Poklusem klus Šumavskou subprovincí - Den 2.

Český les

1.6.2026

Propršelo téměř celou noc, ale přístřešek je obrovský, stabilní a nikudy do něj nezatéká ani nefouká, takže jsem se vyspal v teple a suchu až do dalšího deštivého rána. To už však tolik neleje. Spíše jen lehce mrholí, ale i přesto okamžitě vstávám, převlékám se a balím. Abych přešel celý Český les a Šumavu mám už jen 6 dní a sedmého bych se měl ideálně dostat někam na nádraží a vyrazit na cestu přes celou republiku, a tak není čas ztrácet čas. Další dny tam musím sázet pořádné nálože kilometrů, pokud však dnes ujdu aspoň padesát, další dny zase můžu o trošku zpomalit.

Mám sbaleno a ještě před sedmou vyrážím na cestu. Než si dám snídani, chtěl bych být aspoň dvě hodiny na nohou a spálit tak nějaké tuky na lačno. Cesty jsou zde pohodlné a kopce velice mírné, takže by to pro mě neměl být problém. O dalších deset kilometrů dále je další útulna, takže když se nasnídám až tam, bude to ideální. Stačí, když do toho pořádně šlápnu.

Opouštím příjemný plácek kolem přístřešku a přecházím na širokou lesní cestu, po které poračuji asi hodinu. Po celou dobu prší - chvíli mírně, chvíli víc a pak zase pro změnu jen tak lehce mrholí. Cesta převážně mírně stoupá hlubokými lesy bez výhledů a nic zajímavého se neděje. Za celou hodinu potkám jediného člověka - jednu paní se psem a obrovským batohem, která v ponču šlape proti mě.

"Panečku, to je mi tempo," volá ne mě už z dálky. "No nezastavujte, jen šlapejte, ať to neztratíte," dodává, když spomalím, abych ji pozdravil a něco odpověděl. Než to dořekne, mám ji za zády a šlape dále na opačnou stranu. Opět tedy zrychluji a šlapu dále svou cestou, až dokud nedorazím na rozcestí U Křížku pod vrcholem Tišina. Cesta zde odpočuje a já musím dále po úzké stezce procházející mezi vřesovišti. Nic jako dřevěné můstky zde však není. Pouze hodně blátivá cesta plná kaluží a vody. Něco se snažím obcházet, něco přeskočit, ale stejně mám v botech záhy mokro. Brodím kaluže a bláto a všímám si vyvrácených stromů, které se ve věčně mokré půdě dlouho neudržely. Je to nepříjemné, ale naštěstí to nemá dlouhého trvání a zanedloho se napojuji na další lesní cestu, po které pokračuji dále. Po asi hodině chůze stále stejně monotónním lesem konečně přicházím k útulně Branka. I ta má otevřené spodní patro bez zdí se stolem a lavičkami a vrchní uzavřený prostor pro nocleh pod střechou mezi čtřmi zdmi, jako ta, kterou jsem míjel včera. Jen je tada obarvena na zeleno. Sedám si zde a sundávám pláštěnku a konečně si dělám snídani a kafe.

Posnídám bábovku a jablíčko, vychutnám si kávu a opět vstávám a vyrážím na cestu. Ta mne za pár minut přivádí na samotný okraj lesa. Místo toho pokračuji táhlými loukami po široké cestě na dohled německé hranice. Zatímo tady je absolutní klid, po silnici na bavorské straně projíždí traktor někam na pole. Jinak se však absolutně nic neděje, a tak šlapu dále tichou vlhkou krajinou a marně vyhlížím místo, kde by byl zajímavý výhled na obě strany a zároveň něco, z čeho by byla dobře čitelná hranice mezi Českou republikou a Německem. Mám totiž moc dobrý nápad na veselé video, ke kterému právě na takovém místě potřebuji stát, od doby co jsem dosáhl německého pohraničí jsem však na nic příhodného nenarazil.

Asi za půl hodiny přicházím silnici vedoucí od Tachova do Bärnau. Provoz je zde tak nízký, že ji přecházím bez většího čekání a přicházím k lavičkám a odpadkovému koši na opačné straně cesty. To se mi moc hodí, protože se zase jednou můžu pohodlně zbavit smetí a netahat se s ním až na konec českého lesa. Sundávám si tedy batoh, vytahuji obaly od jídla a vyhazuji je do koše. Pak zde ještě chvíli stojím, koukám do krajiny a fotím, protože na opačné straně cesty se mi otevírá docela nový výhled do krajiny. Lesy ustupují a přede mnou se táhnou do dálky zvlněné louky. Tou dobou už neprší, počasí je však stále vlhké. Těžké šedé mraky se drží nízko na obloze a z lesů stoupá pára a mlha.

