Vysokohorskými stezkami kolem Kaunertalu aneb můj první alpský trek

Den 1. - Dr. Angerer Höhenweg

8.9.2020

Bylo léto 2020 a já měl za sebou první Lockdown, během kterého jsem si zamiloval dálkové několikadenní pochody s batohem na zádech a spaní ve volné přírodě. Od začátku léta jsem však opět makal v Tyrolsku a ačkoli jsem na jednodenní túry a procházky do hor chodil neustále, na více dní někam dále do přírody jsem se nepodíval dlouhé měsíce. Ke konci léta jsem však dostal od vedoucího a taktéž velikého nadšence do horské turistiky dva dny volna a k tomu rovnou tip na dvoudenní putování kolem Kaunertalu po stezkách Dr. Angerer Höhenweg a Thomas Penz Höhenweg. Moc jsem se nerozmýšlel, zkouknul obě trasy, naplánoval si kudy a jak se na ně dostanu i jak je přejdu, zarezervoval si místo na horské chatě Verpeilhütte, poněvadž Wildcamp je v Rakousku zakázaný a během pár dní vyrazil na svůj první alpský minitrek vysoko nad údolím Kaunertal.

No, vyrazil. Předchozího večera jsme s kamarádem u piva ještě něco rozebírali, a tak jsem zrovna fresh nebyl. Zase na druhou stranu jsem aspoň bez problémů usnul a prospal noc až do rána bílého, což se mi běžne nestává. Vysoukal jsem se tedy z postele, zmákl ranní hygienu, rychle se oblékl, hodil krosnu na záda a vyrazil na autobus, který mne svezl do obce Prutz pod horou, na které přebývám. Ještě jsem si rychle skočil pro jídlo na cestu do nedalekého obchodu, užil si kafe a sladkou snídani a pak už nezbývalo, než se dát na cestu.

Je ještě brzy ráno, obloha je šerá a vzduch sychravý. Já však už procházím studenými ulicemi Prutzu, načež opouštím městečko a šlapu mezi chmelnicemi a loukami směrem na Kauns a Kaunerberg. Ačkoli cesta není nijak dlouhá, když se zde ocitám, už je jasný den, slunce září vysokoho na obloze a vše kolem začíná spalovat letní žár. Jo, šlapat v tom vedru s lehkou kocovinou, to je mi vážne paráda. Co nevidět se mi však naskýtají výhledy na krásy zdejšího údolí, a tak ani moc nenadávám a výlet si vskutku užívám.   

Během pár chvil opouštím Kaunerberg a před sebou mám řádný kus cesty po širokých cestách přes horské lesy a louky. Žádné obce ani města, žádné chaty a ani lidé. Už jen já, příroda a k další chůzi motivující výhledy. Kocovina se ještě jednou krásně ozve, ale nakonec i ona mizí před tou všudypřítomnou nádherou Alpských kopců. Takto si cestu užívám, až nakonec dojdu na Falkaunsalm. Teprve tady začíná horská stezka označovaná jako Dr. Angerer Höhenweg.

Právě v čas. Je něco po poledni a dát si teplý oběd mi přijde opravdu vhod. No jo, je to pouhý Alm, a tak je nabídka dost chudá. Nakonec se spokojím s párem klobásek a pivem. Pro dobrý pocit ještě doplním cukry nějakým tím kouskem z nabídky místních koláčů, zapiju ho hrnkem kávy a pokračuji v dále.

Právě v době, kdy zde přicházím, zvedá se nějaká žena s velkým batohem a napadá mne, zda nemá stejnou cestu. Jak se toho dne přesvědčím má a nakonec se setkáme i u jednoho stolu na Verpeilhütte. Ještě dalšího dne ji pak pomáhám zorientovat se v terénu, nepředbíhejme však. 

Je totiž léto, je po poledni a neskutečné vedro. Ani to kafe odpolední únavě příliš nebrání, a tak se celkem ochotně uchýlím pod mohutný strom na nedaleké louce a dávám si dvacet. Ale opravdu jenom dvacet, neboť do půl hodiny jsem vzhůru a dávám se na cestu dále. Netrvá dlouho a míjím Gallrutt Alm, za kterým se cesta dělí. Jedna stezka schází dolů do údolí a vede asi kilometr dlouhou štolou, kde je místy vody nad kotníky a bez vlastního světla jí neprojdete. Jak to vím? No už jsme tudy s vedoucím jednou šlapali opatřeni loučemi. Pro někoho jistě zážitek. Mne však nyní zajímá druhá stezka - Dr. Angerer Höhenweg, která se mi představuje jako úzká stezka po kamenech napříč korytem horské strouhy a už na samotném jejím začátku stojí velkým psáno, že stezka je pouze pro zkušené wanderery.

Dobrodružství? Paráda! Tohle bude zábava.

Beru druhý dech, síly se mi vrací, co vrací, jsem nabitý jako už dlouho ne. Opírám se o svou dřevěnou hůl a pevným neochvějným krokem kráčím vzhůru a v před, níže a vpřed a zase vzhůru a vpřed. Nezastavuji však. Výhledy jsou naprosto skvostné.

