Na Lýkijské stezce - Den 1.

17.11.2025

To, že je Turecko muslimská země, ještě neznamená, že Turci nepijí. Obzvláště v Antalyi a tím tuplem, pokud se ubytujete v hotelu Beergarden, kde snad jediným vyžitím ubytovaných i majitelů je sezení na zahrádce a popíjení piva. Tak se stalo, že i já zde po návratu z města zapadl a do půlnoci ještě pár kousků vypil, což se výrazně podepsalo na kvalitě spánku. Mám pocit, že jsem se spíše převaloval, než spal, sem tam se mi promítl nějaký sen a třikrát mne z postele vyhnalo močení. Aby to nebylo málo,  ještě za hluboké noci krátce nad ránem Turci zpustili z mešit své halekání. I přesto vše jsem však v sedm vzhůru. Neřekl bych, že mám kocovinu. Spíš jsem unavený a absolutně nic se mi nechce. I tak se však před osmou vypakuji do koupelny, vyčistím si zuby, převleču a v osm jsem připraven z hostelu odejít. Chci se pokusit vybrat ještě nějakou hotovost, sehnat tureckou sim kartu a zajít nakoupit nějaké věci do Carrefouru. Jak však záhy zjišťuji, mnou vyhlídnutý, vodaffone, který nepůsobí jako turistická past, otevírá až v devět a Carrefoure až v půl desáté, a tak si z potěšením opět lehám a plánuji.

Je po půl deváté, když se zvedám a konečně se vydávám na cestu. Jako první mířím k bankomatům, které po mě včera nechtěly poplatky, ale prý jsem překročil denní limit. Jsou zde tři, zkouším dva a ani jeden nefunguje. Třetí obléhá 200kg Turek, ale taky vypadá, že nepořídil. Mezi tím přichází nějaká asiatka a zkouší jeden bankomat, avšak bez úspěchu. Jdu dále městem a zkouším další bankomaty jiných bank. Všechny však píšou, že jsou momentálně mimo provoz nebo na mou kartu vůbec nereagují. Nakonec přicházím do vodaffonu, kde si můžu pořídit 20GB za 2000lyr. Je to sice pálka, ale co nadělám. Beru to a chci platit kartou. Nejde to však. Chyba však není na mé straně, ale na straně systému. Prý to tak každé pondělí mají, že platby kartou a bankomaty nefungují. Mám počkat a zkusit to později za hodinu či dvě.

Než se pánovi podaří zprovoznit nová karta, aspoň pokecáme. Je z oblasti, do které mířím a stezku zná. Prý jsem si vybral pro cestu nejlepší období, protože teď nebude příliš horko. Nakonec mi dává ještě pár rad, vyměňuje mi kartu v telefonu, doporučuje stáhnout aplikaci Vodafone a na rozloučenou mi dává malý dáreček v podobě pěkného přívěšku. Já odcházím á dochází mi, že mám vyměněnou kartu a po výměně zase za moji budu potřebovat PIN, který neznám, a tak si sedám na lavičku a snažím se ho zjistit, dokud si T-Mobile aplikace pamatuje moje údaje. Jejich neshodný chat bot však jako vždy za nic nestojí a s živou podporou se mi spojit nedaří. Po výměně asi tří různých laviček, ze kterých mne vždy vyštvou mouchy, najdu v apce aspoň PUK. To mi stačí a jdu si vybrat, konečně to jde. Opět můžu maximálně 10 000 lyr, dostanu je ve dvoustovkách a aniž by se mne automat zeptal, stáhne si 900 navíc. Doufám, že tady v této zemi vybírám hotovost naposledy, protože tady se okrádání turistů fakt nebojí.

Peníze mám, simku taky, teď ještě ten carrefoure a někde se najíst. Cestou však narazím k slibně vypadajícímu supermarketu Migros, a tak jdu tam. Kupuji tortily, burákové máslo, nějaké instantní kávy, oříšky, smetanu v prášku a hlavně vody. Dokonce se mi zde podaří sehnat i pixlu na mé vločky. Je sice z hliníku a strakatá s motivy cirkusu, ale proč ne. Venku obsazuji lavičku a míchám si z toho všeho směs na kaši rovnou do té pixly. Pak balím vše do batohu a z doposud přijatelně vážícího batohu se najednou stává nepříjemně těžké břemeno, se kterým se mi absolutně nechce vláčet. Když si k tomu připočtu mou fyzičku po posledních týdnech a nadváhu, do které mne poslední měsíce stresu bez pauz dostaly, začínám se na nadcházející cestu těšit míň a míň. Je mi jasné, že mne nečeká nic příjemného. Toho bude hodně bolestivá cesta, hlavně první týden. Až něco ujím a budu mít na trase ob dva dny město, to bude něco jiného. Ale první dny? No tě Bůh.

