Po hřebenovkách pohraničím severních Čech - Den 11.

Lužické hory

21.5.2026

Budím se brzy ráno, ale v lese už převládá světlo ranního slunce, které už je tou dobou na obloze. Dnes chci vyrazit co nejdříve, šlapat celý den a nijak se nezdržovat, než však vyrazím, musím se podívat, kudy vůbec dnes půjdu. Včera jsem došel do Lužických hor a já nemám tak úplně plán cesty, jak pokračovat dále. Rád bych však dorazil do Českého Švýcarska. Už jsem tam sice byl před lety, ale byla by škoda ho obcházet. Stále zde jsou stezky, po kterých jsem se zatím nevydal. Tomu je však potřeba uzpůsobit také cestu.

Můj smělý plán pro tento den počítá dokonce s noclehem na Rudolfově kameni, až tam je to však 45,5km a nejsem si jistý, zda to zvládnu. I když před lety jsem chodil po Česku 40-50km běžně, zatím nejsem tak rozchozený a úplně se mi to nedaří, když už však do Českého Švýcarska ještě dnes dorazím, nebudu mít moc ne výběr, protože mimo útulnu na Rudolfově kameni se tam volně spát nesmí.

Lezu tedy ze spacáku a balím si věci na spaní. Protože je docela koso, oblékám si kalhoty, mikinu i péřovku. Na cestu však ještě nevycházím. Na stůl stavím vařič a vařím si vodu na kafe i vločky a mezitím plánuji, kdy dnes putovat, ale vypadá to, že se budu klasicky více méně držet červeně značené trasy E3. Cestou budu míjet několik hradů, rozhleden a vyhlídek, a tak si na nějaké vždy rád vyjdu.

Po snídani dobaluji svou polní kuchyni a konečně vyrážím na cestu. Pokračuji po široké kamenité cestě mírně stoupající lesem a do půl hodiny přicházím na hranice s Německem. Odsud dále značení sleduje hranici mezi oběma zeměmi a začíná lesem stoupat strmě vzhůru. Už během pár chvil mi začíná být takové to nepříjemné horko, pro které se klasicky cítím unavený a bez energie. Hledám si tedy pařez nebo hraniční kámen, na který bych se posadil a vyměnil kalhoty za kraťasy. No a zrovna když se převlíkám, musí se smaozřejmě někdo zjevit a blbě na mě koukat. Tentokrát to jsou dvě slečny sestupující z vrcholu. Mám já to na této cestě na takové situace ale štěstí.

• 

• 

• 

• 

Vstávám a po úzké stezce pokračuji lesem strmě vzhůru. Najednou se ocitám na hřebeni mezi vrcholky Hvozd a Hochwald. Zatímco na Hochwaldu na Německé straně za mými zády vidím rozhlednu, která bude mít pravděpodobně zavřeno, na Hvozdu přímo na hranici přede mnou by měla být horská chata s vyhlídkou. Nezacházím k rozhledně, která je pro mne už od pohledu nezajímavá a pokračuji směrem k chatě Hochwaldbaude na Hvozdu. Co nevidět přicházím pod chatu, kde mne hlasitě vítá Německý ovčák svým štěkáním, a tak to raději obcházím po cestě. Do minuty jsem však na terase. Výhled do krajiny Českého středohoří pod námi je odsud nádherný. Jak už tomu u mě bývá, nemůžu se toho výhledu nabažit. Stojím, fotím a zasněně koukám do krajiny.

Po chvíli se otáčím a přecházím přes terasu chaty, která už má k mému údivu otevřeno. Posadit se zde a dát si něco teplého k pití je docela lákavé, ale nezdržuji se. Jedno kafe už jsem ráno měl a do dalšího času dost.

Po přejití terasy se ocitám v Německu a opět si uvědomuji, v jak krásné a svobodné době žijeme. Díle pokračuji po hraniční stezce, která dokonale kopírující hranici mezi Českem a Německem. Stezka je strmá, kamenitá a rychle se noří do lesa, takže musím koukat hodně pod nohy a kontrolovat každý svůj krok.

