Frudiger

18.02.2021

Byla zima a ačkoli Rakousko už také trčelo v Lockdownu, stále jsme žili v naději, že se v lednu gastro a služby opět otevřou. Proto jsme už začátkem prosince začali s šéfem a jeho bratrem připravovat kuchyň na provoz a poněvadž oba jsou vášniví horalové, bavili jsme se o našich cestách a místech, kam bych se ještě tak mohl vydat. Jedním z těchto míst byl Pfundser Tschey a nad ním se tyčící Frudiger. Lockdown však nekonec v lednu ani této zimy neskončil a gastro a služby neotevřeli také, a tak jsem se koncem února rozhodl vzít sněžnice a vyšlápnout si právě na Frudiger. Musím říci, že šlo o jednu z mých prvních cest ve sněžnicích a pořádně mne potrápily.

Vstávám brzy ráno, rychle si dobaluji věci na cestu a chystám si snídani, načež rychle opouštím pohodlí vyhřátého pokoje a mrazivou temnotou si razím cestu napříč vesnicí k obecnímu úřadu na autobus. Zastávka u mého domu je pro tuto zimu k vůli stavby nového obchodu jaksi zrušena, a tak nemám moc na výběr. Vycházím proto dříve a nakonec zde na mraze ještě dobrou čvtrt hodinu čekám, nakonec však autobus přeci jen přijíždí a já se hrnu do tepla. Ne na dlouho však, neboť v Riedu pod horou musím přestoupit a na další spoj čekám půl hodiny. No, využiji ten čas kloudně a projdu se aspoň pro teplé kafe do nedaleké pekárny, která má už v těchto ranních hodinách naštěstí otevřeno. Nakonec se však stejně vracím na zastávku, kde ještě dobrou chvíli klepu kosu zmrzlý jak psí hovno.

Nakonec však bus přeci jen dojede a odváží mě do obce Pfunds, odkud mne pro začátek čeká přes osm kilometrů dlouhý pochod po asfaltové silnici přes Greit až na Pfundser Tschey. Normálně zde lidé jezdí auty a až po té se vydávají na další cesty, to já však nevedu, a tak musím hezky pěšky po svých až na tuto pomyslnou startovní čáru. Nezdržuji se tedy příliš a okamžitě chvatným krokem ještě za ranního šera opouštím obec. Z počátku šlapu celkem dlouho stále po rovině, nakonec však konečně začínám stoupat a sotva dojdu k nezalasněnému úseku při jedné ze zatáček nad Pfundsem, vidím, jak se hora přede mnou barví do zlatova od kdesi za kopci vycházejícího slunce. Zdržím se tedy a kochaje se tou nádherou konečně posnídám. 

Nakonec však opět vstávám a vydávám se na cestu, za denního světla projdu Greitem a nakonec už před sebou vidím první Almy blížícího se Tscheydu. Když dojdu až na Tschey, je už slunce vysoko na obloze a já si dávám další pauzu, tentokrát na svačinu. Vrchol se nezdá být daleko, a tak jsem v klidu. Začíná být taky celkem teplo a sníh pořádně měkne. Nasazuji tedy sněžnice a vydávám se na krkolomnou cestu vzhůru. Záhy zjišťuji, jak špatné sněžnice jsem si vlastně pořídil, neboť se po hranách neustále zařezávají do sněhu a překlápí ze stranu na stranu. Mé o číslo menší boty, o kterých jsem se mylně domníval, že je stačí pouze rozchodit, tomu taky moc nepomáhají. 

Šlapu vzhůru lesem, bortím se za strany na stranu, sem tam si zanadávám a ačkoli si myslím, jak jsem pomalý a jak mi to trvá, nakonec přeci jen přicházím ke kříži na vrcholu tak akorát na oběd. Jen kousek odsud ze sněhu trčí deska stolu, kolem něhož jsou pod sněhem pohřbené lavičky, a tak si zde sedám a dávám si oběd - pro jednou ne rýži, ale těstoviny s kuřecím masem a zeleninou.

Obědvám a přemýšlím co dále. Sejít opět dolů? A není na to příliš brzy? Proč se nevydat dále po hřebeni na Tösner Frudiger? Nakonec se rozhodnu, že ano a musím říci, že to byl opět hodně špatný nápad. Už mě sice nečeká žádné náročené stoupání, ale cesta je dlouhá, pod sněhem se nachází sešlapaná stezka a mé sněžnice se překlápí ze strany na stranu tak často, že z toho šílím. Místy se divím, že jsem si ještě nezvrtnul kotník a ať se snažím sebevíce, jsem pomalý a cesta se neskutečně vleče. Aby to nebylo málo, tu a tam udělám krok a má sněžnice zůstáva zaražená kdesi pod sněhem, takže se s došlápnutím bořím téměř až po pás. Nasazovat pak sněžnici opět na nohu, to je teprve zážitek.

Pokračuji po hřebeni, doslova se plahočím a cítím, jak mi ubývá sil. Když se však ohlédnu, opět nabírám energii. Výhledy jsou parádní a to mi dobíjí baterky. Ne však na dlouho, neboť s každým dalším krokem ji opět ztrácím a jak si uvědomuji, jak moc hodina denní postoupila, začínám stresovat, abych vůbec stihl sejít dolů do údolí na poslední autobus.

Blíží se podvečer a zimní obloha se brzy šeří a já konečně míjím Tösner Frudiger, odkud mne čeká celkem strmý sestup dolů na Tschey. Pokud jsem však padal vyčerpáním doposud, není to nic v porovnání s tím, co mi připraví sestup dolů. Hluboký sníh, malé boty a ne příliš dobré sněžnice dělají své. Nakonec je sundávám a hlubokým sněhem se ze všech sil snažím dostat dolů na Tschey. Je to náročné, potím se, boty mám naopak promočené od sněhu a do očí se mi hrnou slzy vyčerpání a beznaděje, ale nakonec to zvládám a přicházím na opačný konec Pfundser Tschey, než ze kterého jsem dopoledne vycházel vzhůru. Před sebou mám téměř tři a půl kilometrů napříč Tscheyem a posléze dalších osm po asfaltce přes Greit až do Pfundsu. Na zvládnutí této trasy mám tak hodinu času a mám tedy co dělat. Druhou možností je vydat se na druhou stranu lesy do Tösens, ale nejsem si jist stavem lesních cest na této straně. Když jsem tudy šel posledně, byla projetá. Nyní však vypadá neudržovaně a pokrývají ji hromady sněhu. Ani nevím, jaká vzdálenost mne od této obce dělí a kde tam vlastně pořádně hledat zastávku. Nakonec se rozhodnu pro rychlý klus napříč Tscheyem.

Přidávám tedy do kroku a rychlým tempem překonávám Tschey, přičemž cestou potkávám dívku prohánějící se tudy v saních tažených psím spřežením. Prostě splněný sen.

Ocitám se na druhé straně na asfaltce a opět přidávám do kroku. Téměř celou cestu dolů běžím, pouze když míjím stavení Greitu a dalších samot zpomaluji. Přeci jenom je potřeba v obci dodržovat nějakou rychlost. Je tma a já sbíhám poslední část cesty vedoucí dolů, načež přecházím na táhlou silnici vedoucí na Pfunds. K mému překvapení mám ještě dvacet minut čas a tak zpomaluji. Nakonec na autobus ještě čekám. Zdálo se to nemožné, ale zvládl jsem to! 

Bärenkopf →

← Rauherkopf