Fishermen's trail - Den 11.

Salema → Lagos

30.11.2024

Od tohoto dne nemáme žádná velká očekávání. Víme, že to nejkrásnější nás pravděpodobně čeká až na okraji Lagos a mezitím to bude hádáme to samé, co předchozího dne. Máme však před sebou téměř 26km až na nádraží v Lagos, největší převýšení za celou naši cestu a ty vyhlídky a pláže kolem Lagos bychom taky rádi stihli ještě za světla. Proto vstáváme už v sedm ráno, rychle balíme stan a jdeme si nachystat snídani a oběd. Ať se přes den nezdržujeme vařením, volíme pro dnešek taktiku studeného oběda v podobě sendvičů. Než dosnídáme, necháváme prohořet plyn, který už je téměř prázdný a doufáme, že se nám ho tak podaří zbavit. Než dosnídáme však nedohoří, a tak ho nakonec vypínám a zase balím.

V půl deváté už provádíme Check-out na recepci, kde nám vrací naše včera zabavené občanky. Jako fakt nehoráznost, co si tady s vašimi osobními doklady dovolí. Aby vám je vzali do ukončení pobytu, to jsem ještě nikdy nikde nezažil.

Vracíme se na silnici a po té šlapeme vstříct městu Salema, které se nám dnes zdá blíže, než včera. Na jeho okraj přicházíme během pár minut a pokračujeme jeho liduprázdnými ulicemi. I když jsme sotva došli na dohled moři, nyní se opět otáčíme a šlapeme kousek do vnitrozemí. Míříme za město a procházíme jeho okrajovou částí mezi domy se zahradami. V devět už šlapeme do prvního kopce za městem, ze kterého nás čekají první výhledy na hladinu oceánu a z něj rostoucí útesy

Je docela ironií, že sotva jsme vystoupali vzhůru, cesta opět padá strmě dolů. Scházíme k malé písčité pláži, na jejímž okraji stojí malý opuštěný dům a míříme vstříc strmé skalní stěně naproti nám. Na první pohled nevidíme stezku a počítáme s tím, že nás čeká pekelně strmý výstup. Dokonce je zde i cedule upozorňující nás na náročnost a nebezpečnost stezky a volného kamení. Nakonec je to však mnohem jednodušší, než jsme čekali a ten krátký výstup docela hravě zvládáme.

Nahoře jsme odměněni hned dvakrát. První odměnou jsou výhledy, kterých se nám odsud samozřejmě dostává. Další odměnou je pak stará kamenná pevnost, kterou se vydáváme probádat. Na to, jak máme na spěch, se zde docela zdržíme, ale to nám příliš nevadí. Je to poslední den na treku a chceme si ho užít. Je to první takto zachovalá pevnost na celé naší cestě a my taková místa máme rádi, takže šmejděníčko šmejdění!

• 

• 

Abych pravdu řekl, já jsem s průzkumem rychle hotov. Prostě si to tady tak nějak obejdu, projdu a nafotím a můžu jít dále. Ale Miška? To ne. Ta si ještě musí zašplhat po zdech, zapózovat si a zkusit, kam všude se dostane. Po chvilce čekání se ji však přeci jen dočkám a můžeme pokračovat v naší cestě. Chvíli pokračujeme po úzké stezce, ale záhy opět scházíme dolů. Přicházíme k malé pláži, kde nás čeká bar. Navzdory plánu jít na maximum a být v Lagos co nejdříve, dáváme si Pepsi a Kafe a v tomto duchu se nakonec nese celá naše dnešní cesta. Za každým kopcem nás totiž čeká nějaké městečko, kde si dáme podobnou pauzu.

Opouštíme bar a vydáváme se na cestu. Přicházíme pod další kopec, na který stezka stoupá. Zde však potkáváme dvojici ze severní Moravy, a tak se s nimi zastavíme a zakecáme. Na cestu vyšli včera a na rozdíl o nás jdou na volno a spí podél stezky. O žádném zákazu kempování prý neslyšeli. No jejich věc, nakonec se loučíme a pokračujeme každým svou cestou. Ta naše nás vede do dalšího kopce, po jehož zdolání nás čeká dlouhá rovinatá pláň končící spádem do oceánu.

