Poklusem klus Šumavskou subprovincí - Den 3.

Český les

2.6.2026

Tahle noc byla hrozná. Opět jsem se jen převaloval, marně usínal a zase se budil. Bloudil jsem mezi sny, spánkem a náběhy na spánkové paralýzy, kterým jsem se neustále snažil všemožně vyhnout. No prostě hrůza. Když jsem koukl na telefon a došlo mi, že už je po jedné ráno, řekl jsem si, že na tohle fakt nemám sílu ani náladu. Spát v hamace? Už nikdy více. Minimálně né v tady té. Tahle cesta mi jen ukazuje, že tahle hamaka prostě není pro mě.

Rozepínám spacák, lezu z hamaky a pod ní si natahuji tyvek, evapěnu a nafukovačku, kterou dofukuji doplna. Pak obíhám můj tarp kolem dokola, stahuji plachtu o něco níže a nakonec lezu zpátky do spacáku. Asi mi opravdu chyběla pevná země pod zády, protože co nevidět usínám tvrdým a zaslouženým spánkem a probudím se až dalšího rána. Protože však chci zkouknout nedalekou benzinku a podívat se, zda tam nebudou mít něco, co by pomohlo mé popálené noze, ze spacáku ještě nelezu. Otevírají tam až v osm a do patnácti minut jsem tam, takže si můžu ještě poležet a odpočinout. Něco mi však říká, že se mi sesunul obvaz, kterým zakrývám čerstvou popáleninu a rána se dotýká vnitřní strany spacáku, takže stejně nakonec lezu ven a ránu si prohlížím.

Rána vypadá suše, nijak nemokvá ani nehnisá, ale přesto si dávám druhé kolo čištění jódem, který ránu vypálí. Následuje chvilka utrpení a svíjení se v bolestech, ale za chvíli je zase dobře. Až pak mě napadne, že bych mohl ránu nafotit a poradit se s AI co přesně dělat a jak postupovat. Aha, hlavně nedesinfikovat, omývat čistou studenou vodou, obvázat a snažit se zamezit infikaci. Je mi však jasné, jak moc nepohodlné bude, když přesto hodím obvaz, který se bude neustále smýkat nahoru a dolů, a tak si řeknu, že to raději nechám odhalené. Stejně šlapu převážně ve stínu lesů a slunce v tyto dny taky moc nesvítí.

V sedm se konečně začínám balit a v půl osmé už pomalu vycházím na cestu. Vracím se na širokou lesní cestu vysypanou štěrkem a drobným kamením a zanedlou les opouštím. Pokračuji mezi poli, přičemž raní zvuky ruší jen šum aut míhajících se po nedaleké silnici. Netrvá dlouho a už ji vidím. Hned z kraje u cesty je malá benzínka, která právě otevírá, a tak jdu rovnou tam. Procházím si ji a koukám, jestli tady seženu něco, co by mi mohlo pomoct, ale nic lepšího než vlhčené ubrousky zde neseženu. Beru si aspoň ty, pár tribitek, dvě vody a kapučino z automatu, ať se nejdu s prázdnou ptát na záchod. Vykadit se zase jednou v sedě jako člověk by mi totiž vůbec nevadilo. Když si odbydu co potřebuji, opouštím benzinku, kde už se srocují Němci sjíždějící se zde pro levný benzín a pokračuji na druhou stranu silnice. Zde je obrovský dřevěný přístřešek, koš a několik laviček. Zde si sedám a v klidu piju kafe. Neodejdu, dokud ho nevypiju, protože tady aspoň hned můžu vyhodit kelímek do odpadkového koše a netahat se s ním dále.

Je docela chladno, takže to do sebe jen rychle kopnu a záhy vstávám a vyrážím na cestu dále. Z počátku pokračuji po okraji asfaltky, která mne během několika málo minut přivede na okraj vesničky Železná. Tou jen rychle projdu a záhy pokračuji podél plotu obrovské obory, kde se na rozlehlé louce pase obrovské stádo srn. Je docela škoda, že jsou v oboře, protože tolik pohromadě jsem jich snad nikdy neviděl. Vidět je takto v divoké přírodě by byl úplně jiný zážitek.

Pokračuji mezi rozlehlými loukami asi deset minut a protože jsem sotva vyšel a nohy si ještě nezvykly, pajdám jak Joseph Goebbels jak moc mne chodidla od spoda zase bolí. Cítím doslova každý kámen na cestě a šlapky mne od spoda pálí jako nikdy. Je to možná ještě horší než včera a já opět začínám pochybovat, zda tuhle cestu vůbec zvládnu. Jednak mám prošoupané podrážky tak, že se v těch botech nedá pořádně chodit a každý krok je neskutečným utrpením, druhak mám ve stehni díru o velikostu dlaně bez prstů, jak jsem se večer polil horkou vodou. I když šlapu docela pěknou a klidnou přírodou, je to spíše cesta plná bolesti a utrpení.

