top of page
Já alpy.png

"Chodím, tedy jsem."

Deník Tuláka

Zápisky a poznatky z cest jednoho potulného blázna, který

miluje hory a přírodu. Nechť je vám tento blog inspirací.

Poklusem klus Šumavskou subprovincí - Den 1.

2. 10.
Minut čtení: 14

Aktualizováno: 5. 10.

Český les


31.5.2026


Ráno jsem vzhůru už kolem šesté, jak je u mě zvykem, snídaně se však podává až v osm, a tak mám stále dost času. Chvíli teda ležím a třídím fotky z uplynulých dní, pak si jdu dát na dlouhou dobu poslední sprchu a po té si konečně balím batoh. Mám neskutečné nutkání jim zde tu skoro prázdnou kartuši nechat, když už se musím tahat s ještě jednou obrovskou, protože jsem menší na těch pár dní nesehnal, ale nebudu hovado a potáhnu se s ní dále, dokud nebude úplně prázdná a nebude možné se ji normálně zbavit. Český les vypadá mnohem opuštěněji než Krušné hory, které jsem právě přešel a na obchod pravděpodobně nenarazím dříve jak v Železné Rudě z kraje Šumavy, kam nedorazím dříve jak za čtyři dny. Restaurace odsud až po Šumavu pravděpodobně taky nebudou žádné. Proto jsem včera nakoupil pořádnou zásobu jídla, díky které je můj batoh zase jednou pořádně nacpaný, ale být to musím.


V osm konečně opouštím pokoj a šlapu o patro níže, kde je malá jídelna a bufet s bohatou snídaňovou nabídkou. Je zde čerstvé pečivo, nejrůznější uzeniny a sýry, teplé párky a slaniny, domácí bábovky a koláče a co mě zaujme nejvíce je vaječina, vedle které jsou misky s pažitkou, smaženou cibulkou, smaženým špekem a tak dále. Co by kuchaři pracujícímu na nejrůznějších hotelech se mi tohle zdá docela chytré. Nemusí dělat více druhů vaječiny ani připravovat extra porce hostům na přání. Tady máš přírodní vaječinu a vedle vše předrestované - naber si a smíchej dohromady co chceš.


Jako vždy si dávám kafe, džus a dva krajíce chleba s máslem, šunkou a sýrem. K tomu si nabítám pěknou porci vajíček. Chci využít toho, že zase jednou můžu dobře snídat naž se zase uchýlím k baleným bábovkám a vločkám, a tak se chci pořádně nacpat, abych pak taky co nejdéle vydržel. Po téhle náloži tedy ještě uchotnávám koláče a buchtu paní domácí a o půl deváté už šlapu na pokoj pro věci. Beru si batoh, odevzdávám klíč a vydávám se na cestu.


Od penzionu scházím k rušné asfaltce, podél které kus pokračuji, přejdu po mostě přes řeku Ohři a pak pokračuji dále centrem, kde potkávám majitelku penzionu, kde jsem dnes spal. U snídaně byla pravděpodobně její maminka, nebo to mohla být také maminka pana majitele. S úsměvem se zdravíme a pokračujeme dále každý svým směrem. Chvíli na to míjím stánek, kde se dohadují cikánka s vietnamkou. Vietnamka po ní řve, že jí ukradla kytici, kterou měla vystavenou před stánkem, zatímco cikánka se hájí, že ji právě dostala. Kde je pravda netuším, protože stejné kytky před stánkem nevidím. Situace má nakonec docela humurný konec, kdy se vietnamka rozběhne na cikánku, vyrve ji kytici z ruky a vztekle ji mrskne mezi kytky, které zde prodává. Cikánka ještě jednou zařve "Ale to bylo moje," ale když vietnamka pořád křičí nenene, tak nakonec se smíchem mávne rukou a jde dále.


