Irsko - Den 15.

Blackwater (Avondhu) Way

16.5.2025     

Protože spím celkem blízko stezky procházející podél potoka jen kousek za městem, je mi jasné, že tudy už ráno můžou chodit místní na procházky, běhat, chodit do práce z okolních vsí a samot nebo venčit psy. Proto se ráno nijak nezdržuji psaním deníku a sotva se vzbudím, začínám s balením věcí a stanu. Je krásný slunečný den a já stínem lesa vyrážím vstříct novým dobrodružstvím. Zítra mne čeká město, kde bych si měl vyprat, dobí/ýt elektroniku a hlavně konečně odpočinout, tak se mu chci dnes přiblížit co nejvíc, aby mne zítra ráno čekala jen lehká procházka z kopce a zbytek dne tak byl v chillu. Opravdu nestojím o to nachodit 22km jako posledně, kdy jsem se vracel do města pro nabíječku. To jsem si opravdu moc neodpočinul. Tentokrát si chci fakt odpočinout.

Vracím se na stezku a ta mne zanedouho přivede mezi ploty. Tímto stísněným koridorem pak pokračuji pěkný kus cesty a to i lesy dále vzhůru a skutečně potkávám první chodce mířící k městu. Až když přejdu asfaltku, opouštím chodbu z plotů a pokračuji otevřenými lesy ještě nějaký kus vzhůru, kde na mne vykoukne také první výhled tohot dne.

Dále už mne však čeká opět cesta mezi statky a ohradami či sem tam obyčejným a ničím zajímavým lesem. Cesta mne nějak zvlášť nebaví, a tak si pouštím  7 pádů Honzy dědka a Show Jana Krause, což parádně žere data i baterku, ale já si dnes opravdu nemůžu jinak pomoct.

Míjím jeden z posledních zapomenutých statků a opět se nořím do lesa. Ten nejen že není ničím zajímavý, ale není ani kdo ví jak krásný. V porovnání s první etapou Blackwater, která vedla horami, je tohle vyloženě zklamání. Ale stále neklesám na mysli a držím si dobrou náladu.

Les opět opouštím a šlapu kus po asfaltce. Sem tam projede autu, tu a tam míjím nějaké to stavení. U jednoho se za mnou vyřítí pes a doprovází mne hlasitým štěkáním. Během pár chvil vylézá jeho pánešek a volá ho k sobě. Mává na mne a ptá se mne, jestli něco nepotřebuji. Cokoli. Třeba vodu. Vše však mám, a tak děkuji a pokračuji dále. Po pár krocích mi dojde, jak silně je zde cítit tráva. Je to nějaké místní křoví, co voní podobně, nebo místní tak moc hulí? Není to totiž porvé, kdy cítím ten závan během této cesty takto mezi osamělými farmami a baráky v pustině.

Po nějaké době opět lesy. Celkem mne potěší, když narazím na strom zdobený drobnými dvěříčky pro skřítky. Není to během posledních dní prvně, takže asi nějaká pěkná místní tradice. Scházím lesem směrem k městu Ballyhoodu, když potkávám dva panáky v oranžových hadrech, co tady v lese sečou trávu na okraji cesty. Přijde mi to zvláštní. Jim zase připadám zvláštní já, poněvadž si mne celkem nechápavě prohlíží a překvapeně se mne ptají, zda jdu Blackwater Way. Ano, a nejen tu. Jdu od pobřeží k pobřeží. Už druhý týden šlapu z Dublinu. Nyní jsou ještě udivenější a je vidět, že mne mají za totálního podivína, a tak rychle pokračuji dále.

Vystupuji z lesa, přicházím ke křižovatce u mostu, za kterým se nachází město. Tam se mi však zacházet nehce a vlastně ani nepotřebuji. Milerád si však odpočinu, a tak si sedám na kamennou zídku nad okraji mostu a dávám si chvíli voraz. Pak ovšem po asfaltce opět vzhůru vstříct dalšímu lesu, kde strávím další kus dne.

