Fishermen's trail - Den 6.

San Miguel → Aljezur

26.11.2024

Co jsme včera našlapali do kempu ve vnitrozemí, to dnes musíme našlapat zpátky k útesům na pobřeží. Vstáváme tedy brzy ráno, děláme si k snídani kávu, čaj a sendviče a vyrážíme na cestu. Co nevidět jsme u mostu, kde jsme včera stezku opustili a pokračujeme okrajovými částmi městečka Oceideixe. Vypadá to zde docela opuštěně a prázdně. Že by všichni ještě spali?

Až na okraji města potkáváme první lidi. Očividně jde o poutníka, který si čistí zuby na terase hostelu, než vyrazí dále. O kus dále zametá nějaká paní a něco portugalsky huláká. Jinak zde však nikoho nepotkáme.

Na konci města se s námi rozloučí vzláštní rezavějící sochy lidí a zvířat a my jeho bílé domečky necháváme definitvně za sebou. Široká asfaltka nás vede dále mezi řekou a lesy a my na druhé straně širokého koryta poznáváme místa, kterými jsme včera večer procházeli. Teprve nyní potkáváme první poutníky na stezce putující z protisměru.

Kolem desáté přicházíme do Praia de Oceidix, kde jsou také nějaké hotely, bary a kavárny, které už mají otevčeno, a tak si jde Miška koupit chlazenou Coca Colu. Na okraji městečka je výhled na velikou písčitou pláž, na které můžeme pozorovat surfaře. Krom pár zkušených borců to vypadá hlavně na velkou skupinovou lekci začátečníků, kteří se teprve učí, jak na prkně stát. Jsou to tytéž pláže, které jsme pozorovali včera večer z útesů na opačné straně. Právě z těch jsme včera sešli a pokračovali podél potoka do kempu. Jsou od nás asi 400 metrů, my od tama sem však našlapali 12 kilometrů. Šílenost, jak s trasou jedna řeka zamává.

Na okraji obce jsou lavičky s výhledem na pláž i vysoké útesy na opačné straně. Už zde sedí někteří lidé, se kterými se na stezce pravidelně potkáváme včetně paní, která začínala cestu ve stejný den jako my a přijela stejným autobusem z Lisabonu. Už se tomu smějeme, jak na sebe neustále narážíme. S úsměvem se pozdravíme a pokračujeme dále v cestě. Ta nás vede ještě asi půl kilometru po široké asfaltce, která však náhle končí a střídá ji úzké stezka vedoucí na okraji útesů.

Dále nás cesta vede klasicky po vyhlídkách na okraji skal rostoucích z bouřlivých vln oceánu a musím říct, že jde o hodně pěkný úsek, který si docela užíváme. Máme pěkné počasí, výhledy jsou parádní a navíc můžeme pozorovat rybáře, kteří s udicemi postávají na útesech, u kterých nám nejde na rozum, jak se tam dostali. Místní rybáři jsou jiní týpci. To není, jako stoupnout si s prutem na břeh klidného potoka. Ne, oni šplhají na děsivé útesy, kam znají přístupové stezky jen oni a nahazují do divokých vln oceánu. Jak by řekl Fatty Pilow, epik jak pi*a.

Tento úsek má jen dvě drobné vady na kráse. Opět šlapeme jemným pískem, na kterém podkluzují nohy a který se nám dostává nejen do bot, ale máme ho už pomalu ve všech věcech. Už ho začínám proklínat jako Anakin Skywalker. Nesnáším písek. Je hrubý, drsný, otravný a dostane se ti všude! Druhou vadou na kráse je pak docela kopcovitý ráz dnešní etapy. Nejsou to žádné hory, ale musíme neustále někam sestupovat a následně zase stoupat nahoru, což je v podkluzujícím písku náročnější, než na pevném kamenném povrchu. Na výhledy si však nemůžeme stěžovat. Ty jsou prostě naprostý top! Opravdu nádherný úsek.

