Přechod Madeiry - Den 2.

18.4.2024

Budím se krátce před sedmou ráno a jdu se vyvenčit. Zatímco u nás bývá v tuhle dobu už celkem světlo, tady je stále tma jako za hluboké noci. Vracím se tedy do stanu a jdu spát. Přeci jen si to můžeme dovolit. Dnes nás čeká jen 16km, ráno je dlouho tma a večer naopak dlouho světlo. Není kam spěchat. To zvládneme jak nic. Stan tak nakonec opouštíme až po deváté a vůbec nespěcháme. Máme čas. Vaříme si snídani a pomaličku a v klidu se balíme. Stan necháváme až nakonec a balíme ho po snídani. Tou dobou už se kolem nás pase tak stohlavé stádo ovcí. Absolutně netušíme, kde se zde tak nejednou vyrojili, ale aspoň se utvrdím, že to co mne v noci vzbudilo, byla opravdu ovce, která zbloudila k našemu stanu a zabečele hned vedle mojí hlavy.

Když už jsme konečně sbaleni, slunce už je vysoko na obloze a dává nám pocítit, jak umí být kruté. Je vedro, že se potím i v sedě a to mám dnes ještě někam šlapat. Proboha, proč jsme si nepřivstali a nevyšli dříve? První kilometry bychom tak nastoupali v brzkých ranních hodinách a přes polední vedro mohli odpočívat někde ve stínu. No sakrblé!

Vyrážíme na cestu a noříme se do stínu lesa. Aspoň že tak. Hned první strmý stoupák nám však dává pocítit, zač jsou toho místní kopce loket, když co pár kroků stojíme a vydechujeme. Dnes je mi opravdu nějak mdlo a slabo. Proč jsou ty naše batohy tak těžké? Je to vším tím jídlem, které s sebou taháme? Přísaháme si, že nikde cestou na jídlo stavět nebudeme a budeme si vařit pouze z našich nadbytečných zásob, když už jich máme tolik. Toho se držíme hned při první restauraci, ke které záhy přicházíme. I když to zde vypadá luxusně a maso z grillu doslova volá "Vem si mě! Vem si mě!" dáme si pouze jednu CocaColu a vyrážíme dále. Kdo ví, kdy se naskytne další příležitost. No, paradoxně jich bude ještě dost.

Vstáváme a vydáváme se na cestu dále. Ta nás vede zdravými smrkovými lesy, jakých máme všude po Evropě spoustu. Z dechberoucích výhledů, které plní sociální sítě, se nám zatím ničeho nedostává. Nebudu lhát, když nepíšu, že jsme lehce zklamáni.

Pokračujeme po lesní stezce, dokud si neuvědomíme, že musíme přejít na asfaltku a po té hodný kus pokračovat, dokud neepřejdeme na širokou lesní cestu. Les na krátkých čas ustupuje a otevírá nám první výhledy dnešního dne. Ačkoli je však vedro jako prase, neznámo odkud se zvedá mlha, a tak tohoto stejně moc nevidíme. Přesně toho jsem se před cestou bále a neustále si utahoval, že přesně tohle nás čeká. Krom osobního rozhořčení na tuto podívanou si to taky vyžeru od mé drahé polovičky, protože jsem přesně tohle přivolal.

Necháváme mlhu v horském údolí za našimi zády a vystaveni horkému letnímu slunci pokračujeme v našem putování podél svahů porostlých jasně žlutými keři. Zde se opět o slovo ozývá má alergie, a tak slzím, pšikám a pokračuji s ucpaným nosem. Silnice z kamínků nás nakonec přivede k brodu horského potoka valícího se přes cestu. I když jsme od kempu ani restaurace daleko nedošli, opět si sedáme a odpočíváme. Však máme čas. Dnes jen 16km. To stíháme jak nic a ještě si možná zvládneme tři kilometry nadejít.