Opět rovinka, stále však les. Jdu, jdu, jdu a najednou ke mne běží pes a štěká. Jeho pán sedí o kus dále a volá ho k sobě. Až když k němu dojdu, dochází mi, že je to ten samý pes, co na mne dnes už jednou vyjel a ten samý chlápek, který ho volal k sobě. Nějak si mne předjel autem a vydal se venčit psa tady po Blackwater Way. Teď tady sedí, hulí,  nabízí mí čouda a chce si povídat. S mou chabou angličtinou si však moc nepokecáme, a tak se brzy zas loučíme a já si šlapu dále lesy. Lesy, které nejsou ničím zajímavé, v nichž je většina stromů bez listí a které nepůsobí nijak divoce ani zdravě. Nevím, zda je to únavou či stísněným pocitem, který se mne zde jímá a zároveň neustálým šlapáním mezi ploty, kdy člověk nemůže mimo cestu nalevo ani na pravo, kdy často hledá místo, kde by z cesty sešel, aby si uvařil, nebo ještě hůř, večer co večer zažívá peklo s hledáním místa pro stan. Nějak z toho všeho jde na mne jakási krize, ze které se pak vykecávám do videa a to pak nahrávám do příběhů na instagramu. Nechápu, kudy ta cesta někdy vede a cesta některými místy pro mne úplně ztrácí smysl. Chápu, že na takto dlohé cestě po neoficálnám treku nepůjdu vždy místy, ze kterých budu úplně wow a sedat si na zadek. Proč má každý z těch treků, po kterých se pohybuji, vždy jen jednu nádhernou etapu, která mne nabudí na další výhledy a zážitky, ale zbytek už je tak nezáživný, že je to pro mne jen o tom dostat se na ten další, abych si cestu zase užíval. Proč tudy vedou treky kolikrát celé dny mimo města a civilizaci, ale chodec nemá kde spát, protože se pohybuje mezi ploty a neprostupnými těžebními lesy, kde ho často čekají cedule, ať neopouští stezku, nebo že kempovat se nesmí. Proč tedy nevytyčí místa, kde se smí. Místa, kdy by chodec  bez problému postavi kemp. Nežádám kempy, jen rovná místa, kde by bylo na trase oficálně povoleno kempovat, aby tak člověku na treku odpadl ten každodenní stres s hledáním místa v zemi, kde očivivně každý kus země někomu patří a mají problém s tuláky, kteří se vydali na některý z jejich treků. Proč natahují tak dlouhé treky přírodou, když nechtějí, aby je někdo chodil? Kdyby trek procházel městy, neřeknu. To by se to dalo obhájít s tím, že kempovat nesmíš a máš se ubytovat. Tak jak to tady vedou mi to však asbolutně nedává smysl.

Opouštím les a okamžitě přecházím do dalšího koridoru – tentokrát mám po obou stranách hradbu z živých plotů, takže nejen že nemůžu sejít z cesty na levo ani napravu, posadit se v trávě a uvařit si nebo si prostě jen tak lehnout. Já ani nic nevidím. Jen dvě zdi z ořezaných křovin. Tahle cesta v neustálém sevření plotů pro mne začíná být opravdu psychicky náročná. Tak nějak začínám silně postrádat otevřenost české krajiny - rozlehlé louky a otevřené volné lesy. Tady je to vážně na palicu.

O pěkný kus dále hradba z křáků mízí, ale stejně se opět pohybuji mezi ohradami. Krajina je prozářena svítívě zelenou trávou, kolem pastvin se tyčí hradby stromů a modrou oblohu prokreslují naducaná bílá mračna. Tohle je opravdu nádhera, která mne motivuje jít dále. Jak málo stačí, aby z člověka opadla krize provázející ho první polovinu dne. Když pak začnu stoupat do kopců divočejším kusem přírody, to je teprve ta pravá nádhera.

