Irsko - Den 13.

Blackwater (Avondhu) Way

14.4.2025

Jak brzo jsem včera usnul, tak pozdě se dnes budím. Prospal jsem celou noc a přesto se necítím odpočat. Jsem naopak pořádně zničený, všechno mě bolí a vůbec se nechci hýbat. Mám chuť zde zůstat ležet po celý den a nikam dále nechodit. Než se vůbec přinutím posadit se, je dávno po deváté a táhne na desátou. Do té doby více méně projíždím mapu a koukám, kde se cestou můžu ubytovat a odpočinout si. Fermoy, kam dorazím dalšího dne a se kterým jsem původně počítal má pravděpodobně jediný hotel a ten se zdá obsazený. Další možnost je 8km mimo město i trasu. Nejlépe vychází Mallow, kam bych měl dorazit za dva dny. Dokonce to vychází na nejvíc deštivý den, který mi ti během dalších 10 dnů hlásí, tak paráda.

Konečně se balím a když už mám téměř sbaleno, rozprší se. Vůbec mi to nevadí. Sbalím moskytiéru a lehám si do polosedu na Tyvek opřen zády o batoh. Vařím si snídani a opět zvažuji, zda to má cenu dnes někam vůbec chodit. I přesto nakonec dobaluji a za opět slunečného počasí se vydávám na cestu. Je půl dvanácté a ještě musím doplnit vodu v nedaleké strouze. Až po té se můžu vydat na cestu. Už pár dní si říkám “takhle pozdě” jsem na této cestě ještě nevyrážel a vždy to pak posunu. Dnes je skoro 12 a já teprve vycházím. Tohle už je extrém!

Šlapu kousek podél potoka, dokud nenajdu místo, kde se dá k němu sejít. Plním lahve a vracím se k batohu. Cesta dále vede přes pastviny a pak lesy. Po nějaké době mne čeká první stoupání, které doprovází další z dnešních krátkých dešťů. Než však dojdu k jezeru, je po dešti.

U jezera se napojím na Blackwater (Avondhu) Way, která začíná v Cloghenu, kde zároveň končí East Munster Way. Zacházet zbytečně do města a pak se vracet víceméně stejnou cestou mi však přijde zbytečné, a tak na novou stezku přecházím takto plynule s využitím Tipperary Heritage Way. Kolem jezera se šlape po krásně rovné cestě a až za jezerem se zase začíná stoupat vzhůru. Cesta mne přivede až k parkovišti s posezením a odpadkovými koši, což se náramně hodí. Konečně se zbavím nadbytečného odpadu na mých zádech.

Po kratičké pauze však opět pokračuji dále v cestě. Téměř okamžitě začínám stoupat, stezek vzhůru však stoupá více a klikatí se mezi sebou, takže mou přehlédnu a šlapu jinudy. Znám však směr, kterým mám jít, a tak si příliš nezajdu, jen pár desítek metrů. Brzy šlapu krásnou horskou krajinou, jakou jsem na této cestě už dlouho nešlapal. Jsem vskutku nadšen. Moc se mi zde líbí a cestu si užívám, jako už dlouho ne. Únava včerejšího odpoledne a dnešního rána je rázem ta tam.

Stoupám stále výše po horských pastvinách, přelézám jednu ohradu a podél dalšího pokračuji. Sem tam zajedu nohou do bahnité prohlubně, ale jinak mám tempo dobré - téměř klušu.

Opouštím pastvinu a opět kus šlapu po horské cestě. Tu však po krátké chvíli opouštím a začínám strmě stoupat na vrchol Knockclugga. Je sympatické, jak často se zde objevují kůly se značením a že jsou obohaceny a dlouhý reflexní pás. Obzvlášť nyní, kdy je krajina kolem spíše do hněda, to fakt pomůže.

Blížím se vrcholku, je krásně, svítí slunce a větry vanou. Můžu pozorovat, jak po okolí v dáli krouží dešťové mraky a z nich se valí sloupce vody. Jiné se jen tak vznáší a plují nad okolní jarně zelenou krajinou. Najednou si prostě jen tak bez rozmyslu sedám na zem, že si udělám oběd a ve větru vysuším stanovou plachtu. Přibíjím ji tedy několika kolíky na svahu, aby neodletěla, ale aby mohla zároveň povlávat ve větru a jdu si o kus dál připravit oběd. Mám tam poslední pytlík od Real Turmat a těším se na skvělé jídlo v této nádherné horské krajině. Sotva však připevním plachtu k zemi a začnu vařit, zvedá se vítr a přináší z poza kopce černý dešťový mrak. Vypadá to na déšť. Spadne pár kapek a dokonce dojde i na kroupy, ale zaraz to přestává a když už, tak spíš jen mrholí. Až když se pustím do jídla, rozprší se naplno. Rychle balím téměř suchou stanovou plachtu a za lehkého deště baštím skvělou krmi.

Jsem po jídle, vyrážím na cestu a přestává pršet. Během pár minut jsem na vrcholu, odkud je nádherný výhled. Dále kráčím pohodovou hřebenovou stezkou, odkud jsou tuze pěkné pohledy na hory přede mnou a okolní zelená údolí. Už jsem psal, jak moc se mi tahle etapa mé cesty líbí a jak si ji užívám. Tak krásně mi nebylo od doby, co jsem si užil pěkný horský úsek během prvního dne na South Leinster Way, tedy ještě toho dne, co jsem ukončil starou dobrou Wicklow Way. Už tomu bude tak týden a cesta opět skutečně stojí za to. Doufám, že takové budou i další dny.