Scházím do údolí a pokračuji lesem po pohodlné široké hliněné cestě. Cestou beru do ruky telefon a otevírám mapy, abych se podíval, jak budu pokračovat dále. Když je však otevřu, zděsím se. Vždyť já blbec jsem na úplně opačné straně hory, než jsem chtěl být. Koukám do map, zda to mám jak obejít, ať nešlapu zpátky nahoru, ale zdá se, že ne. Otáčím se tedy a rychle šlapu zpátky, cestou mi však dochází, že je nesmysl, abych byl na opačné straně, protože od tama jsem přišel, nahoru jsem stoupal úplně jinudy a celou dobu se držím červené značky. Leda že by zde byly tři, ale to se mi taky nezdá. Opět tedy koukám do map a musím se smát. Vždyť já blbec je mám naopak.

Otáčím se na patě a lesem šlapu zpátky. Cesta mne přivádí na okraj polí a luk, kterými šlapu dále do vesnice, kde se opět otáčím a šlapu zase směrem k hranici. Tentokrát se však nedřžím červěně značené trasy, ale na rozcestí za vesnicí přecházím na žlutě značenou stezku, která mne vede po hranici lesem, dokud nedorazím ke Krkavčím kamenům a skalnímu sloupu Falkenstein, což jsou další ze skalních útvarů podél mé cesty. Spíše náhodou jsem si jich v mapě všiml, a tak jsem si řekl, proč se sem nezajít podívat. Dokonce to vypadá, že odsud dále vede po hranici neznačená stezka, a tak tudy zkouším pokračovat dále. Během pár chvil mne však na stezce čeká docela strmý spád dolů, a tak se otáčím a vracím na turisticky značený chodník.

• 

• 

• 

Stoupám vzhůru na Krkavčí skály a pak šplhám zase dolů. Dále sleduji zeleně značenou stezku a ta mne zakrátko přivede ke kapli na okraji obce Dolní Světlá. Zde se opět otáčím o devadesát stupňů a po červené trase mířím zpátky na hranice. Už si připadám jako blázen, jak je to pořád cik cak tam a zase zpátky.

Neuběhne ani patnáct minut a já opět stojím v Německu. Před sebou mám nějakou restauraci Rübezahlbaude (Krakonošova bouda) kolem které mířím na opačnou stranu, abych zkontroloval výhled do krajiny. Ten není vůbec špatný, udělám si jednu fotku a vracím se. Cestou si všímám skleněné budky pro kuřáky, kde mne docela pobaví vyobrazený Krakonoš bafající fajfku a německy psaný nápis "Tady můžu vypustit páru."

Šlapu kolem vchodu a prohlížím si nabídku. Ta je taková Česko-Německá, přičemž Němci tady kombinují česká jídla, která mi k sobě moc dohromady nejdou. Jakože knedlík a sekaná? To kde žijeme? Nakonec si řeknu, že se spokojím s vlastním a vracím k rozcestí, kde zvažuji, kudy a jak vystoupat nahoru na Luž. Cesta vede jak z německé tak i z české strany a na obou pak pokračuje dále. Nakonec mi vychází, že udělám nejlépe, pokud budu sledovat modře značenou trasu, která mne vyvede na vrchol, odkud pak sestoupím po červeně značené stezce na české straně a zase se tak pohodlně napojím na evropskou dálkovou trasu E3.

Pokračuji dále po asfaltce, míjím další horský hotýlek Hubertusbaude na německé straně hranice a kousek za ním odbočuji na úzkou stezku, po které stoupám lesy kousek nahoru a pak pokračuji dále více méně po rovince, dokud nedorazím ke stromu se žlutou značkou. Počkat, počkat, tady mi něco nesedí. Koukám do map a k mému údivu jsem hned za Hubertusbaude špatně zahnul. Nevadí však, stačí jen obrátit plán cesty nástupu a sestupu. Na Luž vystoupám po červeně značené stezce z české strany a na hřeben pak sejdu na straně německé právě po stezce, po které jsem chtěl stoupat vzhůru. S nástupem po žluté po které právě šlapu to bude sice o něco delší, ale nevadí mi to.