Jedná se o velice úzkou stezku táhnoucí se po okraji svahu a já si ji nadmíru užívám. Kolem mne je krásná příroda a hory místy pokryté zbytky sněhu, slunce září vysoko na obloze a chladný vítr je také velice příjemný. Vůbec nezastavuji, snad jen abych si pořídil nějaký snímek. Pak ovšem schovávám můj Canon do brašny přes rameno a opět uháním dál, až míjím a daleko za zády ztrácím doposud přede mnou kráčející poutníky. Dokonce doháním i onu ženu, která opouštěla Falkaunsalm v době, kdy já tam přicházel. Zastavuje mě a ptá se mne na cestu, přičemž je bezradně ztracená v mapě od Bergfexu. Jen se usměji a sáhnu pro svůj telefon. Jo, říkám to neustále. Lepší aplikaci na tůry nežli české mapy.cz prostě nenajdete. Poradím ji a valím dále, načež totéž se opakuje u dalšího poutníka.

Pokračuji a náhle mám před sebou strmý sestup po obrovských kamenech. Je to náročné, ale nakonec to sbíhám, aniž bych si dodrbal nohy. Přicházím k horskému potoku, kde si vděčně doplňuji vodu a dávám se na cestu dále. Zatímco teď jsem strmě klesal, nyní mne čeká naopak náročný výstup.

Je kolem čtvrté odpoledne, poslední jídlo jsem měl po dvanácté a to nebyla kdo ví jaká výhra, a tak začínám být znaven. I přesto však tento náročný úsek zvládám ještě bez doplnění energie z jídla. Uzoučká cesta přede mnou se opět line rovně a posléze klesá. Ano, teprve zde usedám a dávám si pauzu na jídlo s úchvatným výhledem na údolí pode mnou a hory kolem něj. Dokonalost!

Jak tu tak sedím, opět mne míjí předešlí dva poutníci, ale ty posléze opět hravě předeženu. Nežli však vyjdu, stane se mi malá nehoda. Má krásná vlastnoručně ohoblovaná dřevěná hůl padá po strmém svahu a zasekne se na trčícím kameni o několik desítek metrů níže. Je to risk, ale nenechám ji tam. Prostě to sešplhám dolů a zase nahoru. Zrovna když se vyšplhám zpět na stezku, vystoupá na ni další chodec, který nechápavě kouká, kde jsem se tady vzal a odkud jsem sem vyšplhal.

Svou hůl opět pevně držím v ruce, jsem napojen i najeden a se svým batohem na zádech kráčím dále v neznémá zákoutí zdejších hor. Scházím do lesa a pokračuji ve stínu jeho stromů, dokud nestanu u salaše VerpeilAlm. Na chatu Verpeilhütte už to nemůže být daleko. A taky že není. Jen vyjdu kamenou pěšinu podél potoka a kolem šesté hodiny večer vycházím na malém zeleném plácku pod vrcholy, uprostřed nichž se jako oáza v poušti tyčí prostorná kamenná chalupa.

Přeběhnu tedy zelenou louku, usednu ke stolu před chatou a okamžitě si poručím pivo. Už ho popíjím a jen tak mimochodem zmíním, že zde mám rezervovaný nocleh. Okamžitě jsem vykázán do vnitřních prostor, poněvadž se právě podává večeře. Jo, přišel jsem vážně tak akorát na čas.

Vcházím tedy do prostorného sálu, přičemž všechny stoly jsou plně obsazeny. Jen u stolu vedle mne sedí starší pán, a tak se ho zeptám, zda je volno.

"Natürlich," odvětí starší muž s holou hlavou a blíou bradkou s úsměvěm na tváři a ukáže na židli přede mnou. Přisednu si tedy a dám se s ním do hovoru. Jmenuje se Lothar, pochází z Německa a jeho rodiče uprchli ze Sudet. Během pár chvil si k nám přisednou ještě další poutníci z nejrůznějších koutů Evropy a já zažívám jeden z nejůžasnějších večerů ve svém životě. Proč? V tomto místě nejsou Data ani Wifi, takže se zde všichni baví jako za dávných časů ještě dlouho do noci. Někdo hraje karty, někdo kostky a my, ačkoli každý pocházíme z úplně jiné země a v životě jsme se neviděli, sedíme a klábosíme o všem možném - o našich cestách a zážitcích, o historii, kultuře, dávných civilizacích, politice i současné době. Opravdu by mne nikdy dříve nenapadlo, že něco takového zažiju. Úžasné místo a úžasní lidé a na starého Lothara budu vzpomínat snad celý život. Neskutečný frajer!

Klábosíme ještě dlouho do noci, něco vypijeme a nakonec jsme posledním stolem, který zde zůstává. Škoda, že ty úžasné lidi už nikdy více nepotkám. I když, svět je malý, kdo ví. Nakonec se i my zvedáme a míříme každý na místo, které je nám pro nocleh přiděleno. Jen já si ještě skočím do sprchy. Jo, vědět, že na teplou vodu potřebuju žeton, pořeším si ho ještě večer. Ne že by mi studená voda nějak vadila, otužuju se roky, ale člověka to celkem probudí. Naštěstí mám však od kamaráda nějakou tu bylinku na spaní, a tak se před dalším náročným dnem prospím. Spím na půdě chaty s asi dvaceti dalšími poutníky a horolezci a je takové teplo, až ani spacák nevytahuju. 

← Lockdown 2020

Thomas Penz Höhenweg →