Alternativní přechod Mallorcy - Den 5.

Zbytečná zacházka

23.11.2022

Dnes to vypadá na relativně pěkný den. Obloha je modrá bez těžkých deštných mračen a ani tak moc nefouká. I když večer krátce pršelo, náš stan je dokonale vysušen silnými nočními větry, pro které jsem se chvílemi obával, ať nám to nevezme stanovou plachtu. Naštěstí se tak nestalo. Kolíky jsem zatloukl dostatečně hluboko a pevně. Nyní vane jen mírný leč chladný vítr.

Jako každé ráno se balím prvně já a pak opouštím stan, aby má slečna měla dostatek prostoru. Než se sbalí, balím ji aspoň její nepraktickou těžkou nafukovačku. Co taky čekat za 30 euro z Amazonu. Kupoval jsem ji já, ne ona a neztratit svou dva týdny zpět v Andalusii, tahám se s ní taky. Jen díky této ztrátě jsem sáhnul v Kenia Outdoor v Palmě po luxusním kousku od Sea to Summit. Zatím se to zdá jako nejlepší možný kup. Vše je jak má být.

Dnešní plán je zhruba následující. Další dva kilometry budeme pokračovat po Camí des Pescadors, kterou pak však opustíme a lesy zamíříme k bezejmenné vyhlídce, kterou vidím v mapě. Odtud pak chci pokračovat k majáku Torre del puig de sa Moneda. Má paní totiž miluje majáky a v okolí stejně jako i cestou je zaznačeno hned několik vyhlídek. To je zase to, co láká mne a na pohled mi to přijde zajímavější, než úsek GR221 přecházející lesy do Valdemossy, kam zamíříme až od majáku a po obědové pauze vystoupáme na Es Caragolí. Ne že by mi obcházený úsek GR221 nějak vadil, ale chci to prostě zkusit jinudy a něco nového vidět a zažít. Ani na Es Caragolí však nehodlám šlapat po GR221, ale z druhé strany, pak celý hřeben zdolat arcivévodskou stezkou a dalšího dne po hřebeni pokračovat dále až do Sollér. Takový byl plán, ve výsledku to však nakonec bylo úplně jinak.

První úsek cesty začal ještě celkem slibně a my dle plánu pokračovali po široké štěrkové cestě, dokud jsme nedošli na rozcestí. Zatímco plánovaná trasa to brala dost na okolo, druhá stezka byla očividně zkratkou napříč lesem a protože má princezna neviděla důvod si to obcházet, rozhodla se pokračovat rovně. Já naopak nechtěl být ochuzen o žádný z výhledů, a tak jsem pokračoval vzhůru naokolo. Výhledy byly ucházející, ale vesměs za pletivem plotů okolních zahrad. Nakonec jsme se oba setkali tam, co se obě cesty opět spojovaly.

Odsud jsme zamířili na asfaltku, po které jsme ještě kus pokračovali, než jsme opět přešli na úzkou lesní stezku za starým plotem s brankou tak chatrnou, že při silnějším poryvu větru o pár minut později šla k zemi. Dále jsme hustým lesním porostem pokračovali stále vzhůru, dokud jsme nestanuli na široké kamenité cestě vlnící se osamnělými a nezvykle tichými lesy. Sem tam jsme narazili na starou opuštěnou budovu nebo dům, tu a tam na mrtvou kozu. Člověka jsme zde však nepotkali jediného. Bylo nezvyklé ticho a nebylo slyšet ani zpěv ptáků. Pouze stále silnější větry vanuly od moře a šuměly v korunách stromů. Z toho nezvykle osamnělého místa jsem měl opravdu zvláštní pocit a byl jsem opravdu rád, když jsme narazili aspoň na stádo živých koz.