Asi do půl hodiny pod sebou vidíme další město a za dalším můžeme vidět další. Město pod nám se jmenuje Burgau a stejně jako všechna města na tomto pobřeží jsou všechny domy bíle omítnuté. V porovnání s městy na západním pobřeží je to docela kontrast, protože tam naopak domy docela hrály barvami a vždy měly na zdi barvený lem kolem vnitřní omítky. Nejčastěji jsme tak chodili městečky s bíle omítnutými domy a modrým lemováním, ale našly se i strakaté výjimky.

Scházíme do města a pokračujeme jeho úzkými uličkami. V jednom obchůdky si kupujeme každý Colu a dáváme si oběd na lavičce. Ať vyprázdníme kartuši, děláme si oproti původnímu plánu k sendvičům i čínskou polévku. Plyn vyjde tak akorát na uvaření vody pro tuto pochutinu. Z toho, že kolem chodí lidi, kteří na nás koukají jak na exoty, si nic neděláme. Po jídle se opět balíme a vyrážíme na cestu.

• 

• 

Cesta se nese přesně jak jsme předpokládali v podobném duchu, jako předchozího dne. Je to neustále nahoru a dolů, jen nás za každým kopcem čeká kousek civilizace a čím blíže jsme Lagos, tím lepší cestu máme pod nohama. Za Burgau tak opět stoupáme vzhůru, abychom po zdolání malého kopce dorazili na okraj Luz, což je asi největší město, kterým jsme na této trase procházeli. Od prvních domů, ke kterým jsme dorazili je to k těm posledním pět kiláků, pričemž většinu trasy šlapeme po okraji města podél moře. Táhne se to však, a tak si v centru sedáme na terasu nějakého baru a dávám si škopek piva, zatímco ta moja si klasicky objednává Coca Colu.

Drink dostáváme rychle, ale s placením se načekáme. Nakonec jdu zaplatit přímo na bar a pak míříme na konec města, kde nás čeká poslední kopec - dost možná nejvyšší a nejstrmější. Od začátku výstupu nás však může uchvacovat výhled na město pod námi.

Nahoru vede více stezek. Jedna oficiální, která se více klikatí a vede na Atalii obklikou. Druhá přímá a hodně strmá, kterou asi vyšlapali turisti. Rozdělujeme se a jdeme si každý jak nám to vyhovuje. Potkáváme se až u obelisku na vrcholu, odkud na nás čeká překvapivě pohodová široká rovná cesta, která nás vede po okraji z části oploceného srázu, pod kterým se opět nenachází nic jiného než nekonečná zvlněná hladina. Přijde nám, že útesy, které vidíme, jsou dost možná ty největší a nejvelkolepější na celé trase.

Je neskutečné, jak člověku cesta rychle ubíhá, když má cíl na dohled. Od pevnosti Almádeny jsme viděli na Burgau, záhy na to Luz a Lagos vzápětí hned na to. Každé město se zdálo tak blízko, že jsme do něj dorazili jak prd poháněný větrem. Navzdory našemu neustálému pauzování jsme na okraji Lagos už v půl třetí a na nádraží nám chybí sotva 8km. Za dvě hodiny musíme být tam! Můžeme zpomalit, protože máme čas.

Cesta opět klesá a vede nás k pláži na okraji Lagos. Klasicky i zde zastavujeme a dáváme si pauzu. Tentokrát si však dáváme nanuky. Jsme dva, ale bereme tři, bo je potřeba taky pořádně ochutnat, co chálujou místňáci. Mezitím zvažujeme, jak dále. Správně bychom totiž meli zajít do města a pokračovat podél ulice mezi oplocenými vilami místních, to nám však přijdě škoda. Před sebou vidím vysoké piskovcovité skály, po jejichž okraji pravdědobně vede nějaká neoficiální stezka. Zkusíme to tudy!

