Juliana Trail - Den 7.

5.5.2024

Ráno je opět docela pěkně, což je po předchozích deštivých dnech docela vítaná změna a doufáme, že to vydrží. Miška se však necítí vůbec dobře, kašle, má rýmu a pořádně ji bolí v krku, takže kouká na kempy před námi a v jednom nám rezervuje chatku, aby se vyspala v teple. Noc v teple ji čeká i dalšího dne, protože budeme procházet italskou část treku bez kempů a máme zamluvený apartmán v Tarvisiu. Mezitím se ji snad udělá lépe. Zatímco volá domů, já si venku balím věci a chystám nám kafe a čaj ke snídani. K tomu baštíme včera v Tolminu zakoupené sladké pečivo a Miška si jde na na recepci do automatu pro Kakav. Toto pojmenování pro kakao nás ani po tolika dnech na treku nepřestává bavit. Stejně tak se nemůžeme ubránit smíchu, kdykoliv vidíme značku OTROCI NA CESTĚ, což je vlastně značka upozorňující řidiče na děti na silnici.

Po desáté máme konečně sbaleno a vyrážíme na cestu. Procházíme příjemným kempem ve stínu stromů a za ním se opět napojujeme na stejnou asfaltovou silni, po které jsme včera přišli. Nevracíme se po ni, ale pokračujeme dále. Cesta z počátku ještě kousek mírně stoupá, ale s tím je brzy konec. Stejně jako včera šlapeme po rovince. Zanedlouho nás cesta přivádí k visutému mostu pohupujícímu se nad Sočou a spojující oba zalesněné břehy. I když máme pokračovat po téhle straně řeky, stejně míříme k mostu a přebíháme ho z jedné strany na druhou a pak zase zpátky. Po dni bez deště je tok řeky čistší, méně zakalený a ještě magičtěji tyrkysově modrý. Je to až nepřirozený pohled.

• 

• 

• 

• 

Vracíme se na silnici a po té pokračujeme asi 150 metrů k brodu přes Kozjak, což je horský potok napojující se zde do smaragdově zbarvené dravé řeky Soči. Zde také cesta končí a dále pokračujeme po úzké pěšině vedoucí jen kousek nad řekou klestící si cestu vápencovými horami. Lesy kolem už obalilo listí a tok je plný vody po předešlých deštích i od tajícího sněhu, takže je to opravdu úžasná podívaná. Ze začátku ještě sice potkáváme dost lidí, ale jak se vzdalujeme městu, ubývá i turistů a my si můžeme užívat neskutečnou divočinu údolí řeky Soči.

Stezka Soška Pot nás vede asi půl kiláku jen kousek od řeky, načež prudce stoupá vzhůru. Pokračujeme po úzké stezce vedoucí nás hustým lesním porostem, který opět na nějaký čas klesá k řece, aby nás posléze opět přivedl výše. Dále tak pokračujme po úzké stezce, odkud tu a tam můžeme pozorovat smaragdově modravou hladinu vody valící se skalnatou úžlabinou pod námi. Dravost jarní řeky je teprve něco pro vodáky, kteří do řeky nastupují se svými kajaky a vydávají se na vodní cestu soutěskou.

Šlapeme po stezce hodinu a moc si ji užíváme. Pak ovšem přicházíme k ceduli, která nás informuje, že cesta dále je uzavřena pro sesuv a máme přejít na opačnou strnau řeky. Nevadí, dále už stejně vede jen Alpe Adria trail a náš trek vede po opačném břehu. Scházíme tedy po stezce k dalšímu visutému mostu pohupujícímu se nad řekou a šlapeme na opačnou stranu. Zde však po nějaké době ztrácíme stezku. Šlapeme lesem, kterým se pravděpodobně v nedávné době valila voda a stezka téměř zanikla. Známe však směr a něco jako stezka se místy sledovat dá. Takto přicházíme na kamenitý břeh, po kterém pokračujme dále. Nad vodu tu a tam vystupují veliké zploštělé balvany a nedaleko je vidět další visutý most, po kterém brzy přejdeme opět na opačnou stranu řeky.

