nočního pochodu při stavu zdejších stezek, které mnohdy nevidím ani za dne. Nejvíce mne děsí asi kilometrový úsek skalami. Jen aby to nebylo něco jako to, co jsem už dnes jednou zdolával před obědem. Být na takovém místě za tmy, špatně to skončí.

Opět stoupám. Ah, jak mi se nechce. Konečně něco jako sestup, následně něco jako vesnice odsud kus hliněné silnice. Přicházím k pítku a plním si vody na vaření. Jen tři litry navíc a najednou mám problém ten batoh zvednout. Fuj, to je tíha.

Pokračuji v cestě. Zrovna když se začne fakt hodně šeřit, stává se stezka kamenitou a sotva viditelnou, ale po chvilce hledání ji nakonec najdu. Pro jistotu nasazuji čelovku, zatím ji však nerozsvěcuji. I když se šero rychle mění v tmu, stezka je jakž takž vidět. Místy je však hodně kamenitá. Jednou dokonce přelézám další spadlý strom. Ah, kam jsem se to zase na večer dostal.

Stmívá se a já traverzuji krátkou širokou skalní římsu. Docela se taky ochlazuje a mi je jasné, co to udělá s místy, na které se lepí propocené trenýrky a tričko. Prsty mne zebou rovněž. Je o poznání chladněji, než včera večer. Zvažuji, že si obleču mikinu.

Šlapu si to temnotou, když tu vidím velký temný obrys. Že by stan? Posvítím tím směrem a co nevidím. Balvan, vedle něj posezení s ohništěm a mezi tím vším kamením dva rovné hliněné plácky pro stany. Nijak zvlášť nad tím nepřemýšlím, nemá cenu si tady hrát na noční hlídku a ztratit se nebo si dolámat nohy na skalách. Jdu tam, měním mokré propocené tričko za mikinu, vybírám si ten rovnější plácek a nohou ho zbavuji jehličí a drobných kamínků, pak zde stavím stan.

Když mám postaveno, jdu vařit. Než se mi voda zavaří, dávám si nějaké dřepy a protahování. Když jídlo zaliju, jdu si chystat spaní, pak se vracím k jídlu, které mezitím dokonale nabobtnalo. V Rock pointu měli v adventure menu docela bordel, a mezi velké porce rizota se jim zamíchala jedna malá, a tak si k ní dávám dhal z červené čočky.  Po celodenním výstupu vzhůru si pořádnou nálož jídla zasloužím. S ušlou vzdáleností však nejsem spokojený ani trochu. Zítra musím vyjít dříve, využít sestupového úseku a jíst co nejpozději, abych večer vydržel stoupat déle a konečně se někam pohnul. Tohle jsou opravdu žalostné výkony. Takhle to nejde.

Po večeři zubní hygiena. Také dnes naplno docením nově zakoupený cestovní bidet. Když lezu do spacáku, přijde mi, že je pořádná kosa. Hlavně prsty mám neskutečně zmrzlé. Choulím se do spacáku a snažím se zahřát. Psaní deníku dnes musí počkat. Dostávám se k němu až kolem deváté, ale záhy usnu. Budím se v jedenáct a dávám se do psaní. S tím jsem hotov před půl jednou. Pak už jen se vymočit a pokusit usnout. Dnes už bych se opravdu rád vyspal!

14,5 km        1413↑        183↓

Na Lýkijské stezce - Den 3. →