Juliana Trail - Den 9.

7.5.2024

Když se kolem šesté ráno vzbudím, nemůžu uvěřit vlastním očím a připadám si jako ve snu. Budí mne hřejivé sluneční paprsky a za okny panuje překrásný, řekl bych až letní, den. Nechce se mi tomu věřit a nevěřím ani dnešní deštivé předpovědi, kterou mi ukazují aplikace na počasí. Jak krásně ten den začal, tak krásně musí i skončit a tak krásně bude po celý den. Přece včera celý den nepršelo, aby se to nad ránem na pár hodin roztrhalo a pak začalo znova.

Vzhledem k tomu, že dnes nikam nespěcháme, protože před sebou máme asi 24km více méně po rovince a k tomu navíc po cyklostezce, nechávám mou přítelkyni v klidu se prospat. Po včerejším výkonu si to zaslouží. Sám se přesouvám na gauč, užívám si slunečních paprsků a dělám si poznámky z předchozího dne.

Apartmán nakonec opouštíme až kolem půl desáté a vydáváme se na snídani do Tarvisia. Za půl hodiny už procházíme městem a hledáme, kde bychom se najedli. Vše vypadá docela zavřeně, ale nakonec najdeme kavárnu, kde si objednávám jause a očekávám krásnou obloženou bagetu z fotky, ale místo té dostanu obložený talíř s nejrůznějšími sýry a uzeninami a k tomu pečivo. Má paní si objednává toast, čeká toast a dostane toast. Jídlo je zde dobré, ale hnusnější kafe jsem snad nikdy nepil. Zatímco jíme, obloha se zatahuje a sotva vyjdeme, rozprší se. Člověk by z toho až brečel. Kdybych chtěl den co den moknout, jel jsem do Skotska. Vždyť i tam jsem měl hezčí počasí a přešel jsem ho za deset dní z Glasgow po Severní moře, aniž bych zmokl.

Opouštíme kavárnu, skočíme si koupit nějakou svačinu a vodu na dnešní etapu do místního supermarketu a vydáváme se na cestu. Ani od Tarvisia dále není trasa nijak oficiálně značená a vlastně není zakreslená ani v mapě, takže si musíme najít, kde na hranici trek začíná a dle toho si vybrat cestu. Nakonec to není tak komplikované, protože trek vede až do Kranjske Gory po cyklostezce vedoucí z Tarvisia. Stačí jen prokličkovat městem na jeho okraj, kde se na pohodlnou cyklotrasu napojíme a máme vyhráno. Dále už jen rovině po pohodlné úzké asfaltové silničce, která z počátku vede loukami kolem Tarvisia a nabízí pohledy na deštivou krajinu kolem města. To se však co nevidět změní.

Do hodiny nás pohodlná stezka přivádí na okraj lesa, kterým pokračujeme další hodinu a půl minimálně. Stezka nijak zvlášť nestoupá ani neklesá, vede stále rovně hustými pohraničními lesy a nenabízí nám žádné zvláštní pohledy na krajinu. Jedinou výjimkou je asi most přes horskou říčku Rio Nero, která si vytváří docela širkou cestu lesem a v dáli můžeme vidět nějakou horu ztrácející se v mlze. Jinak je to však docela jednotvárná cesta za vydatného deště. Pokud byl včerejšek náročný fyzicky, tak dnešek nás ničí psychicky, protože šlapeme dlouhé kilometry po rovné jednotvárné cyklotrase bez pořádných výhledů a do toho nám nepřetržitě prší. Když se naskytne lavička u cesty, na chvilku si na ni sedáme, ale záhy opět vyrážíme, abychom se v chladném počasí zase zahřáli.

Kolem druhé lesy konečně opouštíme a opět šlapeme otevřenou krajinou horských luk. Pršet nám však stále nepřestává, déšť je však mnohem mírnější než během naši cesty lesem a pomalu přechází spíše v lehké mrholení. Stále je to však dost nepříjemné.

Pokračujeme v naší cestě a najednou se krajina mění. Je malebnější, čistější a objevují se zde zvláštní zastřešené konstrukce, které jsme pozorovali už během prvních dní na naši cestě a snažili se marně přijít na to, k čemu slouží. Stále to nevíme, ale během sekundy oba nadšeně vykřikneme "Slovinsko!". A fakt že jo, je půl třetí odpoledne a my přecházíme státní hranici. Je až neskutečné, jak je ten rozdíl mezi špinavou Itálií a nádherně čistým Slovinskem v momentě poznat, aniž byste si všimli cedule nebo vám přišla SMSka "Vítejte ve Slovinsku..." Tady je snad i tráva zelenější.

