Šumava - 2. den: Šutrava

7.6. 2020

Jak už to tak u mě bývá, vstávám opravdu brzy ráno. Se sluncem tak říkajíc. Balím se tedy a lesní cestou šplhám až na státní hranici. Zde mne pak čeká úchvatná hřebenovka podél hraničních kůlů, která mne dovede až pod Ostrý. Ja chladné počasí, mračna se honí po obloze a fouká vítr. Nádhera.

Na Ostrý si vyšlápnu po značené trase a přemýšlím, co dál. Chtěl jsem zde obědvat, jenomže ono ještě nebylo ani osm ráno. Vždyť sám, drže dělené půsty, nehodlám snídat dřív jak v půl desáté. .To je tak, když z map zmizí běžně přístupná trasa a člověk si to nemůže spočítat. Vyšplhám tedy aspoň až na vrchol, pokochám se výhledem po okolí a šlapu dále. Je celkem sychravé a chladné počasí, mračna se ženou, mlhy stoupají a chladné větry vanou.

Nešlapal jsem však po hranici, ale značenou stezkou, která se trošku točí, a jaksi mám stále pocit, že podél sloupků, které vidím, se budu spíše vracet. Jsem zmaten, a i když si prvně zajdu párset metrů do Bavor, nakonec se zorientuji a přeci jen následuji viděné pohraniční sloupky. Netuše, že sejdu-li kousek přes hranici, pak se na ni stezka opět vrátí, sleduji striktně sloupky a šplhám po skalách jak horská koza. Místy je to vážně o hubu a samému se mi to moc nezdá.

Jak  už vám asi došlo, tudy cesta opravdu nevede a nakonec zjišťuji, že se to dá vzít po stezce na bavorské straně, která mne nakonec vrátí zpět na hranici. Šplhám proto z kozí stezky, na které se s krosnou sotva držím - karimatka mne dost vyklání od stěny, a házeje před sebou batoh na nižší stupínky, lezu na bezpečnější a asi i jedinou skutečnou stezku v těchto místech. Pro příště už budu vědět. A vy také.

Dále už opět šlapu úžasnou hřebenovkou. Přesně takové mám nadevše rád. Sem tam mi zamrholí, sem tam mi cestu zahalí kouzelná mlha a já se o půl dvanácté ocitám při rozvalinách Juránkovy chaty na Svarohu.

Sakra! Vždyť zde jsem chtěl nocovat. A jsem zde dříve, než bych si vůbec dal oběd. S takovou dojdu na Hůrku ještě dneska. Ale můžu já? Vždyť kamarádi, kteří se mají připojit v Železné Rudě, mají dorazit až zítra odpoledne. Poněvadž se však jedná o tytéž, kteří nakonec nedorazili ani do Českého Švýcarska, zjišťuji, jaká je situace. Ano, určiě dorazí zítra. No co naplat, posadím se tady tedy a přemýšlím, co dále. Koukám do map, pročítám si tipy, které mi lidi na tuto cestu dali a zvažuji, co s načatým dnem. Nakonec se rozhodnu sejít do Železné rudy, něco pojíst a na večer se pak vydat k Jezerům, kde by se snad dalo najít i místo pro nocleh. Ano, toto je plán. Poobědvám tedy a valím dále. 

Bylo mi doporučeno dát se Dámskou cestou, tak se ji vydávám hledat. Že se po ní nesmí, zjišťuji až o pár dní později. Příště to chci stejně vzít celé po hranici. To mne přijde mnohem lákavější.

Teď ale k mému hledání oné stezky. Psali totiž něco o kamenné zídce, kterou uvidím nad sebou a na které by měla ona stezka začínat. A tak chodím od rozvalin tam co se cesta svažuje, od tamtud zase zpátky a rozhlížím se kolem. Můj zrak probodává mlhu hustou jak mlíko, ale ať koukám jak koukám, žádnou zídku nevidím. Nakonec se nějakou podivnou náhodou na stezce přeci jen objevím a už chápu. Ta zídka tady skutečně je, avšak abych ji viděl, musel bych být o několik metrů níže. Vypadá to zkrátka úplně jinak, než jsem si představoval a než co jsem hledal. 

