Irsko - Den 12.

East Munster Way

Na to, že celou noc propršelo, se mé provizorní záplaty pro nafukcovačky udržely na plachtě stanu po celou noc, což je dobré znamení. Co se mi však už tolik nelíbí, že stále prší. Proto se rozhodnu dnes vyjímečně posnídat ve stanu a až po té se sbalit a vyrazit na cestu. Poprvé také zkouším snídat mi doporučené tortilly s nutelou a burákovým máslem a povím vám, že z tohoto jídla nejsem vůbec nadšený. Ačkoli tortilly samotné bez ničeho mi chutnají, s tortill plněných buranovým máslem mne natahuje. Tu konzistenci prostě nedávám. I přesto se dvě takové “palačinky” donutím sníst. Mezitím aspoň přestane pršet a dělá se krásně. Krátce před desátou tak vycházím na cestu. Normálně bych měl touto dobou už řádný kus cesty za sebou a chystal si někdy snídani, ale takto jsem zase na druhou stranu po snídani a jen tak zastavovat nebudu.

Opouštím palouček ve skrytu lesa, který jsem včera tak dlouho hledal. Ne však tou zarostlou trnitou stezkou. Na druhou stranu vede jasně viditelná prošlapaná stezka, která mizí ač na okraji lesa. Zarostlé stopy po traktorech jsou však stále rozeznatelné ve vysoké trávě a zanedlouho mne přivedou na silnici, po které se záhy napojím zpátky na East Munster Way. Ta nyní vede po asfaltce lemované ploty ohrad napříč horským údolím a těší mne malebnými výhledy na okolní krajinu.

Po nějaké době přicházím k potoku, přes který vede most, avšak dá se k němu sejít a protože to s mými zásobami vody vypadá už docela bídně (mám ani ne litr,) rozhodnu se doplnit vodu právě zde. Vzhledem k tomu, že nevím odkud, kudy a jak dlouho se voda v jeho korytu valí, nejsem k tomuto zdroji zrovna důvěřivý, ale mám filtr a furt lepší než nic. Pít ji nehodlám, spíš aby bylo kde a kde v čem vařit. Pokud narazím na lepší zdroj, rád ji vyměním.

Přecházím most a pomalu se ocitám an opačné straně údolí. Asfaltka mne další dva kilometry vede po úbočí kopců i lesů a odhaluje mi výhledy na opačnou stranu údolí po mé pravé ruce. To pak nechávám za zády a začínám prudce stoupat. Netrvá dlouho a přicházím na rozcestí. Asfaltka se odklání doleva, kupředu pokračuje polňačka a doprava vede úzká stezka, přes kterou je natažená šňůra, která se běžně užívá pro vedení proudu. Brána přede mnou je však otevřena a polňačka jasně a viditelně pokračuje mezi dobře vytyčenými ploty. Je snad přímý úsek na Roan uzavřen? Někdo si nepřeje, abych tudy chodil a proto je otevřená brána? Nevím. Nakonec se tedy rozhodnu pokračovat mezi ohradami cestou, která není ani v mapách a vede úplně jiným směrem. Doufám, že je to tak uděláno schválně a nakonec mne přivede do Roanu nebo aspoň na silnici, která tam povede.

Cesta vede stále rovně, pak se však stáčí směrem na Roan. Ne však na dlouhou, poněvadž opět otáčí směr o devadesát stupňů původním směrem. Nakonec mne přivede k asfaltové silnici. Brána mezi mnou a cestou je však zavřená a z druhé strany ne upozornění o zákazu vstupu na soukromý pozemek. No to si snad ze mě někdo dělá prdel? To to jako obcházím zbytečně?

Přelézám bránu a dále šlapu kvapem po silnici, po které se sem tam prožene auto. Jeden děd zastavuje a ptá se mne, co tady vůbec dělám. Ne, na chodce tady opravdu nejsou zvyklí a je to znát.

Scházím do Roanu, konečně vyhazuji nahromaděné smetí do kontejneru a vracím se na trail. Najednou mám neskutečnou potřebu si sednout. Sedám tedy na kameny u cesty a pouštím si na Youtube nějakou ptákovinu od Stejka. Celkem bych i něco snědl, ale takto na cestě mezi ploty se mi vařit úplně nechce. Vstát mne však donutí déšť, který záhy přichází. Šlapu dále po cestě v obležení ohrad, zatímco prší, když tu si najednou všimnu “místnosti” vytvořené ve křoví. Prostě si představte křáky přirozeně tvořící tunel, na konci kamennou zeď, o kterou se dá opřít a to vše s dokonale udusanou podlahou. Ani když jsme si stavěli bunkry jako děcka, něco lepšího jsme snad nemohli najít. Okamžitě tam lezu s plánem si uvařit.

