top of page
Já alpy.png

"Chodím, tedy jsem."

Deník Tuláka

Zápisky a poznatky z cest jednoho potulného blázna, který

miluje hory a přírodu. Nechť je vám tento blog inspirací.

Přechod chorvatského Velebitu - Den 6.

  • 2. 2.
  • Minut čtení: 9

Aktualizováno: 26. 2.

23.5.2025


V noci nás budí silná průtrž mračen. Venku to šumí a o střechu fakt hlasitě bubnuje. Rychle mi dochází, že si venku suším věci, a tak vybíhám ven. Ani se neobouvám, ani se nezdržuji hledáním pláštěnky. Protě vystřelím jako střela ze spacáku a letím ven. Naštěstí jsem si věci nechal pod střechou přesahující asi půl kroku mimo chatu, a tak věci ještě nestihly zmoknout. Nechat je tam však déle, určitě jsou do rána úplně durch.


Vracím se do chaty, lehám si a opět usínám. Ne však na dlouho, protože se do hodiny přižene šílená bouřka. Za okny je vidět děsivé záblesky. Ten randál, jaké hromy zde v horách u moře vydávají, se snad nedá ani popsat. Má přítelkyně se budí taktéž. Má strach a tulí se ke mne. Jako bych to já snad mohl nějak zastavit. Nakonec se nám podaří opět nějakým způsobem usnout, ale ráno moc odpočatí nejsme.


Když se vzbudíme, je po bouřce. Pršet však prší stále. Jedinou útěchou mi je, že by to kolem jedenácté mělo ustat. Tak dlouho zde však sedět nechci. Vstáváme, vaříme si snídani a balíme. Tomek nemůže uvěřit, že chci v tomlhle počasí pokračovat dále. On už nikam nejde. Pro něj zde trek skončil. Do dvanácti si zde poleží a pak se dá po cestě odsud dolů do města. Stejně jim to zítra letí zpátky do Polska. Prohodíme spolu posledních pár slov a po deváté konečně vyrážíme na cestu. Tou dobou to vypadá, že to nejhorší se přehnalo a pomalu přestává pršet, tak věřím, že to tak zlé nebude. Opak je ale pravdou.



Opouštíme chatu a okamžitě začínám stoupat po úzké stezce táhnoucí se vzhůru mezi křovinami. Přesně po té, po které jsme včera přišli. Po nočním dešti je však stezka bahnitá a keře mokré, takže už cestou sbíráme vodu, i když tak moc neprší. Jak se však blížíme sedlu, začíná opět přituhovat. Nejen že se opět rozpršívá, ale především začíná docela foukat. Keře tančí ve vichru divoký tanec ze strany na stranu a cákají z nich kapičky vody, zatímco jejich větve nás liskají přes paže i přes tváře.


Konečně jsme na sedle a džungli keříků a zakrslých stromků opouštíme. Scházíme na rozlehlé louce Malo Rujno, kde jsme včera trek opustili. Nyní se zde na něj vracíme. Stezka vede kus po rozlehlé louce, která se záhy noří do úžiny mezi hřebenem a pahorkem Zvirjak. Zde se na krátký čas ocitáme docela v závětří. Jakmile se však opět ocitneme v otevřené krajině, zažíváme peklo. Z prava se do nás opírají silné větry přinášející silnou sprchu vody. Já to ještě zvládám, Miška však trpí. Je malá, a tak to s ní cloumá a její pončo je pro takové extrémní počasí méně vhodné, než to moje. Za chvíli je durch mokrá a mrzne. Jakože na tuhle roční dobu je opravdu neskutečná zima a není to jen větrem. I já mám ruce mokré a promrzlé.


Pokračujeme po stezce, která se z nenadání napojuje na širokou vyježděnou silnici. Oba pruhy po kolech plní potůčky vody. Z hor tečou potoky a strouhy, které zde určitě ještě včera nebyly a valí se přes cestu, která se noří mezi nízké borovice. Zde tolik nefouká, a tak je cesta klidnější. Dokonce ani tolik neleje.


Potkáváme na kost promoklé krávy, které se vyděšeně choulí pod stromy, které jim proti dešti příliš nepomáhají. Jsou zde telata i mladí býčci. Všichni zde stojí zaraženě, nehnutě a nechápavě si nás prohlíží. Zdravím je, ale neodpovídají.


Pokračujeme dále lesní cestou. Najednou se přes ni valí voda. Vyhrnuji si kalhoty a chci to přebrodit. Na první pohled to vypadá, že zde nebude vody nad kolena, ale uprostřed zjišťuji, jak moc jsem se zmýlil. Voda mi plácá po zadku a raději si vytahuji z kapsy telefon, ať ho nenamočím. Má přítelkyně na mě volá co dělám a hledá si bezpečnější cestu. Když to o kus dále přeskáče po kamenech, aniž by šlápla do "potoka," udiveně se mne ptá: "To jsi neviděl, jak je to hluboké?"

