Bärenkopf

26.03.2021

Už to bylo dýl jak měsíc, co mne kontaktovala jedna ne úplně daleko v Tyrolsku žijící holka jménem Nattali z Opavy, která mne našla na instagramu, s tím, zda někdy nezajdeme spolu na nějaký hike. A byl tomu taky necelý měsíc, co jsme spolu zvládli celkem pohodový výstup na Zäunlkopf nad Scharnitz nedaleko Seefeldu. Dny se pak táhly dále, týdny minuly, já se toulal po kopcích opět sám a už jsem pomalu nevěděl, kam bych si vyšel. A tu jsem si opět vzpomněl na Nattali. Tož jsem ji napsal a zeptal se, zda bychom zase nedali nějaký kopec. Odpověď byla kladná a my vyrazili na Bärenkopf, celodenní výstup hlubokým sněhem na jeden z vrcholů tyčících se nad největším jezerem Tyrolska Achensee. A ačkoli to byla cesta náročná, my se tak nasmáli, že jsme spolu začali vyrážet na výšlapy prakticky každý den a užili si ještě spoustu extrémů, které vám můžou připravit jen hory v zimě. 

Achensee, asi největší jezero sevřené mezi vrcholy tyrolských Alp. Není to ode mne zrovna nejblíž a od Natálie zrovna taky ne. A přesto jsme tam vyrazili. Bez dálniční známky, po silnicích mezi obcemi a často bržděni traktory jsme tam pak jeli mnohem déle, než kterýkoliv jiný smrtelník toho dne. Nakonec jsme však celkem pozdě dopoledne stanuli u Achensee, nahodili na záda batohy, na ty zavěsili sněžnice a vyrazili vpřed - tedy vzhůru.

Z počátku cesta vedla lesem a už od začátku nám bylo jasné, jak náročný výstup to bude. Hromady sněhu? Spadlé stromy? Kameny po sesuvech půdy zvalené na stezce? Nic z toho nechybělo a my tak přelézali jednu překážku za druhou, dokud jsme neopustili aspoň na krátko les. Kráčeje pod skalou jsme si tak konečně užili prvních výhledů. A jak tak kráčím a kochám se, najednou šlyším, jak se na mne valí kameny. Uskočím a nechápavě pohlédnu vzhůru. No co nevidím? Jen pár metrů nade mnou si po kolmé skále razí cestu vzhůru kamzík. Jak ti to dělají, to nikdy nepochopím. Se smíchem mu jen vyhubuji, proč po mě háže kamením.

Pokračujeme dále a tu se nám do cesty staví jeden z tunelů vykutaných ve skále. Procházíme jím, na chvíli se nám opět naskytne parádní výhled a posléze opět přecházíme na širokou cestu vedoucí lesy. Tou pokračujeme, pokračujeme a pokračujeme stále rovně, až si nakonec všimneme, že už nějakou dobu šlapeme úplně blbě a musíme se pěkný kus vrátit. K naší smůle pak opouštíme takto pohodovou cestu a čeká nás pořádný krpál podél sjezdovky. Pořád to však není nic v porovnání s tím, co nám připraví závěr naší cesty.

Už nevím, jak dloho jsme ten úsek lezli, ale dal nám opravdu zabrat. Nakonec ho však zmožení a vyčerpaní zvládáme a pokračujeme na vrchol Zwölferkopf, odkud je ucházející výhled na Achensee a při něm ležící městečko Pertisau. Nevím proč, ale mě se vybavuje Kattegat z legendárního seriálu Vikingové.

Je zde také lavička a tak si konečně dáváme pauzu na oběd a už během té se neskutečně nasmějeme. 

Nasytíme se a pokračujeme směrem na Bärenbadalm. Jdeme však z části po rovině a z části mírně klesáme, takže nic náročného. Když však u chaty spatřím rozcestník, z něhož nad sněhem trčí jen poslední šipka, dochází mi, kolik sněhu vlastně ve skutečnosti máme pod sebou a jak moc můžu být rád i za své mizerné sněžnice. V každém případě jsou výhra.

Scházíme tedy k této chalupě a odtud začínáme opět stoupat na vrchol vzdálený pouhé dva kilometry, načež se nás v protisměru kráčející udiveně ptají, zda to hodláme vyjít až nahoru. Celkem nechápavě odpovídáme že ano, nečež oni velice uznale pokyvují. Netrvá dlouho a my pochopíme proč. Něco tak strmého v hlubokém na slunci rychle měknoucím sněhu jsme jaktěživ nešli. Plahočíme se tím bílým peklem vzhůru a marně nahlížíme do map, kolik jsme toho za poslední desítky minut zdolali. Vždy hádáme aspoň tak půl kiláku, ale pokaždé je to sotva sto metrů.

Plahočíme se vzhůru, boříme se ve sněhu, naše sněžnice nás zrazují a výhledy tady taky nejsou žádné. Bereme to však s humorem, já nepřestávám cestu sarkasticky komentovat a ta se do toho všeho válí smíchy ve sněhu, až nekonec někdy za pozdního poledne staneme těsně pod vrcholem. Dál už to ovšem nejde - cesta je strmá, sotva viditelná a v lavinové oblasti. Nikdo tam pravděpodobně nechodí, poněvadž nevidíme ani žádné stopy. Usedáme tedy na zem a připíjíme si na zdraví pivem, které jsme celou cestu táhli na zádech. 

Posvačíme a dáváme se na cestu zpět do Pertiasou. Tentokrát však ne kolem Zwölferkopfu. Tentokrát volíme jinou cestu. Scházíme na Bärebadalm a odtud pokračujeme více méně po sjezdovce. Já cestou sundávám sněžnice a je mi celkem jedno, jak mokro budu mít v mých už tak malých botech, ze kterým mi nakonec i nehty u palců zeslzou. Jde se mi tak lépe. Za tmy scházíme z Pertiasou a míříme k autu. Na cestu zpět už si pořizujeme i dálniční známku, ať jsme co nejrychleji tam u nás. Vlak ani autobus do Fissu už však nemám šanci stihnout, a tak jsem odvezen až domů...

Grubigstein →

← Frudiger