Pokračuji po žluté, po které pravděpodobně moc lidí. Stezka se ztrácí ve vysoké trávě a já si občas říkám, jestli jsem vůbec ještě na stezce a zda jdu dobře. Přijde mi, že takto šlapu nějak dlouho a opakovaně koukám do map, abych se ujistit, kde jsem a zda jdu správně. Dle všeho ano. Pokrařuji tak dále vysokou trávou, dokud nenarazím na červeně značenou stezku, která se klikatí strmě vzhůru na Luž. Právě zde po dlouhé době zase jednou potkávám skupin chodců s velkými batohy. Většina z nich jsou Češi, ale najdou se mezi nimi i Němci. Jak jsem si sám už za ty roky na cestách všiml, naše vášeň pro cestování, chození po horách a spaní v přírodě je společná, protože málo koho potkává tolik, jako právě Čechy a Němce a jejich vztah k trampingu mne překvapil už na mé cestě Saským Švýcarskem.

Stoupám vzhůru, se všemi se zdravím a u toho vydechuji, zatímco je pouštím po úzké stezce dolů. Pak zase pro změnu kvapně stoupám vzhůru, dokud nenarazím na další chodce, které ochotně pouštím, abych nepřerušil jejich kvapné tempo. Netrvá dlouho a vystupuji z lesa pod docela nízkou rozhlednou, pod kterou je malá rovná terasa obehnaná kamennou zdí. Už odsud je docela pěkný rozhled do krajiny, bez toho abych šplhal, ale stejně si to nahoru vyšlápnu. Musím říct, že jsem výhledem opravdu mile překvapen.

Šlapu dolů z rozhledny a hledám sestupovou stezku. Ta padá křovinami dolů po velice kamenité stezce připomínající spíše skálu. Není to však nic, co by se nedalo zvládnout a během krátké chvíle už zase šlapu po pohodlné stezce. Ta mne záhy přivádí na širokou silnici, po které pokračuji lesem, dokud nedorazím k hranici. Odsud dále už pokračuji po červeně značené trase na české straně hranice. I když jdu vlastně celou dobu po hřebeni, jsem z okolního lesa spíše smutný. Podél cesty jsou jen suché jehličnany, některá místa jsou vykácena a stezka je rozježděná. Ze všech pohoří na této stezce jsem zatím spíše zklamán. Ani mi tak nevadí, jak nízké kopce zde jsou. Spíš zde postrádám tu pravou horskou divokost. Je to tady spíše takový trošku vyvýšený technický les, než krásné hory jako Krkonoše či Jizerky, které mne naopak mile překvapily a naprosto uchvátily. Neříkám, že zde není pěkně. Okolní příroda je nádherná a občasné výhledy mají své jedinečné kouzlo, ale přesto jsou pro mne tyhle hory v jistém směru poněkud smutné a zvláštní. Hlavně jsem docela překvapen, jak často zde probíhá těžba dřeva.. Něco takového jsem od Chráněné krajinné oblasti opravdu nečekal.

Pokračuji po rozježděné lesní cestě podél hradby suchých smrků a najednou v dáli přede mnou vidím chodce s obrovským batohem. Mám parádní tempo, a tak neznámého stezkaře rychle doháním, jak se k němu však blížím, začínám ho docela litovat. Z mého pohledu je to zatím totiž spíše obrovský batoh s nohama. Nic jiného totiž nevidím - jen obrovský narvaný batoh a nohy. Žádná hlava. Žádné ruce. Jen brovská krosna jakou jsem jaktěživ neviděl a po dní neskutečně tenké nožky. Předbíhám to, zdravím a prohlížím si to. Mé překvapení roste. Tu obrovskou almaru nese na zádech úplně hubená mladá dívenka, která mi lehce připomíná mou bývalou spolublící z Prahy. Vůbec ji to břímně, které si nese na zádech, nezávidím.