• 

• 

• 

Krátce po jedné hodině přicházíme k dřevěné vyhlídkové platformě, a tak si zde sedáme a vaříme naše Adventure Menu k obědu. Já si dávám Chicken Korma, Míša zůstává věrná kuřeti na paprice. Mezitím přes dřevěné hrazení přehazujeme stanovou plachtu a snažíme se ji vysušit. I když dnes v noci nepršelo, noc byla docela chladná a hlavně vlhká a v kempu byla taková rosa, že jsme si ráno připadali jako po dešti. Mezitím nás předbíhá paní Hroch v červené kšiltovce.

Po jídle se opět balíme a vydáváme na cestu. Ta však naprosto nepochopitelně opouští pobřeží a vede nás hluboko do vnitrozemí. Z počátku šlapeme po úzké stezce docela pěkným lesem, pak však přecházíme na širokou cestu, po které pokračujeme dobrou další hodinu, než dorazíme do městečka Rogil. Tím procházíme podél rušné silnice, načež nám do nosu cvrnkne příjemná místní kavárna. Jdeme si zde dát kávu a zákusek a odpočíváme na sluníčku. Skvěle občerstveni pak podél cesty pokračujeme dále do centra města.

Míjíme místní infocentrum a silnici opět opouštíme. Krátce na to opouštíme také město, trek už nás dnes však zpátky k moři nepřivede. Místo toho šlapeme po zbytek dne po široké cestě přecházející docela pustinou. Jediné, co můžeme obdivovat, je vzdálená kopcovitá krajina. Nejde nám to úplně na rozum, protože dle map podél útesů na pobřeží nějaké stezky vedou.

• 

• 

• 

• 

Ve čtyři stojíme na okraji kempu nad Aljezur. Bylo by krásné zde zastavit v tento čas a odpočinout si. Holé kmeny vysokých stromů doslova vybízí k zavěšení hamaky a odpolednímu chillu. Vždyť to je taky jediný důvod, proč se s ní tahám. Navíc zde mají zázemí pro grilování, což je přesně něco, co hledáme pokaždé na našich cestách, kdy spíme v oficiálních kempech. My dnes však z organizačních důvodů pokračujeme na hostel v Aljezur. Tohle je totiž na dlouho poslední kemp na trase a my tak před sebou máme celkem dlouhou etapu bez kempů a oblast s přísným zákazem kempování. Proto ji chceme přejít co nejdříve v pro oba přijatelných úsecích. Pro dnešek máme hostel v Aljezur, zítra Apartmán uprostřed ničeho a na další večer nějaké levné ubytování nedaleko Vila do Bispo.

Cesta odsud schází dolů a do hodiny už šlapeme úzkými uličkami města posazeného hluboko mezi kopci. I když do slunce západu zbývá ještě dost času, je zde docela šero a vše leží ve stínu. Přicházíme na hostel, kde potkáváme naši dobrou známou už z prvního autobusu a jdeme si dát věci na pokoj. Osprchovaní pak míříme k asi kilometr vzdálenému supermarketu Intermarché, před kterým jsou obří pračky a sušičky. Dáváme si prádlo do praček a jdeme si nakoupit. Tohle je asi největší obchod, na který jsme zatím narazili, což se hodí, protože na další obchod nenarazíme dříve jak za tři dny. Chceme si zde tedy nakoupit pořádnou zásobu jídla. Než celý obchod prošmejdíme a nakoupíme si vše, co potřebujeme, je tma a máme vypráno. Přehazujeme věci do sušiček a jdeme si odnést nákup na hostel. Pak se vracíme do města a hledáme, kde bychom se najedli. Do centra je to však pořádný krpál. Takový jinde na tomto treku asi nezažijete.

Restaurací je v centru hned několik a nemůžee si z nich vybrat. Docela nás osloví malá útulná pizzerie, ale nakonec skončíme v Taberně do Largo, kde dělají obrovské grilované špízy podle toho, jaký si vyberete. Já si dávám míchaný, kde je hned několik druhý masa. Má přítekyně zůstává věrná kuřeti. K tomu dosáváme pořádnou nálož domácích hranolků a zeleniny. Musím říct, že tohle je opravdu královská hostina. Tento večer se opravdu vydařil.

Po jídle se vracíme na ubytko kolem praček, z nichž vyzvedneme vysušené čisté prádlo a pak hurá rovnou do postele.

25km 278m↑  306m↓

Fishermen's trail - Den 7. →