Jsem mimo historické centrum a musím se nějak vymotat z města. Červené značky se držet nechci, protože ta zbtečně zahýbá a pak celé město obchází. Místo toho chci pokračovat přímo, a tak si hledám vlastní cestu. U první velké křižovatky se zdržím, pak přecházím městam k další hlavní silnici, která povede příměji, nicméně na prvním kruháči se ztratím a chvíli mi trvá, než se zorientuji, nicméně nakonec se najdu. Pokračuji dále mezi paneláky, kde pravděpodobně včera probíhal pořádný mládežnický rej. Tam lahve od piva, tam flaša od vodky. Za chvíli potkávám dva vylité chlápky a o kus dále pána, který cestou z obchodu domů znechuceně sbírá lahve po svých sousedech a vyhazuje je do odpadků. No zajímavě se jim tady žije.


Konečně jsem za městem, je však potřeba dostat se nějak na turisticky značenou stezku. Pokračuji tedy přes vesnici Háje na okraji Chebu a pak dále po asfatlce směrem ke kruháči, kde se cesta kříží s větší silnicí. Na té je mnohem hustští provoz než tady, ale naštěstí po ní pokračovat dále nemusím. Šlapu tedy po krajnici a ani nevím proč, na telefonu si pouštím mou oblíbenou hru Švestka z Divadla Járy Cimrmana, která je o stáří a odehrává se na železničním strážním domku vechtrovně. Cestou mne zastavuje auto plné Němců, kteří hledají nějaký bezcelní trh a pak mne míjí několik motorkářů. Cesta mne nakonec přivádí až k červeně značené trase, čeká mne však malé překvapení. Cesty se zde nekřižují, ale prochází ve dvou různých úrovních a já právě stojím na mostě nad červeně značenou stezkou. No nic, budu to muset zeslést.


Scházím dolů a najednou jsem na pohodlné asfaltové stezce procházející v koridoru mezi dvěma nízkými svahy porostlých trávou strom. Je zde stín, podél stezky lavičky a na stezce lidé na bruslích nebo rodinky na kolech. Aby tak ne. Je neděle a je krásný jarní den - i když teda teplot už jsou spíše letní.



Pokračuji po této cestě a protože je zde docela živo, vypínám si Cimrmany, které poslouchám na telefonu zastrčeném v síťce ramenního popruhu bez sluchátek. Cesta po cyklostezce mezi stromy mne ve vzpomínkách nakrátko vrací na první etapu Juliana Trailu ve Slovinsku, která nás však naštěstí čekala až téměř na závěr našeho putování. Jít tudy hned ze začátku, asi pro nás byla cesta velkým zklamáním. Takto z Bledu nás ovšem cesta od samotného začátku neskutečně bavila a to navzdory mizernému počasí, které nás provázelo. Nyní však zpět k této cestě našim nádherným pohraničím.


Pokračuji po stezce asi patnáct minut, načež přicházím k malému domku s nápisem Vechtr 14, který stojí u staré železniční trati. No páni, to je jaká náhoda. Ještě před chvílí jsem poslouchal hru Švestka, kde jsem slovo vechtr slyšel vůbec kdy poprvé a nyní šlapu kolem bývalé vechtrovny. Normálně se zde podává nějaké občerstvení, nicméně dnes zde mají zavřeno. Nevadí, snídaně dnes byla dostačující.


Pokračuji dále, pak zahýbám doleva a pokračuji kousek lesem, dokud nedorazím na další klidnou asfatlku, která vede po hranici Přírodního parku Český les. Po té pokračuji tichým klidným lesem podél úzkého pomalého potoka. Nějaký pán zde sedí v autě, hadici má spuštěsnou do vody a přečerpává vodu do velkých bílých barelů. Jen kolem pokračuji a koukým do map. Úsek přes potok přede mnou mi neustále ukazují jako uzavřený a snaží se mě vést jinudy, nicméně mi se nic obcházet nechce. Na to abych strečnul Český les i Šumavu mám jen týden a nemůžu se příliš zdržovat. Doufám, že se mapy mílí, ale také si uvědomuji, že ten potok není žádnou velkou překážkou. Pokud tam z nějakého důvodu chybí most, půjde to snadno přebrodit.