"Ne. Ty snad ano?" "No já teda jo!"



Pokračujeme lesem a po stranách se objevují tu a tam chaty a prosté kamenné příbytky místních. Nikoho zde však nevidíme. Co bychom dali za to, kdyby nás někdo pozval ukrýt se před sílícím deštěm. To se nám však nepoštěstí. Místo toho nás čeká druhé kolo větru a pořádné deštivé sprchy. Cesta tímto nečasem nás přivádí na další rozlehlou louku Veliko Rujno, kde se mimo jiné nachází malebná kaplička, která musí za pěkného počasí ve zdejší krajině působit kouzelně, ale pro šedavé mraky a mlhu všude kolem nic z kulisy hor kolem nás nemáme. Někdy vidíme obrysy, ale to je tak vše. Ani se zde nezastavujeme a pokračujeme po cestě dále.


Asi půl kilometru odsud bychom měli odbočit doleva a začít stoupat na útulnu Strudge. Nic jako rozcestník však nevidíme a stezka mezi stromy téměř neexistuje. Něco mi však říká, že jsme to přešli. Snažím se zorientovat pomocí map, ale mám tak mokré ruce, že telefon téměř nereaguje. Nakonec se vracíme, rozhlížíme se a podaří se nám najít značený kámen v trávě. Máme však sledovat tento směr, nebo také vede jinam? Je to marný boj. Bloudíme tady v kruhu na louce mezi nízkými borovicemi, zatímco nás zalévají litry vody padající prudce z nebes. Když mračna nad masivem nad námi na krátko zřídnou, nemůžu uvěřit vlastním očím. Není to sníh, že ne? To se mi jen zdá. To mokrá skála hází odlesky! Že ano! Prosím!


Temná clona opět halí výhled za mraky a my pokračujeme krajinou plnou vody. Fouká, prší, Miška už je zmrzlá na kost a zoufalá. Musím ji popohánět. Tady nemůžeme zůstat! Musíme na útulnu, tam zatopíme a tam ti bude dobře. Nemůžeme stát. Nemůžeme se loudat. Musíme neopak rychle.


Přicházíme na okraj lesa. Tady cesta začíná prudce stoupat vzhůru. Na dalších třech kilometrech nás čeká téměř pět set metrů převýšení. Noříme se do lesa, kudy se táhne strmá stezka vzhůru. Zde tolik neprší a prudký vítr se rozbíjí o kmeny stromů. I když šlapeme nahoru, podmínky pro cestu se pro nás docela zlepšily. Nebo aspoň já to tak cítím. Miška už je až moc vyčerpaná. I když chci dát do cesty maximum, ona se naopak loudá.



Jak tak stoupáme nahoru, přestává foukat a taky pršet. Mraky se trhají. Objevuje se modrá obloha a dokonce i slunce. A když se les rozestoupí, tak se nám otevírá pohled na neskutečně tvarované horské údolí pod námi, ale také na skalnatá svahy pokryté sněhem před námi. Nemám z toho dobrý pocit, ale pokračujeme v naší cestě dále. Stoupající lesní stezka nás najendou přivádí na rozcestí, odkud se dá sestoupit k chatám Ivančev dom a Planinarski Dom Paklenica. Máme pokračovat dále, nebo se na to vykašlat a sestoupit? Půjde to dál? Jako jestli nás čeká cesta přes strmé skály zasypané lehkou vrstvou sněhu, což asi jo, tak to bude hodně nebezpečné. Jeden blbý krok, lehký zklus a padáme do propasti. Má cenu to riskovat? Asi ne co? Vzdát to však nechci. Stojíme zde. Přemýšlíme. Mišce se do toho moc nechce. Já mám po zkušenostech z dřívějška taky docela oprávněné obavy. Už jednou jsem z hor na sněhu zahučel a nepotřebuji znova. Nakonec se rozhodneme pro stezku klesající k Paklenici.


Opouštíme trek a začínáme šlapat dolů. Po pár krocích se to však ve mne zlomí. Ne, nebudu se vzdávat, aniž bych to zkusil. Jdeme prostě dále! Když to nepůjde, tak se vrátíme a tudy sestoupáme dolů. Prvně to však chci zkusit. Půjdeme tak daleko, kam to jen půjde. Až když to nepůjde, pak bude na místě vzdát to. Ne však teď a tady. Na to je příliš brzy!



