Pěšky po Sicílii - Den 2.

PARCO DELL ETNA

Rifugi Carpentieri → Contrada Netti

7.11.2024

Ani nevím, jak jsem dnes spal. I když jsem večer vytuhl docela rychle a náhle, v deset jsem byl v opět vzhůru, v jednu taktéž, vy čtyři pak taky a o šesté zas. Přijde mi, jako bych se mezitím jen převaloval se zavřenýma očima, ale přesto si pamatuji, že se mi zdál hodně živý sen o třech tornádech nad mým rodným městem. Není to ironie, spíte pod jednou z nejaktivnějších sopek na světě, ale máte noční můru o tornádu.

I když mám celkem kvalitní spacák a nemrzlo ani zdaleka, přesto mne celou noc všude záblo. Že bych přes den prochladl? Nebo už můj Cumulus není to co býval dříve? Těžko říct. Navzdory svítání a plánu vyrážet fakt brzo se ze spacáku do ještě chladnějších prostor chaty nijak neženu. Ležím zachumlaný ve spacáku a třídím fotky z předchozího dne. Když jsem se svým dílem hotov, teprve lezu ze spacáku a rychle balím. Tak v půl osmé konečně vyrážím na cestu dále. I když včera bylo relativně krásné odpoledne a hvězdná noc byla jasná a bez mraků, dnešku opět vévodí těžká mračna, chlad a mlha. Výhled na Etnu se tak opět nekoná.

• 

• 

• 

• 

Pokračuji více méně lesem, který sem tam opustím na otevřené pláni. Z okolní krajiny toho však moc nemám, protože se vše ztrácí v bílošedé neprohlédnutelné mlhovině, která se jen tu a tam na krátko potrhá, aby se následně zase zacelila. Před desátou přicházím k další útulně. Ta je mnohem větší a prostornější, než ta, ve které jsem dnes nocoval. Dokonce je zde i kohoutek s vodou, což se docela hodí. Slévám poslední pitnou vodu do menších lahví a beru si vodu na vaření. Protože je hovadská kosa, mířím do vnitřních prostor chaty a konečně si chystám snídani. Čas se rozhodnu ukrátit si sepsáním předchozího dne, což je velká chyba. Jakmile se do toho pustím, nemůžu s tím přestat a nakonec to do telefonu cvakám až do jedenácti. Sakra, takhle se nikam nedostanu!

Balím, jdu doplnit vodu a vydávám se na cestu. Mlha se mezitím místy zvedá a tu a tam se i roztrhá, vrchol sopky mi však neodhalí. Můžu tak alespoň pozorovat nezvykle zbarvenou krajinou kolem. Půda je vesměs černá a kamenitá, vytváří však také obrazce narudle hnědé či nažloutlé barvy. Mezi tím vším rostou trsy sytě žluté či vybledle zelené trávy a kmeny obrostlé zlatavými či ohnivě zbarvenými korunami podzimního listí se střídají s temně zelenými borovicemi.

Zatímco včerejšek byl chvilku rovinka, pak kopec vzhůru, pak rovinka a zase stoupání nahoru a takto neustále a ani jednou dolů, dnešek je pravým opakem. Po celý den šlapu téměř po rovince ve výšce 2000 metrů, ze kterých mne čeká zdlouhavý sestup až někdy odpoledne. Po lesích bohatých na kaštany a borovice mne čeká příjemná změna v podobě bříz, jejichž zlaté kadeře padají podél útlých bílých kmenů hustě dolů. Občas se objeví i šípkový keř nebo jeřáb. Jsem překvapen velikým počtem útulen, na které cestou narážím.

I když bych si měl pohnout abych dnes někam došel, neustále zastavuji, abych prozkoumal některou z útulen cestou. Musím říct, že ty černé chajdy vystavěné z lávových kamenů, mají své kouzlo.

• 

• 

• 

Opět se nořím do podzimně zbarveného lesa, kterým pěkný kus cesty pokračuji. Les řídne a opět přechází ve vulkanickou krajinu. Dokud šlapu po vrstevnici kolem vulkánu, je počasí jako na houpačce. Chvíli se kolem převalují mračna, je mlha a mrholí, pak se to ovšem roztrhá a najednou je krásný podzimní den, obloha je modrá, převalují se po ni bílá kupolovitá mračna a svítí slunce. Pak se na chvilku zas zatáhne, aby se to po chvíli opět rozervalo. Chvíli je mi horko, pak zas zima. I když se mi pro oblačnost moc výhledů nedostává, okolní krajina hraje barvami a užívám si tento krásný podzimní hike. Moc se mi zde líbí. Lhal bych, kdybych napsal, že ne. Má to tady neskutečnou energii.