Pokračuji ještě kus lesem a pak zahývám. Před sebou mám řeku Odravu. Most zde chybí a právě se staví nový, naštěstí zde však je úzká dřevěné lávka, přes kterou se dá projít. Nevím, zde slouží místním nebo dělníkům, nicméně je víkend, nikde ani noha a já můžu vklidu přejít a mezi opuštěnými bargy pokračovat dále.




Jsem na druhé straně Odravy a tím i na druhé straně hranice Přírodního parku Český les. Pokračuji po okraji klidné asfaltky a během pár minut procházím obcí Hrozňatov, kde mají moc pěkný zámeček. Po zámečkem je také restaurace, které mne láká k návštěvě už jen tím, že tady je. Je však tepve půl jedenácté a od snídaně uběhly tak dvě hodiny, jsem stále sytý a batoh mám plný jídla, kterého je potřeba se zbavovat, aby to tolik nevážilo. Odolám tak pokušení a pokračuji dále. Po pár krocích se však zastavím a vyhlížím značku, abych věděl, kudy pokračovat. Aha, musím kousek zpátky, projít za restaurací a pak stoupat vzhůru po silnici. Otáčím se tedy, protáhnu se po úzké stezce za Hostincem pod hradem a stoupám na asfatovou silnici táhnoucí se kolem zámku.


Pokračuji dále po silnici, která neustále mírně stoupá vzhůru. Přesně jak předpověď na další dny předpovídala, začíná se kazit počasí. Zatahuje se, ochlazuje a fouká. Docela věřím, že dnes zažiju déšť a další dny nevypadají o moc lépe. Paráda, teď když jsem si po týdnu na slunci konečně koupil opalovací krém.


Do desíti minut přicházím ke kapli Panny Marie Loretánské, ale vypadá spíše jako docela valký kostel. Kolem je také hřbitov a naprosti toalety. Protože už jsem upil docela dost vody, jdu tam a z kohoutku se snažím doplnit flašku, ale pro malé umyvadlo se mi to příliš nedaří. Tak třičtvrtě lahve se mi však podařit neplní, nicméně voda mi přijde lehce měděné barvy. Asi se budu snažit vydržet nepít, dokud nenarazím na další vodní zdroj, tohle si dám maximálně přes filtr a úplně nejlepší bude převařit to a použít na jídlo. I když jde o vodu z kouhoutku, úplně ji nevěřím.



Opouštím zdi církevního pozemku a po asfatlce pokračuji podel kostela dále. Cesta hned za hřbitovem odbočeuje doleva, já však ne. Místo asfaltu tak nyní pokračuji po široké polní cestě krajinou, která se opět začíná vlnit a vystupovat v další nízké pohoří na Česko-Německé hranici. Počasí je takové všelijaké. Je zataženo, fouká studený vítra a po obloze se honí mraky. Celkově to vypadá na déšť, tak doufám, že se stihnu najíst dřív, než se to přižene nebo najdu nějaký pěkný přístřešek, kde se před deštěm schovám.


Pokračuji dále po široké cestě táhnoucí se mezi poli. Je ošklivo, fouká a sem tam i spadne pár kapek. Cesta vede podél lesa na straně jedné a řepky na straně druhé. Někde hřmí. Když se ohlédnu, s překvapením pozoruji pole máku za hradbou řepky. "Že by to takto schválně schovávali, ať na to nikdo nechodí?" napadne mne okamžitě. Ve výrobě máku jsme prý velmoc, ale že bych ho někde vídal růst se mi nezdá. Řepky je však všude plno. "Že by každé řepné pole skrývalo pole máku?," fantazírui nadále. Z toho mne však vytrhne další hřmění.


"Sakra, blíží se bouřka a já jsem někde mezi poli. To není dobré. Musím se dostat někam do lesa!"


