Fishermen's trail - Den 10.

Sagres → Salema

29.11.2024

Dnes by nás měl čekat údajně nejnáročnější úsek, který bychom měli zakončit ve fakt cool kempu v Salemě, a tak nic nechceme podcenit a vstáváme brzy, abychom na místo dorazili ještě za světla a trošku si ten Kemp, který má prý svůj osobitý styl a duši, aspoň trošku užili. Na druhou stranu má jít také o snad nejkrásnější úsek cesty, na což jsme velice zvědaví a opravdu se těšíme. V devět tak máme sbaleno i posnídáno a s kempem za zády obcházíme město, které nás příliš nezajímá a které bychom měli rádi co nejdříve za sebou. Po stejné hliněné cestě mezi poli rákosu, jako jsem včera šlapal do supermarketu Intermarché, se tak dnes vracíme do města. Cestu až po hlavní ulici po včerejšku už docela znám, takže se to obejde bez kontrolování pozic a směru v mapě.

Do půl hodiny jsme ve městě a podél hlavní silnice míříme na jeho severní okraj. Po pár minutách hlavní silnici konečně opouštíme a bočními ulicemi kličkujeme za město. Chvíli na to potkáváme starou bábu v bílém klobouku a s batohem s nášivkou “Camino primitivo,” která pravděpodobně opouští nedaleký místní Hostel a šlape svižným tempem úplně špatným směrem po hlavní silnici někam do vnitrozemí. Ale co my víme, kam má vlastně namířeno?

Během pár minut opouštíme město a pokračujeme přes louky za městem. Kolem rostou palmy a rákos. Obloha je zatažená a vane mírný vítr. Cesta nás vede po okraji města a zanedlouho ji opouštíme. Místo asfaltu nás nyní čeká široká hliněná cesta, po které pokračujeme, dokud se opět nenapojíme na trek, který nás záhy vede po dlouhé písčité pláži, na které se válí obrovské podivné bílé kusy něčeho, co má barvu a lesk jako vnitřek mušle, některé jsou však rozlomené a uvnitř mají úplně jinou strukturu. Nevíme, co to je, a tak to po zdlouhavých dohadech fotím a ptám se googlu. Prý jde o kosti sépie, které se jinak běžně dávají k oklovování do klecí papouškům k broušení zobáků a jako zdroj minerálů a vápníku.

Přecházíme na druhou stranu pláže a stezka začíná mírně stoupat na útesy a vzdalovat se jejich okraji. Postupujeme stále hlouběji do vnitrozemí pustinou a vzdalujeme se tak oceánu i nadějím na krásné výhledy. Místo těch nás čeká starý opuštěný rozpadající se statek s opuštěnou stájí, kde se pravděpodobně stále chodí vyprazdňovat dobytek. I my si dáváme krátkou vyprazdňovací se pauzu. Pak hážeme batohy na záda a pokračujeme dále v naší cestě, která vede stále dále pustým rovinatým vnitrozemím.

Do hodiny přicházíme na okraj útesu, pod kterým se nachází docela dlouhé parktoviště a kamenitá pláž. Stezka odsud padá docela strmě dolů a tak ji krkolomně se skřivenýma nohama scházíme dolů. Během pár minut jsme na cestě, nedaleko které vidíme stát pár stanů. Další lidé zde pravděpodobně kempovali v karavanech a obytných vozech. Na to, že je to zde údajně zakázáno a dokonce i kontrolováno, je to pro nás docela překvapení. Asi to nebude zas tak horké, jak nám lidé psali, ale že jdeme od kempu ke kempu nám vůbec nevadí, zas takové peníze nás to nestojí, neriskujeme pokuty a každý den máme sprchu a jistotu, že nás nikdo nevychmátne, a nedá nějakou šílenou pokutu.

Procházíme toto místo, které vypadá docela jako sjezd hipíků a šlapeme k útesům na protější straně. Zde na nás čeká docela prudké stoupání, které nás vede vzhůru na rudě zbarvené skály. Při zpětném ohlédnutí nás čeká výhled na pláž za námi a do oceánu vybíhající útes. Mnohem více nás však uchvacuje místní erodojící krajina rudého pískovce, který místy vytváří docela zajímavé tvary. Vidíme pískovcové špičaté pyramidy, vidíme podemleté převisy půdy a rovněž některé útesy jsou podsekané působením mořských vln. I když se na to dobře kouká, je nám hned jasné, že se tohle místo bude rychle měnit, útesy se stanou brzy nebezpečnými a nakonec úplně zaniknou, zhroutí se a vezme si je voda, načež se proces bude opakovat, dokud pískovec nenahradí pevná skála.

• 

• 

• 

Kličkujeme touto zajímavou oblastí mezi výmoly a nízkými keři po stezce, která se vzdaluje okrajům nebezpečných převisů a míříme hlouběji do vnitrozemí, kde stezku místy nadobro ztrácíme. Naštěstí tudy přechází další široká cesta, po které vede jiná červeně značená trasa a díky té se brzy opět napojíme na náš trek. Ten se cestě opět vzdaluje a vede nás na okraje tentokrát už pevnějších útesů, ze kterých se nám opět odhalují nádherné výhledy.

• 

• 

• 

Nakonec nás stezka přes útesy přivede nad další pláž, ke které záhy scházíme dolů. Přecházíme na druhou stranu, kde je nějaká plážová restaurace, která však má stále zavřeno, a tak obsazujeme okraj vyvýšeného chodníku a jdeme si vařit oběd. Obloha je stále zatažená a počasí je dost větrné. Kolem nás se navíc mezitím sbíhají kočky, které na nás somrují jídlo, ale nemíníme se s nimi dělit. Než pojíme, probíhá kolem nás ta babka, kterou jsme ráno potkali, jak šlape z města podél cesty někam do vnitrozemí.