Pokračujeme lesy vzhůru a za pár minut přicházíme k dalšímu rozcestí, odkud se dá sejít na chatu Paklenica. Já se však touhy pokračovat po vytyčeném treku nevzdal. Míjíme tedy odbočku do údolí a pokračujeme vzhůru. Stezka stoupá o něco strměji, les řídne a velké stromy nahrazují spíše občasné drobné stromky. Obloha je najednou modrá, neprší a silný vichr vystřídaly jen občasné poryvy lehkého jarního vánku. Co za počasí nás pronásledovalo ještě před chvílí je rázem zapomenuto.


Jak tak stoupáme po úzké stezce klikatící se ostře nahoru, les mizí úplně a my porkačujeme stále více kamenitým terénem do skalistých zubů zdejších hor. Výhledy odsud jsou dechberoucí, ale objevuje se také první sníh a čím výše jsme, tím více ho je. Naštěstí však přímo na stezce téměř žádný neleží. Jako by se ji snad vyhnul nějakým kouzlem. A další magie nás čeká jen o několik výškových metrů výše. S přechodem sedla Buljma jakobychom se totiž najednou ocitli v úplně jiném světě. Během pár kroků se noříme do šedé neprohlédnutelné mlhy, kde se pořádná vrstva sněhu válí kam až dohlédneme. Se sestupem níže se uzavírá výhled, který jsme doposud měli a tím i svět, který jsme nyní opustili. Už žádná modrá obloha a nádherná zelená údolí. Ne, tohle je teď hodně černobílý film.



Za sedlem přecházíme do světa horských luk pokrytých sněhem. Scházíme trošku níže a tím i sněhu ubývá. Hlavní příčinou však bude, že zde už neleží na studených kamenech, ale na živé travnaté půdě a tam sněhu vždy ubývá rychleji. I přesto je to něco, co jsme na této cestě nečekali. Putujeme vpřed po kupodivu stále viditelné stezce a doufáme, že co nejdříve dorazíme na útulnu Strudge. I když to odsud není ani kilometr, zdá se to nekonečné. Už tam opravdu chceme být.


Cesta se noří mezi dva pahorky porostlé stromy. Tudy mírně stoupáme vzhůru a najednou stojíme v kruhu lesa. Před sebou máme ohniště a za ním starou dřevěnou útulnu. Okamžitě se jdeme schovat dovnitř. Je zde docela nepořádek, ale jinak sucho a útulno. Jen tady bohužel není žádné dřevo a budu ho muset sehnat. Po chvilce tak opět útulnu opouštím a doufám, že seženu něco, čím si zatopíme. Nějaké špalky tu jsou, ale ty jsou neskutečně tvrdé a místní sekery jsou naopak velice tupé. Pily na tom nejsou o moc lépe. Naprosto nepoužitelné kombo! Po několika minutách marného zápolení to vzdávám a vydávám se na průzkum okolí. O kus dál najdu nějaké spadlé větve, u ohniště se také válí pár špalků. Vše je však potřeba narubat tou nejtupější sekerou, jakou jsem kdy viděl. Ta nemá hranu. Ta má vyloženě železný ovál. Naštěstí ne všechno dřevo je tak tvrdé, jako to z dubu, které leží přímo u chaty.


Shromažďuji dřevo a snažím se aspoň něco nařezat a nasekat. Něco jde lépe, něco hůře a něco vůbec. Jackpotem je objev staré rozpadlé kůlny plné bordela. Jako první beru rozlámané suché desky, které už začínají trouchnivět. Z těch se mi podaží udělat parádní třísky jak nic. Podpůrné dřevěné sloupky se dají taky dobře nařezat na parádní úzké špalky. Nejsem žádný vandal, který by zde začal někomu něco rozebírat. K místu mám určitě víc úcty a respektu než jeho časí návštěvníci, kteří chatu a její okolí zanechali v takovém stavu, v jakém jsme ji našli. Je tady opravdu nepořádek, v nádrži s dešťovou vodou se válejí odporně vypadající ponožky, přímo před vstupem do chaty je vyloženě bordel všemožného haraburdí a hlavní místnost chaty je prostě skladiště všeho, co už někdo nepotřeboval. Působí to tady jako odkladiště nepotřebných věcí. Ten rozpadlý strop na hromadou bordela si o konečnou likvidaci doslova říkal.


