Juliana Trail - Den 10.

8.5.2024

Už jsme na cestě deset dní a dnešek měl být opravdu odpočinkový. Z kempu Špik jsme se měli během dne přesunout do kempu Kamne, který je odsud vzdálen pouze deset a půl kilometru převážně po rovince, takže svižným tempem maximálně tři hodinky, fakt loudavou chůzí možná čtyři. Prostě žádný stres. Zde jsme chtěli postavit stan, dát si oběd a odpočinout si na sluníčku. Nechtěli jsme se zde však válet po celý den, protože nedaleko odsud se nachází vodopád Peričnik, u kterého už jednou má přítelkyně dříve byla a ráda by mi ho ukázala. Odpoledne si tak plánujeme udělat nalehko pohodový výlet k vodopádu a pak se budeme až do večera klidně válet na sluníčku. Prostě pohoda jazz. Pokud nám bude přáno, tak den završíme opékáním párků na ohni, což je něco, co jsme si předsevzali ještě před cestou, když už putujeme od kempu do kempu. Ještě před cestou jsme se viděli, jak budeme ob den někde opékat buřty, zatím nám to však nevyšlo ani jednou.

Když se však tak v pět ráno vzbudím, venku stále leje jako z konve a to tak prudce, že nejdu ani na záchod, i když bych fakt potřeboval. Je to asi nejprudší liják za celou naši cestu a ani mne nehne, abych lezl ven průchodem, kterým by nám po jeho otevření akorát napršelo do přední části stanu, takže další tři hodiny leží a trpím ve stanu. Usnout už neusnu, a tak sepisuji předešlé dva dny a naslouchám rychlému bubnování deště.

Najednou si všímám, že se nade mnou tvoří loužička a pod ni kapka, která se pomalu uvolňuje a zanedlouho mi padá rovnou na čelo. Nezůstává však osamocena a za chvíli se přidává další. A pak další. Co to sakra s tím stanem je? Je v něm snad díra? Špatně jsem ho napnul? Pár dní dešťů a už nezvládá? Ne, nezvládá pouze tento vytrvalý déšť, který se spustil už včera večer a od té doby neustal. Nezvládá ho ani země, která se plní kalužemi. A nezvládá to ani podlažka našeho stanu, jak zjistím, když zasunu ruku pod karimatku. Celkem louže. Zanedlouho začíná prosakovat plachta i nad mými nohami. Je to však jen na mé straně stanu, takže to nebude jen tak. Najednou si vybavuji větrné ráno na Madeiře, kdy se tahle strana stanu prohýbala až k mému tělo. Kdo ví, jak dloho a kolikrát se to během noci opakovalo a co to s tropikem udělalo. Může být natáhnuté, prošoupané nebo v něm být malá dirka. Klidně může jít o kombinaci obojího. No, to nám moc dlouho ten stan nevydržel.

V osm je už bolest mého močáku nesnesitelná a se slzami v očích vybíhám směr toalety, kde zanechávám další hektolitry vody. Pak se vracím kempem, který připomíná spíše rýžové plantáže kolik je tu vody. Tohle nejsou kaluže, tohle je hotová potopa. Ještě že jsme postavili stan na mírně vyvýšeném místě, protože hladina dešťové vody mi sahá pod kotníky.

Vracím se do stanu. Naskýtá se otázka co dál, protože podle aktuální předpovědi se tohle do večera nespraví. Máme šlapat do dalšího kempu, tam stavět promočený stan a v něm trávit zbytek dne? Je tohle opravdu ten správný odpočinkový den? Vždyť z toho by jeden zblbnul.

Po dlouhém zvažování přichází nápad, že vezmeme ubytko v 9km vzdálené Mojstraně, kde se najíme a strávíme den pěkně v teple a suchu. Pokud se večer zlepší počasí, tak vyrazíme k vodopádu Peričník. Než se však rozhodneme, nanosíme si veškeré věci do sušárny v kempu, kde se balíme a rovnou i posnídáme. Vaříme si vajíčka, která měli v obchůdku na okraji kempu. Vybavenější kempovou sámošku jsme snad nikdy neviděli.

Vaříme si, jíme a u toho hledáme ubytování pro dnešní den a noc. Nakonec nás vyjde nejvýhodněji Gostilna Veranda na okraji Mojstrany. Odsud to je pouze osm kilometrů po stejné cyklostezce, jako včera, takže za dvě hodiny určitě dorazíme až tam. Nakonec balíme i stan a vydáváme se na cestu. Jsme zničení, smutní a deprimovaní. Deset dní na cestě, z toho šest moknem. Dnes mělo být konečně pěkně a místo toho takový liják. Tohle měl být pohodový krásný jarní trek a místo toho nás počasí fackuje den co den kudy jen chodíme. Tohle se mi přece běžně neděje. Já mám vždy pěkné počasí. Nezmokl jsem ani za dva týdny ve Skotsku. Proč nyní tohle?