Jsem nahoře nad pastvinami v krajině, která připomíná i naši horskou krajinu. Když narazím na padlý kmen bez kůry na okraji cesty, sedám si na něj a konečně si vařím oběd. Pak však pokračuji dále. Cesta vede chvíli rovně, pak zase klesá na dohled zelených luk, od těch se zase stáčí výše. Krajina je to pěkná, ale ničím zajímavá, a tak nefotím a pouze šlapu po široké prašné silnici. Ta mne nakonec lesy přivede k cestě na Kilavullen. Tam však namířeno nemám. Místo toho ji přecházím a pokračuji opět vzhůru, dokud nedojdu do další zemědělské oblasti, kde je to samý plot a statek. I když se blíží večer, hlavu si s tím moc nedělám. Už vím, kde hledat taková ta lesní náměstíčka a na jedno takové mám namířeno. Projdu tak celou oblast a blžím se lesu. V místě, kde se Blackwatr Way otáčí na Mallow, kam chci zítra sejít a odpočinout si, tento trek opouštím a šlapu po hodně zarostlé stezce mezi trnitými keři, až opravdu stanu na kruhovém rovném plácku porostlém trávou. Ještě nebylo ani osm, já mám za sebou 35km  a slunce je vysoko na obloze. Teď už jen rychle postavit stan, udělat si večeři a jít spát. Dokonce budu mít spoustu času na dopsání deníku, se kterým jsem už pár dní pozadu.

Okamžitě vybaluji stan a mířím na nejtravnější okraj kruhového plácku, zbavím jej pár trnitých šlahounů a roztahuji zde plachtu, pak se pokouším zapíchnout kolíky do země. To, že vidíte na povrchu trávu a mech však ještě neznamená, že je země měkká. Asi centimetr až dva pod zeleným koberce se totiž nachází země tvrdá jako skála a já ani za boha nemůžu pořádně zarazit kolíky do země. Když se to aspoň trošku podaří a vsunu pod plachtu tyčku, na opačné straně kolíky vystřelí do země. Hledám kámen, kterým by se mi podařilo zabít kolíky do země, ale marně. Moc kamínků zde není a když už, nemá víc jak 4cm. Zkouším to takovými, ale ani hovno. Vydávám se do lesa, zda zde něco nenajdu, ale morná snaha. Pouze plechovky, sklo a plasty – klasický irský bordel. Vracím se tedy ke stanu a zatímco se slunce vytrácí a ustupuje šeru, já se snažím s malým kamínkem v ruce vší silou zabít kolíky do země. Na dlani se mi dělá krkvavý flek, kolíky se mi však zabíd nepodaří. Zkouším jimi rýt v zemi, beru to deklohrníčkem z mého toaksu, který tak jen prohnu. Po tom všem, co zde večer co večer poslední týden zažívám, se mne jímá jakýsi záchvat zoufalosti. Biju do země, nadávám k zemi, za co tohle všechno mám. Proč musím večer co večer zažívat totální peklo s hledáním místa pro spaní a když už ho najdu, něco mi brání ho zde postavit. Včera podivný týpek na vybraném místě, dnes země trvdá jak beton.

Už je tma a já jsem hodně vytočený. Nechávám zde vše ležet a po úzké zarostlé stezce se vracím víc jak půl kilometr na cestu, ze které jsem sem přišel. Tam musím nějaký velký šutr najít. A taky že jo. Pár jich zde je, a tak si jeden beru a slibuji mu, že když mi pomůže a bude pomáhat dále, odnesu jej až k moři. Teprve s jeho pomocí se mi podaří zabít kolíky do země, a tak je dohoda uzavřena a já se od tohoto dne ponesu se šutrem v batohu. Když už mám konečně postaveno, je po půl deváté. Tak pozdě už vařit nebudu, říkám si a chystám si místo na spaní. Nakonec si však tu čínskou polívku přeci jen uvařím.  Najím se a jdu spát.

Jo, a proč jsem tak trval na stavbě stanu, i když to nešlo? Jednak od zítřka hlásí fakt silné deště a já nevím, kdy přesně to vypukne. Druhak se plachta začala dost silně rosit, sotva zapadlo slunce, takže úplně suchý bych se asi nevzbudil, ani kdyby nepršelo.

36km 945m↑ 676m↓