S těžkým batohem na zádech bloumám ulicemi a koukám, kde bych se najedl a dal si něco k snědku a hlavně kafe. Po asi půl hodině to nakonec zapíchnu v Burger Kingu, který právě otevírá. Je jedenáct, takže se chci fakt rychle najíst a konečně vypadnout z města. Platební terminál jim však nefunguje, a tak nakonec musím za obsluhou, které je má objednávka neznámo proč k smíchu. Rychle sním svůj burger, dám si půl fanty plné ledu, ke které jsem nedostal ani brčko, vypiju kafe a vydávám se hledat zastávku autobusu, která není, kde by dle map měla být. Na druhou stranu je zde však armyshop, kde by mohli mít nějaký nožík. To je totiž poslední věc, o které vím, že mi chybí. Mají jich zde spoustu, tak si jeden za 500 lir beru a vracím se na ulici, kde akorát vidím projet můj autobus. Ted by však měl jezdit co 10-15 minut, a tak mi to nevadí. Vydávám se hledat zastávku a během pár minut na nějakou narazím. Další autobus však nabírá výrazné zpoždění, a tak se tato i další zastávka plní lidmi, kteří by jinak jeli až dalším spojem a vůz je nakonec pěkně narvaný. Pro člověka s batohem jako já to opravdu není nic příjemného a jsem docela rád, když se v závěru své dlouhé cesty začne vyprazdňovat a já si aspoň na chvilku sednu.

V půl druhé vystupuji z autobusu na jakémci odpočívadle. Stezka je na druhé straně rušné čtyřproudovky, tak doufám, že se to dá někde nadejít či podejít. Prvně však mířím do krámu, kde si kupuji nějaké vody a jedno pivko pro dobrou náladu a na zahájení nové cesty. Jdu s tím ven, oblékám si kraťasy, vytahuji trekové hole a opět přebaluji batoh. Než vyjdu, píše mi a volá můj staronový šéf. Vypadl mu snídaňový kuchař, v životopise má místo, kde jsem dělal a v době, kdy jsem tam dělal, což nesedí. Pak mne tak nějak vmanipuluje do toho, že asi budu dělat práci, kterou dělat nechci a o které jsem se ještě před pár dny bavili, že ji dělat nebudu. Prvně mu to tak nějak odsouhlasím, ale už během pár chvil mne to začíná vyloženě žrát a dnes už mne to nepustí. Že já blbec se nechal ukecat a nezůstal, kde jsem byl posledního půl roku. Tam jsem byl aspoň vážený a respektovaný člen týmu a něco takového bylo nemyslitelné. Mám fakt zlost, která z postupujícím dnem jen roste.

Mám převlečeni i přebaleno a jdu se do krámu zeptat, jak se dostat na druhou stranu dálnice. Paní anglicky neumí, ale když přijde nějaký řidič autobusu, kterého pravděpodobně zná, hned jde za ním a ten se mne ochotně ptá, co potřebuji. Prý to mám prostě přeběhnout. No, tak na to jsem zvědavý.

Opouštím krám, přecházím parkoviště. Z jedné strany je slabý provoz, takže hravě přebíhám v momentě, kdy absolutně nic nejede. Přeběhnout další dva pruhy v protisměru ne však horší, a tak stojím mezi stromky ve středu a čekám. Vždy aspoň v jednom pruhu něco jede, ale když to vypadá jen na jednu relativně vzdálenou dodávku, rychle přebíhám. Jsem na druhé straně na konci jednoho z ramen treku. Okamžitě začínám strmě stoupat po kamenité silnici na spalujícím slunci. Docela rychle se mi začíná motat hlava a dech je taky poznamen tak tak doléčeným moribundě, kdy jsem celé dny slopal Coldrexy, stříkal si nosní spreje a cumlal jeden Strepsil za druhý. Nejvíce však trpí má záda, která volají po pauze co pár kroků. Nějak si na batoh odvykla a strašně bolí. Tohle bude ještě hodně náročná cesta.

Stoupám strmě vzhůru po široké cestě jak z kamenolomu a pomalu se vzdaluji Antalyi. Najednou musím přejít na úzkou stezku vinoucí se mezi kamením. Místy není ani vidět. Opět se ocitám na široké cestě. Šlapu po ni na západ, několikrát zastavuji, abych si na chvíli odložil batoh. Šlapu dále, svaly v nohou se napínají, záda bolí a hlava se mi motá. Cesta náhle končí. Kudy dále?