Pokračuji v cestě, vítr sílá a já přicházím na rozcestí nad obcí Mýtina. Hned za ním začíná les. Vbíhám mezi jeho vysoké sloupy držící nade mnou koruny stromů a v jeho relativním bezpečí pokračuji dále, zatímco o listy stromů mírně bubnují kapky jarního mrholení. Na konci lesa by měl být nějaký přístřešek, tak tam chci dojíst a v klidu se najíst, když však na okraj lesa dojdu, čeká mne pouze stůl a dvě lavičky. Střecha jaksik chybí, ale to mi nevadí. Zas tak moc neprší. To se však může každou chvíli změnit, a tak si zde sedám, rychle vytahuji vařič a připravuji si objed a kafe. Po jídle zase vstávám a svižným tempem pokračuji dále. Cesta mne opět vede poli, kde se do mne ze strany opírá docela silný vítr a sem tam dokonce krátce sprchne. Nejvíce jsem však překvapen, když zde potkám králíka. Před měsícem jsme je v Galicii potkávali docela často, že je však budu potkávat i v Česku jsem nečekal. Bobek se však velice poleká a okamžitě přede mnou peláší někam do pole.


Pokračuji po široké hliněné cestě táhnoucí se po nízkém hřebeni mezi rozoranými poli, za kterými přede mnou stoupá zalesněný vrchol s vysílačem. To je Dyleň a vůbec přes ni šlapat nemusím a úplně na pohodu ji můžu podejít po žlutě značené hraniční stezce, ale stále ještě částečně v módu předchozí cesty plné zacházek si řeknu, že si tam přeci jen vystoupám. V mapě je vznačený výhled, tak to přece nebudu pohodlně obcházet. Leda že by se blýskalo a hřmělo, to pak samozřejmě zůstanu dole v bezpečí lesa.


Má cesta mne konečně přivádí na okraj jehličnatého hvozdu, kterým začínám stoupat stále strměji vzhůru. Z počátku ještě šlapu po mírně stoupající široké cestě, ale asi po půl kilemtru ji opouštím a přecházím na úzkou stezku stoupající příkře nahoru. Tady mne docela rychle dohání prohýřená noc plná piva a cigaret, která mne nečekaně potkala na závěr mého toulání se po severní hranici Čech. To jsem dorazil do vsi Velký Luh a slyše hlasy jsem zamířil k místnímu hřišti, že zde narazím na restauraci, kde se najím. Místo toho jsem se nechomítl k "obecní schůzi," kam jsem byl přizván a dlouho do noci hodoval s domorodci. Byl to moc fajn, ale další den jsem docela trpěl a i když jsem byl doteď docela v pořádku, sotva se dostavilo strmější stoupání, bolí mne plíce a neskutečně trpím. Naštěstí vím, že zítra to bude zase dobré.


Stoupám vzhůru a pak si na chvíli sedám na pařez. Normálně si musím odpočinout a vydechnout. Pak však opět vstávám a stoupám dále, až dokud nedorazím na další širokou cestu. Pokud zahnu doprava, budu po ni stoupat vzhůru a instinktivně zatáčím, když si však všimnu, že sleduji žlutě značenou trasu, dochází mi, že jdu asi špatně. Žlutě značená bla přece ta hraniční stezka, po které se dal vrchol obejít. Pro jistotu tedy koukám do mapy a opravdu se nemýlím. I když stoupám na vrchol, musím nyní na opačno stranu a zase něco sejít dolů. Otáčím se tedy a šlapu zpátky, až dokud nedorazím na další rozcestí. Zde teprve odbočuji a zase stoupám vzhůru. Ve tři konečně přicházím na vrchol, kde je obrovský vysílač oplocený ze všech stran. Obcházím ho tedy a směřuji k vyhlídce z mapy, ale zase tak moc k vidění toho tady není. Jen křoví, stromy a za nimi mírné kopce. Být o pár cenťáků menší, možná nevidím vůbec nic. Udělám si tedy fotku a zahajuji sestup z vrcholu.



