Irsko - Den 14.

Blackwater (Avondhu) Way

15.4.2025

Když se ráno vzbudím, opět prší. Stejně jako včera to však ani dnes nemá dlouhého trvání. Jak se zdá, i tento den bude ve znamení krátkých přeháněk, tak jako ty předchozí. Vůbec mi to však nevadí. Takový krátký déšť náhodou příjemně pročistí vzduch a člověku se pak lépe šlape.

Balím batoh a zanedlouho vyrážím na cestu. Ta mne z počátku vede ještě kus mezi oplocenými ohradami a několika statky, přičemž mne mile překvapí, když zde narazím na další produkt české výroby - Zetor. Okamžitě si musím pustit Traktor od punkové kapely Visací Zámek.

Cesta mne přivádí do lesů. Stejně jako většina lesů na mé cestě je i tahle určená k vykácení, opětovnému vysázení a dalšímu kácení. Žádné pěkné divoké lesy se tak nekonají, pouze smutný les, který slouží jako obnovitelné plantáž na dřevo. Když tedy dorazím k hromadě klád, usedám a vařím si kafe a kaši na snídani. Mezitím odněkud příjíždí slečna na koni, už ve velké vzdálenosti od mne však zpomaluje a kolem mne procházejí velice pomalu a po nejkrajnějším okraji druhé strany cesty. Až když mne objedou, teprve přechází v rychlý cval.

Posnídám, sbalím si vercajk a protože široko daleko nikoho nevidím, jdu se vymočit na okraj lesa. V tu chvíli neznámo odkud přicválá ona slečna na koni a než stihnu schovat svou maličkost, profičí s úsměvem kolem mne.

Cesta dále je hodně z lesa do lesa. Když však les opustím, dostanou se mi i docela pěkné výhledy. Taková horská paráda jako včera už se však nekoná, což je škoda. Úvod Blackwater Way mne totiž nabudil na opravdu pěkný horský trail.

Kolem jedné přecházím na asfaltku a přímo před sebou vidím kůl se šipkou doleva, a tak automaticky stáčím kroky tím směrem šlapu dále po silnici. Zdá se mi však, že správně bych měl pokračovat na opačnou stranu a když už dlouho nezahýbám, nezdá se mi to a koukám do map. No jasně, že jsem si to pamatoval dobře. Měl jsem jít po této silnici kus na opačnou stranu a pak přejít na stezku vedoucí na opačné straně údolí. Že bych něco přehlédl? Špatně jsem si přečetl šipku? Nebo ji špatně zavěsili?

Pro jistotu se vracím a znovu si prohlížím dřevěný kůl. Šipka skutečně ukazuje směrem, ze kterého jsem se vrátil. Až nyní si však všimnu, že místo odrazového je na kůlu červená tabulka stejných rozměrů upozorňující na přeznačeni stezky kolem Ballardova vodopádu. Opět se tedy otáčím šlapu na opačnou stranu. Nakonec opouštím silnici, pak i polní cestu a nakonec šlapu dolů k potoku. Zde se rozhodnu doplnit vodu. Stačí však chvilka nepozornosti a najednou vršek od mé silikonové lahve pluje po proudu. Pokusím se jej ještě zachytit, ale marně. Naštěstí na nu pasují i víčka běžných plastových lahví. Jen teda nyní nemám žádný navíc po ruce. Co už. Doplním lahve, které můžu zavřít a pokračuji dále. Zanedlouho přecházím před potok, ale pokud chci vidět vodopád, pro který stezku přeznačili, musím na krátký čas opustit stezku. Vydávám se tedy po úzké stezce a dřevěných schůdcích a do minuty jsem tam. Na lavičce zde sedí nějaká rodinka, o kus dále nějaké dvě mladé žáby. Nijak se zde tedy nezdržuji. Prostě si udělám fotku a chci odejít. Chlapík se mne ptá, jestli chci fotku s vodopádem, ale nepotřebuji.

Vracím se na stezku a za další z přeháněk typických pro poslední dny stoupám celkem strmě vzhůru. Než to vyjdu, je po dešti. Napojuji se na další asfaltku a po té mířím do míst, kde se i původní stezka měla stáčet do lesů. Zanedlouho ji opouštím a šlapu lesy. Chtělo by to něco pojest, ale po 6km bych měl narazit na nějaké posezení u potoka, tak se chci najíst až tam. Stejně to mám jen z kopce a pak dále po rovině. Zanedlouho jsem tam. Jen si ještě cestou musím odskočit vykonat velkou potřebu. Shazuji tedy batoh, beru lopatku a toaleťák a mířím do lesa. Kopu si díru, stahuji kraťasy, dřepnu a tlačím. Najednou slyším kulometnou palbu a výbuchu. Ne z blízka, zvuk je dost tlumený. Ale slyšet to je. Okamžitě mi to dochází. Vždyť jsem dnes měl jít kolem vojenského prostoru. Nyní je jen kilák ode mne, to bude ono. Vykonám potřebu a vracím se na stezku. Zvuky palby ke mne však jen tak doléhat nepřestanou.

