Rauher Kopf, neboli den plný extrémů

14.12.2020

Přiblížila se zima , já stále trávil svůj život v Tyrolsku a plánoval další cestu. Chtěl jsem vyrazit do Pfunds, pak se dát cestou na Greit, ten projít a pak dále co to půjde ještě po svých pokračovat směrem na vrchol Lahnkof. Jen kousek pod vrcholem je nějaký Alm(koliba) a až k němu vede cesta, takže by to mělo být v pohodě. Závěr už pak klidně zmáknu ve sněžnicích, ale ani ty bych zatím neměl potřebovat. Od Helmuta však dostanu tip na jiný vrchol na protilehlé straně údolí. Je to sice asi jeden z nejstrmějších výstupů v okolí, ale prý jezdí pravidelně kolem a na svahu ani na vrcholu není žádný sníh. Zvážím to a nakonec si řeknu "Proč se tam nevydat?" Brzy ráno tedy vstává, sněžnice nechávám doma a vyrážím na cestu. A jako vždy, když sněžnice nechám doma, potká mě neskutečné peklo a brodění takovou spoustou sněhu, jako jsem doposud nezažil a to jsem šel nakonec na nižší ze zdejších vrcholů. Fakt díky Helmute!

Je brzy ráno a já vstávám mnohem dříve, než celý předchozí týden. S ještě zalepenýma očima si tedy dochystávám jídlo a balím batoh a za necelou hodinu vyrážím na autobus. Sotva se však zjevím ve Pfunds, zažívám já, který běžně chodí v kraťasech i v lednu, neskutečnou zimu. Jakože fakt mrznu, a tak přidávám do kroku, ať se aspoň trošku zahřeju. Netrvá dlouho, a už je mi příjemně. Tu mne však čeká první úsek cesty po totálně namrzlé asfaltce a to tak moc zledovatělé, že s každým krokem kloužu zpátky. V jeden moment dokonce zapichuji hůlky jak jen to jde a šlapaje na plné obrátky běžím na místě. Prostě to nejde a nehnu se ani o krok, aç se fakt snažím. Nakonec tento úsek však nějak zdolávám s pomocí hůlek a pokračuji dále.

Tu se však přihání tak šílený blizzard, až si vybavuji scénu, kdy se Saruman pokouší na Společenstvo prstenu shodit horu. Chumelí jak prase, vousy mi mrznou, tělo promrzá až na kost, můj hnědý klobouk stává se bílým a já mám první nutkání to vzdát. Projdu jakousí malou obcí a už nemůžu dále. Má to v tomhle počasí vůbec smysl? Ne! Otáčím se tedy a kus šlapu zpátky dolů, nakonec se však otočím a jdu opět vzhůru. Aspoň na Kobler Alm a uvidí se.

Jdu dále, opouštím silnici a přecházím na úzkou lesní stezku. Ačkoli zde neměl být sníh, je ho stále více. Prvně po kotníky, to ještě jde, a tak šlapu dále a ani si moc nevšímám cedule s výstrahou o lavinovém nebezpečí a zákazu vstupu (beztak zde stojí celý rok). Prostě to obejdu a šlapu vpřed. Sněhu přibývá, už je ho nad kotníky, ale stále to ještě jde. Tu mě však čeká první ostré stoupání lesní loukou a to poslední, co by člověk na takovém úseku potřeboval - sníh už je hluboký těsně po kolena.

Šlapu z plných sil a přesto se ploužím, neskutečně to zdržuje. Navíc mne dohání krize z hladu, což není nic příjemného. Vlastně je to naprosto šílený stav, kdy se člověku šlapajícímu náročným terénem začíná motat hlava, tmít se před očima a tělo ho nechce moc poslouchat, a tak ho sami přesvědčujete ke každému dalšímu kroku. Tady se mi však jíst nechce, na KoblerAlm to přeci není až tak daleko a snad tam bude lavička, kde se najím.

Blížím se k tomu vytouženému místu, balancuji na namrzlé úzké římse na okraji svahu. Zdolávám ji, přichází další překážka - lavina, která se uvolnila v posledních teplejších dnech a za noci pořádně zmrzla. Nezbývá než to nějak přelézt. Šplhám tedy po sněhu a zdolávám toto lavinové pole, načež ztrácím stezku. Směr však znám a mapy.cz jsou přeci jen naprosto dokonalá aplikace, i když sežerou možná více energie, než všechny ostatní apky dohromady.