Opouštíme kemp topící se ve vodě a míříme na břeh říčky Sávy, podél které se táhne úzká cyklostezka. První dva kilometry ještě kráčíme otevřenou krajinou na dohled hlavní silnice směřující do Jesenice, po dvou kilometrech se však noříme do lesů, kterými za prudkého deště pokračujeme dále. Cesta je stejně ubíjející jako včera, možná ještě více. Prostě jen šlapeme stále rovně po asfaltové cyklostezce táhnoucí se lesem za hustého deště. Když ho opustíme, pokračujeme stejně deštivou krajinou podél hlavní silnice. Dneska už toho počasí máme opravdu dost.

Asi o půl druhé se konečně doplazíme do restaurace Veranda na okraji Mojstrany, kde pronajímají i pokoje za velice výhodnou cenu. Sedáme si ke stolu a dáváme si oběd. Po té oznamujeme, že zde máme rezervaci a jdeme na pokoj. Číšník, který se ze začátku zdál jako pořádný morouz je nakonec fajn týpek, pokecá s námi a dokonce mi na pokoj vynese i krosnu, aniž bych ho o to požádal, ale dýžko dokáže někdy zázraky.

Pokoj je malý a docela staře zařízený, ale čistý. Vůbec nám to nevadí, luxus dnes nehledáme. Chceme jen strávit den v teple a suchu. Dáváme si teplou sprchu, rozkládáme stan v koupelně aby uschnul a lezeme do postele. Zachumlaní do peřin usínáme jak dva špalci. Budíme se skoro po dvou hodinách, necítíme se však vůbec dobře. Právě naopak. Odpolední spánek nás pořádně rozbil. Se zděšením zjišťuji, že můj telefon se nechce nabíjet a píše mi zprávu o tekutině v telefonu. Alarm však nezvoní žádný.

Večer je stále zataženo, ale už neprší a když už, tak jen lehce mrholí. Navzdory počasí se tak nakonec přeci jen dokopeme k výletu na šest kilometrů vzdálený vodopád Peričník. Oblékám si tak věci, které mezitím aspoň trošku oschly, bereme si malé cestovní drysacky a pláštěnky a vydáváme se k městu. Snad zde bude otevřený obchod a podaří se nám něco koupit. Máme však docela smůlu. Je zavřeno.

Opouštíme město a pokračujeme po silnici vedoucí nás úzkou horskou soutěskou hustými voňavými lesy dále. Už neprší a je naprosté ticho, které přehlušuje jen šumící řeka Triglavska Bistrica protékající podél stezky, která jen mírně stoupá vzhůru. Cesta nám příjemně utíká a do hodiny přícházíme k chatě Koča pri Peričniku. I ta má zavřeno, ale přesto zde potkáváme lidi. Mezi stromy můžeme už teď vidět nedaleký vodopád padající ze skalnaté stěny hory. Opouštíme cestu a vydáváme se po úzké stezce směrem k vodopádu.

• 

• 

• 

Jsem docela překvapen, jak blízko vodopádu se dá dostat. Vyhídka je jen pár metrů od něj a dokonce se za ním dá projít. Vzduch je zde tak vlhký, že se jim vznáší drobné kapičky vody. Je to neskutečná podívaná a oba se snažíme dělat spoustu fotek a videí, přičemž neustále musíme otírat navlhlou čočku. Moc se nám zde líbí a nemáme se k odchodu, nakonec se však vracíme na silnici a po té zpět k Mojstraně. Když zde dorazíme, už je téměř tma, avšak stále neprší. Chci si vyfotit pěkný domek na okraji města se skalami nad ním, avšak nedaří se mi to. Jako bych měl přes sklou mlhu. Chci otřít čočku, ale vidím, že vlhkost je uvnitř telefonu. V ten moment jen hořce polknu, telefon vypínám a doufám, že to bude zítra zase dobré.

Za tmy se vracíme na pokoj, cpeme do sebe starý chleba s máslem a posloucháme devadesátky. Zenedlouho jdeme spát. Poslední dny už by mělo být konečně pěkně, tak snad to vyjde.

20,5 km 237m↑ 323m↓