Do deseti minut se nořím do stínu zelených lesů, kterými pokračuji dále další dvě hodiny. Cesta po celou dobu docela mírně stoupá a já se jen snažím o to, aby se nohavice kraťas vůbec nedotýkala mé spáleniny. Prostě roluji nohavici nahoru, zakládám ji dovnitř a kdykoliv se povolí a začne se sesouvat k ráně, zastavuji a roluji ji zpátky. Z počátku ještě docela směšně pajdám, ale jak postupuji v před, nohy si zvykají na neustálé nárazy o tvrdou zemi a já můžu jít stále rychleji. Zastavuji se až u rozlehlého dřevěného přístřešku nedaleko vesničky Pleš. Zde si sedám na lavičku, vyzouvám si boty a chystám snídani. U toho si se znepokojením prohlížím svou ránu, která se nijak nelepší ani nehorší. Je to však jen pár hodin od popálení, takže nemůžu čekat zázraky. Vymývám ji aspoň studenou vodou a pak si dávám pořádnou snídani, než vyrazím dále.

Posnídám a chvíli si zde posedím, nakonec se však přeci jen obouvám a vyrážím na cestu dále. První krok jsou hodně bolestivé a potřebuji čas, než si nohy na chůzi opět zvyknout. Každý došlap neskutečně bolí a já mám zase co dělat, abych vůbec udělal krok dále. Ani přesto však nezastavuji a snažím se kvapným tempem pokračovat dále. Nemůžu si dovolit flákat se. Na přechod celého Českého lesa a Šumavy mám jen omezený čas, protože už za pár dní začínám zase pracovat v Tyrolsku.

Během pár minut opouštím les a zase kousek šlapu po cestě lemované stromy uprostřed horských luk. I když jsem na horském hřebeni, vůbec si tak nepřipadám. Je to spíše taková zvlněná louka uprostřed kopcovité krajiny obklopené lesy a v jejím středu malá vesnička Pleš. Tou rychle projdu, odolám pokušení sednout si na Kofolu v místní restauraci a jen jako nemrtvý propajdám dále. Za vsí mne zase čekají otevřené louky a o kus dál další z mnoha zaniklých obcí Rabov. Je až zarážející, kolik jich tady všude je. V Krušných horách jich taky pár bylo, ale tady ty zaniklé vesnice potkávám prakticky neustále několikrát denně.

Jsem v Českém lese, a tak loukami nešlapu dlouho. Do půl hodinky mne opět objímá hustý hvozd, kterým pokračuji dále. Zanedloho se dostaví cesta klesající dolů, což je pro mé přetížené nohy docela změna a chvilku trvá, než si zvyknou na změnu terénu. Dokonce si k vůli bolesti na chvíli sedám v přístřešku, který cestou míjím, ale po té, co vstanu, je to ještě horší, a tak docela opatrně s výrazem mučedníka ve tváři šlapu dolů a neustále se ptám sám sebe, zda mi to za to utrpení vůbec stojí. Ukončít cestu mne však nenapadne ani jednou.

Po dvou hodinách chůze lesem scházím na široké asfaltce táhnoucí se údolím. Zatímco po pravé straně mám stále hluboké lesy, po levici se mi naopak otevírají pěkné výhledy tohoto dne - mírně zvlněné zelené louky a za nimi zalesněné kopce. To vše zvýrazňuje dokonale modrá obloha, na které se jako ovce prohánějí bílé obláčky. Tohle je nádhera lahodící mému oku.

Pokračuji po okraji silnice, kochám se těmi panoramaty a zanedlouho mi dochází jedna nemilá věc. Je po poledni, slunce je vysoko na obloze a i když si to úplně neuvědomuji, docela peče. Kráčím krajinou bez lesa a má čerstvá spálenina dostává zásaha paprsky v plné palbě. Není to vůbec příjemné. Rána docela rychle začíná nezdravě pálit, vysychat, praskat a tvoří se na ni tenké potůčky tekutiny nažloutlé barvy. Docela rychle mne však napadá, že mám bílý klobouček s UV ochranou. Na tom kloboučku je taková ta šňůrka, co se utahuje pod bradou, tak ho přes ránou překládám tak, aby se rány nedotýkal a provázek utahuji kolem stehna. Není to kdoví co a úplně dobře to nedrží, ale nějakou ochranu mi to zatím poskytne.