• 

• 

• 

Stezka nás vede strmě vzhůru a pak velice těsně po okraji vysokých strmých úseků. Asi chápu, proč tudy oficiální trek nevede, tohle může být příliš nebezpečné, obzvlášť, pokud se to pod vámi nečekaně ulomí. Po nějaké době navíc dorazíme k plotu z pletiva za nějakou vilou, za kterým vede stezka docela hustým porostem a musíme pokračovat velice opatrně přilepení k plotu, kterého se přidržujeme. Je to neskutečné dobrodrožství, které ani zdaleka nekončí. Na dalších etapách ho však ani trošku nelitujeme. Stezka nás totiž vede úžlabinami mezi pískovcovými skalami po úzkých schůdcích a stezkách. Celé to působí velice kouzelně a moc si to užíváme. Jsme jako očarováni. Jediné, čeho se zaleknu, když došlápnu na dutý pískovcovitý schod, pod kterým očividně není nic než propast. Kdo ví, kam bych se mohl propadnout, kdyby to pod mou váhou ruplo.

Po překonání všech těchto překážek nás čeká kus hustým vysokým rákosem, kterým vede jen úzká velice nepatrná stezka. Prodíráme se tak tímto zelenožlutým tunelem a klestíme si cestu na druhou stranu. Stezka nás nakonec přivádí až pod sesuv, přes který musíme nějak vyšplhat vzhůru. Nic to není, lezeme tím jako prázdným korytem vzhůru a najendou se ocitáme v okrajové části Lagos, která působí jako jeden velký udržovaný park. Odsud dále vede totiž spleť udržovaných oplocených chodníčků, které vás vedou od jedné vyhlídky k druhé, dovedou k místnímu majáku, altánkům nebo ke schodištím padajícím k moři. Je zde spousta turistů, ale dá se mezi nimi v pohodě pohybovat a dělat si pěkné obrázky.

• 

• 

• 

• 

Je půl čtvrté, a tak zvolňujeme tempo a užíváme si krásného místa, které je ikonické jak pro Lagos, tak i pro celý Fishermen´s Trail. Když jsem hledal informace o tomto treku, našel jsem fotky právě odsud a domníval se, že takový bude více méně celý trek. I když byl trek nádherný tak jako tak, jsem rád, že jsem se nakonec těchto míst přeci jen dočkal.

Procházíme se tady, děláme si fotky a nevynecháme jedinou vyhlídku. Miška je nyní dokonce tak akční, že sbíhá po schodech i k vodě a pak zase zpátky, ale na to já jsem dnes prozměnu nějak moc líný, a tak ji půjčuji telefon pro pěkné fotky a čekám u věcí. Nakonec se zde zdržíme asi nejdéle co jsme kde na této trase byli a Lagos obcházíme nejdelší možnou cestou. Za to nás však pak čeká docela slušný běh na nádraží, kde si kupujeme jízdenku a v 17:20 vyrážíme směr Faro úplně jiným vlakem, než na jaké jsme zvyklí od nás.

Za tmy přijíždíme do Faro, jdeme se ubytovat na stejný apartmán jako prnvího dne a pak vyrážíme do centra na pořádné stejky. Dalšího dne ráno vstáváme a míříme na letiště, odkud nám to letí domů. To však letos ještě stále není konec podzimnímu cestování, protože nás čeká ještě jedna cesta. Tentokrát však ne pěšky a po teplých krajinách. Tahle cesta bude naopak velice chladná. My vlakem procestujeme Polsko a navštívíme vánoční trhy ve Wroclawi, Krakowě, Gdaňsku a Varšavě. V každém z měst krom trhů vymeteme i místní muzea a památky a já se nekonec vydám ještě na sólo cestu do Poznaně nedalko německých hranic, odsud do městečka Přemyšl na hranicích s Ukrajinou a během cesty domů stihnu skáknout ještě na trhy v Katovicích, kde mají nakonec dost možná ty nejvelkolepější Vánoční trhy ze všech navštívených polských měst.

25,5km 807m↑  830m↓