Po delší době jsme tichým hvozdem dorazili do míst, kde se cesta měla rozcházet a pokračovat na vytouženou vyhlídku. Místo jakékoli stezky či silnice zde byl však pouze sráz dolů, a tak nezbylo, než pokračovat po prašné kamenité silnici opuštěnými lesy na další rozcestí, po kterém jsme se měli od vyhlídky na cestu vrátit. Odtud to bylo asi deset až patnáct minut tam a stejný čas zase zpátky, což mé paní přišlo jako zbytečná zacházka. Spolu s mým batohem jsem ji zde tedy zanechal sedět a připravit včera zakoupené bagety se šunkou a sýrem na dnešní snídani a sám se nalehko vydal do míst, odkud by měl dle map být nějaký pěkný výhled. Netrvalo dlouho a proti silnému větru jsem sestoupil na betonový ostroh pod osmělými borovicemi obehnaný velice nízkou zídkou, pod kterým se pnula skála, kterou dle karabin a nýtů rádi zdolávají zdejší horolezci. A výhled? Ano za těch deset minut lehké procházky mi stál.

Strávím zde hodnou chvíli focením a kocháním, než se dám opět na cestu zpět. Ačkoli nyní naopak mírně stoupám, usmívám se a jsem spokojen. Naše změna trasy na poslední chvíli nebyla marná a vyplatila se. Už se nemůžu dočkat dalších podobných výhledů, které nás čekají zanedlouho.

Netrvá dlouho a jsem zpět u své maličké a nadšeně hlásím, co jsem viděl. Odpověď je však spíše chladná. Za tu chvíli tady na větru strašně promrzla a už chce jít dál. Beru si tedy od ní připravenou bagetu, na záda si házím batoh a po větrné silnici pokračujeme dále a rozhlížíme se po nějakém závětří, kde bychom se konečně nasnídali. Nalezneme jej, až když naše trasa opustí širokou silnici a v podobě úzké pěšiny se ponoří mezi stromy hustého lesa. Po chvíli konečně sedíme a snídáme. Moje už toho má plné zuby a začíná docela hodně prudit. Takto si teplo na Mallorce vážně nepředstavovala. No jo pořád. Vždyť já taky ne.

O bagetu a kávu později se opět vydáváme na cestu. Zanedlouho bychom měli opustit les u dalších vyhlídek z map a dále kráčet ulicemi až k majáku. Když však dojdeme na okraj lesa, máme před sebou dlouhý plot a za ním nějakou stavbu. Pokračujeme tedy podél plotu až na jeho okraj a obcházíme ho, pak kráčíme směrem k vilové obci s majákem na jejím druhém okraji, když tu se k nám blíží jeden z dělníků, který mluví německy. Tady prý nemáme co dělat, protože se nacházíme na soukromém pozemku. Vysvětluji mu, že chceme jen projít a pokračovat dále ulicemi, ale že ne. Prý se máme vrátit odkud jsme přišli a do Valdemossy pokračovat po hlavní silnici. Zklamaně se tedy vracíme do lesa a hledáme cestu vzhůru na silnici. Po té pak jak Vagabundi na cestách šlapeme až k městu. Cestu provází nejen zajímavé výhledy na kopce za městem, k němuž míříme nebo na maják, k němuž nemůžeme, ale i zajímavé nahodilosti.

V prvé řadě nás samozřejmě baví kozy, které všemožně přeskakují zídku u silnice a rozsáhlé staveniště na druhé straně mají úplně u vemena. Dále pak potkáváme policejní vozidlo, které kolem nás projíždí velice pomalu a podezřele si nás prohlíží. Až mám strach, že zastaví a budou se s námi chtít vybavovat nebo něco řešit. Nakonec však odjíždí a nechávají nás být. Celkem děsivý je také nález oblečení, bot, tašky a hromádky léků přímo u silnice. Že by s tím souvisela ta policejní hlídka? Netušíme. Raději rychle pokračujeme k městu po okraji rušné silnice, přičemž se neustále snažím vyřešit náš problém s ubytováním. Nechápu, proč nelze posunout datum o den, když při pokusu o samostatnou rezervaci mi to ukazuje volné pokoje.

