Fishermen's trail - Den 5.

Zambujeira de Mar → San Miguel

25.11.2024

Noc byla hodně deštivá a leje ještě ráno. V takových podmínkách se těžko vstává, obzvlášť když víte, že v dešti musíte balit stan. Proto svou drahou polovičku nechávám prospat trošku déle, i když nás dnes čeká pořádný kus cesty. Nakonec ji v půl deváté budím a mířím do místního minimarketu a pak do koupelny. Po té si ještě stále za deště jdeme dělat snídani pod nedalkou střechu, kde se kolem nás sbíhají kočky a somrují jídlo. Až po snídani se vracíme ke stanu balíme. Check out provádíme až v deset a teprve pak se vydáváme na cestu. Mezitím náhle přestává pršet, mraky se trhají a než dorazíme na okraj města, je pořádné horko a dusno.

Šlapeme po silnici a já cestou volám na T-Mobile, protože jsem nějakým záhadným způsobem za šest dní vyčerpal téměř 60GB dat a vůbec mi to nesedí. Mému operátorovi však ano. Prý jestli jsem někam neposílal fotky nebo neproběhla aktualizace například na úložišti. No možné to je, ale jistě to nevím. Paráda, ještě měsíc na cestách a nemám data do zahraničí!

Opouštíme město a šlapeme dolů k parkovištím pro plážové povaleče. Odsud stoupáme vzhůru. Cesta nás vede po okraji útesů a nádherné výhledy na sebe nenechají dlouho čekat. Bohužel si jich moc dlouho neužíváme, protože dnešní den je hodně podobný tomu třetímu. Obloha je modrá a je pořádné horko, cesta nás však tu a tam zavede do vnitrozemí a často vede džunglí křovin a rákosu, takže výhledů je podstatně méně než včera. Zase na druhou stranu o něco více, než třetího dne. Často však posloucháme silné vlnobití z poza temné hradby nízkých stromů nebo v borových lesích, kterými naše cesta vede.

• 

• 

• 

V poledne najednou trek opouští úzkou stezku vedoucí po okraji útesů a přechází na širokou silnici, která nás podél skleníků vede dále do vnitrozemí. Přecházíme na asfaltku a po té dobrých deset minut pokračujeme dále mezi oplocenými soukromými pozemky. Potkáváme dva Čechy jdoucí v protisměru, ti jsou však tak zabráni do rozhovoru mezi s sebou, že na nás ani nezaregustrují.

Najednou přicházíme k bráně nějakého oploceného pozemku. Trek vede po široké prašné cestě na druhé straně. Je zde cedule, že se nacházíme na soukromém pozemku, a tak nemáme opouštět stezku ani nezanechat za sebou žádné smetí. Protostě máme jen projít a nijak se zde víc nezdržovat.

Procházíme na opačnou stranu a pokračujeme mezi stromy a pastvinami. Až když oblast opustíme, zastavujeme na okraji borového lesa, na slunci roztahujeme stanovou plachtu, aby po nočních deštích uschnula, sami si však sedáme do stínu borovic, kde si vaříme oběd. Po jídle se balíme a pokračujeme v cestě lesem. Jde o celkem nudnou etapu a celkem ji nechápeme, když po útesech na pobřeží vedou stezky. Až po návratu k pobřeží si všimneme tabule, že je zde zákaz pohybu z důvodu nebezpečí sesuvu a pádu. Na to jak moc po okraji útesů vede stezka dále, si musím si ťukat na čelo. Vždyť tady stačí jeden hloupý krok a letím.

Odpoledne nás cesta lesy přivede na okraj vesničky Azenhas do Mar, nikoho zde však nepotkáváme a bary i restaurace u cesty vypadají zavřeně. Je zde však pítko s vodou, a tak si aspoň doplníme lahve a pokračujeme v cestě. Teprve tady stezka opět přechází do otevřené krajiny bez stromů a vede dále podél útesů. Tuhle etapu si moc užíváme.

Na to, v kolik jsme vycházeli, máme dnes celkem slušný čas. Navíc je tak pěké počasí, že nám ani nedochází, jak moc ráno a vlastně i pocelou noc pršelo. Slunce nám po celý den svítí, vítr nefouká a je opravdu krásně. K večeru však celkem zpomalujeme, protože mou paní brutálně bolí nožičky. To už jsme však nedaleko města Oceideixe kterému od začátku říkám nevím proč Obelix. Od toho nás dělí pláž a řeka, podél které musíme šlapat kilometry po asfaltu k mostu ve vnitrozemí, abychom se pak vrátili zase zpět na útesy na protější straně.

Scházíme z útesů, kde na nás čeká široká cesta vedoucí podé koryta potoka. Od toho se na obou stranách zvedají skály. Mišku ukrutně bolí spodky chodidel, a tak si vezme do dlavy, že když je bude rychle zvedat, uleví jí to od bolesti. Proto náhle místo chůze utíká malými svižnými krůčky v před, zatímco za našimi zády zapadá slunce. Ještě za šera přicházíme k mostu přes řeku Seixe, na jejímž druhém břehu se nachází město, kdy trek prochází dále. My však do města nemíříme a místo toho od mostu pokračujeme další kilometr a půl do kempu v Sao Miguel po okraji docela rušné silnice.

• 

• 

Do kempu přicházíme téměř za tmy. Je to vlastně jen takové oplocené prostranství se spoustou borovic, kde mají vypuštěný bazén, minimarket, pár chatek a několik starých karavanů, ve kterých se můžete ubytovat. Je zde taky pár obytných vozů jiných cestovatelů, ale jinak to tady vypadá docela prázdně. Platíme za noc směšných osm euro na osobou a jdeme si najít místo pro stan. Ten nakonec stavíme vedle jednoho takového starého karavanu, protože hned vedle je stůl s lavičkami. Jeden kolík se nám však absolutně nedaří zabít do země a pořádně ho skřivíme. Jakože je to fakt náročné, ale nakonec se to jakž takž povede. Až dalšího rána zjistíme, že pod nánosem hlíny a jehličí byl okraj nedaleké staré asfaltky.

Stan stojí, a tak se jdeme okoupat a pak jdeme kouknout do místního minimarketu, kde se nám podaří sehnat nějaké párky. Ty si mícháme do našeho "Kuřete na paprice" od Vitany. Takto s kouskem uzeniny je to fakt mnohem lepší.

21km 416m↑  430m↓

Fishermen´s Trail - Den 6. →