Opět si sundávám batoh. Sedím na kameni, piju vodu. Vstávám a rozhlížím se. Vysoko nade mnou vidím značku na kameni. Stoupám k ní. Náhle se nořím v džungli borovic.

Stoupání mám za sebou a cupitám hustým borovicovým lesem. Stezka se ztrácí v hluboké trávě, ale sledovat se dá. Stále sleduji úzkou stopu táhnoucí se jako hod přede mnou, ta mne vede mezi balvany, přelézám spadlé stromy a pomalu se stává stále zarostlejší. Něco mi tady nesedí. Stezka se přede mnou sice táhne, ale značku jsem nějak dlouho neviděl. Koukám do map a fakt že jo. Jsem mimo.

Snažím se dostat na stezku, ale brání mi v tom hustý porost, mladé stromky a trnité keře. Mnohem lépe se mi šlape souběžně, kudy vede jakž takž vyšlapaná stopa. Dostat se zpět na stezku se mi však dlouho nedaří.

Najednou je džungle kolem řidší, a tak konečně mířím na stezku. Místo té je tady široká lesní silnice, která není ani na mapě, takže nevím, kam vlastně vede. Sakra, tohle už znám z Kosova. Vyryly si zde nové cesty a rozryli lesní stezky.

Sundávám batoh a vydávám se hledat stezku. Marně. Vracím se nq cestu a šlapu po ni na jednu stranu tak 300 metrů, možná víc. Cesta se rozdvojuje, značka však nikde žádná. Vracím se k batohu a šlapu na druhou stranu. Za pár minut vidím ba kraji cesty kámen s červeno-bílým pruhem. Z jedné strany se na cestu napojuje úzká stezka, na druhé straně ji jedna ještě tenčí a zarostlejší opouští. Tam se dej! Vracím se pro batoh a nořím se s ním v lese.

Šlapu opět hustým porostem. I když klesám, záda bolí a batoh táhne dozadu. Přemýšlím co za zbytečnosti navíc tam mám. Napadá mne snad jen Decathloňácká pláštěnka. Do těchto podmínek by bohatě stačila ultra lehká sea to summitka. To je ovšem rozdíl maximálně 200 gramů. Co dál. Nic mne nenapadá.

Klesám lesem a je jasné, že se brzy začne stmívat. Opět přecházím na širokou hliněnou silnici, která v mapě není. Kudy vede stezka opět netuším. Šlapu tak po silnici a doufám, že vede tam, kam potřebuji. Najednou vidím kámen se značkou v lese po levé straně. Za ním se táhne cosi jako stezka, a tak po ni šlapu. Nikam to však nevede. Nakonec jen slepě kroužím v lese ve snaze najít stezku. Vracím se tedy na cestu a pokračuji po ni. O kus dále je skutečná stezka doprovázena značením. Paráda!

Přecházím vyschlé koryto řeky a za houstnoucí tmy pokračuji roklí stále vpřed. Tu a tam narazím na vyhraničené místo pro stan přímo u stezky. Já však pokračuji dále. V půl sedmé za absolutní tmy jsem na konci soutěsky a měl bych začít stoupat dále. Už delší dobu se však ozývá žaludek, a tak si sedám u ohniště, které zde je a chystám si večeři. Mažu si tortily s bazalkovým krémem, plním je hovězí šunkou a přemýšlím, zda pokračovat dále nebo ne. Chtěl jsem si něco nastoupat a pokračovat k dalšímu kempovacímu místu z mapy. Pd toho mne však odrazuje štěkot psů z vesnic. Vím, jak tyhle večerní přechody obcí vypadaly v Albánii a jak se měnily v pronásledování smečkami psů. Za vsí bych měl navíc silnici opustit a pokračovat po nějaké lesní stezce. Kdo ví, v jakém bude stavu. Už za světla jsem zde měl někdy problém s orientací. Nakonec se rozhodnu zůstat tady.

Je sedm večer, je absolutní tma a z vesnic se naplno rozezní zpěvy z mešit. Tady na dně soutěsky to dík hlasité ozvěně zní až hororově. Stavím stan na kamenném plácku. Po takové době a po tmě je to docela oříšek, ale nakonec se zorientuji. Ani mne dnes nenapadne vymést kamínky z pod stanu, a tak si mezi nafukovačku a půdu ještě pro jistotu láduji oblečení, abych nepíchnul hned první noc. Lezu do spacáku a okamžitě hybernuji.

9,2km        410↑        240↓

Na Lýkijské stezce - Den 2. →