Jdeme stále v před, slunce svítí a silné ledové větry stále vanou. Přijde mi, že čím jsme blíže městu, tím rušnější je provoz. Bezohlední řidiči se kolem nás míhají bleskovou rychlostí a ani se nesnaží zpomalit. Jeden dokonce schválně najede až ke krajnici a prosviští těsně kolem nás. Vůbec mi to není příjemné. V tom divném tichém lese mi bylo lépe a na GR221 by to dnes bylo taky fajn. Ne, pro ten jeden výhled opravdu není třeba úsek mezi Esporles a Valdemosou měnit. Zrovna tady GR221 poslouží jako dokonalá spojnice. Tohle byla jen zbytečná zacházka. I když pravda, výhledy ze silnice také nejsou špatné.

Kolem oběda konečně přicházíme na okraj města a rychle se blížíme centru, kde se doufám dobře najíme. Vpadneme do první otevřené restaurace, kterou vidíme a shodou okolností je to ta stejná, jako když jsem se před lety nudil na GR221. Dokonce i stůl je volný na stejném místě jako tenkrát, takže vím, že si zde dobiju baterku telefonu. Hledám nabíječku a pod stolem do ni zapojuji telefon. Mezitím přichází usměvavý vysoký číšník, který je mi rovněž povědomý a přináší nám menu. No, nakonec si dávám burger. Nebudu psát, že je to dobré, je to řekněme ucházející a zasytí to.

Po jídle se jdeme ještě trošku projít po městě a přemýšlíme, kam bychom zašli na kafe. Nakonec zapadneme do Capuccino Valldemossa, což vypadá na celkem nóbl podnik a dokonce zde i vaří. Už jsme však celkem najedeni, a tak zůstáváme jen u kávy a dezertu.

Když kouknu na email, mám konečně odpověď z ubytování, kam jsme měli pozítří dojít. Druhou noc nám bezplatně zruší a můžeme přespat jen jednu. To ovšem řeší náš problém jen částečně, protože když budeme dnes pokračovat dále, ocitneme se v Solléru už zítra a co pak? Stanovat den na okraji tak velkého města? Sám si moc dobře pamatuji, jak to tam vypadá. Samý oplocený pozemek, zahrady a sady, tam to půjde opravdu špatně. Nakonec se rozhodneme, že dnes už dál nepůjdeme a dáme si odpočinkový půl den zde.

Nejsem z toho zrovna nadšen, páč jsme zas ušli úplně směšnou vzdálenost a při zpětném pohledu mi to přijde jako zcela zbytečný krok. Lépe bychom udělali, kdybychom si kus nadešli plánovanou cestou a přespali někde v lesích těsně pod hřebenem nebo přímo na něm. Nejsem tady ovšem sám. Být jen o mě, vůbec tento problém asi neřeším a cestuji bez ubytování napříč celým ostrovem. 

Opět beru do ruky telefon a koukám, zda by se za srovnatelně nízkou cenu nedal sehnat nocleh i zde. Ano, vyjde sice o 15 euro dráže, ale nic levnějšího tady neseženeme. Aspoň že je to hned za rohem odsud. Bookujeme si malý pokoj a hned dostáváme informace o poloze ubytování a heslo ke skříňce s klíči, a tak dopijeme kafe a jdeme do tepla.

No do tepla, vytopené to tam nemají a než rozjedeme topení, choulíme se tam ještě nějakou dobu v chladu. I na teplou vodu ve sprše si počkáme a čisto zde zrovna moc taky není. Při mé nedávné nehodě se štěnicemi v Andalusii se akorát obávám, aby zde na mne zase něco nenalezlo. Nakonec je aspoň tohle v pořádku.

Dáme si sprchu, odpolední válečku a k večeru se vydáme na procházku krásným kamenným městem. Zima je neskutečná. Takovou klepnu jsem fakt nečekal. Večer si zajdeme na jídlo do něčeho, co se tváří jako luxusní restaurace, ale tak pomalou a mizernou obsluhu a jídlo nevalné kvality jsem dlouho nezažil. Nakonec se celý otravený vracím na pokoj a jdu spát. Zdá se mi, že zde mají divné zásuvky, které nabíjí fakt pomalu. Telefon se mi nedaří dobít skoro vůbec a ráno má sotva 80 procent.

11,1 km        324↑          215↑

Alternativní přechod Mallorcy - Den 6. →

← Alternativní přechod Mallorcy - Den 4.