Juliana Trail - Den 8.

6.5.2024

Na tento den jsme si spojili jednu kratší etapu a jednu delší etapu s pořádným stoupáním a čeká nás cesta až do Italského Tarvisia, kudy jsme vlastně původně ani procházet nechtělli. Jak nám však ukázaly první dny na cestě, ve vyšších polohách leží ještě dost sněhu a dokonce i silnice spojují údolí řeky Soča a městečko Kranjska Gora je uzavřená, a tak nám nezbývá, než se držet trasy oficiálního trailu a vzít to přes Itálii, kde vede trasa celou dobu podél asfaltky a kde nemají ani kempy. Proto jsme na dnešek vzali apartmán přes Airbnb a těšíme se, jak si uděláme pěkný večer v Itálii, dáme dobré jídlo a víno a zítra parádní snídani. Už jen proto tam chceme být co nejdřív a plánujeme si, jak brzo ráno vyrazíme.

Vstáváme brzy a balíme, ale ještě neodcházíme. Včera jsme si nenakoupili a v kempu kde nocujeme, mají minimarket a dá se zde sehnat čerstvé pečivo, takže nemusíme ani zacházet až do města a můžeme si nakoupit rovnou zde. Má to jen malou vadu, otevírají zde až v osm, a tak si na něj sbalení počkáme a rovnou posnídáme. I když jsme si balení i hygienu sfoukli ještě předtím, tak nakonec vyrážíme až někdy po deváté, před sebou máme 30km a přechod průsmyku Predel Pass, takže převýšení jak sviňa. Navíc cestou zjišťujeme, že check-in na apartmánu je pouze od 17:00 do 19:00, takže máme co dělat, abychom to stihli.

Opouštíme kemp, celý ho obcházíme a stezkami přes lesy a louky se vracíme na Juliana Trail, který jsme včera opustili. Zanedlouho narazíme na zachovalý kus obranného pásma z první světové války Ravelnik. Jsou zde bunkry a zákopy, podzemní tunely, velitelský srub a střelecké pointy. Coby nadšenec do historie a rodák z Hlučína vyrůstající na bunkrech Československého opevnění jsem měl k takovým místům vždycky blízko. Tohle je přesně pro mně! Najednou hážu veškerý časový press za hlavu a jdu to pořádně prozkoumat. Prolézám bunkry i podzemí a nakonec tady běhám s telefonem na trekové hůlce, kterou držím jako zbraň, točím video a celým komplexem probíhám, zatímco má přítelkyně jen nechápavě stojí na okraji a čeká, až se vyblbnu. No nakonec tady ztratíme dobrou půl hodinu času. Jsem se holt nechal trošku unést.

• 

• 

• 

Nakonec se vracíme na stezku. Netrvá dlouho a dožene nás déšť - ano, už zase! Otráveně tedy nasazujeme ponča a šlapeme směrem na Log pod Mangartom. Stezka nás vede podél úzkého toku říčky Koritnice razící si cestu skalami. I ona je jako Soča až magicky nadmodralá. Sledujeme její tok a trek nás přivádí na okraj asi kilometr dlouhého temného tunelu, před kterým jsou zamřížované dveře otevřené dokořán. Nedá nám to a lezeme dovnitř. Je zde tma a od stropu kape voda, ale čelovky se nám k vůli tomu nasazovat nechou, a tak šlapeme po tmě na opačnou stranu a dofáme, že dveře za námi nikdo nezavře a nezamkne. Dlouhá temná chodba nás nakonec přivede na vyhlídku ve skalách nad modravou řekou Koritnicou. Výhled ucházející, ale asi nestál za tak dlouhou zacházku. Navíc jde o jednosměrnou trasu a nikam dále to nevede, takže se musíme vracet zase zpátky.

