Irsko - Den 11.

Ráno začínám klasicky psaním deníku. Najednou si však všimnu dvou prosvítajících míst v rohu mého stanu. Nemůžu tomu uvěřit, a tak okamžitě lezu ze spacáku. To snad ne! V mém nové Durstonu jsou díry. Jak je to možné? Kdy a jak se to stalo? Nechápu to. Lezu ven a obcházím stan. Z venku je nějaký ošustěný, podřený a opravdu v něm jsou dvě díry velikosti nehtu. Kolem přitom není nic, co by to mohlo způsobit. Žádné větve, žádné trní, nic. To snad né.

Na téhle cestě už se mi dosralo kde co - hlavně nafukovačka i spacák, ale nový stan? To už je opravdu moc. Tohle se nemělo stát. Jsem rozhořčený, jak už dlouho ne. Strašně mě to tady začíná srát. Tak dlouho jsem ten stan chtěl, stál takový prachy a po 10 nocích na první výpravě tohle. A to jsem byl tak opatrný. Tohle je neskutečný poděl. Mám fakt zkažený den.

Vracím se do spacáku, beru telefon a fotky posílám na Pod7kilo, kde jsem stan před pár dny koupil. Nevím, co s ním. Mám to lepit? Když to zalepím, půjde to reklamovat? A půjde něco takového vůbec reklamovat? Materiálem to nebude. To je technické pošlození zaviněné něčím z venčí. Ale čím? Bylo to snad nějaké zvíře? Stalo se to v batohu, akorát jsem si toho večer nevšiml? Kolem není nic.

Když mám odesláno, začínám balit. Do smíchu mi ale není. Opravdu mám pokaženou náladu. Kolem čtvrt na devět se vydávám na cestu. Během pár minut přicházím k rovnému travnatému paloučku, kde by se krásně nocovalo. Klasika, jsem zvědavý, na kolik takových míst po včerejším nekonečném hledání nyní najednou narazím. Je to k nasrání, ale je jich opravdu hodně. Dokonce je zde krásný rovný plácek na okraji lesa, kde dříve snad stály včelí úly a jejich podstavce by nyní posloužily jako dokonalé lavičky. Tohle je opravdu výsměch.

Pokračuji lesem, scházím do travnatého údolí a už po hodině cesty přicházím k mostu přes řeku Suir. Ten je kasicky kamenný s klenutou klenbou. Mou pozornost však zaujme nedaleký hrádek, ke kterému se slétají havrani v rozestupech tak pravidelných, jako Muskův starlink. Co za kouzla v tom vězí?

Za řekou se napojuji zpět na cyklostezku stezku, po které jsem šlapal včera a po té pokračuji až na okraj městečka Clomnel. Je zde běžců jako na závodech, ale vzhledem k tomu, že je sobota ráno, dá se to pochopit.

V půl jedenácté přicházím k dalšímu městu na okraji centra města. Přes ten bych měl pokračovat dále. Ve městě je však další obchod s outdoorovým vybavením a já se chci podívat po nějaké lehké pěnové karimatce pro případ, že by ta moje zase začala někudy unikat, píchla se a já nemusel tak spát na studené zemi a hromadě oblečení. Chci ji mít také jako takovou další ochrannou vložku mezi karimatkou a zemi.

Vcházím do obchodu, který je v přední části obchodem s kempingovým vybavením a v zadní části zverimexem a okamžitě mne zdraví ženský hlas. Odpovídám a opět se ozve “Hello.”

Že by neslyšela? Odpovím tedy ještě hlasitěji. Opět se ozve “Hello.” Mezitím přicházím k modrým tenkým karimatkách, když tu za mými zády slyším zase ten hlas. Opět mne zdraví a ptá se, co hledám. Když se otočím, nikoho však nevidím. Teprve teď mi to dojde. Zverimex! Hned u dveří do vedlejší místnosti je klec s papouškem. Dveře jsou vedle kasy a papoušek opakuje, co nejčastěji slyší.

Neubráním se smíchu. Teprve nyní se také objevuje prodavač. Staví se za kasu a kouká, co beru a hledám. Beru tedy karimatku a chci jít za ním. V ten moment si všimnu plynových kartuší. Už jdu skoro dva týdny, vařím 3x denně a další podobný obchod mám o nějakých 300km dále. Mám na takový štrek dostatek plynu? Vytahuji mou velkou kartuši a štěrkám. Nakonec pro jistotu beru jednu menší bombu. Nerad bych byl týden o studené stravě.

Mám co potřebuji a vyrážím do nedalekého mekáče. Ještě jsem dnes nesnídal, a tak se potřebuju fakt najíst. Věřím, že v mekáči se to bude rychlé a podaří se mi zde dobýt i mou powerbanku. Pak ještě skočím pro nový dlouhý kabel, protože ten, který mám, nedrží v telefonu ani powerbance a pak se konečně vydávám na cestu. Ta ještě nějaký kus vede městem a přivede mne k tabuli, kde zjistím, že úsek přes kopec, který jsem včera večer šlapal, je jen alternativa a původní trasa vedla dalších 5km po cyklostezce podél potoka. Jsem fakt rád, že v mapách.cz mají zaznačenou právě tu alternativu a ne originální trasu. Dalších 5km na té cyklostezce by mě asi mrdlo. Navíc nevím, kde bych to tam zakempil, když všude byly cedule o zákazu kempování. Ale to mají v irsku celkově nedomyšlené, že zde vedou treky často mimo města a nemáte to kde položit nebo se ubytovat. V dalších dnech mne tohle začne opravovdu deptat.