Sedám si na kámen, zády se opírám o zeď a dávám vařit vodu, kterou jsem dnes načerpal z potoka. Jak se však voda zahřívá, začíná celkem dost pěnit, což se mi vůbec nelíbí. Zalívat tím CousCous a pak ho jíst se mi moc nechce, proto koukám do map a dívám se, kdy narazím na vodu. Ha, potom by měl být celkem nedaleko. Nechávám zde věci a vydávám se k němu. Po pár krocích si však řeknu, co jak kolem náhodou někdo půjde nebo vyleze nějaký farmář z poza zídky, u které jsem se mu rozseděl a věci mi pobere? Otáčím se a rozhodnu se uvařit si ze zbytku pitné vody, kterou mám. Té však není mnoho a je to na výsledném pokrmu i poznat. Celkem suchost, kterou mám problém spolykat, nějak to však do sebe nacpu. Pak mne ovšem z ničeho nic dohání únava ještě silnější, než včera. Absolutně to nechápu, ale nemám chuť se vůbec hýbat. Jen sbalit se je nadlidský úkol. Včera tohle s pauzou přešlo. Dnes to s ní naopak přišlo. Přesto se nějak poskládám a vyrážím k horskému potoku pro vodu a pak dále do hor.

Cesta strmě stoupá vzhůru a stejně jako včera potkávám skupiny chodců v protisměru. Né však takové zájezdy jako včera. Jen asi tři páry důchodců na výletě, kteří jsou zvědaví, odkud kam jdu. Pak už opět šlapu osamocen. S tou únavou co mne přepadla je to však fuška.

Asi v polovině kopce zastavuju a sundávám pončo. Už celkem dlouho neprší, a tak se v něm jen zbytečně pařím. Po pár krocích se však přižene celkem silná sprcha, která mne nakonec přinutí si ho opět obléct. Lije jako z konve a já těžkým krokem stoupám vzhůru. Opouštím asfaltku a po lesní cestě stoupám výše na hřeben, kde je spousta míst vhodných pro stavbu stanu. Navzdory dešti a únavě však pokračuji. Takto bych tuhle cestu nikdy nedokončil.

Stoupám na hřeben a přestává pršet. Najednou si opět připadám jako na českých horách. Výhledy i charakter zdejší přírody tomu odpovídají. Pouštím si hudbu z pána prstenů, ať se mi lépe šlape, což mi dodá dost síly a další hodinu celkem klušu. Závěr sestupu už mne však opět dohání silná únava. Nechápu to. I přesto však šlapu dále. Rád bych došel až ke jezeru Bay Lough.

Jsem v údolí a šlapu po rovince. Země napravo i nalevo vypadá dost promáčeně. Jako už mnohokrát sem tam narazím na bordel typu stará rezivějící trouba pohozená v lese a jiné věci, které do lesa nepatří. Tohle mne opravdu na této zemi štve. Jakmile někde není cedule, už se tam hromadí bordel. Ale postavit si někde na jednu noc stan? Strašný problém.

Opouštím lesní cestu a přecházím na úzkou pěšinu, která mne přivádí k další brance. Za tou je horským potok a v okolí několik rovných plácků. K vyhlédnutému jezeru je to ani ne 3,5km, z toho většinou po rovince. Silná únava mne však najednou drtí natolik, že ji nedokážu vzdorovat. Veškerá vůle pokračovat dnes někam dále mne opouští. Odkládám batoh a vydávám se hledat nejlepší místo na spaní. Když za ohradou narazím na ovce, vracím se na druhou stranu. Nakonec stavím stan na rovném plácku na okraji lesa. Jen musím odklidit spadané větve. Lezu do spacáku a okamžitě usínám. Je mi jasné, že bych si měl dát den pořádného odpočinku. Poslední odpočinkový den se totiž úplně nepovedl a nakonec jsem nechodil asi 22km, 10 z toho bez batohu, ale i tak to žádný skutečný odpočinek nebyl.

26km 611m↑ 670↓