Opouštíme temné podzemí a následují schody, po kterých stoupáme vzhůru. Strmý výstup končí u pevnosti Trenajava Kluže, kde potkáváme skupinu českých motorkářů, kteří si od pevnosti šlapou vzhůru k pevnosti Hermannova utrdba. Mimo skupinku Čechů je zde také nějaký školní výlet. Bohužel nemáme moc času pořádně prozkoumat tohle epické historické místo, a tak se zde příliš nezdržujeme. Navzdory tomu, jak úžasně to zde vypadá, pokračujeme v naší cestě dále.

Přecházíme na opačnou stranu silnice a pokračujeme po úzké stezce pod strmou skalní cestou. Zanedlouho přicházíme ke vstupu do skály. Není to však přírodní jeskyně a dokonce ani běžný tunel. Cesta skrz skálu vede starou vojenskou štolou, která byla součástí místního vojenskéhoského pohraničního pevnostního komplexu v časech první světové války. Místy se dá dokonce z přímé cesty sejít a prozkoumat část komplexu nebo kouknout ven skrze střílny. Většinou vidíme jen hustý les, ale najdou se zde i dvě střílny, ze kterých vidíme na cestu průsmykem pod námi. Fakt silný zážitek, tedy minimálně pro mě, nadšence do bunkrů a válečné historie. Jsem nadšen.

Prolezeme průchodem bunkru v horách a pak nás čeká zdlouhavá cesta k vodopádu na řece Možnica. Jsou to sice jen tři kiláky více méně po rovince s mírným stoupáním až na posledním kilometru, ale nějak se to táhne. Stále nám prší, okolní krajina se nám zdá temná a šedivá a mokré listí neskutečně klouže pod nohama. Loudáme se a nejde se nám vůbec dobře, jsme pomalí a cestu si moc neužíváme, i když procházíme docela pěknými a zajímavými místy. U vodopádu trošku ožijeme, ale sotva ho máme za sebou, opět upadáme do znuděné letargie a pomalu šouráme nohami po blátivé stezce.

Nejednou les opouštíme a vystupujeme z něj na malé mokré louce, kde přecházíme na širokou nezpevněnou lesní cestu. Je zde nějaké osamělé stavení a dokonce přestává pršet. Využíváme tedy chvilky kdy neprší, sedáme si u chaty a vaříme si oběd. Než vyjdeme, zase však mrholí.

Ještě kousek stoupáme po široké cestě do hor. Když se ohlédneme, výhledy jsou místy docela epické. Pokud jsem si na začátku našeho putování připadal jako někde v Beskydech, tak tady to neplatí. Kolem nás jsou doslova skalnatí giganti. Obři, kteří se topí v temně šedých mračnech. Je to až dechberoucí, monumentální a epické. Žiju v Alpách, ale říkám prostě wow.

Cesta opět klesá a přibližuje se hlavní silnici, přes kterou jsme přecházeli už u horských pevností. Trek zanedlouho přechází na opačnou stranu a vede souběžně se silnicí mezi asfaltkou a řekou koritnicí. Nakonec splývá s cestou a vede nás Logem pod Mangartom, kde tato etapa oficiálně končí, nás však čeká dalších 18,5 km a cca 1200 výškových metrů přes hraniční sedlo Passo del Predil až na okraj italského Tarvisia.

Procházíme Log pod Mangartom a musíme se rozhodnout kudy dále. Na relativně krátkém úseku musíme zdolat 600 výškových metrů a Juliana Trail by zde měl vést po jištěné cestě skalami. Ani autoři treku nedoporučují chodit tudy za deštivého počasí a odklání chodce raději na silnici. Za poslední dny pršelo fakt dost, dnes poprchává od samotného rána a dle hustých temných mračen na obloze asi ještě hodně pršet bude, a tak nakonec volíme variantu trasy B. I tady nás čeká ale slušný krpálek, kdy na úzké téměř neviditelné turistické stezce mezi dvěma rameny silnice šlapeme přes dvěstě metrů výškových na asi půl kilometru trasy mokrou trávou a tlejícím listím. Malý kopeček, ale celkem záhul. Když pak les opustíme, stezka mizí úplně, ale silnice naštěstí není daleko a je vidět. Přecházíme tak přes zelenou louku a dále opět poračujeme po silnici. Déšť sílí, fouká vítr a vrcholy hor se topí v záplavě velkých šedých mraků, které je doslova pohlcují. Vapadá to epicky, ale být v tomto počasí jen o kousek výše bych být nechtěl. Nedivil bych se, kdyby začalo sněžit, jaká je zima a jaké jsou mraky.