• 

• 

Chvíli zde stojím, fotím a u toho mi dochází, jak moc mě rozčilu poškrábaný displej i krytka na foťák. Je docela paradox, že i když jsem je koupil v oficiálním iStore, jsou mnohem víc na hovno, než kdejaká ochrana z Amazonu. Zadní kryt se ničí pouhým čištěním, přičemž ho musím čistit prakticky neustále. Kdykoli vytáhnu telefon z kapsy, jsou na skle mastné fleky a to telefon nosím v pouzdře v kapse a nijak se ho nedotýkám. Totéž se děje i s displejem, který je navíc skoro celý vydřený do bleda. Nic takového jsem nikdy dříve u jíného skla nezažil. Jsem tak vytočený, že veškerou ochranu z telefonu sundávám a vyhazuji do Koše. Za dva až tři dny budu procházet Železnou Rudou, kde mají i Alzabox. Objednám si novou ochranu a do té doby mi telefon snad nikde nespadne.

Opět nahazuji batoh na záda a pokračuji v mém putování přes louky Českého lesa. Docela za krátko míjím pastvinu, kde se pase obrovské stádo mladých telátek. Když mne vidí, sbíhají se přes celou louku ke mě a pak kousek se mnou pokračují. Pak se náhle tryskem rozeběhnou a zase mizí někde v dáli.

Pokračuji po pohodlné široké cestě a zanedlouho se kolem mne opět objevují stromy. Okolní krajina je opět podmáčená a plná stojaté vody plné stromů. Zanedlouho mi dochází proč. Některé stromy jsou nahlodané, takže zde s nějvětší pravděpodobností žijí bobři. Zpomaluji, jdu tiše a neustále se rozhlížím kolem v naději, že nějakého uvidím, ale kde nic, tu nic. Jen ohlodané stromy a spousta vody ale bobři nikde.

Cesta prochází kousek lesem, pak zase vede přes široké louky. Ne však dlouho, jen asi dva kilometry. Po té se noří do lesů, kterými pokračuje více méně po zbytek dne. Výhledy mne nečekají žádné, místo toho však spousta malých paloučků, u kterých vždy stojí zelená cedule se jménem zaniklé německé obce ještě z časů před druhou světovou válkou. Na každé takové ceduli je vždy jméno v Češtině a Němčině, po zaniklé obci zde však nezůstal jediný kámen na kameni a pokud ano, není ho vidět. Je až zarážející a zároveň smutné, kolik takových obcí cestou minu.

Pokračuji v cestě, která je velice mírná. Vždyť na 13km nastoupám sotva 160 metrů nahoru a 180 sejdu dolů, takže je to docela rovina. A stejně jako z chůze po rovinkách ve Skotsku mě i zde začínají neskutečně bolet spodky chodidel, přičemž se každý došlap stává bolestivějším. Aby taky ne. Dnes do toho opravdu šlapu. Doslova klušu krajinou, kilometry pálím závratným tempem a tyhle boty mají taky to nejlepší už dávno za sebou. Loni v létě už zvládly nějaké alpské stezky, na podzim jsem v nich putoval po celé Lýkijské stezce, nosil jsem je v zimě a podél hranice Česka se mnou už taky našlapaly nějakých 700km. Podrážka je sešlapaná a téměř bez vzorku, spodní část boty tak tenká, že cítím každý kámen či nerovnost terénu, jedna bota se párá a rozlamuje po straně od kotníku dolů, na druhé botě se mi odděluje pata od podrážky. Tyhle boty jsem bral na cestu s tím, že je tady dodělám. Až do Chebu byly v pohodě, ale tohle prodloužení cesty už bylo asi navíc a budu ještě hodně trpět. Aspoň že se lepší počasí a zase se dělá pěkně.

