Na Lýkijské stezce

Po návratu z chorvatského Velebitu jsme se přesunuli na léto opět do Tyrolska a to do úplně nového působiště a nejzápadnější cíp této alpské zemičky na hranicích s Voralbergem jsme vyměnili za nejzazší vesničku údolí Zillertal na východní hranici se Salcburskem. Očekávali jsme krásnou letní sezónu v nádherném hotelovém komplexu, jehož majitel působil velice seriózně. Není však všechno zlato co se třpytí a ne každá kniha odpovídá obsahem kráse obalu. Nádheru a přepych, které nám byly ukázány, naopak podtrhlo staré české přísloví „Navrch huj, vespod fuj.“ Stav kuchyně, ve které jsem měl vařit pro 250 lidí byl vyloženě žalostný, když se něco rozbilo, za půl roku to nikdo nebyl schopen opravit nebo koupit nové a kvalita absolutně neodpovídala hotelu jako tento. Co ovšem bylo nejhorší, že se majitelé rozhodli drasticky šetřit na personálu a na všech odděleních byl docela slušný podstav. Co to pro mne znamenalo? Neustálé přesčasy, které mi nikdo neproplatil, téměř žádný osobní život a vlastně ani čas dělat na jiných projektech, jako je tento blog či si jen vyvolat fotky z víkendového hiku. A těch také nebylo tolik, kolik bych si přál, protože tak deštivé léto jsem snad dosud nezažil. I přesto se mi povedlo ve dvoudenních etapách zdolat jeden z oblíbených alpských treků “Berliner Höhenweg” a když se na podzim počasí konečně umoudřilo, tak jsem prochodil i v okolí, co vše se jen dalo.

Proč to vlastně zmiňuji? Jen abych tak nějak ujasnil, co téhle cestě předcházelo a jak se nakonec stalo, že jsem vyrazil právě sem. Navzdory všemu, co jsem výše popsal, jsem zde měl docela dobré postavení a respekt od ostatních kolegů, a tak jsem do poslední chvíle počítal s tím, že se sem na zimu vrátím a věřil, že se vše zlepší. Sezóna však měla končit v polovině listopadu, další měla začínat ze startu prosince a já měl mezitím ještě jeden termín u zubaře. Abych pravdu řekl, vůbec jsem nepočítal s tím, že se během tak krátké doby někam podívám a jak jsem toho začínal mít poslední měsíc plné zuby, pohrával jsem si s myšlenkou, že si najdu na zimu práci v údolí Ötztal, kde mají výrazně delší sezóny zimní, kratší léta a mezisezóny postavené tak, že by mi to s mým trekováním sedělo lépe a třeba bych se konečně mohl podívat i do Skandinávských zemí. Znamenalo by to však, že bych nastoupil hned po sezóně a letos se nepodíval vůbec nikam a aspoň ušetřil nemalé peníze. Nebudu lhát, docela rychle jsem se s tímto postojem smířil a začal hledat nabídky práce a ty si ukládat. Nepsal jsem tam však hned, na to nebyl přes pracovní týden absolutně čas. Vše jsem si pěkně odkládal a nechával na dny volny. Jak jsem však vše odkládal a neustále váhal, stalo se, že než jsem někam napsal, byly všechny pro mě lákavé nabídky pryč a jak jsem tak začal hledat další, došlo mi, že mám před sebou poslední dva týdny v Tyrolsku, poslední volna mi vychází na víkend a kdo ví, zda něco tak rychle najdu a podaří se mi dohodnout na pohovoru a tam dostavit.

Čas běžel, já se v tom takto plácal a nějakou další podzimní cestu absolutně neplánoval. Jak už to však u mě bývá, mezitím se mi ozvali vedoucí z bývalých prací a navštívil mne jeden bývalý kolega. Během posledního týdne se tak stalo něco naprosto nečekaného a doposud neplánovaného. Plácnul jsem si se šefkuchařem v hotelu, kdy jsem měl odpracováno už nějakých sedm let ve vesnici, která mi bývala a v mém srdci stále tak nějak zůstavala mým domovem a to i přesto, že jsem tuhle kapitolu života na dlouhou dobu považoval za uzavřenou a před týdnem by mne ani nenapadlo, že se zde tak záhy vrátím.

Co to znamenalo pro mé cestování a jak konkrétně to souvisí s touto cestou? Nastoupit jsem měl až v polovině prosince a mi se tak protáhl čas, který bych mohl na nějaké cestě strávit. Samozřejmě jsem mohl vyrazit na kanáry nebo někam na jih Španělska, ale já si už na jaře předsevzal, že další podzimní cesta bude za hranice Evropy. Původně to měl být Nepál, ale na to bych si přál přeci jen trošku víc času ideálně od začátku listopadu. Nějak jsem si však vzpomněl, že na jihu Turecka existuje Lykijská stezka, na kterou své fanoušky často zve Nicolette Havlová. Paráda! Navštívím novou zemi a konečně vycestuji za hranice Evropy. Všechno, co od další cesty očekávám, Lykijská stezka splňuje! Můžu si odškrtnout další položku z mého pomyslného Bucket listu. Po té, co na jaře Główny Szlak Beskidzki nevyšel a já ho nahradil jeho menším polským bráškou, bude taková rošáda docela symbolická. Inu proč ne?

Rychle jsem si o treku něco málo přečetl, našel si levné přímé lety ze střední Evropy a pomalu se začal připravovat na toto nové dobrodružství. Žádné velké plánování se však nekonalo.

Na Lýkijské stezce - Příprava →