VIA CLAUDIA AUGUSTA - DEN I.

8.5. 2021

Je to už takový paradox této covidové doby, že ačkoli nepracuji, vstávám dříve, než když jsem chodil na ranní. Proč? Vždycky se snažím stihnout první spoj, abych si užil den na horách. Vstávat brzy ráno a dobalovat poslední věci tak pro mě není žádný problém. V půl sedmé ráno už čekám na první ze čtyř autobusů, kterými dnes budu cestovat. Ano, raději bych jel vlakem a vlastně to bylo i v plánu, na poslední chvíli jsem však zjistil, že dohledaný spoj jede přes německé hranice a v Německu se také musím přestoupit, což bez testu a karantény nejde. Do jedné do rána jsem tak ještě na poslední chvíli dohledával jednotlivé spoje a skládal z nich plán cesty. Až do Reutte autobusem, pak konečně pár zastávek až do Vils vlakem. Odtud už to na hranice není tak daleko.

Ve Vils tak vystupuji krátce před dvanáctou. Na to jaká byla ještě před dvěmi hodinami v Nassereithu zima (čekal jsem zde na další spoj skoro hodinu a normálně jsem si šel koupit aspoň zahradnické rukavice do obchodu při zastávce, aby mi tolik nemrzly ruce), tak tady už je krásné skoro letní počasí. Mířím tedy k silnici a ať přehluším zvuk aut, které mě teď budou nějakou dobu provázet, nasazuji si sluchátka a tak nějak v tom dobrém rozmaru, že zase šlapu krajinou s krosnou na zádech, pouštím si staré trampské odrhovačky.

Šlapu si cyklotrasami po rovině krásnou předalpskou krajinou obklopen pouze menšími kopci, než na jaké jsem z Tyrolska běžně zvylký, kochám se výhledy a co nevidět stanu na německé hranici. K mému překvapení ji nikdo nehlídá. Je zde jen cedule upozorňující na povinnost testu a karantény po příjezdu do Německa. Využiji tedy příležitosti a zajdu si vyfotit aspoň ceduli s nápisem "Freistaat Bayer", ať mám důkaz, že jsem skutečně šel od hranice k hranici.

Pak se obrátím a šlapu kousek zpátky, abych našel nejbližší lesní stezku, kterou bych měl dojít ke zřícenině hradu Loch. Jak už to tak u mapy.cz někdy bývá, stezka tudy vedla buď kdysi dávno nebo jde opět jen o nějakou jelení stezku, která je v mapách úplně náhodou. Vidět ji na první pohled totiž není, ale je patrné, že dříve tudy někdo chodil. Naštěstí jde jen o krátký úsek vrstevnicím navzdory. Stezka dále po vrstevnici už je v pořádku, i když pravda, je zde uzavřený úsek pro padající kamení, ale s tím už si po posledních měsících riskování v lavinových terénech tak nějak hlavu nelámu. Prostě to projdu.

Zanedlouho už jsem na odvrácené straně kopce a šlapu ke zřícenině hradu Loch, čili díra ... a musím říct, je to fakt díra. Prostě vykotlaná skála a pár starých opracovaných kamenů, které sotva připomínají stavbu. Tož se usadím, vytáhnu oběd a koukám kam dále. Výhled je ucházející.

Noc chci určitě strávit na zřícenině hradů Schlosskopf - Ehrenberg. Do večera je však ještě spousta času. Rozhodnu se tedy vyšlápnout nahoru na Schwarzenberg, ať si můžu započítat taky nějaký ten vrchol. Taky vidím v mapě zaznačené nějaké vyhlídky a místa označovaná jako Dreiländerck - tedy roh tří zemí. Vzhledem k tomu, že se zde potkávají pouze Německá a Rakouská hranice, doteď tomu názvu nerozumím. Ale možná se zde potkávají pouze hranice historických zemí.

Schwarzenberg je s výškou 1200 mnm sice spíš jen takový kopec, ale za to pořádně strmý krpál. Navíc po takové době s krosnou na zádech mi dá trošku zabrat. O to více pocítím tu lehkost, když si ji těsně po vrcholem sundám, abych se vyběhl porozhlédnout, kudy a kam budu pokračovat. V lese je ticho a nikde nepotkávám ani človíčka. Za to narazím na rodinku kamzíků i s mladými. Jsou překrásní. 

Když se pak vracím z první z vyhlídek, narážím na první lidi a jak se blížím k dalšímu "Trojzemí" a přicházím na šírší lesní cestu, začíná jich přibývat. Za chvíli se mi do cesty připletou i nějací ti cyklisti. Udělám si tedy pár snímků a šlapu zase dolů do údolí. Cesta se však klikatí a já za chvíli stanu téměř na tom samém místě, odkud jsem se dal na cestu vzhůru. Usměju se tomu, v rychlosti posvačím a pěkně mezi poli a pastvinami si to zamířím na Reutte. Cestou mám však v plánu navštívit další z místních zřícenin a to Sterneschanze.