Krok, dva tři a jsem před ní. Neohlížím se, šlapu dále a za pár minut přicházím k přístřešku pod Trojhranem. Paráda, konečně se někde naobjedvám. Sedám si zde, vybaluji vařič a plním ešus vodou tak, abych si mohl udělat jídlo i kafe. Po dosažení Liberce jsem zase jednou doplnil zásoby hydratované stravy a v batohu mám boloňské špagety od real Turmat, tak jsem na ně opravdu zvědavý.

Voda zavařila, kafe mi chladně a jídlo už se rehydruje, ona dívka však kolem stále neprošla. Je to sice jen pár minut, co jsem ji předběhl. Že by prošla a já si ji nevšiml?

Otevírám pytlík s jídlem a ochutnávám. Jářku, jsem mile překvapen. Tohle je mnohem lepší než Adventure Menu. Tahle omáčka je sladká, ne kyselá, těstoviny jsou dokonale měké a maso je tak jemné, že se musím dívat na obal, jestli zde nějaké vůbec je. U Adventure menu zůstává tak tvrdé, že má člověk místy pocit, že jí štěrk. Je mi hned jasné, jaké jídlo budu výhradně kupovat na další treky a taky jakým jídlem se chci zásobovat na téhle trase. Real Turmat mají totiž i na Alze, takže si chci další várku na přechod Krušných hor objednat do Alzaboxu v Chebu. Ty hory totiž vypadají na docela dlouhý úsek bez měst, chat a restaurací a já opravdu nepotřebuji tahat batoh plný čínských polívek a tuňáka. Ne že by se na tom nedalo vžít, loni v Turecku jsem nejedl prakticky jiného, ale kvalitní strava je kvalitní strava. Vyjde to sice na dost peněz, ale už teď si plánuji, že si večer udělám pořádnou objednávku do Alzaboxu na další den. Nyní se však vracím k psaní deníku a snažím se dohnat resty za poslední dny.

Sedím zde téměř hodinu, popíjím kafe, třídím fotky a dělám si zápisky. Neznámá dívka však stále nikde. Že by přeci jen prošla a nevšiml si ji?

Po obědě a kávě na mne jde najednou nutkavá potřeba odskočit si někam pod strom. Vybaluji tedy toaleťák a jdu řídkým dál od stezky. I když jsem od stezky docela daleko, porost je zde tak řídký, že jde na stezku stále dobře vidět. No a co myslíte? Zrovna když si čapnu na zem, prochází ta, která byla přes hodinu nezvěstná. No to si ze mě děláte snad už srandu. Nebylo těchhle "setkání" na této stezce už více než dost? Za mě teda rozhodně ano!

Rychle se utírám a doufaje, že si mě nevšimla, se s toaleťákem v ruce vracím k přístřešku. Přicházím k němu zrovna akorát ve stejnou dobu, kdy kolem prochází i neznámá. Jen se na mě usměje a pokračuje dále. Já se mezitím balím a dávám ji náskok. I přesto ji však během pár minut opět předháním, zatímco ona zničeně sedí na pařezu."To chce odlehčit," říkám ji a ukazuji na můj maličký téměř prázdný Hyberg. Přijde mi, že dnes má ideální váhu. Naprosto skvěle se mi s ním šlape. Co šlape, vždyť já dnes vyloženě klušu a div že neběžím.

Široká cesta mne vede po táhlém travnatém hřebeni Čertova pláň, kde tu a tam roste strom. Když už procházím kolem lesa, je velice řídký. Vlastně je to docela smutný pohled. A přesto jak málo stromů kolem roste si nevšimnu, když značka schází z cesty a vede mne z kopců dolů. Naštěstí si však záhy svou chybu uvědomím a příliš si nezajdu. Vracím se na rozcestí a hledám stezku. Ta mne vede dolů do malebné vesničky Lesné, kterou jen tak proběhnu a zase stoupám vzhůru přes zelené louky mírně zvlněné pohádkové krajiny.