Sestupuji z vrcholu a záhy přicházím na rozcestí. Dále pokračeje zeleně značená trasa E6 kterou sleduje i Via Czechia, já však pokračuji po červené dolů. Zanedlou přicházím na další lesní cestu, po které bych mohl pokračovat dále, já však místo toho pokračuji po červené dolů na státní hranici. Má to dva důvody - jednak mám málo vody a hned za hranicí by měla být nějaká granátová studánka, druhak o kus dál je zaznačený střed Evropy. I když se mi to nezdá a myslím si, že skutečný střed Evropy musí být daleko více na východ, chci se tam podívat. Hned za cestou je však velice zajímavá lavička z kusu stromu a čtyř větví.


Scházím lesem dolů a konečně jsem na hranici. Přecházím na opačnou stranu a scházím kousek níže. Zanedlouho přicházím k pramenu Granátové studánky, která získala své jméno podle českého granátu, který se v oblasti dříve vyskytoval. Scházím až k úzkému potůčku a hledám si místo, kde se mi nejlépe bude plnit voda. Sundávám batoh, vytahuji lahve a plním je vodou. S tou se pak vracím na hraniční stezku, po které pokračuji dále. Krom červeně značené trasy vyznačené Klubem českých turistů ji sleduje také několik německých turistických značek. Musím říct, že jsem překvapen, jak barvité a veselé značení zde němeci používají. Kam se na to hrabe náš systém čtyř barev.


Pokračuji po hranici a za pár minut přicházím ke kameni, na kterém stojí Mittel Punkt Europas, který zde v roce 1865 vyměřili rakouští geografové. Víc než o skutečný střed Evropy se však jedná spíše o historicky významné místo, protože moderní měření spolu se současným chápáním Evropy by skutečný střed Evropy skutečně posunuli mnohem více na východ. I tak jde o zajímavé místo a jsem rád, že jsem se tudy prošel. Po krátké pauze se však vracím na stezku a pokračuji v mém putování potemnělým Českým lesem.



Ještě kus pokračuji po hranici, kterou záhy opouštím a opět stoupám vzhůru, dokud nenarazím na širokou lesní cestu, přes kterou jsem před chvílí přecházel dolů. Po té pokračuji dále hlubokými lesy bez výhledů. Sem tam přejdu přes nějakou malou louku obklopenou nízkými stromy, ale jinak jde převážně o cestu hlubokými lesy. Nic moc se neděje. Postě jen šlapu po široké lesní cestě.


Cesta klesá lesem, pak mírně stoupá Hraniční vrch, za kterým opět padá dolů. Sleduji značení, klušu lesem a krátce po páté večer ho zase na nějakou dobu opouštím. Míjím nějaký bezejmenný rybník u kterého opět přecházím na asfaltku, po které začínám opět stoupat, dokud nedorazím k útulně na okraji louky. Má otevřené spodní patro s posezením, přičemž do vrchního patra vede žebřík. Tam je pod špičatou střechou rovná podlaha, na které by se v pohodě vyspalo několik lidí. Stěny jsou uzavřené, jen na každou stranu je jedno otevírací okno. Vlastně je to stejná stavba jako ta, na kterou jsme úplně náhodou narazili loni s Miškou v podyjí a strávili tam noc. I mě by se zamlouvalo zde strávit noc, ale je teprve pět hodin a to je na nocleh opravdu brzy.


Míjím tedy budku a chci pokračovat dále, hned za rozcestím je však studánka, vedle té odpadkový koš a taky lavička. No, lepší místo pro večeři už asi dnes nenajdu. Vodu naberu rovnou ze zdroje a nebudu plýtvat zásobami vody, který si zde naopak můžu doplnit. Celkem ochotně si zde sedám, vytahuji vařič a připravduji si večeři. Cítím, že menší kartuše už je s plynem opravdu na dně, a tak ji nechávám dohořet. Než dojím, je skutečně prázdná, a tak ji můžu s čistým svědomím vyhodit. V batohu mám okamžitě o něco více místa, protože druhou kartuši můžu nosit ve svém ešusu, který je tvaru velkých kartuší přesně uzpůsoben.