Ve dvě odpoledne už začínám mít docela hlad a taky bych si dal kafe, a tak koukám do mapy, zda někde nebude nějaký přístřešek, kde bych si sedl a pohodně se najedl. Podle map by měl být nějaký altán za Starou Knížecí Hutí. No hádám, že za půl hodiny tam dojdu, a tak se kousnu a ignurujíc bolest každého kroku šlapu po cestě dále. V půl třetí konečně míjím křižovatku, kde je několik popelnic a odporný zápach. Jen asi o 150 metrů dále je starý dřevěný altán. Opouštím silnici a mířím k němu v naději, že tam až smrad nedosáhne. Mám štěstí. Vzduch je zde čistý, a tak si zde sedám a chystám oběd. U toho si zouvám boty z noh, které dnes tak moc trpí a nechávám je odpočinout. Dokonce ani po jídle nevstávám a navzdory touze pálit 40-50km denně zde sedím a odpočívám.

V půl čtvrté se konečně donutím obout opět rozpadající se boty, sbalit si batoh a vyrazit na cestu. Ještě před tím se však vracím na smradlavou křižovatku, kde se využiju popelnic a zbaví se smetí, které tak už nemusím vláčet dále, pak se otáčím a poračuji dále v mém putování napříč osamělým tichým lesem. Blíží se pátá odpoledne a já od samého rána potkal jen jednu paní se psem, tak moc velký klid tady je. Kdo by si byl pomyslel, že na takové místo ve střední Evropě vůbec kdy narazím.

Z počátku šlapu po asfaltu, ale po takto dlouhé pauze je i to náročné. Šlapky mě okamžitě začínají bolet, každý krok neskutečně bodá, co teprve až opustím silnici a přejdu na širokou lesní cestu. To určitě ucítím každý kámen ležící na cestě. Naštěstí si rychle zvyknu, boles ustupuje a já zase řadím závratné tempo, které mne provádí hustými lesy, které tu a tam naruší malá louka. I zde míjím bezpočet zaniklých německých obcí. Opravdu smutné.

Cesta se klikatí lesy dále a jak se den blíží večeru, husté deštivé mraky nadobro mizí, trhají se a mění v bílé obláčky plující po obloze, které vévodí hřejivé slunce. Vane mírný vátr a spolu se zlatavými paprsky rychle vysušuje mokrou krajinu. Na stromech zpívají ptáci, tu a tam lesem kolem proběhne jedna nebo dvě srnky. I když jde o docela tiché a osamělé pohoří bez velkých kopců, lidí i výhledů, má něco do sebe. Tolik zvířat jako tady jsem snad nikde nepotkal.

V pět hodin míjím další zaniklou obec Nová Huť a hned za ní míjím rybník, který mne docela láká ke koupeli. Opět si však řeknu, že je na to až moc brzy a do večera se opět zapotím a zapráším, a tak bez koupele pokračuji dále, abych dnes co nejdále došel. Hned za rybníkem je další z cedulí upozorňující mne na zaniklé obce - tato nesla jméno Hraničky. Pokračuji kousek po asfatlce a pak překračuji na zpevněnou lesní cestu tvořenou dvěma dvěma asfaltovými pruhy, mezi kterými roste tráva. Vybírám si jednu stranu a po té pokračuji lesem asi hodinu, než dorazím k docela rušné silnici spojující Rozvadov a Waidhaus. Po jejím okraji však k mému překvapení vede docela široký chodník, a tak nemusím mít strach, že mě něco srazí.

Opouštím les, přecházím na dlážděnou stezku a po té jen pár kroků od silnice pokračuji. Jak už tomu tady v pohraničí bývá, i zde mne čeká benzinka a kolem té několik free shopů nabízejících Němcům výhodně prakticky cokoliv. Některé domy zde dokonce nabízí masáže, ale kdo ví, zda jde skutečně o masáže a ne nějaké asijsko-germánské čuňačinky. I když by mým bolavým chodidlům nějaká určitě bodla, docela úspěšně je ignoruji a mířím k benzince, kde se doufám slušně a důstojně vykadím. Taky si zde kupuji nějakou vodu, dvě pivka a malý kusový doutníček.

Vyřeším co potřebuji, benzinku opouštím a sedám si ven na lavičku, tady si otevírám jedno pivo a zapaluji doutníček. "Co, jaký to je?" ptá se jedna z pumpařek hulící vedlě mě cigára. "Hnusný, ale koupit si cigarety, tak beztak hulím jednu za druhou. Takhle si dám jeden dva doutníčky raz do týdne a jsem v klidu." "Odkud kam jdete?" ptá se druhá pumpařka, která mezitím přechází i z kávou za svou koleganí.