Ten most se nachází na úrovni kempu Campu Trnovo a když ho přejdeme na druhou stranu, čeká nás další uzávěra, tentokrát však ne pro sesuv půdy, ale stavební práce na cestě. Máme se otočit a pokračovat něco málo přes devět kiláků po docela rušné hlavní silnici k hotelu Boka, kde se můžeme na trek vrátit. Upřímně? Moc se nám do toho nechce. Je zde však odpočinkové místo, a tak si zde sedáme, vaříme oběd a u toho zkoumáme, jaké jsou další možnosti. Vypadá to, že žádné jiné trasy našim směrem odsud nevedou, ale také to vypadá, že jediný důvod uzávěry jsou práce na nové cestě. V komentářích u treku dokonce čtu, že některé lidi nechali dělníci bez problému projít. My oproti těmto chodcům však máme jednu velikou výhodu - je neděle, a tak je nepravděpodobné, že by se na cestě před námi pracovalo. Nakonec se rozhodneme pokračovat právě tudy.

Po jídle vstáváme a vydáváme se na cestu po uzavřené blátivé silnci. Podle stop podrážek a pneumatik jízdních kol nejsme jediní, kdo se zde dnes vydal. Celkem se to vyplatí, protože bojujeme jen asi na dvaceti metrech stezky, kde jsou navozeny hromady kamení, jinak je cesta průchozí a přinese nám ještě spoustu veselých zážitků a krásných momentů. Nejde teda o zrovna nejlépe schůdný terén a místy je to po prodělaných deštích docela bahniště, ale tím se nám daří docela úspěšně kličkovat. Rozhodně lépe, než po podvozek zapadlému jeepu, který se už očividně snažili neúspěšně vytáhnout a nakonec ho zde i s lanem nechali.

Cesta se vlní převážně lesem, počasí se opět kazí a my pod stále zataženější oblohou míjíme pár osamělých domů. Ty vypadají docela opuštěně, jen od jednoho nás docela překvapeně pozoruje nějaká babička. Od cesty dále nás však nijak neodrazuje, a tak je nám jasné, že to bude průchozí. A opravdu je. Když totiž dorazíme k dalšímu visutému mostu nedaleko Srpenice, teprve přicházíme na staveniště. Od uzávěry jsme tak ušli téměř 4km, aniž bychom narazili na stavební techniku či nějakou překážku. Klidně to mohli uzavřít až odsud myslím si. A protože zde můžeme přejít na opačnou stranu a vidíme, kde stavební práce začínají, opět zvažujeme, zda to přejít nebo pokračovat rovně. Nakonec zůstáváme na téhle straně řeky a kolem zaparkované stavební techniky pokračujeme po už velice dobře schůdné opravené cestě dále. Co nevidět nechávám techniku za sebou a nás čeká už jen velice pohodová cesta, která nás nakonec přivádí do Logu Čezsoški, což je docela malá vesnička, za kterou se opět napojujeme na asfaltovou silnici, ze které můžeme pozorovat obrovský vodopád Boka vysoko v horách.

Pokračujeme po cestě, která se stále více přibližuje Soči a přivádí nás k mostu nedaleko hotelu Boka, kde končí uzávěra této části treku. My ji však prošli úplně bez problému a docela si ji užili. Cesta odsud dále pokračuje lesem v těsné blízkosti Soči pod strmým horským svahem. Je to docela úžlabina, kterou šlapeme tak čtvrt hodiny. Pak se ovšem údolí rozevírá, les rozestupuje a Soča rozvětvuje. Uprostřed modravého toku se vytáří ostrůvky z bílých kamínků, které omývají divoké vody horské řeky, jsou v ní naplavené kmeny a břehy i ostrůvky obrůstají zelené mladé stromky a nízké křoviny. Za tím vším se k nebi tyčí roztroušené kuželovité velehory, jejichž vrcholy se ztrácí v těžkých šedých oblacích. Je to opravdu neskutečně impozantní pohled jako z nějakého fantasy světa. Moc si tento úsek užívám a mám až husí kůži z toho, jaké scenérie dokáže matka příroda vytořit. Prostě zážitek.