Do patnácti minut přicházím na rozcestí pod hradem Tolštejn. Dnes chci sice dojít sakra daleko, ale stejně si zase řeknu "A kdy jindy se sem jinak podíváš?"

Tím je prakticky okamžite rozhodnuto. Zahýbám a stoupám vzhůru na hrad, přičemž cestou předháním nějaký starší pár (cca 40let) s velkými batohy, na kterých nechybí odznáček "Stezka Českem." Opět se sektáváme až v hradní restauraci, kde si objednávám pivo. Pán se staví vedle mne a povídá: "Taky stezkař?"

"To přímo ne. Já jdu spíše tak nějak vlastní cestou."

"Aha, takže pouze výletník," odvětí pán takovým způsobem, až se mě to dotkne.

Jak jako pouhý výletník, myslím si. Tohle mi řekne nějaký stezkař, který si chodí na dvoudenní výlety po stezce, kterou tady někdo uměle načmáral do mapy, aniž by si dal práci s jednotným značením? Vždyť já jdu na jeden zátah více méně celou severní hranici. A kde já všude byl a co jsem zažil? To by ses divil stezkaři, jaký jsem pouze výletník.

"No výletník," povídám se smíchem. "Vždyť jdu až z Mladkova, jen se nedržím stezky Českem, ale chodím všude, kde vidím něco zajímavého."

"Z Mladkova?" žasne onen chlapík. "Ale vždyť to je v Orlických horách." Prohodíme ještě pár slov a mezitím mu vypovím, že jsem poslendí roky hodně trekoval po Evropě a teď jsem se vydal na cestu horami podél severní hranice Čech, na které chci poznat všechna místa, kde jsem zatím nebyl. Když však pán slyší, že jsem chodil na treky po Evropě, hned mne prosím, ať o tom nemluvím před jeho ženou, že to je něco, co ona do něj neustále hustí.

Beru si své pivo a jdu si sednou ven. Chci vystoupat na hradby s vyhlídkou, jak však záhy zjistím díky návštěvníkům, kteří právě dorazili, musím zaplatit vstupné v restauraci na baru. Dopiju tedy své pivo a až po té jdu zaplatit, abych prošel turniketem. Výhled z hradeb je nádherný. Opět se zde nějakou dobu zdržím, kochám se pohledem na krajinu malebnou, až mi z toho slzí oči a dělám si několik fotek a videozáběrů.

• 

• 

Pochodím si hraby s vhlídkama a vracím se dolů. Jdu na bar, kde si kupuji ještě jedno pivo a chci si koupit dvě vody, načež dodávám, že je neskutečné sucho a všechny prameny, na které jsem dnes narazil, byly úplně bez vody. Na to se sympatická slečna za barem na mě usměje, vrací lahve s vodou do ledničky a povídá, ať ji dám svoje flašky, že mi je klidně doplní zadarmo. Dokonce mi nabízí i dobití telefonu, ale to zdvořile odmítám, protože stejně hned zase půjdu. Zajímá mne však, co vařili, protože to zde skvěle voní.

Jdu ven, dávám si své druhé pivo a mezitím přichází nějaký hubený motorkář v kombinéze a brejličkách. Je to přesně ten zvláštní typ člověka s poněkud jinou mentalitou a divným humorem, který se snaží s každým povídat a být kamarád, ale společnost ho z nějakého důvodu mezi sebe ne úplně dobře přijímá. Chvíli se zkouší bavit s lidmi u jednoho stolu, pak zase s lidmi u stolu druhého. Nakonec si jde koupit vstup na hradby, odkud se za chvíli vrací celý nadšený výhledem. Mezitím přichází celá uchvácená on dívka s velkým batohem, jde na bar a slečna barmanka ji za malou chvíli ukazuje vstup do turistického penzionu, který se zde rovněž nachází. Když to vidím, až mne zamrzí, že jsem to nevěděl, protože sprcha by mi v tom horku neskutečně bodla.