Přecházím nádherný hřeben a zase bych měl začít sestupovat do údolí. Tady na pastvinách je jedno pěkné místo pro stavbu stanu vedle druhého. Strávit zde večer s výhledem na okolí by bylo skvělé. Přesně tohle si chce člověk na takové cestě užít. Jak to bude dále si nejsem jist, ale něco mi říká, že zase budu šlapat mezi statky a ploty a jen tak na dobré místo pro nocleh nenarazím. No jo, ale to bych se dnes daleko neposunul a navíc už nemám moc vody. Tak leda na pití, ale ne abych si uvařil večeři a zítra snídani. Nakonec tyto nalebné kopce opouštím a šlapu jasně viditelnou stezkou vstříc zeleným údolím.

Jsem dole a pokračuji suchými vřesovišti. Je to neskutečný předěl krajiny. Zatímco za ohradou po mé levé ruce začínají dokonale uhlazené sytě zelené lučiny oholené pastvou na nízký trávník, má stezka a veškerá krajina po mé pravé ruce je stále ještě divokou horskou krajinou. Prostě pohádka.

V podvečer tuhle pohádkovou krajinu opouštím a scházím lesem, kde mne opět nejvíce irituje nepořádek, který jsou zde místní schopni dělat. V jedné zatáčce přecházím doslova skládku, kterou se zde snad někdo pokusil zajezdit. Fakt hnus přátelé. Jste pořád samá víla, skřítek či duch přírody, ale děláte zde takový bordel.

Opouštím les a dále už šlapu opět jen mezi oplocenými poli a pastvinami. Sem tam narazím na statek nebo shluk stavení. Jednou na babču, které se vysmekne pes a utíká za mnou. Je to svým způsobem ještě štěně a chce si hrát a poznávat. Babča se mi omlouvá, ale není za co. Mám psi rád a tohle je opravdu božan. Na co jsem však stále ještě nenarazil, je voda a začínám si dělat starosti. Nakonec však narazím na opravdu tenký proud u jednoho statku, a tak si z něj beru vodu do lahví. Když mnohem později narazím na horskou strouhu, tak vodu vyměním.

Stezka mne vede tunelem z křovin, což má neskutečně pohádkovou atmosféru. Na konci mne však čeká překvapení v podobě natažené šňůry upevněné na větvích. Proč tohle dělají?

Prolezu tunelem, zdolám provazovou překážku a postupuji po silnici mezi poli. Nedaleko oře traktor, sem tam kolem mne projede auto. Pomalu přicházím na okraj nevelkého borového lesa. Je to spíše taková remízka řekl bych, ale hned z kraje mne vítá rovný travnatý plácek tak akorát pro můj stan. Tady na okraji hned u silnice, kudy sem tam projede auto nebo traktor, se mi ho však stavět ne nechce. Dále v tom lese však musí být těch míst více.

Obcházím tedy závoru a šlapu dál od silnice. Zde shazuji batoh a vydávám se na průzkum terénu. Vypadá to totiž celkem beznadějně. Vyjma hliněné kamenité cesty nikde nevidím rovné místo. Travnaté plácky v těsné blízkosti udusané cesty jsou hodně vlnité a cokoli dále od stezky je porostlé širokými trnitými šlahouny objímající spadlé stromy. Aby to nebylo málo, sotva začnu s hledáním místa na spaní, začíná pršet. Tohle  už jsem však dnes několikrát zažil nebo viděl procházet v dáli. Nebude to nic jiného než jedna z mnoha dnešních přeháněk. Dokonce je vidět až na konec mraku, a tak se nezdržuji ani nasazováním pláštěnky. Za pár minut je po dešti myslím si. No kéžby. Jak tak hledám místo pro stan, déšť zesiluje a dočkám se i krupobití.

Zatímco ještě lehce prší, všimnu si úzké částečně zarostlé stezky, kterou se vydám. Ta mne převede přes šlahouny na místa s pěkným travnatými podložím. Jeden takový plácek je dokonale rovný, ale hned u ohrady a může na mne jít vidět od cesty. Druhý je na mírné šikmině a je potřeba odházet nějaké ty spadlé ohořelé větve, ale za to je ve skrytu lesa. Nakonec se rozhoduji využít úkrytu před zraky domorodců na úkor pohodlí a odhazuji větve. Stále prší, ale nahazovat pončo nemá smysl. Stejně už jsem durch. I když už mám připravené místo pro stan, stojím v tom dešti jako trumpeta a čekám, až to přejde. Nemá to dlouhého trvání, maximálně 15 minut, ale na závěr dne jsem prostě rázem durch.

Je po dešti a slunce maluje duhu. Rychle stavím stan a oblékám se do suchého. Pak si ještě rychle vařím čínskou polévku a lezu do spacáku. Je potřeba se pořádně zahřát. Přes nic ještě párkrát sprchne, ale opět jsku to jen krátké přeháňky. Žádné velké celonoční lijáky se nekonají.

20,7km 678m↑ 562↓