Poklusem klus Šumavskou subprovincí - úvod

30.5.2026

Včera večer jsem dokončil svou velkou cestu po hřebenovkách pohraničím severních Čech. Touto cestou jsem navázal na jeden ze svých prvních treků vůbec, během kterého jsem přešel celé Jeseníky, okrajovou část Rychlebských hor, přešel Kralický Sněžník a nakonec dorazil až do Mladkova na okraji Orlických hor. Nešlo o přímou trasu, ale spíše o takové Toulky severním pohraničím, kdy jsem chtěl poznat některá mi neznámá zákoutí hor táhnoucích se podél severní hranice ČR. Skvělé na této cestě bylo, že jsem ji zahájil ve Slezsku, přešel severní cíp Moravy a nakonec ji ukončil na okraji Čech a cestou poznal také pár zajímavých míst mimo hlavní hřebeny hor, přes které jsem stejně nakonec kráčel.

Na tuhle cestu jsem navázal o necelých osm let později, kdy už jsem měl něco za sebou. Zatímco předchozí cestu jsem šel od ubytování k ubytování a tahal se s těžkou zrcadlovkou, na tuhle cestu už jsem vyrážel coby zkušený pardál, který za poslední roky nalehko prochodil Evropu a fotí pouze na telefon. Na cestu jsem navázal přesně tam, kde jsem ji tenkrát ukončil a nádraží, ze kterého jsem nevycházel, jako by se za ty roky vůbec nezměnilo. Jen okolní krajina se z podzimního strakatého kabátku převlékla do zelených jarních šatů zdobených rozkvetlým luční kvítím. Cestu jsem přitom pojal úplně stejně jako před těmi dávnými lety. Mým cílem nebylo severní pohraničí Čech projít nějakou přímou cestou, ale co nejvíce toho poznat. Na své cestě jsem tak mnohdy až nesmyslně kličkoval mezi skalními městy, vrcholy a vyhlídkami, abych toho co nejvíce viděl a musím říct, že jsem si to vše náramně užíval.

Za necelé tři týdny jsem tak přešel celé Orlické hory, prochodil Bromouvsko, přešel Krkonoše kde mne jako vždy zastihl sníh a mlha a z okolní krajiny jsem opět nic neviděl, navázal toulkami přes Jizerské hory, které mne tak očarovaly, že jsem je prochodil křížem krážem a pak sešel do Liberce, kde mne čekalo krátké přerušení a malá úřední pauza. Už v té době se mi však míhaly hlavou myšlenky, že cestu přechodem severního pohraničí neukončím.

Z Liberce mne pak má cesta vedla vzhůru na Ještědsko-Kozákovský hřbet, kde jsem zažil jeden z nejkrásnějších západů slunce. Následovaly Lužické hory s nádhernými výhledy na České středohoří a pak dále cesta přes suché a vyprahlé ale přesto nádherné České Švýcarsko. Pro uzávěry tras a nedostatek vody jsem tento klenot české přírody jen tak okrajově líznul, ale přesto si ho náramně užil. Pak následovaly Labské pískovce a okolí Děčína, které mne naprosto očarovaly a to natolik, že jsem začal koukat, kolik stojí bylení v oblasti.

Cesta mne pak vedla ještě dále na západ přes naše nejdelší pohoří - Krušné hory. Právě Krušné hory a Orlické hory byly pohořími, které jsem chtěl na téhle letošní cesta poznat a vše mezi nimi byl jen bonus, pro který jsem si krajinu severních Čech neskutečně zamiloval. Krušné hory mne však vyloženě polapily svou rozlehlostí a nekonečnou tichou přírodou. Právě tady jsem si začal naplno uvědomovat, jak moc se mi tato cesta líbí, jak tento způsob života a cestování miluji a že vlastně nepotřebuji končit ve Františkových Lázních a přesouvat se na Slovensko do Nízký Tater. Ty ať jsou součástí jiné velké cesty. Vždyť je zde tak krásně a hned za Chebem leží další pohoří, které jsem zatím nepoznal. Navíc od Šumavy na sever šlapou Vagabundi na Cestách, které bych strašně rád osobně potkal.

Teprve v posledních dnech mé cesty po hřebenech nekonečných Krušných hory jsem se defintivně rozhodl, že na Slovensko nepojedu. Místo toho si střihnu Český les a Šumavu. Na Šumavě jsem sice byl už za Covidu, ale cestu jsem přerušoval, šel ve dvou směrech a celé pohoří jsem tak vlastně přešel i nepřešel. Tentokrá bych to však rád zvládl na jeden zátah, jedním směrem a pokud možno i jinou cestou než tenkrát. Od počátku přitom bylo jasné, že tahle cesta bude jiná. Zatímco severním pohraničím jsem se spíše potuloval od místa k místu, abych toho co nejvíce viděl, tady mne bude neskutečně tlačit čas. Na to, abych přešel celý Český les a Šumavu budu totiž mít maximálně osm dní, a tak je potřeba jít přímo, nikde se nezdržovat a pokud možno pálit 40-50km za den. I když tak vlastně navážu na cestu, po které se poslední tři týdny pohybuji, bude ta cesta úplně jiná.