Je neskutečné horko a horská strouha, u které sedíme, doslova vybízí ke zvlažení. Prvně tam jen tak brouzdám a opakovaně si do vody nořím hlavu. Nakonec mi to nedá a vrhám se do potoka i v kraťasech v jeho nejhlubším místě. Však v tom horku to rychle uschne, myslím si a užívám si bezstarostnou koupel. Až pak konečně vyrážíme na cestu a před sebou opět máme docela strmý výstup. Z počátku šlapeme lesem a pak po prudce se svažujících loukách. Horko nám však není, protože nás najednou a ani si nevšimneme kdy a jak halí hustá bílá mlha, ve které je neskutečně chladno a hlavně pořádně vlhko. O tom, že mi uschnou kraťasy, si tak můžu nechat jen zdát. A stejně tak i o výhledech, které nám halí mlha. Naštěstí však stoupáme na rozlehlou plochou náhorní plošinu a za námi nejsou žádné hory. Pouze nekonečná lesknoucí se hladina oceánu, a tak snad nejsme o nic příliš ochuzeni. I přesto je to v daný moment k zlosti. Mám hlad, šlapu do kopce jak kráva a absolutně nic nevidím. Nemám žádnou motivaci jít dále a přesto musím. Vůbec nechápu, kde má paní bere tolik síli, že ji absolutně nestíhám, což je hodně nezvyklé a zvláštní. Vždy jsem to byl já, kdo chodí napřed a někde čeká.

Konečně vystoupáme k observatoriu, kde rovněž stojí dva staré opuštěné domy. Vagabundi Luba s Banánem by asi viděli luxusní bejvák a strávili zde noc. Nám toto místo poslouží pouze jako kuchyň a jídelna. Mlha před námi se tu a tam rozestoupí a poskytne nám výhled na kopec a silnici táhnoucí se odsud vzhůru. Je to moc hezké, ale bohužel to dlouho nevydrží a během pár sekund opět padá mlžná opona zakrývající jinak pěkný výhled. Opakovaně se to trhá a opět mlží, ale musím být opravdu rychlý, abych něco dokázal vyfotit. Přesto to nepřestávám zkoušet. Nakonec se však vracím do opuštěné chátrající budovy a vařím vodu na oběd. Dnes si dávám těstoviny s boloňskou omáčkou od Adventure Menu a má paní dětskou porci Rajské od stejné firmy. Nechápu, jak dokáže fungova pouze na tomto soustu. Já bych měl hlad, sotva bych začal šlapat první kopec, což je ostatně i můj problém s vločkami, které běžně snídám. Možná nebude na škodu vyřadit je z jídělníčku úplně a ušetřit tak na váze batohu. No jo, ale co pak budu snídat?

Voda se vaří a já otevírám stránky sešitu, abych pokračoval v zápiscích z cesty. Vracím se k předchozímu dni a zmiňuji rodinku, kterou jsme včera potkali a která nám nevím proč přišla fakt divná. Zrovna v ten moment, kdy se v řádcích deníku o této trojici zmiňuji, vychází z mlhy matka s dcerou a krátce na to i otec. Až mi přeběhne mráz po zádech z té souhry náhod. Projdou kolem nás, aniž by si nás všimli a pokračují cestou, po které i my budeme záhy pokračovat. Po nějaké době se však vrací a mlhou schází po stezce, po které jsme přišli. Jsou fakt divní.

Mezitím se nám uvařila voda a nabobtnalo jídlo, a tak konečně baštíme. Ani po jídle se však nikam neženeme a odpočíváme. Až když si všimneme, že je pět hodin odpoledne a my máme za sebou teprve šest kilometrů a nějaké drobné a téměř dalších deset před sebou, dochází nám, že jsme to s tím odpočíváním krapátek přehnali. Rychle se balíme a vyrážíme na cestu. Jako na zavolanou se mlha trhá, a tak z našeho putování aspoň něco máme. Navíc se blížíme k Pico Airero a dechberoucí výhledy na sebe nenechávají dlouho čekat. Konečně je na co koukat. Konečně jsme za naší dřinu náležite odměněni.

Kocháme se výhledy a stoupáme vzhůru. Na vrcholu se nachází kavárna, a tak využíváme toho, že zavírá až v šest a ve zbývajících pěti minutách si rychle kupujeme Fantu a Colu. Jednu si dáváme tady na terase a druhou balíme do batohu na později. Záhy však z restaurace vychází číšník a balí židle, takže vstáváme a odcházíme. Ještě si vyběhnu na Pico do Arieiro a pak konečně vyrážíme dále na cestu. Je šest hodin a my máme tak necelé čtyři hodiny, než nastane tma. Zdá se to jako dostatek času, ale i přesto bychom si měli máknout. V horách člověk nikdy neví.

