Přechod Korsiky po GR20 - Den 8.

10.6.2024

Už v pět ráno nás budí hlasy a hůlky prvních hikerů stoupajících vzhůru do hor a není jich zrovna málo. By mne opravdu zajímalo, v kolik tihle lidé vstávali, když z nejbližší chaty to jsou 3km do kopce značně kamenitým terénem. Průvod stoupající vzhůru neustává, ba naopak spíš houstne, a tak vstáváme i my a balíme se. Jde přitom snad o první ráno, kdy je nám skutečně teplo a nefouká, a tak zde rovnou i posnídáme a až po té vyrážíme na cestu. Zdá se, že většina nocležníků z Bergerie de Ballone a Refugi de Tighiettu už přešla, protože davy necháváme za sebou a potkáváme už jen ojediněle osamnělé chodce.

Cesta schází dolů do lesů a pak se vlní chvíli nahoru, pak zase dolů po stezce bohaté na kamení, na kterém se těžce klopýtá. Už od prvních metrů je jasné, že nás dohání únava z předchozích dní a že jsme to včera možnà trošku přepálili, protože sebenší kopeček na trase je strašně náročný, namáhavý a vyčerpávající. A to dnes máme před sebou tůru přes nejvyšší vrcholy na celé trase a sestup po strmém sněhovém poli, u kterého si nejsme jisti, zda vůbec půjde přejít. Proto nám přijde vhod Bergerie de Ballone, kde už mají otevřeno a můžeme si dopřát delší pauzu, osvěžit se Coca Colou a doplnit cukry. Chvíli přemýšlím, že bych si zde dal i omeletu, ale nakonec odolám tomu pokušení a vydáváme se na cestu. Cítím se tak nějak odpočatější a víc svěží. Hned se mi jde lépe.

Stoupání na sebe nenechává dlouho čekat a strmě vzhůru se jde prakticky od chvíle, kdy opustíme chatu. Stoupá se přes obrovské balvany, místy se šlape po suťové stezce a velkou část cesty zabere šplhání po skalách. V závěrečné fázi výstupu už si prostě musíme dát pauzu na salám. Slunce peče tak neskutečně, že dřív než se dostanu k poslední šajbě, je opečená skrz ma skrz.

Po jídle vstáváme a pokračujeme ve šplhání vzhůru. Balvany a skály končí a místo nich nás čeká nekonečný výstup po podkluzujícím suťovisku až na hřeben. To už potkáváme první skupinky chodců jdoucí z druhé strany a je nám tedy jasné, že stezka bude průchozí. Jeden z nich nám to dokonce i potvrzuje, jen máme být opatrní. Další chodec už tak zdvořilý a přátelský není. Odchytí si nás, ani nepozdraví a už na nás vystartuje něco ve smyslu "Doufám, že máte mačky, jinak to budu muset platit."

Co to mělo být? Jakože by nám měl platit záchranu nebo co? Nechápeme.

V sedle Bocca Crucetta poznáváme strmou ledovou stěnu, kterou pár dní zpátky někdo šplhal s cepínem v ruce a fotky přidával do skupiny “Corsika GR20 - Q&A.” Dnes už po ni dolů naštěstí nemusíme, protože sníh kolem odtál a dá se to sešplhat po skále a tedy po kameni. Dál už nás čeká jen necelý kilometr dlouhý výstup po hřebeni přes skály a suť na nejvyšší bod celé GR20 Pointe de Éboulis, která je na dohled nejvyššího vrcholu korsiky Monte Cinto. Nevíme však, jak moc nás zdrží sestup sněhem a na zdolávání dalšího vrcholu navíc po osmi dnech náročného putování nemáme ani pomyšlení, a tak vrcholu jen unaveně zamáváme, natáhneme nesmeky a zahájíme sestup dolů.