• 

• 

• 

Konečně přicházíme k Predelské pevnosti a krátce na to i do sedla, kde jsme podrobeni hraniční kontrole. Celník celkem třeští oči, když si mou zarostlou tvář porovnává s fotkou v občance, ale vše nakonec hladce projde a my procházíme na opačnou stranu hranice. Odsud už nás opět čeká cesta dolů. I když trek oficiálně prochází kolem celý Julských Alp a vede po téhle straně hranice, tak o něm v itálii asi nikdo neví, není zde značen a ani nemá žádnou oficiální trasu. Prostě šlapeme horami stále níže po hlavní silnici, dokud nenarazíme na nějakou stezku, která nás z cesty svede a povede směrem na Tarvisio. I zde míjíme bunkr z první světové války. Hory zde docela připomínají Dolomity, kterými jsem kráčel podél Alta Via 9 dva roky zpátky. Navzdory počasí a asfaltu se mi zde docela líbí.

• 

• 

Šlapeme dolů a výhledy na okolní hory jsou naprosto bombastické. Když se přidá výhled na predelské jezero, tak teprve. To už však opět šlapeme mimo asfaltku meandrující v serpentinách dolů. Místo toho nás čeká široká lesní cesta, která nás za lehkého mrholení vede stále níže, až nás přivede na okraj důlního města Cave de Predil, kterému dominuje obrovský lom. S příchodem do města Cave de Predil se však dostáváme také do té největší italské bídy.

Následuje osm a půl kilometrů po asfaltce vylidněným pohraničím, že poválečné Sudety jsou oproti tomu hadr. Poloprázdná města, rozpadají se domy, bordel, špína a zmar. Oproti krásnému čistému Slovinsku fakt šok. Do toho nám neskutečně leje, takže šlapeme v pláštěnkách a snažíme se co nejrychleji dostat do bledu. Radost nám dělají jen občasné vodopády stékající po strmých skalních stěnách hor. Jinak je to však pěkně bídný úsek po silnici, na které je však naštěstí téměř nulový provoz. Nebýt tak ošklivé počasí, tak možná píšu jinak. Celkově však tento úsek nemá moc co nabídnout a pokračovat z Bovce do Kransjke Gory podél Soči, dost možná jsme udělali lépe.

• 

• 

• 

• 

Cestou se nám naštěstí podařilo vykumunikovat možnost pozdějšího příchodu na apartmán. Nikdo zde na nás čekat nebude, ale nachají nám klíče v trezoru, což nám vůbec nevadí, protože paní už podle zpráv zrovna příjemná nebude.

K večeru opouštíme úžlabinu mezi horami a před námi se otevírá údolí kolem Tarvisia. Míjíme nějakou fabriku, podcházíme železniční most a přicházíme ke hřbitovu. Do Tarvisia je to ještě kus, ale zde konečně z hlavní silnice scházíme a stoupáme vzhůru. Na bytování nakonec dorazíme o až po půl osmé a odemykáme si sami pomocí klíče z trezoru. Jdeme si dát sprchu a vyrážíme na jídlo. Náš apartmán je však na golfovém hřišti za vylidněným městem, a tak našlapeme dalších 5km jen do města a zase zpátky a to nepočítám, co se nachodíme během bloumání potemnělým městem. Nějaká Carbonara si však nakonec dáme a po nočním návratu na Apartmán usínáme, jako když nás do vody hodí. Tohle byl opravdu náročný den.

35km 1126m↑ 846m↓

Juliana Trail - Den 9. →