Jak jsem nejel na Tenerife

Byl konec listopadu 2022 a naprosto úžasný rok se blížil ke konci. Za sebou jsem měl svůj první Eurotrip, který začal naprosto nezapomenutelnou cestou do Albánie, kde mne denně pronásledovaly smečky psů a potkával jsem naprosto úžasné lidi, kteří mi zastavovali, aby mne svezli, nabídli ubytování a hostili rakií, kdykoli se k tomu naskytla příležitost. Ačkoli albánština není podobná snad žádnému jazyku, vždy si se mnou snažili povídat a nějak jsme se i beze slov dorozumněli. Byla to cesta, kdy opadl veškerý můj strach z cestování a neznámých lidí a kdy jsem si divoký a zároveň chudý Balkán neskutečně zamiloval.

Následovala o poznání méně záživná cesta napříč Corfu, kde se mi děl jeden fuckup za druhým a já pochopil, že člověk by od svých cest neměl mít příliš velká očekávání, aby posléze nebyl zklamán. Z Corfu jsem vyrazil do Německa, kde jsem konečně poznal krás Saského Švýcarska a zde také jednu úžasnou partu, se kterou jsem se neustále potkával. Následoval naprosto bombastický koncert Rammsteinu v Praze a hned na to cesta do Tater, kde jsem trošku poznal Polskou i Slovenskou stranu nejmenších velehor. Sotva jsem však přešel na slovenskou stranu, šmikla se mi noha na zledovatělé ploše a já letěl hodně hluboko dolů. Nakonec to naštěstí odnesla jen zadní strana stehen, která byla sedřená do krve v celé jejich délce a já tak dostal další cennou zkušenost do života. Zbytečně na těch horách neriskuj, nejsi tak nesmrtelný, jak si myslíš Dave.

Ani tahle zkušenost mne však od trekování neodradila a já posléze vyrazil na jednu z nejúžasnějších cest mého života - jarní pochod podél trasy Alta Via 9, kde jsem se brodil v kraťasech sněhem nad kolena na vysokohorských sedlech, kličkoval mezi dešti, spal na naprosto neobvyklých místech na píchlé nafukovačce, zažil své první horské bouře a na závěr května jednu pořádnou sněhovou vánici. Ty výhledy cestou však byly naprosto dechberoucí a já zažíval neskutečnou svobodu spojenou s tuláckým životem. Nikdy mi nebylo lépe. Po letech motání se životem od ničeho k ničemu jsem našel něco, čemu jsem naprosto propadl a co si opravdu zamiloval.

Ani přechodem Dolomit však mé dobrodružné cesty toho roku neskončili a já podnikl ještě spoustu treků v Tyrolsku, kde poslední roky žiji a pracuji. Taková nejpovedenější cesta byl asi můj čtyřdenní trek Srdcem Lechtalských Alp, které jsem si okamžitě zamiloval. Doslova závod s časem pak byla má dvouhřebenovka Tschirgant-Venet. Největší korunu tomuto roku však nasadilo mé téměř dva týdny dlouhé putování španělským pohořím Sierra Nevada, které jsem celé obešel po trase GR240 a odkud jsem se před pár dny vrátil plný zážitků, sil a touhy po dalším dobrodružství. Tím měl být přechod Tenerife po trase GR131 s odbočkou na nejvyšší vrchol ostrova - Pico de Teide. Ještě před tím jsem se však po delší době zastavil doma. Po letech mne opustil můj pubertální odpor k tomu místu a já se zde najednou rád vrátil, potkával s kamarády a vášnivě rozprávěl o svých cestách. Jednoho večera jsem si u nás v hospodě dokonce střihnul i takovou svou první neoficiální přednášku před naprosto neznámými lidmi.

Doma jsem strávil dva týdny a předposlední večer před svou další cestou jsem vyrazil ke kamarádovi do sousední vesnice. Když jsme se s kamarády vrátili k nám do města, zamířili jsme ještě s jedním kamarádem na pivko a já pak domů. Bydlím jen přes cestu odsud, potkal jsem však nějakou partičku, se kterou jsem se zapovídal. Slovo dalo slovo a že prý pojedeme na Stodolní. Co se dělo dál? Netuším. Najednou jsem se probral pohozený kdesi za Ostravou bez peněženky a bez telefonu. Byla hluboká mrazivá noc, já byl v šoku a naprosto naslepo jsem se vydal hledat cestu domů. Šel jsem stále rovně podél hlavní silnice, ke které jsem zanedlouho dorazil a štěstí, že mne nic nesrazilo. Nad ránem za rozbřesku jsem dorazil na Náměstí republiky, odkud jsem na černo ,doufaje, že mě nevyhmátne revizor, vyrazil do přívozu a pak dalším autobusem do toho městečka, odkud pocházím.

Doma jsem zjistil další nemilou věc. Krom toho, že mne neznámá skupina obrala o veškerou hotovost, kterou jsem měl u sebe, tak se dostala i do mého mobilního bankovnictví a vybrakovala můj účet. Život mi tak uštědřil hodně tvrdou ránu a mi se během jedné noci zhroutil svět.

Na nějaké další cestování jsem najednou neměl ani pomyšlení a vlastně ani finance a doklady. Letenky na Tenerife jsem tak přebookoval na polovinu května, kdy jsem jisto jistě věděl, že budu mít volno a místo další parádní cesty mne čekaly výslechy na policii a jednání s pojišťovnami, kdy jsem se vlastně dozvěděl, že pojištění proti krádeži od společnosti Uniqa se nevztahuje na krádež a nedají mi nic. Nakonec mi nejvíce pomohlo pojištění za pár kaček měsíčne u BNP Paribas, díky kterému jsem dostal proplacený nový mobil a také velkou část peněz zpět. V mé hlavě se však něco zhroutilo. S Českem jsem najednou nechtěl nic mít. Vytřídil jsem velkou část svých věcí, zbavil se všeho, co mi připomínalo dětství a mládí a vyrazil s kamarádem zpátky do Rakouska. Tam se mi přece nikdy nic takového nestalo. Tam jsem doma. Tam jsem v bezpečí.

Je to taková ironie ostudu, že člověk žije od dosažení plnoletosti více méně v zahraničí, procestuje kus Evropy bez úhony a pak o všechno přijde, sotva se na pár dní objeví doma.

Cesty 2023 →

← Sierra Nevada

Deset dní na Tenerife →