Z počátku se jde spíše cik cak po vrstevnici a musím říct, že i s nesmeky mi to občas podkluzuje do strany. Jít strmě dolů a zarážet paty do schůdků se nakonec ukáže jako jistější. Slunce však putuje po téhle straně svahu, a tak je stále větší vedro a sníh je stále rozbředlejší. Jsem docela rád, když opět staneme na skalnatém povrchu, přes který putujeme k dalšímu pásmu sněhu. Borci šlapající tak půl kilometru před námi mezitím zkouší svah sjíždět po zadku. I my je brzy budeme následovat. Sedáme si na zem a frčíme sněhem dolů, dokud nás shromažďující se mokrý sníh který tlačíme před sebou zase nezastaví. Pak se jen posuneme o kousek vedle a jedem e dále. Totéž po nás opakuje partička šlapající za námi v bez nesmeků. Někteří dokonce nathují pod zadek ručníky zavěšené na batohzích a frčí z kopce po nich. Nakonec se ten nejobávanější úsek naší cesty stává tím nejzábavnějším. Představte si skupinu tak dvaceti lidí, co se vůbec neznají a předhání se v předjíždění nejvyšší hory Korsiky po zadku. Neskutečná prdel. Všichni se neskutečně bavíme a užíváme si to tady. A to do nás nějaký místní hňup na hřebeni jel, že doufá, že máme nesmeky, jinak to zase bude za nás platit. Vidět tohle, tak mu rupne cevka.

Dole nás překvapivě opět dohání hlad, a tak si dáváme a vaříme si předčasnou večeři. Konečně přichází čas na mé oblíbené Tikka Masala s rejží od Adventure menu. Kousek od nás se mezitím prochází kamzíci. Po jídle vstáváme a vydáváme se na cestu. K chatě Haut Asco už to není daleko. Jen asi tři a půl kilomteru, takže tam musíme co nevidět dorazit. To ještě ovšem nevím, jak náročná a místy nebezpečná cesta nás čeká.

Stezka totiž není vůbec jednoduchá. Je svízelná a nebezpečná, vede hodně po skále a opět dolů více šplháme než jdeme. Místy si hledáme vlastní cestičky a závěrečná stezka po zdolání skal vysypaná kamením a sutí už je vyloženě k nasrání. Špatně se po ní šlape, kotníky se viklají, nohy smýkají a bolí. Člověk se neustále musí rozhodovat, zda koukat pod nohy nebo obdivovat krásu okolní krajiny. Nechybí zde ani úsek jištěný dlouhým řetězem, po kterém slaňujeme hladkou skalní stěnu. Za ním už je však stezka docela v pohodě a vede nás opět krásným lesem plným borovic, jaké nikde jinde nerostou.

Pokračujeme lesem a stezka nás přivádí ke korytu potoka, podél kterého pokračujeme dále. Asi kilometr před chatou potok vtváří hlubokou tůni, a tak se zde svlékám a lezu do vody. Je ledová, ale moc si to užívám, mou přítelkyni však ani nehne, aby tam vlezla. Mne to však neskutečně nabije.

Krátce před sedmou přicházíme k chatě Haut Asco, kolem které se rozkládá obrovské stanové město. Lidí tu je granát a tři mrdy a stanů všude kolem habaděj, ať už v kempu, na bivacích, místní sjezdovce nebo v lese. Myslím, že kdybychom si zde postavili stan bez registrace, nikdo si nás ani nevšimne. Zas tak vychcaný být nechci, ale vzhledem k našemu rozpočtu se mi nechce dávat ani další 36 euro, za to, že si zde postavím vlastní stan, a tak jdu nahlásit jen jednu osobu. Už jsem se koupal, takže sprchu oželím. Ať si ji dopřeje Miška.

Zaplatím a jdeme si najít místo pro stan. Nakonec ho stavíme na docela malém plácku mezi kmeny borovic, kde se tak tak vleze. Pak posílám Mišku do sprchy. Po tak náročném dni usnu usnu dřív, než se z ní vrátí a spím jak poleno až do dalšího dne.

12,4km 1221m 1302m

Přechod Korsiky - Den 9. →