"Od Králík až kam dojdu," směju se. Obě báby má cesta trošku zajímá, a tak chvíli pokecáme. Zanedlouho jim však přijíždí tankovat další Němci, a tak se vrací ke své práci a já na svou cestu.

Přecházím přes širokou silnici a něcelý kilák pokračuji lesem po tiché klidné asfaltce. Ta mne do deseti minut přivede k mostu přes rušnou hlasitou dálnici E50. Jen pár kroků odsud je přístřešek, kde si sedám a dávám rychlou studenou večeři a druhé pivko. Mezitím mne však dohání dnes spálené kalorie a hlad se ozývá naplno, a tak se docela kvapně vybaluji plyn i vařič, plním kotlík vodou a stavím ho nahoru. U toho koukám do telefonu a počítám, kam až bych mohl dnes dojít, koukám kde jsou nějaké další útulny či přístřešky nebo zda se budu mít kde okoupat. Když pak zvednu hlavu, s překvapením zjišťuji, že voda už vře takovým způsobem, že divoce bublá a stoupá z ní pára jako kouř z ostravských komínů.

"To je mi rychlost," myslím si a okramžitě na stůl stavím pytlík s hydratovanou stravou, cuknutím ruky ho otevírám a zalévám vroucí vodou. Až teď mi dochází, že jsem si za tu krátkou dobu nenachystal ani lžíci, abych směs promíchal. Stavím tedy pytlík s horkou vodou na stůl, otáčím se k batohu a šmátrám v něm po lžíci, pytlík s horkou vodou v horní částí nad lehkou sypkou směsí jídla se však převáží a převrátí přímo na mou nohu. Okamžitě zařvy a vyskočím na obě nohy. Chvíli trvá, než mi dojde, co se vlastně stalo.

Sedám si zpátky na lavičku a rukou čistím kraťasy a shazuji z nich kousky jídla. Pak si všimnu, že to schytal u můj telefon. Okamžitě ho čistím a suším a doufám, že bude v pořádku. Celé se to seběhlo tak rychle, že jsem stále v šoku. Když pak zvednu lem kraťas, jne nevěřícně pozoruji obrovský kruh bílé kůže, která se jakoby odlepila od nohy a jen tak volně ji překrývá. Blbec ji v tu chvíli přejedu jemně rukou a aniž bych chtěl, celou ji tak stáhnu z nohy. Najendou tu sedím na lavičce, noha mě hovadsky pálí a mám na ni díru velikosti dlaně. Sakra co teď? Mám se vrátit na tu benzinku a poprosti o pomoc? Mám se pokusit dostat někam k doktorovi nebo do nemocnice? To ta má cesta Šumavou a Českým lesem teda rychle skončí. Je to vůbec tak zlé, abych potřeboval cestu přerušovat? Vždyť to nekrvácí a hluboké to taky není. Je to spíš jen taková povrchová ranka ne? Ne! Nic se končit nebude. To se určitě rychle spraví.

Sedím tady a na stole si míchám co mi z mého jídla zbylo. Další už vařit nebudu, stejně jsem před tím snědl malé balení Pringlesek. Zatímco jím a se znepokojením si prohlížím velkou díru v kůži na mé noze říkám si, jaká je to vlastně ironie. Když jsem před lety vyrážel na přechod Šumavy, hned prvního rána jsem si zvrtl kotník. Teď vyrážím na přechod Českého lesa a Šumavy a zase jsme si zranil nohu. Stále však věřím, že to bude dobré.

Po jídle vstávám a další hodinu pokračuji převážně zemědělskými lesy. Ať se mi lem kraťas nedře o poraněné místo, roluji si je nad něj a ránu nechávám vystavenou hojivým účinkům čistého vzduchu. Nechci to nijak zavazovat ani lepit, ať se to zbytečně nezapaří nebo nedře za chůze. Na noc to určitě obvážu ať se to nelepí na spacák, to jo, ale takto za chůze to chci nechat volně.

Krom toho, že mě hovadsky pálí díra ve stehnu se také opět ozývají má bolavá sešlapaná chodidla. Cítil jsem je už přes den, ale až teď to začíná být vyloženě utrpení. Aby taky ne po tom všem, co si tyhle boty zažily a když už mám dnes hranici 40km dávno za sebou. Dneska to nijak neflákám, šlapu do toho naplno a téměř klušu. Není se co divit, že má chodidla zažívají peklo.