Zanedlouho mne čeká stoupání a musím říct, že je to asi nejstrmější výstup na mé cestě. Stoupám mezi domy po strmé asfaltce, batoh naložený jídlem na další dny a okamžitě se mi vybavuje úvodní etapa našeho přechodu Madeiry nebo mé cesty horami Andalusie. Je to náročné, potím se jak prase a do toho z protisměru proudí tři autobusy Indů, kteří se mi smějí či si mne dokonce fotí. Jak vím, že jich jsou tři autobusy? Protože na ně dole čekaly. Je to fakt nekonečné procesí mířící s úsměvem dolů, zatímco já funím nahoru a z nebes se snáší mrholivý déšť.

Cesta mne nakonec přivede těsně pod vrchol Scrouthea Hill. Teprve tady na mne po dlouhé době čeká nádherná horská krajina a parádní výhledy. Jsem nadšen a nic si nedělám z toho, že jsem sešel ze stezky. Těch je hodně tady totiž hned několik a všemožně se proplétají. Po chvíli opět šlapu po správné stezce. Kůl se značkou však vidím mnohem dále. Mířím k němu, stezku zde však nevidím. Další kůl je však ve stejně linii o kus dále. Zanedlouho mi to dochází. Někdo je použil při budování ohrady. Vracím se tedy na stezku a pokračuji dále. Jsem konečně v horách a jsem za to neskutečně rád. Přicházím na okraj louky a než zase začnu scházet do údolí, lehám si na zem z kusem zeminy za hlavou. Ne z únavy. Prostě jen tak.

Najednou se mne však únava skutečně jímá a zavírají se mi oči. Raději tedy vstávám a chci jít dále. Brána přes stezku je však zavřená, spoutána řetězy, zamčená a nedá se otevřít. Přehazuji tedy batoh na druhou stranu a lezu za ním. Cesta klesá níže mezi ploty, tak snad zde nepotkám nějakého rozzuřeného býka.

Scházím k farmě, i zde mne čeká brána. Ta ne však narozdíl od té předchozí nezamčena. Otevírám ji tedy a doufám, že nenatrefím na nějakého rozzuřeného farmáře, který mě zjebe, bo jsem mu nahoře přelezl plot. Nikde nikdo. Jen jedna kráva tu přežvykuje na slámě.

Přecházím na asfaltku. Najednou se dělá krásně. Sluníčko peče, obloha je modrá a mne zmáhá nějaká námaha. Tohle už znám ze Skotska a Sierra Nevady. Šlapu jedenáctý den bez pořádné pauzy a tělo si říká o odpočinek. Hádám, že bych ho měl poslechnout a nehnat to nikam na silná . Přicházím na odpočivadlo, kde je i nějaká stará rozpadající se lavička se stolem. K té si sedám, vařím oběd a plánuji, co a jak dále. Půjdu dalších 7km na okraj lesa a tam to někde zakempím. Ono ani nic více dělat nelze, když tam zase začíná rozsáhlá zemědělská oblast, kde je to oplocená pastvina jedna vedle druhé (vidím ze satelitních map). Nástup na další horu a konec toho pekla v podobě soukromých pozemků mne čekají až o nějakých 15km dále.

Dám si poslední Adventure Menu, které mi ještě zbylo a taky kávu. Až posléze se vydávám na cestu. Veškerá únava je najednou ta tam. Svižně scházím k řece, podél které nějakou dobu pokračuji a pak opět stoupám do kopců. Výhledy jsou nádherné a mne překvapuje, kolik místa k nocování cestou vidím, ať už mezi statnými borovicemi nebo mladými stromky. Na stavění stanu je však ještě brzy a byla by škoda nevyužít sil, které jsem právě načerpal. Kolem páté mne však cesta přivede do mi dobře známých lesů, které jsou tak prorostlé, že zde neuděláte ani krok. Začínám tušit průser.

Dám si poslední Adventure Menu, které mi ještě zbylo a taky kávu. Až posléze se vydávám na cestu. Veškerá únava je najednou ta tam. Svižně scházím k řece, podél které nějakou dobu pokračuji a pak opět stoupám do kopců. Výhledy jsou nádherné a mne překvapuje, kolik místa k nocování cestou vidím, ať už mezi statnými borovicemi nebo mladými stromky. Na stavění stanu je však ještě brzy a byla by škoda nevyužít sil, které jsem právě načerpal. Kolem páté mne však cesta přivede do mi dobře známých lesů, které jsou tak prorostlé, že zde neuděláte ani krok. Začínám tušit průser.

Nakonec se v totální beznaději prodírám úzkou zarostlou stezkou. Jehličnaté větve mne bijí do obličeje, trnité šlahouny mne drápají. Do toho se ozývají první deště. Pociťuju beznaděj, když tu si všimnu většího prostoru za stěnou stromů začnu tušit palouk. Ani, skutečně zde je! Takové to kruhové náměstíčko, které zde zůstalo po těžbě dřeva. Tohle je však zarostlé trávou a vytvořilo zde krásnou louku. Dokonce už ani neprší, a tak rychle stavím stan, pomocí záplat na díry v nakukovačce lepím díry ve stanu a lezu dovnitř. Sotva se tam zavřu, začíná pršet. Hledáním na stan jsem dnes strávil hodinu a půl a nachodil další 4km. Fakt paráda. Pokud Irsko pro někoho není, tak pro trekaře jako já.

26,4km 638m↑ 578↓