Fishermen's trail - Den 8.

Barranco de Fonte → Vila do Bispo

27.11.2024

Dnes před sebou máme podobně dlouho vzdálenost, jako včera, a tak vstáváme brzy ráno, dáváme si snídani a rychle vyrážíme na cestu. Milý pan majitel z předchozí dne zde opravdu není, a tak mu necháváme na pokoji klíč i deset euro navíc za nevídanou ochotu a pohostinnost a vyrážíme na cestu. Počasí se i dnes drží předepsaného vzorce a po vyprahlém horkém dni, kdy se do nás opíralo silné slunce, nám připravilo pořádně větrný den. Tak silný vichr jako dnes jsme však na této cestě opravdu ještě nezažili a místy máme problém rovně chodit.

Nebýt jedné neplánované změny na trase, mohl to dnes být opravdu hodně nezáživný den. Cesta nás totiž první dvě hodiny vedla v celku nudným pustým vnitrozemím, kde nic moc neroste a ani není nic k vidění. Prostě rovná pláň porostlá více méně křovinami kam až oko dohlédlo. Sem tam menší lesík. Až v závěru tohoto pochodu pustinou stoupáme do kopců výše a otevírají se nám výhledy na zvlněnou hornatou krajinu na východ od nás. Šlapeme po pomysleném hřebeni a blížíme se oceánu, ze kterého stoupají obrovské skály. Pod sebou vidíme asi největší pláž, na jakou jsme na této cestě zatím narazili.

Scházíme dolů a pokračujeme pískem, který nám silný vichr háže do obličeje. Na jednu stranu se rozprostírají písečné duny jako na poušti, kam až oko dohlédne. Na straně druhé máme rozbouřený oceán, jehož vlny mnohokrát ohodily i nás samotné. Vlny jsou obrovské, takové jsme snad ještě nikdy neviděli. Není se co divit, že je zde takové množstí surfařů.

• 

• 

• 

• 

Vyzoufám se a pokračuji na boso písčité pláži. Brouzdám se ve vodě, která mi omývá nohy a užívám si jemného písku. Místy mi voda dosahuje po kolena a někdy omývá dokonce i mou prdel. Jsou chvíle, kdy utíkám dále na břeh před brutální vlnou, která se na mě žene. Každou chvíli zastavuji a snažím se zachytit vlny na fotku. Musím říct, že tohle je opravdu zážitek.

Asi za půl hodiny jsme na druhé straně pláže a podle mapy máme sledovat značení a opět šlapat do vnitrozemí do městečka Carapateira, kde nic není a odsud se opět vracet vnitrozemní stezkou k oceánu. Přijde nám to zbytečné, když obě ramena treku spojuje stejně dlouhá červeně značená stezka vedoucí po obvodu útesů se spoustou v mapě zaznačených vyhlídek. Sotva jsme vnitrozemí opustili, tak se tam zase máme po přechodu jedné pláže vracet? Určitě ne! Budeme se držet pěkně pobřežní stezky vedoucí po útesech.

Děláme tak jedinou kosmetickou změnu na trase a pokračujeme tudy. Má paní se drží cesty, která vede dále od útesů, protože se nechce zbytečně unavovat a už tak ji bolí nohy. Já však vymetu snad všechny vyhlídky na okraji útesů. Cestu si tak prodloužím minimálně o kilák, ale absolutně toho nelituji. Mám nejvíc epic výhledy z celé cesty. Opravdu nechápu, jak tohle místo může trek míjet a táhnout se tam a zase zpátky vnitrozemím. Za mě prostě nejkrásnější výhledy na celém pobřeží od Sinnes po Lagos.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Ke konci mé zážitkové stezky se vracím na cestu kde čekám na Mišku, o které se domnívám, že bude někde dále v zadu. Sedím zde, čekám a ona nikde. Nakonec ji volám, kde je. Čeká na mne na vyhlídce, kde se obě trasy opět spojují. Zvedám se tedy a valím za ní. Během několika minut se opět potkáváme.

Chceme se najíst, ale vítr je tak silný, že nemáme kde a jak vařit a místní restaurace má zavřeno. Opět lituji, že jsem si místo nového vařiče nekoupil raději Jetboil. Pokračujeme o hladu v cestě a hledáme závětří, kde bychom si uvařili. Nakonec však narazíme na něco mnohem lepšího. Do cesty se nám postaví plážový bar, kde dělají fakt dobré chalky. Dávám si skvělou bagetu zapečenou s vepřovým, sýrem a smaženými vejci, můj parťák burger. Než dojíme, pošlu tam dva škopky piva a po jídle jedno kafe. Fakt jsme nečekali, že se dnes tak dobře najíme. Spokojeni a s plnými bříšky zvedáme kotvy a opět vyrážíme na cestu dále.

Dalších pět kilometrů je to jako na houpačce. Malý kopeček nahoru, a zase dolů. Přejít pláž, vystoupat kopec a zase sejít na pláž a opět stoupat vzhůru. Opět nahoru do 150, a šup zase do nuly. Ještě výše nahoru, a zase prudce dolů. Krajina cestou je však úplně jiná, než jakou jsme procházeli doposud. Železitě rudé útesy střídají černé čedičové skály, které zde spolu s kopci vytváří tvary jako z jiného světa. I když jde pro neustále stoupání a klesání dost možná o úsek nejnáročnější, patří také k těm nejkrásnějším. Je prostě jiný, než všechna místa, kterými jsme na tomto treku kráčeli doposud. Víc než Portugalsko tady z toho na nás dýchá vzdálený Island.

• 

• 

• 

• 

Procházíme písčitou zátoku, kde asi za přílivu bývá voda, protože i když je půda písčitá, válí se zde spousta mušlí. V dalším takovém přechodu prolákniny mezi černými skalami dokonce narazíme na tabuli, že pokud zde bude voda z důvodu přílivu, máme se otočit a úsek obějít po jiné cestě. Z dalšího kopce scházíme na Praia da Manteigo skryté mezi črnými vrstvenými skalami. Tady to má neskutečně mystickou atmosféru. Na opačné straně nás však čeká nejdelší a nejstrmější výstup celé cesty. Naštěstí je však na co koukat, a tak máme výmluvu, že zastavujeme k vůli focení.

Jsme na hoře a slaným vodám opět dáváme sbohem. Čekají nás dlouhé kilometry vnitrozemím na další ubytování. Pán nám už cestou píše, zda má pro nás někam přijet a dokonce se nám nabízí, že nám někam zajede pro nákup. Pohostinnost místních mne opět dojímá.

K večeru dorazíme ke stavení v polích asi 2Km od Vila dos Bispo, kde nás vítá velký Německý ovčák. Záhy však vychází podsaditý muž s velkým hustým knírem, psa odhání a zve nás dovnitř. Ano, zde dnes spíme. Je to docela po staru zařízený dům, pravděpodobně bývalý statek, kde je několik pokojů a velký společný obývák a kuchyně. Za tu cenu to není vůbc špatné, ale chápu, že to nemusí být pro každého.

Jdeme si dát sprchu a pak s k večeři si vaříme hrnec vídeňských párků. Jsou boží

25,2km 471m ↑  492m↓