Cesta se opět vzdaluje smaragdujícím vlnám horské řeky a vede nás rozšiřujícím se údolím. Z úžiny se najednou ocitáme na obrovské rozlehlé plošině obehnané strmými skalními stěnami přerůstajícími ve vysoké hory. Na některých pozorujeme lehké dolomitové útvary. Z jiných padají dlouhé dobře viditelné vodopády. Přijde nám nereálné, že by přes strmé skalnaté stěny hor stoupaly vzhůru nějaké cesty, a přesto tam dle map stoupají stezky. Touhle krajinou jsem opravdu očarován a jen mi dokazuje, že né vždycky musí člověk stoupat na vysoké vrcholy a šlapat vysokohorskými stezkami a hřebenovkami, aby byl odměněn neskutečně nádhernou podívanou, kterou jinde nezažije. Tohle údolí je prostě naprosto jedinečné. Ani by mne nanapadlo, jak proměnlivý tento trek bude. Na začátku jsme se cítili jako v Beskydech a teď šlapeme mezi takovými nepředstavitelnými velikány vyrůstajícími z rovinny, kterou se valí voda nepřirozené barvy.

Cesta nás kolem čtvrté odpoledne přivádí na okraj větší obce Čezsoča, kterou pokračujeme dále až na její opačný konec. Zde narazíme na hospodu, která má kupodivu otevřeno, a tak si zde jdeme sednout, občerstvit se a odpočinout. Já si dávám výbornou houbovou polévku a pivo, Miška naopak palačinky a kakav. Nechceme se najíst, jen si odpočinout a odměnit se něčím chutným, protože navzdory překrásné přírodě nás opět dohnalo docela depresivní počasí, které věští další deště, kterým se pravděpodbně nevyhneme. Zatím však neprší, a to je moc dobře. Do kempu už to jsou jen 4km, takže tam do hodiny budeme a až se ubytujeme, tak se i pořádně najíme.

Od restaurace bychom měli po Juliana Trailu pokračovat do centra městečka Bovec, tam se otočit a stejně dlouhou cestou se vracet do kempu. Vzhledem k tomu, že nic nepotřebujeme dokupovat, přijde nám tahle zacházka zbytečná, a tak podél řeky Soči pokračujeme dále touto impozantní horskou krajinou. Asi po kilometru však přecházíme další horskou strouhu a za tou údolí končí. Cesta nás opět vede úžinou mezi horou a dravou Sočou. Do půl hodiny přicházíme ke kamenému schodišti, které nás vede k dalšímu visutému mostu přes řeku. Ze všech, po kterých jsme dnes kráčeli, je dost možná nejkrásnější. Na druhé straně nás už čeká jen krátká cesta lesem a my za šera přicházíme do Campu Liza, kde už na nás čekají. Stejně je zvláštní, jak v tom tady nemají jasno a jednou je to Camp, jindy Kemp a pak zase jinde Kamp. Stejně tak je zvláštní, jak nemají sjednocené značení od etapy k etapě. Dnes totiž bylo pro změnu v oranžově rudé barvě.

Hlásíme se na recepci, dostáváme klíče od malé útulné chatky a jdeme se ubytovat. Pak hurá do sprchy a na bohatou večeři v místní restauraci. Stále neprší, tak snad to vydrží i zítra. Miška už se cítí o něco lépe, ale stále to není ono. Hlavně v krku ji bolí neskutečně a když necumlá strepsil, tak cucá jiné bonbóny.

22,2 km 476m↑ 292m↓

Juliana Trail - Den 8. →