Sedím zde, baštím své oblíbené špagety od Real Turmat a zkoumám počasí. Teprve dva dny zpátky jsem si spálený jak paprika koupil opalovací krém a teď mi dle všeho bude k ničemu. Dnes je po celý den zataženo, chladno, fouká a kolem se točí přeháňky. Další dny vypadají mnohem deštivěji. Ten velký opalovák je mi úplně k ničemu, já se potřebuji rychle pohybovat a každý gram navíc je prostě přítěž. Přemýšlím, že bych i ten vyhodil, ale toho je mi líto. Nakonec mne napadne, že ho můžu odložit nahoře v útulně a třeba se někomu jinému na stezce hodí. Nechci zde dělat bordel a ani nechci plýtvat a vyhazovat věci, pokud se však po stezce bude v dalších měsících pohybovat někdo, kdo na opalovák zapomene a taky ho bude ničit slunce, určitě to uvítá. Beru tedy oranžovou láhev a mířím zpátky k nedaleké útulně, kde lahev odkládám. Snad někomu opravdu dobře poslouží. Pak se vracím ke svým věcem, balím batoh a vyrážím na cestu dále tichými liduprázdnými lesy.


Od útulny pokračuji ještě vzhůru kousek po asfaltce, po asi půl kilometru (možná víc) ji však opět opouštím a pokračuji dále po široké lesní cestě. Ani zde nikoho nepotkávám a nic moc se neděje. Prostě všude kolem les, Český les. Co mne je pro mne však velikým překvapením, jsou místa, která působí spíše jako obrovská plantáž na dřevo. Jako něco takového jsem v přírodním parku opravdu nečekal. Jak je to vůbec možné?



Je to smutný pohled, ale co nadělám. Nezbývá než mezi těmi hromadami dřeva pokračovat dále. Šlapu už od rána, v nohách mám přes 35 kiláků a o dalších 7 kiláků dále vidím další zajímavou útulnu či přístřešek. Jak tak počítám, mohl bych klidně přespat tam a nehnat se nikam dále, ještě před tím bych se však rád okoupal. K tomu docela vybízí nedaleký rybník Kajetá, odkud to jsou 4km jen z kopce. Jen škoda, že po přechodu cesty scházející na Broumov (ano, i zde je vesnice stejného jména jako města na severu republiky), budu muset další dva kiláky opět stoupat.


Konečně opouštím tu lesní paseku a začínám a přicházím na dohled rybníka. Voda je však temná, hluboká a břehy strmé. Podél cesty nevidím místo, kde bych bezpečně slezl do vody, a tak od nápadu upouštím a pokračuji dále v mém putování. Další odbočka a pak zase lesy dolů, dokud nedorazím k silnici, podél které pokračuji. Sem tam projede auto, před jedním domem sedí dva muži, kteří si mě docela překvapeně prohlíží. Nedivím se jim, co jsem opustil ten kostel, kde jsem si doplňoval vodu, nikoho jsem neviděl a to bylo jedenáct dopoledne. Teď je sedm večer. Šlapu tak osm hodin a oni jsou první lidi, které vidím. Moc živo zde asi opravdu nebude. Zdravím je kývnutím hlavy a pokračuji dále.



Zahýbám doprava, přecházím silnici a kolem čističky vod mířím k dalšímu lesu. Hned pod svahem je nějaký potok a já opět přemýšlím, že bych se zde okoupal. Nevidím však cestu dolů, obloha se šeří, je docela chladno a před sebou mám kopec, na kterém se zase zapotím. Navíc jde potok hned za čističkou a přijde mi blbé ho hned znečistit, i když jen svým potem. Nakonec si řeknu, že to zvládnu bez rochnění se ve vodě a pokračuji dále. Je opět zajímavé, jak se člověku večer zdají i malé vzdálenosti nekonečné.


Stoupám vzhůru lesem po cestě, která má docela mírný sklon, ale stejně se mi už nechce. V jeden moment míjím srnku, která stojí jen nedaleko cesty a překvapeně mě pozoruje. Asi taky není moc zvyklá zde potkávávat lidi. Její výraz hovoří za vše. Úplně z těch očí čtu "Co to je?" Stejně tak to cítím z jelena o kus dále.