---

Cesta na začátek a příprava

Včera večer mne mé putování dovedlo do Velkého Luhu, kterým jsem chtěl pouze projít a zakempit to u rybníka. Osud tomu však chtěl, že mne můj hladový žaludek vedl k hřišti, kde bylo slyšet hlasy a já věřil, že zde bude restaurace. Místo toho jsem se ocitl na obecní schůzi, kde bylo asi třicet lidí a kteří mne pozvali ke stolu. Sedělo se zde, klábosilo a hlavně pilo. Pan hasič co seděl vedle mne neustále odbíhal k pípě a zásoboval ochotně hasil mou žízeň, zatímco místní cestovatel mne hojně zásoboval cigaretami a neustále se zajímal o mé cestování. Nakonec mne přesvědčili, ať nikam nechodím, protože u vody jsou komáři, v noci bude pršet a tady můžu spát pod střechou a klidně si zde můžu dobít elektroniku. A protože jsem svým způsobem považoval jednu cestu za ukončenou a pivo má tu nevýhodu, že po jednom si chcete dát další, docela ochotně jsem zde zůstal.

Když se ráno probudím, v prvních sekundách jsem překvapený, kdy to jsem, ale rychle se na veselý večer v dobré atmosféře rozpomenu. Cítím se svěží a fit, ale sotva vylezu ze spacáku, hovadsky mě rozbolí hlava, žaludek mám vzhůru nohama a k tomu na ruby a plíce zalité dehtem a cementem. Tohle bude hodně těžký den, ale naštěstí to nemám daleko. Čeká mne jen 17km a to převážně z kopce. To bude pohoda. Tedy kdybych cestou blbě nezahnul a nakonec za celý den nenašlapal o deset kilometrů víc.

Pomalu se balím, bojuji s kocovinou a u toho se připravuji na další cestu, kde se budu muset pohybovat opravdu rychle a proto chci být co nejlehčí. Svůj velký tyvek seřezávám na polovinu, svou eva pěnu na velikost torza a oboje vyhazuji do nedaleké popeplnice. U toho přemýšlím, čeho bych se ještě zbavil. Napadá mne hamaka, kterou už stejně nepoužívám, protože v ní absolutně nezvládám spát, ale nakonec si řeknu, že si ji nechám. Zbavím se ještě nějakých maličkostí, uvyřím si kávu a jakž takž do sebe nasoukám bábovku. Pak se totálně zesláblý a s kocovinou jak kráva vydávám na cestu do Chebu, přičemž si nepohlídám, že se po celou dobu nemám držet červené, a tak si nakonec nadejdu pořádné kilometry přes rašeliniště kolem hájku.

• 

• 

• 

• 

• 

Po poledni, kdy už jsem dávno mohl být v Chebu, procházím Františkovy Lázně. V mém stavu bych si nejraději dal mekáč, ale je mi jasné, že na lačno bych dalších 8km nedal. Proto si hledám restauraci, kde bych se najedl. Nakonec tak zapadnu do jedné z místních restaurací, kde si dám polévku, řízek s hranolkami a pivo na spravení.

Cesta mne pak vede dále mezi poli až do Chebu, kde první mířím do prádelny. Zde si vyperu všechny své věci a pak se vydávám hledat Penzion ve Svahu, kde si chci dnes dobít elektroniku, okoupat se, odpočinout si a nechat všechny své věci, zatímco já budu běhat po městě a shánět zásoby na další dny. Krom jídla musím sehna také plyn. Mám sice ještě jednu malou kartuši, ale na té vařím od Liberce a nevěřím, že ještě dlouho vydrží. Proto si chci sehnat ještě jednu malou.

Ve vypraném voňavém oblečení tedy mířím na penzion, kde mne čeká jedno nemilé překvapení. I když jsem si ho rezervoval už několik dní zpátky a okamžitě zaplatil, oni platbu stále neobdrželi. Naštěstí to jsou normální lidi, kteří to ukončí s tím, že kopii mé občanky dyžtak mají a v pondělí to s bookingem pořeší. Jdu na pokoj, dám si sprchu a dvacet minut spánku a pak vyrážím do města. Musím sehnat jídlo na další dny a také plyn. Můj už hádám dlouho nevydrží a další město na mé trase je až Železná Ruda a tam toho taky moc neseženu. Sehnat jídlo jde snando, ale sehnat plyn? No jéje. Jedinou kartuši mají v místním intersportu a to pouze velkou půlkilovou. Menší nikde neseženu, a tak se pro ni nakonec vracím. Taky se snažím sehnat nová sklíčka na zadní kameru, protože ta má už jsou hodně poškrábaná, marně však.

Tohle měl být klidný den, ale nakonec jsem naběhal dohromady 27km. Večer se jdu pořádně nacpat do místního mekáče a pak se vracím na pokoj, kde si dám ještě jednu sprchu a jdu spát. Zítra vyrazím na cestu přes Český les, Všerubskou vrchovinu a Šumavu. Mám celkem sedm dní na cestu a osmého se musím dostat někam na vlak domů. Snad to půjde dobře, když ne, ukončím to v Železné Rudě nebo Modravě, ale to se snad nestane.

Český les - Den 1. →