Další půl hodinu šlapeme otevřeným světem podhorských luk, kolem kterých se vzhůru tyčí hory zrácející se v mlze a deštivých mracích a do půl hodiny přicházíme k rozcestí, odkud by se mělo dát sejít na jedno z míst, které bylo použito jako úvodní obrázek v článku, ze kterého jsem čerpal informace o treku a to navzdory tomu, že místo přímo na treku neleží a člověk si k němu musí půl kiláku odskočit. Je tam modrá tůňka a podél té dřevěný chodník a než jsme na trek vyrazili, podle fotky jsem usuzoval, že jde o nějakou delší etapu takto kouzelnou krajinou. Bohužel ne, ale i tak je trek zatím moc fajn. Teda až na ten otravný déšť.

I když je to zacházka, nechci si to místo nechat ujít. Miška ho však klidně oželí, sedá si na lavičku a že prý tady počká. Já si zde nechámám batoh a na lehko mířím po úzké lesní cestě k tůňce, o které se až později dozvídám, že šlo vlastně o pramen Sávy - druhé největší evropské řeky. I ona má v těchto místech nezvykle modrozelenou barvu a věřím, že za hezčího počasí, kdy se hory netopí v mlze, zde může být opravdu krásně.

Vracím se za Miškou a pak společně kráčíme dále po cyklostezce, která se táhne rozlehlou zelenou loukou dále na východ podél úzkého toku Sávy směrem k městu Kranjska Gora. Chvilku nám prší, chvilku jen mrholí. Po asi dvou kilometech se k nám přibližuje silnice, která nyní vede souběžně s naší trasou. Docela po ni jezdí auta cákající na všechny strany.

Ve čtyři konečně přicházíme za mírného deště na okraj městečka Kranjska Gora, kde míjíme první zavřené restaurace. Zavřeno však nemají všude a my co nevidět přícházíme k restauraci Oštarija, která voní kouřem z čerstvého dřeva. Jdeme si zde sedhnout a okamžitě se nás ujímá sympatický číšník, který se předvádí v tom, co vše umí česky. České hosty zde na Slovinsku prý mají často a mají je docela rádi.

Z jídeláku si objednáváme maso z grillu každý dle svých prefencí. Jsme docela překvapeni, když vše dostaneme na dřevěném platu. Nechybí ani opečené brambory, pita chléb, ajvar a hromada zeleniny. Tohle je doslova bohatá královská hostina, jakou jsme absolutně nečekali.

Než se najíme a restauraci opustíme, je půl šesté a venku už neprší. Venku je chladno a oblohou zakrývají těžká šedá mračna, ale konečně se můžeme pohybovat bez pláštěnek. Do kempu Špik už to není ani šest kilometrů podél sávy, takže tam do hodiny musíme dojít. Ještě než vyrazíme na cestu, chceme si však nakoupit jídlo na další dva dny, protože bude výročí konce druhé světové války a nevíme, jak vážně to zde berou, zda mají státní svátek, který den a zda budou obchody otevřené či zavřené. Také si usmyslíme, že si zítra uděláme na snídani vajíčka, ty však nikde nemají. Navštívíme hned několik obchodů, ale nikde nic. Prostě záhada.

• 

• 

• 

• 

Nakonec centrum opouštíme a míříme na okraj města. To opouštíme krátce před sedmou, kdy přecházíme na druhý břeh řeky Sávy. Stezka nás vede malými loukami na úbočí hor, hustými lesy nebo těsně podél břehů horské říčky, která Slovinsko opustí v podobě veliké řeky, která dále protéká Chorvatskem a Bosnou, aby až v srbském Bělehradě splynula s Dunajem. Zde je to však stále jen úzká horská strouha.

Do hodiny přicházíme do kempu Špik, kde cestu pro dnešek končíme. Recepce kempu má však zavřeno a musíme se nahlásit v Hotelu Špik. Dostáváme značku na stan, ale zaplatit prý máme až zítra na recepci kempu. Hledáme si pěkné místo pro stan, jdeme si dát teplou sprchu a lezeme do spacáků. Náš pozdní oběd byl tak vydatný, že dnes nemusíme ani večeřet. Zdá se, že už se to vypršelo a z nejhoršího jsme venku. Zítra bude určitě zase hezky.

24,5km 259m↑ 297m↓

Juliana Trail - Den 10. →