Na Lýkijské stezce - Cesta na začátek

15.-16.11.2025

V pátek večer jsem zamířil za kamarády do Baráčku, který jsme v čase naši střední vybudovali a kde se kamarádi scházejí stále. Trošku jsme popili a kolem jedné vyrazili domů, přičemž ze sousední vesnice je to tak na necelou hodinu cesty pěšky určitě. Na okraji města jsem však zjistil, že mi chybí klíče, a tak jsme celou cestu za světla telefonu absolvovali zpátky a beznadějně hledali klíče, které jsem měl vlastně u sebe. V kapse mého kabátu je totiž díra a ony propadly dovnitř do kabátu, takže jsem je nenašel. Celou cestu jsme tak v noci absolvovali úplně zbytečně třikrát, doma jsem byl až nad ránem a druhý den se mi vstávat nechce. Hlava mne nebolí, ale svůj stav bych popsal jako blízký kocovině. I když jsem od sedmi vzhůru, do desíti se převaluji se zavřenýma očima. Absolutně se mi nic nechce. Měl bych si zajít do Alzaboxu pro doručené Real Turmat, ale to můžu klidně odložit na zítra. Stejně tak i balení.

Je po desáté a já konečně beru do ruky můj téměř vybitý telefon. Rozmazanýma očima koukám na datum 15.11.2025. Cože? To už je dneska? Neletím náhodou 16.11.? Hledám v telefonu letenku a fakt že jo. Zítra ráno musím být na letišti v Krakově. To znamená, že odjet musím ještě dnes! Paráda. Elektronika vybitá, batoh nezbavený a já ve stavu, kdy bych nejraději proležel den. Jak navíc záhy zjišťuji, nemám ani kablík pro nabití powerbanky. Kde ten dneska v našem malém městě seženu, to opravdu netuším.

Dávám si nabít aspoň telefon, jehož baterka spadla pod posledních 10 procentech a jdu vyvenčit psa. Pak si jdu dát sprchu, vyčistit zuby, rezervuji vlak na dnešní večer do Krakova a hostel pro tuto noc a po jedenácté konečně vyrážím na cestu z jediným cílem - sehnat céčkový napájecí kabel. Než však odejdu, podaří se mi najít nějakou starou slabou nabíječku a asi 10cm kablík mého bratra, tak tam aspoň jednu powerbanku píchnu a doufám, že než se vrátím, nabije se.

Jako první mířím do Billy, kde pochodím s nepořízenou. Hned venku je však alzabox s mým jídlem, a tak si vezmu aspoň to. Pak jdu zkusit štěstí do Lidlu, ale marně. Ani zde nic neseženu. Nezbývá, než projít krámky na náměstí, ty však mají zavřeno přesně jak jsem předpokládal. Jen Vietnamec má své potraviny otevřené a dokonce i nějaký pofiderní kabel, ale ten se rozhodnu nebrat. Mířím do jednoho elektra, to má však zavřeno. Další je krámek u Slona, ale ani zde  v sobotu nepracují. To je nejlepší, mít otevřeno, když jsou všichni v práci, zavřít, když se z ní vracejí a o víkendu, kdy lidi nepracují, raději ani neotevřít. Pak máte mít zisky a nenadávat, že vám obchodní centra v Ostravě berou kšefty.