No nic, vstávám a vyrážím na cestu. Je půl páté a před sebou mám ještě pořádný kus cesty, takže není proč zahálet. Sestupuji z hradu a na rozcestí potkávám onoho motorkáře, který si se mnou hned začíná povídat o mé cestě. Když slyší, odkud kam jdu, žasne a zároveň mi rozumí. Sám takto jezdí krajinou na motorce a užívá si přírody. Když slyší, že mne čekají Krušné hory, dušuje se, jak se mi tam bude moc líbit a jak si je užiju, protože tam za celé dny nikoho nepotkám. To zní skvěle a už se tam moc těším, nejdříve mne však čekají ještě skvosty jako Labské pískovce a České Švýcarsko, kam snad dorazím ještě dnes večer a uzavřu tím další kapitolu mé cesty - Lužické hory.

Na rozloučenou dostávám cigaretu, která po dvou pivech v tom horku přijde docela vhod a vyrážím na cestu. Ta okamžitě začíná stoupat na další z místních vrcholů, kde se nechází rovněž stejnojmenná rozhledna. Ta však bude brzy zavírat, a tak ní ani nemířím. Samotná stezka kolem má však své jedinečné kouzlo a výhled odsud je doslova pohlazením po duši. Lužické hory se se mnou loučí opravdu krásně.

Minu vyhlídku pod vrcholem Jedlová a stezka opět začíná klesat. Z počátku šlapu lesem, pak průsekem mezi lesy, načež obočuji na širokou lesní cestu, která mne vede na okraj osady Jedlová. Vypadá to tady docela zpustle, ale přesto slyším dětské hlasy. Když za osadou zahnu, potkávám dokonce spoustu dětí různého věku. Že by tábor? V tuhle roční dobu? Vždyť škola ještě neskončila. Nebo snad ano? Nějaké soustředění?

Procházím dále kolem osady a cesta mne přivádí k hromadě klád, před tou jsou dvě dospělé ženy a hromada děceke stojí na kládách a huláká na celé okolí. Když procházím kolem, smějou se na mě, ale já jen spražím slovy "V lese se neřve a jdu dál." Přál bych vám vidět jejich udivený výraz.

Pokračuji po široké lesní cestě, dokud mi nedojde, že už jsem nějak dlouho neviděl červenou značku. Že bych někde něco přehlídl? No a fakt že jo? A kde? Přesně tam, co jsem hájil les před příšerným dětským řevem. Zrovna u klád jsem měl cestu opustit a zahnout doprava, já však koukal na opačnou stranu a odbočky si vůbec nevšiml. Vracet se však nehodlám, a tak pokračuji rovně dále, dokud nedorazím k neznačené lesní cestě porostlé vysokou trávou. Teďkom tudy stále rovně a do deseti minut jsem zpátky na stezce.

Stezka mne vede lesem a po nějaké době se napojuje na asfaltku. Do pěti minut ji však zase opouštím a dalších dvacet minut pokračuji po široké silnici lesem, za kterým na mne čeká docela velká obec Rybiště. Hned z kraje by měl být nějaký supermarket, a tak tam jdu nakouknout. I když to vypadá spíš jako klasická vietnamská večerka, je zde zavřeno, a tak pokračuji s nepořízenou dále. Mám hlad a jsem téměř bez vody, tak doufám, že se mi podaří někde najíst. Na konci ulice by měla být restaurace kulturní dům, tak snad budou mít otevřeno.

Pokračuji po široké silnici tichým zpustlým městem. Tady už opravdu chybí jen takové to suché křoví, které se prokutálí ulicemi města snad v každém westernu. Nakonec přicházím ke kulturáku, ale nic jako vstup do restaurace zde nevidím. Venku však sedí nějaké děcka, a tak se jich zeptám. Jo, do restaurace prý tudy. Vcházím tedy do kulturáku a úzkou chodbou přicházím ke dveřím, za kterými najdu malý zakouřený loukál, kde u jendoho stolu sedí pouze místní. Sedám si ke stolu v rohu místnosti, do zásuvky si zapojuji telefon a čekám. Zanedlouho ke mne přichází paní hostinská. Prej, co si dám. "Máte zde jídlo?"