Opouštíme pohodlné židličky kavárny a přicházíme na kamenný chodníček, po kterém budeme šlapat po zbytek dne. Ten se v podobě úzké kamené stezky táhne po skalnatých hřebench i po jejich obvodu, prochází bezpočtem tunelů a čekají nás stovky schodů, po kterých budeme opakovaně šlapat nahoru a dolů, dokud mne nezačnou pořádně bolet kolena. I přesto si cestu neskutečně užíváme. Každé zákoutí této stezky má své kouzlo a každý výhled je opravdu jak z jiného světa. Je to prostě nepopsatelná nádhera. Co mne však poněkud znervózňuje, že se blížíme nejvyššímu vrcholu ostrova a cesta stále více klesá dolů. Co za výstup nás asi následně čeká?

Pokračujeme po úzké stezce ve skalách, která má jedinou vadu. Všude je to smrdět výkaly a močí a stezku lemují kousky toaletního papíru. I když na to dost nadávám, přepadá mne akutní potřeba se vyprázdnit. Není kde, a tak to držím tak dlouho, co to jen jde a jakmile se naskytne příležitost, šplhám po kamenech vzhůru dále od stezky. Stahuji kalhoty a ulevuji si. A jak tak tady dřepím, říkám si, co je to za zvláštní bzučivý zvuk ozývající se horami. Během pár minut přímo nade mnou prolétá dron turistů, kteří si v osamnělých horách takto na večer pořizují krásné záběry. Krom krásných hor jak z jiného světa je tam čeká ještě jedno překvapení. Seroucí David. To prostě nevymslíš.

Opouštíme místo činu a do minuty potkáváme dva osamělé chodce, kterým patřil ten dron. Jinak jsme zde však v tuto večerní hodinu sami a celou tu nádheru máme jen pro sebe. To nejkrásnější však máme za sebou a nás čeká strmé náročné stoupání. Před sebou máme několikery ocelové schody strmé skoro jako žebřík. Absolutně nechápu, jak se zde dostaly a kdo a jak vlastně vybudoval celou tuhle stezku uprostřed skalnatých hřebenů. Nedovedu si představit tu dřinu a úsilí, se kterým to zde budovali.

Poslední shody máme za sebou a opět šlapeme po kameném chodníčku jen mírně stoupajícím do hor. Všude kolem rostou zvláštní zkroucené bílé stromy bez listí a kůry. Opět se cítím jako v úplně jiném světě. Je to opravdu neskutečné.

Stoupáme poslední metry a ocitáme se na dohled chatě Casa de Abrigo do Pico Ruivo. Týpek už tam zametá podlahu a když nás spatří skrz dveře otevřené dokořán, rychle k nim přiskočí a zabouchne je. Dík vole, stačilo říct máme zavřeno. Tohle gesto bylo však vyloženě urážlivé. No nic, doplníme si vodu z pítka před chatou a pokračujeme na kempoviště pod vrcholem Pico Ruivo, kam přicházíme téměř za tmy. Že bychom pokračovali další tři kilometry neznámo kam, na to nemáme ani pomyšlení.

Tábořiště na Ruivu není velké. Je to spíš malý rovný plácek mezi keři, skalami a kamením. I když jde o vskutku malou plochu a dva stany už zde stojí, píchneme mezi ně na okraji stezky ještě naši Big Agnes a ještě jeden malý stan by se do zadní části "kempu" asi vešel. Tam to ovšem smrdí docela pochcaně. Další dva stany si staví skupinka Němců na plošině ukryté ve křoví. Ti se aspoň schovají a nebudou tak na očích jako my. No, snad nedorazí žádná kontrola. Asi nebude od věci ráno vypadnout fakt brzo. Stejně před sebo máme schody jako do nebe a štreku a dalekou. V plánu je 23km a převýšení 1800 metrů, z nichž většinu máme vystoupat asi na šesti kilometrech, takže máme co dělat.

Lezem do stanu, choulíme se do spacáku a baštíme pistácie. Francouzi z vedlejšího stanu žvaní a smějou se dlouho do noci. I přesto se nám podaří co nevidět usnout.

16,1km 1447m↑ 909m↓

Přechod Madeiry - Den 3. →