Už to vidím černě a smiřuji se s tím, že budu muset na jednu místní Vietnamskou tržnicí. Než tam však zamířím, rozhodnu se to vzít jednou takovou boční uličkou, kterou běžně nechodím. Prostě jen tak, čistě z nostalgie. Projdu tak uličkou za pivovarem a když ji projdu, ocitnu se rovnou naproti obchodu s telefony, o kterém jsem ani nevěděl, že tady je. Mám štěstí, je za deset dvanáct, ve dvanáct zavírají a mají přesně to, co potřebuji. Jdu domů a začíná závod s časem, kdy se snažím nabít tři powerbanky, čelovku a telefon. Powerbanky naštěstí nejsou úplně prázdné, jak jsem čekal a bratr mi po návratu z fitka půjčí dvě výkonnější nabíječky a další kabely. Jak se také ukáže, na graminu jsem si neobjednal pouze jendo Asian Curry, jak jsem si myslel, ale rovnou 3. Na cestu jich tak mám celkem 8, k tomu dvě polévky a tři risota. Paráda. Už zbývá se jen sbalit a doufat, že se mi do půl šesté dobije veškerá elektronika. Mám štěstí a těsně před odchodem vytahuji ze zásuvky poslední powerbanku. V deset hodin přicházím na malý hostel zařízený v jendom bytě. Rychle si vyčistím zuby, zabookuji hostel na další den v Antalyi a jdu spát. V devět letím, tak bych byl rád v 6 na letišti, i když mi pán říkal, že je to zbytečně brzo a stačí, když v šest vyjdu. Raději tam budu hodinu sedět, než zmatečně na poslední chvíli pobíhat. Za jeden tip mu však musím podělovat a to nejet z obrovského hlavního nádraží, kde jsem měl obavy z orientace a hledání nástupiště takhle po ránu, ale ze zastávky Kraków Grzegórzki, která je odsud jen 5 minut pěšky a jsou zde jen dvě koleje na dva směry jízdy. Když mi však sotva jsem nastoupil do vlaku cinkla zpráva, že můj let bude z důvodu mlhy opožděn a přesunut na 9:45 a mohl jsem klidně vyrazit až v těch šest, musím se jen ironicky usmát.

Na letišti jsem tak v šest a informace o mém letu ještě nejsou na tabulích žádné, i když v aplikaci Krakovského letiště mám info o mém letu, getu i přepážkách na check inn od včerejška. Batoh stále odevzdat logicky nemůžu, ale ničemu to nevadí. Chvíli posedím, pak se přesunu o lis dále. Když procházím kolem trafiky a vidím víceždířkové nabíječky na 100W, rozhodnu se jednu koupit. Bohužel jsem tak rozespalý, že si nepřepočítám, kolik za ni nakonec nechám. Navíc je až na 4 kabely a já mám jen jeden, takže by to možná chtělo ještě nějaké sehnat. Určitě však ne tady na letišti.

V sedm konečně odevzdávám batoh a pak mířím na bezpečnostní kontrolu. Za tou si kupuji kafe a bagetku a zkouším sílu nové nabíječky. Krátce před osmou mířím na pasovou kontrolu a po té na Gate 18, odkud bych měl letět. Je zajímavé, že ačkoli je můj let opožděn pro mlhu nad Krakowem, tak  zpoždění mají jen lety z Turecka a do Turecka. Jeden let Turkish Airlines dokonce téměř 4 hodiny. Vše ostatní navzdory mlze létá v čas. Podivné.

Sedím, čekám a najednou mi vibruje oznámení, že můj Gate byl přesunut na 14. Na tabuli je tahle informace také, hlásit to však nikdo nehlásí. Opět jsem rád, že jsem se včera dočetl o aplikaci krakovského letiště a přesunuji se, než se zvednou všichni a obsazuji volné místo u zásuvky. Je zajímavé, že s hlášením této změny nikdo příliš nespěchá a proběhne docela se zpožděním.

Co bych napsal dál? Během čekání začínám sepisovat do poznámek na telefonu první řádky o této cestě, za mlhy, chladu a lehkého deště se nalodím na palubu a už nedočkavě očekávám slunce, až opět vystoupím. Cesta je klidná, ubíhá příjemně a s asi hodinovou přestávkou, kdy pospávám, se jinak věnuji sepisování předchozích kapitol. Před třetí odpoledne konečně přistáváme v prosluněné Antalii, kde je příjemně teplo a na obloze ani mráček. Mohlo by se zdát, že jsme letěli celou věčnost, ale opak je pravdou. Letěli jsme tak dvě a půl hodiny, to jen dvouhodinový časový posun z toho dělá věčnost.