První část stezky vypadá vskutku skvěle. Sem tam je to sice překážková dráha přes popadané stromy, ale za mě paráda. Nakonec však sejdu na obyčejnou lesní cestu a nadšení mizí. Dle map je však ona Dámská stezka o něco výše, což mi nesedí. Nevšiml jsem si žádné odbočky. Ale co. Mám spoustu času a tak se vydám výše, kde najdu bahnitou cestu rozježděnou těžkou lesní technikou a po té se vydávám vstříc neprohlédnutelné mlze zpět nahoru hledat Václavák, až to pro nulovou viditelnost a zbytečnost mého počínání zase obrátím dolů.

V Alžbětíně jsem kolem druhé a konečně pořádným deštěm šlapu na Železnou Rudu. Opravdu nevím, co dál. Mám před sebou půl dne a na další stanoviště je to pouze necelých 10km. To je nic!  

Déšť tedy přečkám na zastávce, posvačím, projdu se Železnou Rudou, nakoupím si, povečeřím na místní benzince a nakonec se rozhodnu protáhnou mou trasu o jeden čekací okruh a vyjít si na Čertovo a Černé jezero, někde zde přespat a druhý den se vrátit pro kamarády.

Sotva však opustím Železnou Rudu, přižene se snad největší průtrž od začátku roku. Do toho fouká a mne zalévají ty největší chcance padající ze stromů i nebes. Během krátké chvíle promokne má bunda, kalhoty, batoh  - vše více méně vodě odolné. Durch jsou dokonce i mé boty a to je tvoří kůže a Gore-Tex. Neskutečné! Nasazovat však pláštěnku až teď už nemá moc cenu. Jako by se mi něco snažilo sdělit, nečekej na ně. Vždycky jsi s jedním z nich vychytal to nejhorší počasí. Třeba i sněhovou bouří v květnu.

Šlapu, poklusávám a jezera stále nikde. Zatímco první dva kilometry k rozcestí "Pomník A. Kašpara" jsem ušel snad za deset patnáct minut, další dva šlapu téměř půl hodiny a začínám z toho být zoufalý. Je to jen můj dojem? Jdu správně? Sešel jsem někde z cesty? Ne! Zatímco od rozcestníku níže má být Čertovo jezero dva kilometry, od jezera ke zmíněnému rozcestí jsou to naopak kilometry tři a půl. Divné že? Nu, nakonec přeci jen k jezeru dojdu. To už jsem však výše a fouká zde hodně ledový vítr. Navíc mne v tom všem ubíjí myšlenka, jak moc se blížím místu, kde jsem předchozí noci spal. 

Už jsem opravdu mokrý. Úplně durch! Voda ze mne teče, v botech mi to čvachtá. Je mi zima a třepu se. V konec deště nevěřím. Spát dneska venku bude veselé. Musím najít přístřešek, i když ani ten v tom větru nebude kdoví jaká spása. Dle map by se měl nějaký nacházet výše na rozvodí. Dle obrázků slibuje i záchranu a noc v suchu. Mám štěstí. Skutečně tady je! A ne jen tak ledajaký.  

Je to spíše takový polosrub. Vše tedy svlékám a navlékám na dlouhý špagát, který provazuji mezi trámy. Nakonec to tady vypadá jak v havířské šatně, kde visí mundůry u stropu. V dešti se rychle osprchuji, vysuším se a třesoucí se jak kapka potu mezi půlkami cvičitelky aerobiku během zemětřesení se balím do spacáku. Dnes lituji, že sebou nemám žádné termoprádlo, které už jsem sebou přestal nosit, poněvadž jsem ho nikdy pořádně nevyužil a nenapadlo by mě, že ho budu potřebovat v červnu. Vždyť pár dní nazpět jsem na svých poutích zmíral vedrem. Balím se tedy do spacáku, mažu boty krémem a vykládám je prozřetelně zakoupenými novinami, aby se aspoň trošku vysušily. Také si ještě připravím kaši na ráno a lezu do spacáku. Jsem tak promrzlý, že ani do rána následujícího dne se pořádně nevyhřeji. Ale i přesto na nějakou dobu usnu.

← Šumava - den 1.

Šumava - den 3. →