Cestou míjím malý rybníček a taky několik potoků, které mne po takto náročném dni vyloženě lákají ke koupeli, je mi však jasné, že s tak velkou otevřenou čerstvou ránou bych do vody lézt neměl. Nezbývá než se smířit, že dnes půjdu spát smradlavý, špinavý a ulepený. Holt nemám moc na výběr.

Po hodině konečně přicházím na rozcestí Rybničná, kde je také nějaký malý přístřešek. Vzhledem k tomu, jak moc mě bolí nohy, ho jdu obhlídnout, ale u jednoho sloupku držícího střechu je obrovské mraveniště a prakticky celá stavba je oblezlá tisícovkami lesních mravenců. Ne, od těch už jsem párkrát pokousaný byl a to jich ani nebylo tolik. Tady opravdu spát nebudu. Otáčím se tedy a navzdory bolesti chodidel pokračuji dále vlhkou krajinou. Slunce mezitím slábne, vzduch se stává chladnějším a to je přesně to, co má spálená noha potřebuje a co ji dělá dobře.

Cesta dále mne vede přes lužní lesy a podmáčené louky, takže je docela jasné, že nemá cenu ze stezky sestupovat a hledat místo pro nocleh. Nejen pro všudypřítomnou vlhkost, ale také pro množství komárů, kteří se zde vyskytují a pořádají na mě hromadné nálety. Oháním se na všechny strany a odháním je od sebe, ze všeho nejvíce se však snažím chránit místo bez kůže. Slunce mezitím zapadá a obloha se na chvíli až magicky zbarví jako by hořela. Nemá to však dlohého trvání, kouzelné barvy ohně se rychl vytrácí a střídá je vybledlá růž a modř.

Je krátce po slunce západu, tma však stále ještě není. Cesta mne vede kolem další vlhké louky, nad kterou se mírně vznáší malé obláčky mlhy a přivádí mne na okraj dalšího jehličnatého lesa. Cesta však vede jen jeho okrajovou částí, a tak mám podmáčenou louky stále na dohled. Zanedlouho přicházím na opačný konec lesa. Budu-li pokračovat dále, během několik minut dorazím k další benzince u cesty nedaleko obce Železná, až tam se mi však pokračovat nechce. Chci počkat do zítřejšího rána a zajít se tam podívat, zda tam nebudou mít něco, co by mi na mou spálenou nohu pomohl, a tak si řeknu, že se porozhlénu kolem a někde tady přespím.

Vracím se do lesa a na nedaleké křižovatce zahýbám na cestu, která mě vede hlouběji a dále od vlhké louky. Stromky zde jsou však mladé a nízké a jen těžko bych zde někde pověsil tarp a hamaku. Vracím se tedy a zkouším to v hustém lese po pravé straně cesty, po které jsem přišel. Ani tady však moc nepochodím. Větve stromů jsou stále příliš nízko, a tak přecházím na opačnou stranu, kde jsou vysoké statné stromy a pověsit hamaku nebude problém. Na druhou stranu zde však budu na očích každému, kdo po lesní cestě projede nebo projde. Cesta od okraje lesa totiž není příliš daleko, a tak se zde ani já nemám pořádně kde schovat.

Scházím z cesty dolů a mířím k okraji lesa. Tady si vyberu dva stromy, rychle na ně zavěsím hamaku i tarp a pak se oblékám do věcí na spaní. Ještě než však usnu, chci si však ošetřit mou otevřenou ránu a protože s ní chodím na volno už víc jak dvě hodiny, dostanu ten blbý nápad ji vydesinfikovat jódem. Nakapu tam víc jak polovinu ampule a okamžitě se začnu svíjet bolestí. Jo, tohle byl opravdu debilní nápad!

Když to konečně přestane tak hovadsky pálit, tak stehno dookola převazuji sterilním obvazem a soukám se do spacáku. Pokouším se spát, ale moc mi to nejde. Neustále se převaluji, budím a mám pocit, že pokud to bude takto pokračovat dále, upadnu do další série paralýz a nočních můr jako tenkrát v Krušných horách, když jsem v hamace spal naposledy. Ne, takto ne! Lezu z hamaky, na zem natahuji tyvek, eva pěnu i nafukovačku a lezu zpátky do spacáku. Během pár minut usínám tvrdě jako dudek. Jo, na tom že pod sebou potřebuji tvrdou pevnou zemi něco bude.

50,1km 529↑ 684↓

Český les - Den 3. →