Včera jsem své paní slíbil, že ji nechám spát do osmi, a tak od šesti ležím tiše, třídím fotky a cvakám na telefonu velice stručný zápis z prvního dne naší cesty. Deset minut po osmé si však nekompromisně vyfukuji karimatku a mířím do sprch odbýt si ranní hygienu. Mezitím se Miška probouzí a také si začíná balit věci. Když se vrátím, jdu chystat snídani a až po té se jdeme balit. Než to všechno sbalíme, je deset. Za mně asi největší problém cestování se stanem. Zdlouhavé balení. Opouštíme kemp a vydáváme se na cestu

Fér by asi bylo vrátit se na trek stejnou cestou, po které jsme z něj včera sešli. Součástí této cesty je však také zpracovávání trasy do Adventure App, a tak se vydávám na průzkum města a místních obchodů. Ne každý obchod z map totiž vypadá jako opravdový obchod. Má předtucha mně nezklame. Místní supermarket je ve skutečnosti jen velký trh s rybami, ovocem a zeleninou, kde to nechutně smrdí rybinou, ze které natahuje hlavně mou přítelkyni. Klasické jídlo, které by hiker na treku ocenil, zde však nekoupíte. Teda pokud s sebou nechcete tahat smradlavou rybu.

Opouštíme tedy vnitřní prostory tržiště a kličkujeme úzkými uličkami mezi bílými stěnami domů s modrým lemováním až na okraj města. Když se z města vymotáme, je jedenáct. Nevycházíme teda o moc dříve než včera a máme před sebou o něco delší vzdálenost. Zas to vidím na příchod do kempu za tmy.

Jsme za městem. Zde musíme obejít jednu malou zátoku. Obcházíme ji po široké cestě z hladkých kamenů, která nás přivádí do krajiny hebkého písku na dohled moře. Opouštíme cestu a přecházíme na úzké idylické chodníčky mezi zelení s výhledy na útesy topící se v bílém oparu.

Opouštíme spleť dřevěných chodníčků a pokračujeme přes písčité útesy dále. Pak mírně klesáme a pokračujeme necelý kilometr po pláži. Slunce na obloze jasně svítí a je pořádné horko. Konečně jednou má podzimní cesta za teplem na jih Evropy splňuje to, co od ní očekávám. Žádná mlha, chladné větry a deště, jen modrá obloha prozářená sluncem a teplo tak akorát na kraťasy a krátký rukáv.

Pokračujeme po pláži. Písek je mokrý a bortí se pod nohama zpět, ale není to nic, co by se nedalo zvládnout. V porovnání s mými horskými cestami je to však úplně jiná zkušenost. Po přechodu pláže stoupáme k místní námořní pevnosti. Kousek za tou už začíná být rušno jako na caminu a v jeden čas jde na stezce hned několik skupinek lidí, se kterými se vzájemně předbíháme. Nejvíce nás baví paní z Číny či Vietnamu, která je tak navlečená, až nám to rozum nebere. Má dlouhé kalhoty, hlavu obalenou v šátku a na sobě několik vrstev oblečení zakončených žlutou bundou. Šlape v temo vedru navlečená jak na polární expedici nad hlavou drží deštník, který ji prozrazuje už z dálky, kdykoli ji vidíme.

Dále pokračujeme po docela široké písčité cestě, která zachází kousek do vnitrozemí, kde se noří mezi vysoký rákos. Zde přecházíme přes potok Quiemado, který nedaleko odsud ústí do oceánu. Pak se stezka vrací blíže nekonečným slaným hladinám, ne však na dlouho. I když vidíme stezky vedoucí dále, značení opět zachází více do vnitrozemí. Zde poprvé narážíme na cedule, které nás upozorňují, že máme respektovat přírodu a nechodit mimo vyznačenou trasu. Také poprvé vidíme cedule upozorňující na zákaz volného kempování.

Sledujeme tedy stezku, která se vzdaluje oceánu a zachází za vysoké písčité duny. Zde šlapeme podél statného borového lesa. Hned mne napadá, že by to bylo super místo pro kempování, to je zde však bohužel zakázáno. I přesto zde zastavujeme, sedáme si na zem do stínu a chystáme si oběd.

Po jídle se balíme a vydáváme se na cestu dále. Během pár minut přicházíme na okraj velikého parkoviště, kde je několik obytných vozů a karavanů, ale taky záchody. Těch chci využít, ale mají zamčeno, a tak pokračujeme dále. Z parkoviště vedou další dřevěné chodníčky, které končí vyhlídkou. Na některé z nich se vydáme, ale pak pokračujeme dále po další písčité stezce vedoucí mezi podivnými dužinatými rostlinami, které zde rostou, kam jen pohlédneme. Poprvé zde potkáváme rybáře, kteří se vydávají s pruty na nedaleké útesy.

Včera jsme mysleli, že náš největší problém bude silný vítr, dnes víme, že ještě větší problém bude vedro, písek a nedostatek vody. Horko je neskutečné, vzduch těžký a plný soli. Úplně tu sůl cítíme na sobě i v ústech. Jako bychom vylezli z moře a okamžitě uschnuly. Žízeň mám neskutečnou a místy mám pocit, že se mi voda v ústech mění na slanou. Do toho šlapeme většinu cesty v jemném sypkém písku, ve kterém se opravdu špatně chodí, protože vám každá noha ujíždí jiným směrem. Když stoupáte vzhůru, sklouzaváte naopak zpátky. Jak v tomhle pak budeme zvládat větší vzdálenosti, to netuším, ale jestli nás to čeká celých dvěstě kiláků, tak to potěž.

