Fishermen's trail - Den 4.

Almograve → Zambujeira de Mar

24.11.2024

Celou noc fučel silný vítr a ráno to vypadá na opravdu ošklivý den. Je zataženo a stále fouká. Pršet by však mělo až v noci. Jdeme do kuchyně, kde už jsou i další poutníci na stezce a mezi jimi nám už známá paní Hroch, která s námi jela prvního dne autbusem na začátek treku. Děláme si na snídani vajíčka a párky, které jsme si včera zakoupili v místním obchodě. Jsou pěkně hnusné jak konzistencí, tak i chutí a nakonec je ani neodjíme. Po jídle se vracím na pokoj a vyrážíme na cestu. Nebereme to však zkratkou po silnici přímo k baru na jako ostatní. Poctivě to bereme oklikou a držíme se treku. Nelitujeme. Cesta nás vede po útesech a my jsme odměněni opravdu pěknými výhledy a to jsme teprve na začátku dnešní cesty.

• 

• 

• 

Šlepeme po stezce, která lemuje okraje útesů a během pár minut přicházíme k baru, kde jsme včera večer byli na drink. Nevím proč jsme včera měli za to, že cesta povede dále po pláži, ale ve skutečnostu musíme vystoupat kousek zpátky po asfaltce, po které jsme včera přišli. Asi po sto metrech otáčíme a pokračujeme dva kilometry po silnici vedoucí jen kousek od okraje z moře stoupajících útesů. Obloha je zatažená a převládají na ni těžké šedé mraky. Do toho duje opravdu silný vítr, v kontrastu s tím je však hladina oceánu nezvykle klidná. Při takové fujavici bych naopak čekal hodně velké vlny.

• 

• 

• 

Po této pohodlné cestě pokračujeme dva kilometry a protože zde není žádný písek, kterým by se bořili a klouzaly naše nohy, postupujeme opravdu rychle. Pak ovšem cesta končí a my pokračujeme po další úské písčité stezce. Písku zde však není tolik, jako předchozí dny, a tak s pískem tolik nebojujeme. Daleko větším nepřítelem je nám stále silnější vítr, proti kterému šlapeme a který nám neváhá vrhnut tu a tam hrst písku do obličeje. Jinak nám ten vítr však nijak nevadí. Vane z jihu a je tak teplý, že celou dobu šlapeme v kraťasech a tričku bez potřeby vrstvit oblečení. Tak teplý vítr ani jeden z nás nikdy nezažil.

Asi za hodinu cesty podél útesů přicházíme na dohled majáku Cabo Sardao nedaleko města Cavaleiro, od kterého nás odděluje skalní propadliště, kterým prochází koryto potoka. Dalo by se to sejít dolů, přeskočit a pak zase vystoupat nahoru na opačné straně a ušetřit tak dobré dva kilometry cesty, ale my se opět poctivě držíme treku a pokračujeme do vnitrozemí. Máme totiž docela hlad a v tomhle větru se nám vařit nechce, tak doufáme, že ve městě bude kde se najíst.

Když procházíme kolem Cavaleiro, je tak vítr tak silný, že ohýbá palmy a my se obáváme rychlé změny počasí k horšímu. Čekáme pořádnou buoři. Procházíme vylidněnými ulicemi města a míříme k obchodu z mapy v naději, že si zde koupíme něco, co nebudeme muset vařit. Přicházíme k nějakému domu, ale obchod zde žádný ten zde není. Naštěstí to není jediný obchod v tomto městě a o kus dál by měl být další. Ano, je tady, ale ten má pro změnu zavřeno. Jsme tedy docela rádi, když narazíme na Snackbar, Adélie.

Dáváme si zde sendviče a kafe a docela se zde rozsedíme. Asi po hodině však vstáváme a pokračujeme v naší cestě. Opět se poctivě držíme stezky, zatímco ostatní poutníci to berou zkratkou rovnou k majáku, kde nás předbíhají. Není to však závod. Je to svým způsobem dovolená, kterou si chceme užít. Pokračujeme nad prohlubní s potokem, kterou jsme před chvílí obcházeli po druhé straně a během pár minut přicházíme na útesy na pobřeží. Během pár minut pak přicházíme písčitou stezkou k majáku Cabo Sardao. Není to však bílý sloup s červenými pruhy, a tak mou přitelkyni, která majáky jinak miluje, moc nenedchne. Jen rychle procházíme kolem a po písčitých stezkách lemujících útesy pokračujeme dále ne východ.

Než jsme na trek vyrazili, četli jsme, že nejkrásnější je druhý úsek hlubokými písky. Nevím kdo to psal, ale shodujeme se, že doposud nejkrásnější je tento úsek. Stezka totiž po celý den tak z 90% procent lemuje vysoké útesy a výhledy jsou opravdu nádherné a to i navzdory zatažené obloze. Navíc se dnes tak moc neboříme do písku, takže se nám šlape o poznání pohodlněji a cestu si tak mnohem více užíváme.

• 

• 

• 

• 

Po asi dvou hodinách cesty nás stezka přivádí k dřeveným schodům, po kterých scházíme k přístavu místních rybářů skrytému mezi skalami. Zde přecházíme na asfalt, po kterém stoupáme vzhůru. Zastavuje nás nějaký pán na motorce a ptá se, zda jdeme Fishermen´s Trail. Trasu šel dva roky zpátky, tak nám vyjadřuje respekt a přeje krásnou cestu.

Přicházíme k baru A Barca Tranquitanas. Je zde zavřeno, ale přes cestu odsud je pítko s vodou. Plníme si lahve a přecházíme na pohodlnou asfaltovou cestu, po které další dva kilometry pokračujeme podél sídliště na okraji města. Na opačné straně cesty jsou však stále na dohled oceán a útesy.

Mraky se mezitím docela rychle trhají a dělá se pěkné počasí. Dokonce přestává i foukat ten odporný vichr. V pět už je jasno a my se na závěrečné etapě můžeme kochat nádherným západem slunce. Že bychom tomu utekli? Dneska určitě pršet nebude! Před městem trek opět opouští asfalt a vede nás naokolo po úzké pěšině lemující útesy. Po sebou máme jen pláže a oceán, zatímco v dáli zapadá slunce, které barví oblohu nad oceánem do zlatavě ohnivých barev. Tohle je nádherná tečka za dnešním větrným dnem.

• 

• 

• 

• 

Přicházíme do města. Zvolňujeme tempo a jdeme si nakoupit. Pak míříme do kempu Camping Villa Park Zambujera do Mar ležícího asi půl kilometru za městem. Šlapeme po silnici a obloha je stále čistá a bez mraků. Náhle nám však za krk prší studený déšť, ačkoli nemá z čeho. Zrychlujeme a míříme do kempu, který už máme na dohle. Naštěstí šlo jen o přeháňku. Stan stavíme ještě v suchu. Dokonce si v suchu uvaříme a najíme se. Pak však najednou začíná pršet a po celou noc brutálně leje.

23km 315m↑  292m↓

Fishermen´s Trail - Den 5.→