Krátce před osmou konečně přicházím na rozcestí v Zahradách. Hned u cesty je malý přístřešek, kde se snad i přespat dalo, musela by to však být opravdu nouze. Hned za první linií stromů podél cesty je totiž malý palouk s ohništěm a na jeho okraji malá srubovitá stavba se stěnou hned ze tří stran a s vyvýšenou dřevěnou podlahou. No paráda, kam bych se prcal dále? Nic lepšího dnes nenajdu. Jdu tam, vyzouvám si boty, natahuji si své bačkůrky proti mořským rakům a na ronvé dřevěné podlaze si chystám spaní. Pak jdu do lesa a pomocí cestovního bidetu si omývám ta nejzatuchlejší místa - rozkrok, zadek a podpaží.


Vracím se do přístřešku, oblékám tričko na spaní a sedám si na okraj dřevěné podsady. Chvíli na to začíná pršet, ale mi to nevadí. Jsem v teple a suchu na naprosto báječném místě, jaké jsem zde ani nečekal. Moc se mi zde líbí. Sedím, prohlížím si to tady a u toho třídím fotky. Když se však začně dělat příliš chladno, lezu do spacáku a usínám rychlostí lusknutí prstů.


42,4km 832↑ 641↓



 
 
 

Komentáře


Tulák, blázen a cestovatel, věčný snílek s hlavou v oblacích vlastních fantasií a taky tak trošku dobrodruh. Milovník divoké přírody, krásných panoramat, skal a hlavně hor a hřebenovek bohatých na nádherné výhledy, ale i piva a dobrého jídla. Toulavá duše uvězněná v lidském těle a svázána tak s osudy a povinnostmi lidí, která by se chtěla jen bezmezně toulat a poznat každý pěkný kout tohoto světa.

​

Od roku 2015 žiji převážně v Alpách a od roku 2019 je mi Tyrolsko mým domovem. Právě zde jsem se zamiloval do hor, zdolávání vrcholů, šplhání po jištěných i nejištěných cestách a nejrůznějších dobrodružství, ke kterým překrásná alpská příroda doslova vybízí. Každého léta se snažím využít každého volného dne, abych poznal další pěkný kousek této hornaté země v srdci Alp.
 

Od lockdownu v roce 2020 jsem navíc naprosto propadl trekkingu a cestování a začal vyrážet na stále delší a zajímavější cesty napříč Evropou a poněvadž rád fotím a píšu, rozhodl jsem se začítu psát svůj online deník a do něj všechna svá dobrodružství z dlouhých cest postupně zpracovávat. V Tyrolsku však trávím převážnou část roku a i zde podnikám nejrůznější zajímavé cesty, a tak se i má tyrolská dobrodužství začala kupit a já pocítil potřebu zaznamenat si alespoň ty nejdůležitejší z nich.

​

Zaznamenávat jen zážitky z cest mi však nestačí a krom příběhů z hor bych se také rád podělil o své znalosti a postřehy z cest a především vám představil Tyrolsko a přinesl spoustu tipů a nápadů na krásná místa, kam se můžete podívat. Proto jsem se rozhodl zapracovat na tomto blogu, který by měl být tak trochu mým deníkem, ale také dobrodružným průvodcem po tyrolských kopcích, ferratách, soutěskách a dalších zajímavých místech napříč Evropou. 

Kdo jsem?

kdo ja.jpg

O mě

 

Blázen, tulák a dobrodruh, který roky žije v Tyrolsku a rád by se podělil o krásy této alpské země a seznámil vás s touto horskou zemičkou. Mimo to jsem také vášnivý trekař, který každoročně podniká několik pěších cest napříč Evropou a zážitky z nich zapisuje do svého deníku, o který se s vámi rád skrz tento blog podělím a snad i někoho inspiruji k podobným cestám.​

​

Více →

Co je nového?

  • Facebook
  • Instagram
bottom of page