Po prvním dnu jsme to dost podcenili s vodou a dneska ji máme málo. Ani nevíte, jakou máme radost, když v pět večer narazíme na bar. Dáváme si zde Colu a Pivo. Osvěženi pak v doprovodu zapadajícího slunce míříme na okraj městečka Vila Nova de Milfontes, kam to není ani tři kilometry cesty. Cesta však vede po okraji písčitých útesů, nabízí naprosto peckovní výhledy a zapadající slunce také neskutečně čaruje. Tohle je opravdu boží!

Za slunce západu se ločíme s hladinou klidného oceánu a míříme k nedalekému městu, kde jsou hned dva kempy. Procházíme kolem jednoho a pak se vracíme k prvnímu. Ani jeden není kdo ví co extra, takže je ten výběr opravdu relativní. Na recepci platíme směšných 8 euro za osobu a jdeme si najít místo pro stan. Působí to tady spíš jako oplocený kus lesa uprostřed města. Ani sociální zařízení nevypadá z venku kdo ví jak vábně, ale uvnitř je překvapivě docela čisto. Jinak zde však nic moc není. Teda krom koček, těch je zde habaděj.

Máme postavený stan, dáváme si sprchu a jdeme obhlídnout nedaleké supermarkety, kde chceme snídani a dokoupit zásoby na další den. Když se vrátíme, vaříme si kuře na paprice od Vitany, do kterého si klasicky přidáváme klobásky pro lepší chuť. Ty jsem však nechal po plachou stanu a najendou zde nejsou. Zpropadené kočky! Večeříme tak nakonec pouze těstoviny s omáčkou a pak jdeme spát. V podniku na okraji kempu však dlouho do noci probíhá nějaká hlučná akce a ani špunty do uší mi moc nepomůžou, takže toho zas tolik nenaspíme.

19,5km 219m↑ 224m↓

Komentáře

Tulák, blázen a cestovatel, věčný snílek s hlavou v oblacích vlastních fantasií a taky tak trošku dobrodruh. Milovník divoké přírody, krásných panoramat, skal a hlavně hor a hřebenovek bohatých na nádherné výhledy, ale i piva a dobrého jídla. Toulavá duše uvězněná v lidském těle a svázána tak s osudy a povinnostmi lidí, která by se chtěla jen bezmezně toulat a poznat každý pěkný kout tohoto světa.

Od roku 2015 žiji převážně v Alpách a od roku 2019 je mi Tyrolsko mým domovem. Právě zde jsem se zamiloval do hor, zdolávání vrcholů, šplhání po jištěných i nejištěných cestách a nejrůznějších dobrodružství, ke kterým překrásná alpská příroda doslova vybízí. Každého léta se snažím využít každého volného dne, abych poznal další pěkný kousek této hornaté země v srdci Alp.

Od lockdownu v roce 2020 jsem navíc naprosto propadl trekkingu a cestování a začal vyrážet na stále delší a zajímavější cesty napříč Evropou a poněvadž rád fotím a píšu, rozhodl jsem se začítu psát svůj online deník a do něj všechna svá dobrodružství z dlouhých cest postupně zpracovávat. V Tyrolsku však trávím převážnou část roku a i zde podnikám nejrůznější zajímavé cesty, a tak se i má tyrolská dobrodužství začala kupit a já pocítil potřebu zaznamenat si alespoň ty nejdůležitejší z nich.

Zaznamenávat jen zážitky z cest mi však nestačí a krom příběhů z hor bych se také rád podělil o své znalosti a postřehy z cest a především vám představil Tyrolsko a přinesl spoustu tipů a nápadů na krásná místa, kam se můžete podívat. Proto jsem se rozhodl zapracovat na tomto blogu, který by měl být tak trochu mým deníkem, ale také dobrodružným průvodcem po tyrolských kopcích, ferratách, soutěskách a dalších zajímavých místech napříč Evropou.

Kdo jsem?

Velebitská turistická stezka, aneb přechod chorvatského Velebitu nejkrásnějšími místy těchto hor

Vápencové sloupy, krasové útvary, epické hory, malebná údolí, sytě zelené louky, husté lesy a výhledy na modravou hladinu Jadranu posetou bezpočtem ostrovů, od které se odráží zářivé slunce. Že to zní skvěle a lákavě? Tak tohle přesně je největší a nejkrásnější chorvatské pohoří Velebit. O tom už jsi však hádám četl nebo slyšel a teď tě zajímá, jestli tudy vede nějaký pěkný trek a jak tento klenot Balkánu nejlépe poznat a přejít v celé jeho délce. Mám pro tebe dobrou zprávu.

Peaks of the Balkans - nádherný trek kolem vrcholů Albánie, Černé Hory a Kosova

Pokud mne nějaký trek v posledních letech opravdu překvapil a nadchnul, tak je to jednoznačně Peaks of the Balkans. Jedná se o téměř 200km dlouhý okružní trek procházející horskými oblastmi v severní Albánii, jihu Černé Hory a západní částí Kosova a jde dost možná o asi nejambicióznější turistický projekt v oblasti Balkánu. Stezka prochází pohraničními horskými oblastmi po starých pasteveckých stezkách, které byly během pohnutých dějin dvacátého století narušeny. Dnes jsou vš