Vystupuji, procházím další pasovou kontrolou a jdu čekat na batoh. Po chvilce čekání ho přebaluji a opouštím letiště. Ještě před tím si však chci vybrat hotovost na cestu. Automat mi však nemůže vydat víc jak 8000 lyr, ty mi vydá ve dvoustovkách a ještě si strhne 837 poplatek, což je na výběr teda docela pálka. Jen jsem přijel a jsem ojebán, takže přehlížím nabídky taxikářů na cheap taxi a snažím se dostat na tramvaj, která by měla stát před letištěm. To sice stojí, ale před terminálem 1, já jsem na terminálu 2 a ty jsou od sebe vzdálené dva kiláky. To by ovšem nebylo to nejhorší. Vždy po nějaké době narazím na plot a nemůžu dále, a tak zde chodím tam a zpět snad hodinu, než zjistím, že odsud jezdí bezplatné schuttle busy, které mne vyhodí hned jen kousek od zastávky tramvaje na terminálu 1. Stoupám vzhůru a co nevidět mi to jede. Platí se za jednu jízdu a cesta do centra by mne vyšla asi 20kč, já však musím asi v polovině cesty vystoupit. Proč? Je zde Decathlon, kde by měli mít plynové kartuše, a tak jdu zkusit štěstí. Mám ho, ještě jich zde mají dostatek. Sice jsou širší, než na jaké jsme zvyklí v Evropě, a tak ji nenacpu do svého toaksu a bude zabírat v batohu místo navíc, ale nevadí. Plyn jsem sehnal hned v prvním krámu a to je hlavní.

Vracím se na zastávku, odkud zrovna odjíždí tramvaj, a tak usuzuji, že mám 15 minut na přebalení batohu. No jo, tramvaj vyráží co 15 minut z letiště, ale mezitím vyjíždí ještě dvě odjinud. Jsem tedy docela překvapen, když za mými zády vidím zastavit tramvaj a v dálce vidím světla další, která jede směrem, kterým potřebuji jet. Rychle hážu věci do batohu jsem rád, když to tak tak stihnu. Tahle už však není tak prázdná, jako ta předchozí. Je naopak docela narvaná, takže musím po celou dobu stát a když si přistoupivší stará Turkyně zacpe nos, je mi víc než jasné, že potřebuji sprchu.

V centru Antalyi vystupuji v čase, kdy už je u nás dávno tma. Zde však slunce stále svítí. Přijde mi vhod, že hned vedle je krámek s elektronikou, kde si okamžitě dokupuji ještě jeden kabel pro nabíjení elektroniky, když už jsem si v Krakově koupil tam velkou nabíječku. Pak jdu dále. Mám hlad, ale prvně chci prolézt nějaké obchody, zda bych nesehnal něco, co ještě potřebuji a nakonec s vidinou sprchy mířím na hostel. Vše ostatní počká a můžu to zařídit později. Chci se umýt a konečně odlehčit svým zádům.

Jsem na hostelu, sprchuji se opět přebaluji svůj batoh. Je mi jasné, že Definitivní podobu získá až zítra po té, co vyrazím, ale přesto bych si hi chci aspoň trošku přerovnat. Po té vyrážím shánět tureckou sim kartu a hledat obchod, kde bych si nakoupil nějaké vody, jídlo pro případ, že by cestou nebyly vodní zdroje a já neměl jak vařit a taky kafe. Ve Vodafonu s koupí karty však příliš nepochodím, protože zde mají úplně jiná pravidla pro turisty a podstatně vyšší ceny, taky pohořím s výběrem další hotovosti, protože jsem prý přesáhl denní limit a nakonec si ani nenakoupím, protože v obchodech, které najdu, toho moc nemají. Nejvíc mne dopálí voda, protože mají buď 0,5 lahve nebo 5l barely. Ani jedno z toho však nechci. Nakonec zamířím do Macho Pubu, kde si dám konečně něco k snědku, pár piv, zkoumám v mapě, kde bych co sehnal a řeším další věci s pojišťovnami, na které jsem zapomněl nebo je nestihl. Snad ráno vyřeším co potřebuji a ještě před polednem vyrazím na trek. Je mi jasné, že první den asi mic daleko nedojdu, ale hlavní je se konečně někam posunout.

Na Lýkijské stezce - Den 1. →