Co dál? Ehm, spadlé stromy? Sníh až těsně nad kolena? Další přívaly sněhu? Ano, ano, ano, všeho se mi dostává dostatek, a tak nakonec naprosto vyčerpaný padám na lavičku v přistřešku při Almu. Konečně pauza, konečně jídlo. Že může jít člověk takový krátký a pohodový úsek tak dlouho, by mě nikdy nenapadlo. Mám před sebou nejstrmější výstup v okolí a neskutečnou chuť to vzdát. Sedím tu snad třičtvrtě hodiny, jím a rozhoduji se.

Ne! Nevzdám to, jdu někam dále. Nasazuji tedy aspoň ty nesmeky, když už jsem si sněžnice nevzal a pokračuji "průsmykem," kde už je sněhu hodně nad kolena a nakonec se na rozcestí rozhoduji pro bližší a nižší vrchol. Pokud je to na Kreuzjoch dvě a půl hodiny v létě, tak v tomto počasí to nemám šanci do slunce západu stihnout. Na Rauhkopf je to jen 45 minut, takže tam za hodinu a půl snad budu. No, člověk míní, sníh mění.

Stále se ještě brodím po rovině a když po skoro hodině kouknu do map, nejsem ani v polovině cesty. Stáčím kroky a začínám stoupat. Sněhu je hodně nad kolena a přibývá, za chvíli po něm tahám vajca a o pár výškových metrů už mi cestu proráží panděro. Cestou zjišťuji, že na zdolání dvaceti metrů potřebuju místy i půl hodiny. Prostě mazec!

Pokračuji, brodím se sněhem, shazuji drobné laviny, lezu po čtyřech, ať se tak nepropadám, plavu v tom bílém svinstvu a mám neskutečnou potřebu to vzdát. Ale nahoru je to přeci už jen kousek, přece to neotočím!

Jsem zoufalý, vyčerpaný a každý krok mi neskutečně ubírá sil - vyklínit nohu ze sněhu, zvednout ji vysoko, postavit ji před sebe, drží nahoře, vykliňuji druhou nohu a sotva se povolí, druhá se propadá do nekonečných hlubin sněhu. A tak to jde stále dokola pěkně krok za krokem. Čím je kopec strmější, tím je to náročnější. Zvedám nohu, pokládám ji, druhou uvolňuji, druhá se propadá a sjíždí těsně k místu, kde před tím stála. Pomóc!

Už je to jen asi dvě stě metrů nahoru. Odhazuji batoh někam pod strom a pokračuji nalehko. Že bych si tím však kdo ví jak pomohl, to se říct nedá. Mám před sebou asi nejstrmější úsek, jaký jsem letos šel, sněhu, že by se z něho Gimli nevyhrabal a já lezu, lezu, mrznu, nadávám a přepadají mě doslova záchvaty čistého šílenství z beznadějnosti mého počínání. Najít mě tam někdo, asi volá blázinec. Být to světově známý režisér, možná mi dá naopak roli Gluma. Jo, nic takového jsem doposud nezažil.

Po asi třech hodinách jsem konečně nahoře a na krátký čas jsem i odměněn mraky, které se na krátko roztrhají. Udělám tedy pár snímků a dávám se na pomalý sestup zpátky, přičemž nepřestávám hledat brýle, které jsem někde během mého plavání vzhůru ztratil. Naštěstí nejsou kdo ví jak těžké, a tak se nepropadly hluboko do sněhu a najdu je. Najít průhledná skla na bílém sněhu však také není lehlé.

Po asi hodině, kdy si v tom hnuse málem přelomím nohu, jsem zpět u Kobler Alm, tou dobou však už opět naplno chumelí a mé stopy z cesty vzhůru jsou z většiny zasypány sněhem. Hledám tedy stezku, opět se brodím sněhem nad kolena, kousek sjíždím po prdeli, dokud mne náhon sněhu přede mnou nezastaví, zdolávám onu zatracenou lavinu i ledovou římsu, až konečně opět stanu na běžné cestě.

Že už je to v pohodě? Mohlo by, kdyby se na mě z jednoho statku nevyřítili tři obrovští psi a v závěru cesty do údolí nezačalo lít jako prase. Ano, byl jsem zničený a vyřízený ale stejně happy jak dva grepy. Proč? Mám opět zážitků na rozdávání. Co bych si z dnešního dne odnesl, kdybych to otočil hned při prvním nezdaru? Nic! Jen vzpomínku na svou vlastní slabost a zbabělost. Řekněte sami, mám v osmdesáti čumět do stropu a čekat, až si pro mě přijde? Nebo je lepší si tu a tam zariskovat a počítat s tím, že to jednou bude naposled?

“Cokoli tě může zabít, tak si aspoň vyber něco, co tě baví!”

← Glanderspitze

Frudiger →