"My už dneska nevaříme." "Tak aspoň jeden Radegast."

Do minuty mi paní přináší pivo a s úsměvem mi oznamuje, že mi vlastně může dát utopence a chleba, jestli chci. "To nemusíte, já si pak klidně někde něco udělám," odpovídám, protože paní nechci nijak obtěžovat. Sám jsem kuchař a vím, jak to v gastru chodí.

"Ale mne to nezdrží," nedá se paní odbýt. "Já vám to ráda nachystám, a jestli si potřebujete dobít elektroniku, tam je zásuvka." Objednávám si tedy utopence a do druhé zásuvky si zapojuji powerbanku. Zanedlouho se přináší utopenci naložení snad jen v octu a cibuli. Jsou tak kyselé, až to dráždí, ale poctivě vše s ním. Dám si ještě pivo, zaplatím a vyrážím na cestu s plně nabitým telefonem. Co víc si přát. Snad jen nemít to na Rudolfův kámen ještě dvanáct a půl kilometrů. Už se připozdívá, slunce za chvíli zajde a já mám už docela dost. Koukám tedy do map, zda se v okolí nenajde nějaký přístřešek, kde bych přespal a nikoho tak nedráždil tábořením. Ani ne o čtyři kilometry dále na Vápenném vrchu by dle map měl být nějaký zastřešený stůl. Je to sice trošku mimo plánovanou trasu a moc ochrany to neposkytne, ale co. Nic lepšího dnes nenajdu. Vzhledem k tomu, že jsem téměř na okraji Českého Švýcarska, tak moc nechci riskovat, že mne někdo vychmátne jak spím v lese a bude mi dělat problému. Přístřešek bude určitě lepší cesta.

Opouštím město a podél železnice šlapu skrze louky, které mezitím zalévá chlad a nízká mlha. Nebo je to skad kouř? Je to tak cítit, ale kde by se ho ude tolik vzalo? Ten chlad a vlhkost napovídají spíše mlze, ale mísit se zde může obojí.

Na jednou míjím nějaké staré oprýskané domy za obcí na okraji lesa. Právě zde je cítit kouř nejvíce. Podle toho, jak to tady vypadá, si myslím, že tady bydlí cigán, takže kdo ví, čím tady topí. Rychle baráky obcházím a pak pokračuji dále po široké lesní cestě. Už se mi moc nechce a okolní les i nálada přímo vybízí k zavěšení hamaky. Koukám tedy do map a když vidím, že Národní parl České Švýcarsko začíná až za silnicí o nějaké tři kilometry dále, zastavuji a koukám mezi stromy velice řídkého lesa po mé levé straně. Však kam se bude hnát? Blíž Národnímu parku s přísným zákazem kempování? Na co? Z toho koukají jen peoblémy. Nejlépe udělám, když to zapíchnu teď a tady.

Scházím z cesty, vybírám si dva stromy a mezi ty si věším hamaku a natahuji tarp. Rychle si vyčistím zuby, obleču do spacího a lezu do spacáku. V leže pak koukám do map a přemýšlím, kudy to zítra vzít přes České Švýcarsko. Cik cak jsem ho prošel už za Covidu a totéž bych rád udělal zítra, jen bych rád šel jinudy. Jak však vidím, většina stezek je uzavřena k vůli rizika pádu stromů a já se navíc musím do večera dostat do Děčína, kde chci strávit noc na ubytování a nabít si veškerou elektroniku doplna, než vyrazím na dlouhý přechod Krušných hor. Než však něco vymyslím, usínám jako špalek a to i s otevřenýma mapama, takže můj před chcílí v hospodě nabitý telefon je do rána s energií na dně.

34,5km 1241↑ 1166↓