"Nemusíš se ani dívat do mapy, natož pak na rozcestníky," říkám si. "Jdeš cestou údolím a ona bude nad tebou na kopci. Tu uvidíš už z dáli."

No, tak ještě že jsem se na ten rozcestník náhodou podíval, jinak bych ji málem přešel. Pravda, z tohohle hradu toho zůstalo o kousek více než z Lochu, ale pořád to není žádná sláva. Spíš taková rohová zídka, na kterou se dá však snadno vyšplhat a kochat se výhledy do krajiny. Že si s tím věčným lozením na hradby tež nedám pokoj. Kolikrát pak ani nevím jak dolů.

Jen kousek od hradu začíná další ze zdejších dálkových stezek a to Lechweg. Zatímco Via Claudia však vede podél hlavní cesty a městy, tak tato stezka vede ještě nějakou dobu lesy. Dám se tedy jí. I ona však po nějaké době dojde do stínu výše vystavěné rychlostní silnice a po té se jedním z tunelů stáčí na Pflach. Já si však chci nadále užívat výhledů po své levé straně a navíc vidím, že pokud budu pokračovat stále rovně, dojdu k jezeru Urisee, od kterého si slibuju pořádnou koupel po pěkně horkém dni. Ano, krátce po šesté jsem tam. Voda je až magicky modrá, ale osvěžující. Pořádně se tedy vydrbu i osvěžím a rovnou zde i povečeřím. Do slunce západu zbývají ještě dvě a půl hodiny a já věřím, že do té doby to v pohodě stihnu přes všechny tři hrady až na Schlosskopf...

No, nestihl. U jezera jsem se asi zdržel déle než bych měl a navíc jsem cestou narazil na benzinku, která se mi celkem hodila. To víš, když narazíš na místo, kde můžeš, tak najednou musíš. To by ovšem nebyl ten největší problém.

Dlouho se nemůžu rozhodnout, na který z hradů se vydat jako první a kde tak přespat. Od začátku jsem měl v plánu přespat na nejvýše položeném Schlosskopfu, chtěl jsem tam však dojít přes další hrady, které patřily dříve k jednomu obrovskému hradnímu komplexu. Je mi však jasné, že půjdu-li na Fort Claudia, na Schlosskopf budu šlapat až za tmy. A já chci zkusit stihnout západ slunce na vrcholu a nezmeškat jeho východ. Proto se nakonec rozhodnu jít prvně na Schlosskopf a zbytek si projít až zítra. Jak následujícího dne zjistím, dobře jsem udělal.

Svižným tempem tedy kráčím na na Schlosskopf a těším se na západ slunce. Jak už to však u mě bývá. Zase ho nestihnu. Mapy.cz mě totiž opět vedly cestou, kterou už asi také používá jen málo kdo. I přesto však bylo v rozbředlé zemi vidět, že tudy předemnou někdo šel. Beztak nějaký Čech, co používal taky mapy.cz. Nu, aspoň vím, kdo může za všechny ty ztracené a zmrzačené Čechy v Tatrách a Alpách. Apka od seznamu. A vůbec, proč jsem se zdržoval koupelí, když teď šlapu převýšení 400 metrů na kilometru :D?

Je půl deváté a je mi jasné, že do slunce západu už to nestíhám. Když se mi však v lesní hradbě odkryje jeden výhled na severní stranu, zůstávám stát s otevřenou pusou. Hora i údolí jsou doslova zlatě zabarveny. Úžasný pohled musí být však i na druhou stranu. Mezi stromy totiž postřehnu naopak růžovo-červeně zbarvené vrcholky ještě zasněžených hor. V ten moment opravdu zalituji, že nejsem nahoře a doufám, že se zde ještě někdy v příštích dnech za slunného počasí dostanu.

Za soumraku stojím před hradbami a kochám se dechberoucími výhledy na okolí. Až teprve za tmy se vydávám hledat místo pro spaní. Nakonec to zalomím na bastionu jen dva kroky od děla i se figurínou dělostřelce. Asi si dovedete představit, jak mě ta siluleta polekala, kdykoli jsem se v noci probudil ... a že to bylo často. Kdo by se sem za tmy štrachal říkal jsem si cestou. No, dost hlasitých lidí té noci kolem prošlo.

Jo a největší zážitek této noci? Když jsem hleděl na hvězdnou oblohu a náhle zhasla světla v okolí. To zhasnutí jsem nepostřehl a došlo mi to až posléze, ale ten sekundový přechod hvězd v několikanásobně silnější jas nikdy nezapomenu. Bylo to jako by se všechny hvězdy najednou posunuly blíže k zemi a tisíce dalších se náhle objevily. 

← VIA CLAUDIA AUGUSTA - ÚVOD

VIA CLAUDIA AUGUSTA - DEN II.