• 

• 

• 

Odpoledne přicházím k útulně della Galvarina na okraji hustého jehličnatého lesa. Ani tady neodolám průzkumu vnitřních prostor černé kamenné chaty. Je obrovská, je zde docela čisto a ani zde nechybí velká kamna. Sedám se ven na lavičku a dávám si delší pauzu, během které si vařím oběd a počítám s tím, že další jídlo si dám ve městě Randazzo dole pod sopkou. Pokud tam však tímto tempem vůbec kdy dojdu!

Obloha se mezitím trhá a dělá se docela pěkně. Sluníčko pěkně hřeje, tak mu aspoň na chvíli vystavuji svou tvář, než se ponořím do stínů hustého lesa.

Další změnou na mé dnešní cestě jsou mnohem později dubové lesy a v nich se pasoucí stáda prasat. Většina jsou obrovští hnědí štětináči, mezi nimi je však jedno na pohled prase domácí a jedno pruhované sele, které má předek, hlavu a zadek černé a střed těla světlý. Jsou teda divoká nebo ne? Domestikovaná? Je to nějaké zdivočelé smíšené stádo? Patří někomu? Proboha tady? A komu?

Nakonec se uspokojím s teorií, že jde o divočáky, kteří mezi sebe přijali uprchlou bachyni z něčího chovu a tam to pruhované z toho vzešlo. Ale taky to fakt mohlo někomu patřit. Těch prasat tam bylo tak osm, dobře a zřetelně jsem viděl jen tři. Ta další byla obrovská, tmavá a jedno mělo určitě kly. U většiny bych řekl, že to byl divočák, jen ta jedna bachyně mi tam prostě neseděla. Ať tak či onak, naštěstí mne nechali projít a vůbec si mě nevšímali.

Po třetí odpoledne se počasí opět kazí, ve čtyři už šlapu chladnou vlhkou mlhavou krajinou jako po dešti. Cesta mne přivede k obrovské zamčené bráně, u které se stačí doprava. Bez zaváhání po ni pokračuji. Cesta je však stále zarostlější, rozplývá se a zaniká. Až tady zjišťuji, že jsem měl pokračovat po cestě za bránou. Otáčím to a rychle šlapu zpět nahoru. Brána je skutečně zavřená, ale o kus dále jsou kamenné schůdky vedoucí přes kamennou zeď. Přelezu ji a les nechávám nadobro za sebou. Kolem mne jen pastviny padající po svahu strmě dolů, vysoká tráva, keře. šutry a kus dále pasoucí se krávy. Když kouknu do mapy, vidím, že další lesy najdu až na protějším hřebeni. Tam ovšem za světla nemám šanci dojít. Stmívá se zde fakt brzy.

Šlapu dolů po cestě z volných lávových kamenů, které se kutálí pod nohama. Ideální místo pro zvrtnutí kotníku, říkám si. Jdu pomalu a opatrně, cesta je to opravdu krkolomná. Je pět večer a tma kupodivu ještě není, to se ale rychle změní. Do města určitě dojdu až za tmy a možná i deště. Čeká mne cesta po asfaltu mezi ploty zahrad a skrz město, za městem zas asfalt a rušná silnice.

Šlapu stále dolů a je patrné, že co nevidět bude tma. Najednou spatřím rovný plácek s několika stromy. Celkem bezmyšlenkovitě stáčím kroky na onen rovný plácek a chystám si nocoviště. Sakra, myslel jsem, že dnes dám asopoň 30km a odemknu novou lokaci, ale co nadělám.

Prvně jsem chtěl stavět tarp na hůlky, ale jak vidím okolní stromy, nedá mi to a volím hamaku. Tarp nad ni se mi však nedaří připevnit k mé spokojenosti. Jako drží to a nezmokl bych, ale pořád měním výšky tarpu a hamaky, dokud si fakt neřeknu jo, takhle je to dobré. Tu si však všimnu, že jeden ze stromů je je doslova prolezlý obřími rudočernými mravenci, kterým se má invazivní stavba vůbec nelíbí a nehodlají mi dopřát klidného spaní a pochodují rovnou do mé hamaky, a tak to zas balím a jdu o dva stromy dále. Kdybych kouknul do mapy, všimnu si, že je o kilometr dále útulna a celé tohle divadlo si ušetřím. A stejně tak i baterky mé nové čelovky, která má kratší svítivost, než jsem doufal. Chce to vycházet dříve a po tmě už jen ležet!

Konečně ležím v hamace a naslouchám okolí. Slyším zde někoho funět. Někdo nebo něco prochází těsně kolem mě. Že by zde nocovaly krávy, kolem kterých jsem procházel a já se jim tady takto usídlil? Když se konečně ohlédnu, vidím siluetu kance, který právě prošel kolem mne, jak mizí na druhé straně travnatého prostranství. Uff!

21km 215m  840m