Krátce po čtvrté přicházím na odpočívadlo, kde je několik stolů s lavičkami. Je zde také spousta rovného místa pro stavbu stanu, to však v plánu nemám. Chci si zde dát pouze rychlý lehký oběd v podobě čínské polévky a valit dále na kebab do Fermoy. Voda se však vaří velice pomalu a opravdu to trvá. Je to jasnu, plyn je témeř prázdný. Ještě, že jsem před pár dny dokoupil nový. Vypínám, předávám vařič na druhou kartuši a voda okamžitě vaří. Než zbaštím nudle, nechám dohořet zbytek plynu v první bombě. Už ho tam fakt moc nebylo. Pak se opět vydávám na cestu.

Opouštím les a za neustále slyšitelné palby mířím k městečku Kilworth. K palbě se přidává silný vítr a také déšť, který mne provází i během mé cesty městem. Na jeho opačné straně už je však opět po dešti. Tady mne však čeká další překážka v podobě zdolávání poměrně vytíženého dopravního uzlu. Na úvod mne čeká cesta po okraji hlavní silnice s hustým provozem, kde jezdí auta jak šílená. Pak jeden kruháč kousek od benzinky, hned na to kruháč s nájezdy z dálnice, přechod dálnice po mostě a další kruháč s nájezdy z dálnice. Připadám si tady jak vyděšený srnec a jsem opravdu rád, když to mám za sebou. Stejně mne ale ještě pěkný kus cesty po okraji hlavní silnice čeká.

V centru si dokoupím nějaké jídlo na další dva dny a vyrážím hledat krámek s kebabem. Je to sice zacházka, ale mám na něj opravdu chuť. Nakonec této zacházky však lituji, protože tak odborný kebab jsem nikdy dříve nejedl. Maso má fakt zvláštní chuť i konzistenci a doslova plave ve směsi těžkých studených omáček. Nakonec ten hnus vyhazuji do koše. Tohle se fakt nedalo žrát a mám z toho celkem strach o stav mé stolice.

Scházím k řeče Blackwater, podél které za slunce západu pokračuji dále. Jakmile se ocitnu za městem, kráčím rovnými zelenými pastvinami, kde je spousta rovného místa pro stanování. Z některých baráků bych však byl na dohled a navíc jsem si v mapě vyhlídl jeden príma plácek kousek od jedné lavičky na nábřeží. Když tam však dorazím, už tam sedí nějaký podivný týpek. Vracím se tedy a hledám místo pro stan ve směru, kterým jsem přišel. Vyjma pastviny, ze které jsem přišel, snad nic nenacházím. Snad jen jeden plácek úplně na okraji těsně nad potokem a fakt si nejsem jistý, zda bych se sem vešel. Vracím se tedy a protože už je skoro tma, doufám, že už tam ten divný týpek nebude. Sedí tam však pořád, a tak pokračuji dále. Zanedlouho přicházím mezi dva ploty z pletiva, a tak dále pokračuji dlouhým úzkým koridorem, který mne přivede na okraj krátkého betonového tunelu. Čekám, že na druhé straně koridor z plotů zmizí, ale bohužel. Stezka dále pokračuje v úzkém sevření plotů a začíná stoupat vzhůru. Vracím se tedy zpátky a téměř za tmy procházím nějaká místa mimo bariéru z plotů. Moc dobrého místa pro stan zde však nevidím. Vracím se tedy lesním porostem směrem, odkud jsem přišel a přicházím k rovnému placu v kopřivách. Jo, tady to postavím.

Sedám si na spadlý kmen, batoh stavím před sebe a začínám vybalovat. Najednou si však všimnu, že jsem jen pár metrů od lavičky, na které stále sedí neznámý podivín. Kdyby to byl chodec čekající na tmu, aby mohl stavět stan, už s tím začal. Je to snad bezdomovec? Rybář? Bude mi dělat problémy? Okrade mě?

Nevím, co si o něm myslet. Balím si věci a chci odejít. Když však procházím kolem něj, ptá se mě, jestli něco hledám. Slovo dá slovo a nakonec se z něj vyklube v pohodě týpek, který si sem za město přišel jen dát pivko a zahulit. Dokonce mi i nabízí, ale obávám se, že bych pak nebyl schopný postavit ani stan, a tak odmítám. Sám si jde někdy taky rád s hamakou do přírody někde mezi stromy, ale policajti v Irsku jsou prý strašné skety, proto se i diví, že jsem s nimi ještě neměl problémy. Kdybych jim však řekl, co dělám a odkud kam jdu, tak mi vzdají maximálně respekt a nechají mne jít. Nakonec se tak s klidným svědomím vracím na plac u spadlého stromu a stavím zde stan.

32,4km 344m↑ 582m↓