Po jídle si balíme věci a opět vyrážíme na cestu, která zase stoupá vzhůru. Přejdeme mírný pahorek, scházíme k pláži a zase stoupáme prudce vzhůru. Cesta další tři kilometry vede pěkně po okraji útesů s tuze krásnými výhledy. Zanedlouho doháníme bábrli, která zde odpočívá a směje se na nás od ucha k uchu. Zdravíme se a pokračujeme dále, zatímco ona vydechuje.

• 

• 

Cesta nás přivádí nad další pláž s parkovištěm. Scházíme dolů a šlapeme stále po dobře viditelné stezce. Najednou před sebou vidímě malou cedulku, že tohle není Fishermen´s Trail, a máme to otočit. Otáčíme se tedy a pár kroků se vracíme. Trek najdeme snadno a bez větších obtíží scházíme na parkoviště pod námi. Dále musíme po široké silnici, která nás mezi strmými svahy vede hlouběji do vnitrozemí. Z jednoho takového krkolomně sbíhá paní s nakrátko ostříhanými černými vlasy, kterou jsme před chvílí na stezce taky potkali. Beztak přehlédla tu cedulku upozorňující chodce, že nejsou na treku, zašla si a teď se snaží vlastní cestou dostat zpátky na trek. Vypadá to nebezpečně, a tak ji pozorujeme, dokud bezpečně nesejde zpátky na cestě. Pak šlapeme dále.

Cesta vede vzhůru a vede nás pod vrchol Figueira, který obchází. Když se ohlédneme, máme za sebou tu bábrli z Camino Primitivo, která se vynořila neznámo odkud a rychle nás dohání. Na důchodkyni dává docela velká tempa a dýchá nám na záda. Nechat se předběhnout starou babkou? To vůbec! Hecujeme se a zrychlujeme. Zanedlouho nás cesta vrací na útesy, podél kterých pokračujeme další půl hodinu až do Salemy.

Scházíme uličkami Salemy, když tu si najednou všimneme malého obchůdku. Na zítra máme v plánu udělat si sendviče a nezdržovat se vařením, ať to stihneme na vlak do Lagos, a tak si zde kupujeme pečivo, šunku, sýr a nějaké to mazání. Bereme si taky pár instatních polévek a nanuky, které zblajzneme hned venku. Pak šlapeme dále do centra, kde trek opouštíme a po hlavní silnici míříme do asi kilomter a půl vzdáleného Eco Campu Salema. Někdo psal, že je to nejlepší kemp na celé trase, který má svůj osobitý styl a duši, tak jsme na to zvědaví.

Cesta nás vede mezi kopci po klidné asfaltce a zanedlouho můžeme vidět stromová obydlí a tee pee, která zde jsou nabízená k přenocování. Dále šlapeme tak půl kiláku podél kempu, který má jen jednu vstupní bránu s recepcí na úplně opačné straně. Během dalších pěti minut jsme tam a chceme se ubytovat, a tak míříme na recepci, kde sedí docela namyšlený pán, který s námi jedná pohrdavě až povýšeně. Dokonce si řekne o naše občanky, které si schová jako zálohu do trezoru, což mi přijde hodně přes čáru. Docela znechuceni opouštíme recepci. V tu chvíli do dveří vbíhá celá uchvácená babička, kterou od rána potkáváme. Celá se směje, září smíchem a optimismem, což nám zvedne náladu. Snad jí ji ten blbeček nezkazí.

Ještě než se vydáme na přidělené hřiště pro stan, jdeme kouknout do místního minimarketu, ale tady bychom toho moc nekoupili. Prakticky zde mají jen vlastní bioprodukty a "suvenýry," ale praktického zde není zhola nic. Odcházíme s prádnout a procházíme kempem. Musím říct, že nesdílíme nadšení těch, kteří ho tak velkolepě popisovali. Přivítání nebylo vůbec přátelské a samotný kemp není žádná hitparáda. Sprchy jsou staré a špinavé, kempovací hřiště se nachází pod strmou stěnou, na které prochází silnice a celé je to zde takové temné a skryté ve stínu. Ze všech kempů na této trase je tento nejhlučnější. Všude jinde byl docela klid, tady hlučí auta projíždějící nad našim stanem nebo pořvávají uklízečky z nedalekých sprch.

Stavíme stan na hliněném podloží a jdeme se osprchovat. Na to, že zde před chvílí uklízeli, je to docela špína. Asi by to chtělo více péče. K večeři si vaříme instantní nudle a pak zalézáme do stanu. Večer do nás málem najede naproti parkující karavan.

Co jinak k této etapě říct? Nejnáročnější asi bude, protože po celou dobu vede přes jednotlivé kopce strmě nahoru a zase dolů po úzkým krkolomným kamenitých pěšinkách. Nejkrásnější? To ani hovno. Šlapali jsme na tomto treku zajímavějšími místy a při zpětném ohlédnutí můžu posoudit, že krásná třešnička nakonec nás teprve čekala. Upřímně řečeno, z našeho pohledu to byla možná ta z méně záživných etap na celé trase. Největší zklamání byl ovšem opěvovaný Eco Kemp Salema.

22,5km 579m ↑ 596m↓

Fishermen´s Trail - Den 11.→