Narubu zásobu třísek a taky nějaké větší špalky. Pak se vracím za mou paní a rozdělávám oheň v peci. Dávám ji jasný úkol starat se o něj a vracím se ven. Sbírám hrubé větve, špalky i klády kolem chaty a rubu dřevo tím nejtupějším nářadím, jaké si umíte představit. Miška mezitím udržuje oheň. Na to, jak to vypadalo během zapalování beznadějně, tak se z komína docela kouří a vzduchem se nese vůně ohně. Miška mezitím sem tam vyleze ven, aby dovnitř nanosila dřevo, které jsem ji nachystal před dveře. Několikrát mne opakovaně volá, že už to stačí, že máme dost, ale já jsem ve svém živlu a dále si hraju na dřevorubce, i když jsem zatím nejedl. Než se odhodlám konečně jít do chaty, Miška tam udělala pořádek a připravila nám místa na spaní. Jsem docela překvapen hromádkou dřeva, kterou jsem zde narubal. I když se budu snažit sebevíc, tak za noc nespálíme, ale aspoň tu zůstaně něco pro jiné poutníky. Těm to určitě přijde vhod.


Konečně se oblékám do suchého a teplého oblečení a jdeme si uvařit něco k jídlu. Po jídle si zde rozvěšíme oblečení a boty v naději, že do dalšího dne uschnou a po zbytek večera jen tak sedíme, zíráme do kamen na tančící plamínky, které poctivě živíme dřívím a povídáme si. I když topím jak kotelník na Titanicu, docela trvá, než se to zde skutečně vyhřeje, takže se nám od kamen moc nechce. Když slunce zapadne, už je zde však docela teplo. Nakonec se zvedáme a stoupáme do vrchního patra, kde nám má milá připravila prostor na spaní. Lezeme do spacáků a jdeme spát. Moc toho však dnes nenaspíme. Jedním důvodem je zakouřenost v chatě, kterou pozorujeme až nyní. Druhým je docela silná populace Plchů, kteří nás v noci nenechají spát. Pořád kolem nás běhají, skáčou přes nás, šmátrají nám přímo u hlav. Nejednou přistihnu jednoho z z těch malých raubířů, jak se snaží odtáhnout můj pytlík s elektronikou, o kterém zjevně usoudil, že je v něm jídlo. Vrcholem je, když některý z nich vyleze z díry přímo nad naší hlavou a začne vřeštět na celou chatu. První hodinu je to docela sranda a bavíme se pozorováním těchto rozkošných hlodavců. Když k vůli nim však po celou noc pořádně oka nezamhouříte, natož abyste usnuli tvrdým spánkem, docela na ně změníte názor.



10,6km 756m↑ 41m↓



 
 
 

Komentáře


Tulák, blázen a cestovatel, věčný snílek s hlavou v oblacích vlastních fantasií a taky tak trošku dobrodruh. Milovník divoké přírody, krásných panoramat, skal a hlavně hor a hřebenovek bohatých na nádherné výhledy, ale i piva a dobrého jídla. Toulavá duše uvězněná v lidském těle a svázána tak s osudy a povinnostmi lidí, která by se chtěla jen bezmezně toulat a poznat každý pěkný kout tohoto světa.

Od roku 2015 žiji převážně v Alpách a od roku 2019 je mi Tyrolsko mým domovem. Právě zde jsem se zamiloval do hor, zdolávání vrcholů, šplhání po jištěných i nejištěných cestách a nejrůznějších dobrodružství, ke kterým překrásná alpská příroda doslova vybízí. Každého léta se snažím využít každého volného dne, abych poznal další pěkný kousek této hornaté země v srdci Alp.
 

Od lockdownu v roce 2020 jsem navíc naprosto propadl trekkingu a cestování a začal vyrážet na stále delší a zajímavější cesty napříč Evropou a poněvadž rád fotím a píšu, rozhodl jsem se začítu psát svůj online deník a do něj všechna svá dobrodružství z dlouhých cest postupně zpracovávat. V Tyrolsku však trávím převážnou část roku a i zde podnikám nejrůznější zajímavé cesty, a tak se i má tyrolská dobrodužství začala kupit a já pocítil potřebu zaznamenat si alespoň ty nejdůležitejší z nich.

Zaznamenávat jen zážitky z cest mi však nestačí a krom příběhů z hor bych se také rád podělil o své znalosti a postřehy z cest a především vám představil Tyrolsko a přinesl spoustu tipů a nápadů na krásná místa, kam se můžete podívat. Proto jsem se rozhodl zapracovat na tomto blogu, který by měl být tak trochu mým deníkem, ale také dobrodružným průvodcem po tyrolských kopcích, ferratách, soutěskách a dalších zajímavých místech napříč Evropou. 

Kdo jsem?

kdo ja.jpg

O mě

 

Blázen, tulák a dobrodruh, který roky žije v Tyrolsku a rád by se podělil o krásy této alpské země a seznámil vás s touto horskou zemičkou. Mimo to jsem také vášnivý trekař, který každoročně podniká několik pěších cest napříč Evropou a zážitky z nich zapisuje do svého deníku, o který se s vámi rád skrz tento blog podělím a snad i někoho inspiruji k podobným cestám.​

Více →

Co je nového?

  • Facebook
  • Instagram
bottom of page