Cesta na Sicílii

4.-5.11.2024

Letní sezóna skončila a my před sebou měli měsíc a půl dlouhé volno trvající od začátku listopadu až do poloviny prosince a jako předchozí roky i letos jsem plánoval nějaké podzimní cesty. Hlavní cestou tohoto listopadu měl být dlouho plánovaný portugalský Fishermen´s Trail, který je označován za jeden z nejkrásnějších a nejznámějších dálkových treků Evropy. Tam jsme však měli vyrazit až ve druhé polovině listopadu a mi se první dva týdny nechtělo sedět doma, a tak jsem se rozhodl, že se pokusím o cestu, která loni nevyšla. Vrátím se opět do Andalusie, zde po hřebenech přejdu celé pohoří Sierra Nevada a následně zdolám místní Alpujarra Trail vedoucí údolím a po protilehlé straně hor. Jen pár dní před plánovanou cestou se však počasí v Andalusii zhoršilo a Sierra Nevadu opět zasypal sníh. Nechtěl jsem riskovat, že se situace bude opakovat a poletím tam zbytečně, abych to zas za rok nebo někdy jindy zkoušel znovu. Proto jsem si nakonec řekl, že bude lepší vymyslet jinou destinaci a zkusit něco jiného. No jo, ale co? Nakonec mi do oka padl jeden středomořský ostrov, kde jsme ještě nebyl a docela spontánně se vydal právě tam.

Můj prst v mapě nakonec zastavil u Sicílie, o které jsem shodou okolností v těchto dnech četl zajímavý příspěvek na facebooku od Duše na Cestách alias Martiny Merisi, která celou Sicílii pěšky přešla. I mě se tento nápad okamžitě zalíbil a přechodu hrálo do karet také zjištění, že na ostrově jsou dvě letiště a každé z nich je na opačné straně. Na přechod celého ostrova jsem však měl docela málo času a nevěřil jsem, že to zvládnu. Přejít celý ostrov za pouhých dvanáct dní? Docela nereálné, ale i přesto jsem si řekl, že to zkusím a uvídím, kam až dojdu. Abych však viděl to nejzajímavější, rozhodl jsem se na začátek prdnout si na sebe navazující přírodní parky. Na úvod mne čekal Parco Dell Etna okolo světoznámé sopky Etna, pak hornatá oblast bohatá na dubové a bukové lesy Parco Dei Nebrodi plné divočáků a na samotná závěr mé cesty mne čekala neuvěřitelně nádherná hornatá Madonie. Pokud zbude čas, budu rád pokračovat dále. Pokud ne, nezbyde, než to předčasně ukončit.

Z Vídně mi to letí v šest ráno, a tak na letiště mířím posledním večerním vlakem ze Znojma a trávím noc na letišti. Karimatku si natahuji na zem za odpadkové koše u vstupu uvnitř haly a lehám si na zem. Snažím se spát, ale moc mi to nejde. Jednak je zde neuvěřitelný hluk a druhak jsou ta světla na letišti naprostý přepal. Spát se zde nedá, takže se před čtvrtou opět balím, jdu hodit batoh na Chek-In a procházím bezpečnostní kontrolou. Dávám si kafe a čekám na letadlo. Jako většina ranních letů letí na čas.

V Catanii přistáváme v devět ráno. Jdu si vyzvednout batoh a přebaluji ho, což se ovšem nelíbí ostraze, která ke mne posílá ozbrojenou hlídku se samopaly. Ptají se, co dělám a vyzývají mne, ať se sbalím a odejdu. Rychle hážu věci zpět do batohu a mířím na snídani do místního Burger Kingu. Dávám si velké kafe a plánuji, kde sehnat kartuši s plynem a jak se tam dostat. Po desáté opouštím letiště a jdu na metro. Snažím se dostat do nákupní zóny za městem, zastávka autobusu však není tam, co by měla být a tak tady naslepo chodím a tam a zpět. Zastávka je posunutá o kus dále, ale nakone ci najdu. Místních se ptátm, zda odsud jezdí autobus a ukazuji na mapě jméno zastávky. Ano, jezdí, ale nemám se řídit jízdním řádem, protože autobusy jezdí, jak jim to zrovna vyjde.

Po delší době čekání přijíždí autobus, kterým valíme za město. I zde je zastávka úplně jinde, než by měla být. Procházím nákupní zónou a mířím do Decathlonu, což je taková moje první jistota, když sháním plynovou kartuši. K mé smůle zde však plyn, který potřebuji, nemají. Dle všeho je v jiných prodejnách, které jsou v úplně jiných městech a cesta tam by mi sežrala spoustu času, kterého mám už tak málo. Prvně to zkusím v okolí.

Opouštím Decathlon a chodím od jednoho obchdoďáku k druhému, je to však marná snaha. Kde nic, tu nic. Nakonec mířím i do místního obdhoďáku se stavebninami, kde se mi podaří sehnat úzkou dlouhou plynovou lahev, na kterou kupodivu perfektně pasuje můj vařič. Úplně stabilní to asi nebude, ale nic jiného zde asi neseženu. Nakonec ji beru s tím, že budu muset kopat díry a stavět komínky z kamení, abych ji mohl bezpečně uchytit a uvařit si. Snad to bude fungovat. Musí!

Když už mám konečně něco, na čem se dá vařit, vydávám se hledat autobosovou zastávku, ale je to ještě větší boj, než shánět plyn. Nakonec zde přes hodinu chodim kolem tam a zpátky a několikrát přecházím rušnou silnici, kde poznávám, že pravidla silničního provozu tady úplně nefungují. Auta se předjíždí v obou pruzích a chodci na přechodu je vůbec nezajímají. Než najdu zastávku, projede několik autobusů směřujících do města. Je to strašný boj. Jsem fakt rád, když konečně narazím na autobus, který mne odveze zpět do města. Tou dobou už je však docela pozdě a je mi jasné, že dnes už na trek nevyrazím. Rezervuji si tedy nějaký hostel v centru a mířím tam. Dobře jsem udělal, protože sotva vystoupím v centru, přižene se neskutečná průtrž mračen a lít jen tak nepřestane. Navíc se zde docela rychle stmívá a už v pět je tma, což je mnohem dříve, než jsem tady na jihu Evropy počítal, ale to bude tím, jak moc na východě Sicílie leží. Dny zde budou delší, jen začínají dříve. Další dny budu muset vstávat fakt brzo.

Za tmy přicházím na hostel, kde se aspoň osprchuji. Pak si lehám na postel a usínám. Budím se až v osm večer, venku už neprší a mám docela hlad, a tak si jdu projít historické centum města a najíst se. Na hostel se tak vracím až po desáté a doufám, že se po dvou hektických dnech a probdělých nocích konečně vyspím. No, chyba. Jednak jsem usnul, sotva jsem na hostel došel, a tak se mi teď spát nechce a nemůžu ani za boha usnout. Druhak celou noc neustále někdo mlátí dveřma a aby to nebylo málo, několikrát za noc mi za okny bije kostel. Prostě paráda!

Pěšky po Sicílii - Den 1. →