Takto po cestě pajdám asi dvacet minut, načež les i po pravé straně ustupuje a stromy střídají domy. Jsem na okraji obce Rybnik, kterou pokračuji dále, dokud nedorazím k prostornému dřevěnému přístřešku v jeho centru. Hned si zde sedám, protože už je dávno po poledni a já mám docela hlad. Protože je však všude kolem čerstvě posekaná tráva, hned začínám soplit a pšíkat, takže si okamžitě beru prášek proti alergii. Pak vybaluji vařič a chystám si oběd a kávu. Zatímco voda vaří, já si se znepokojením prohlížím svou ránu a opjet ji pořádně vyplachuji vodou.

Dnes si vařím kebab od real turmat a moc si na něm pochutnám. Po jídle se mi však absolutně nechce vstávat. Vím, jaké utrpení mne čeká, sotva jen vyjdu na cestu. Proto tady ještě asi půl hodiny jen tak sedím a koukám do telefonu. Až když kolem projde nějaká děvčina s velkým batohem šlapající Českým lesem v opačném směru, řeknu si, že bych měl taky jít. Balím se tedy, beru batoh na záda a vyrážím. Jen co vyjdu hned trpím a tentokrát to jen tak neustane. Ta bolest chodidel je naprosto šílená. Něco takového jsem jaktěživ nezažil.

Pokračuji dále vesnicí a zanedlouho přicházím k veliké restauraci Rybnik, která má dokonce otevřeno. Škoda, tohle vědět, zajdu si na jídlo sem a podpořím aspoň místní podnik, kam beztak krom pár místních moc lidí nechodí. Vždyť ta holka s tím velkým batohem byla první člověk, kterého jsem zde dneska potkal.

Pokračuji ještě kus vesnicí a za pár minut ji opouštím, stále však pokračuji po asfaltu. Přecházím potok Radbuza a podmáčené louky a vřesovište kolem něj a pak se zase nořím do lesa, kterým pokračuji asi čtřicet minut stále vzhůru. Pak les náhle končí a já se ocitám ve světě horských luk kolem Závisti. Opravdu moc se mi zde líbí. Snad poprvé si v Českém lese připadám jako někde na horách.

Opouštím les a pokračuji po zelené louce. Stezka však není úplně dobře vidět, a tak zde chvíli zmateně stojím a rozhlížím se. Jedné co můžu je sledovat lehce vyšlapanou stopu slehlé trávy. Jen si tedy v mapě zkontroluji, zda stopa drží směr a až po té odbočuji a sleduji ji, doku se nespojí s další širokou zemědělskou cestou křižující louku. Takto přicházím k malé vesničce Závist, kteoru však jen rychle projdu a bez dalšího zdržování se začínám stoupat lesy vzhůru. Z počátku ještě šlapu po asfaltce, která stoupá jen velice mírně. Tu pak však náhle opouštím a stoupám lesem strmě vzhůru až na rozcestí Liščí domky. I když jsem docela před chvílí jedl, okamžitě se ozývá žaludek, ale ignoruji to. Nemůžu pořád někde sedět a žrát.

Přicházím na rozcestí Liščí domky, kde zjišťuji, že jde o další zaniklou obec. Jen o půl kiláku dále se nachází další. Člověka až mrazí z toho, kolik tady dříve stávalo vesnic, které pro bezbřehou nenávist v rámci jednoho živočišného druhu zanikly a nakonec si je úplně vzala příroda. Nebýt tady všude cedule upozorňující na ty dávné obce, člověka ani nenapadne, že zde kdy co stálo.

Cesta pokračuji lesy dále po hřebeni a jen velice mírně stoupá. O kousek dále potkávám chapíka, který se traktorem snaží odtáhnout několik stromů. Jen kus za ním mne stezka vede kolem posedu umístěného na stromě, který pravděpodobně zasáhl blesk nebo zlomil vítr a během pádu se zaklínil o protější strom. Docela nebezpečné, myslím si a rychle pod tím podbíhám, aby to na mě snad nespadlo. Až s pořádným odstupem na opačné straně se zastavuji a fotím si to. Pak se však otáčím a pokračuji dále. Kolem nemám nic než les a jediný pěkný výhled do krajiny, který by se mi snad mohl dostat, nabízí pravděpodobně zřícenina hradu Starý Hernštejn na stejnojmenném vrcholu jen o dva půl kilometru dále. Bude to sice mírná zacházka převážně do kopce, ale stejně si řeknu, že aspoň tam si vyjdu ať z té cesty mám taky něco jiného než bloudění nekonečnými lesy.

Asi půl hodiny pokračuji dále po lesní stezce, až dorazím na rozcestí pod hradem. Zde po dlouhé době zase jednou potkávám dva lidi - je to starší pár a k mému překvapení jsou zde s koly, které se hodí spíše do města než do přírody. Pravděpodobně si vyšlápli na hrad, odkud se ke svým šlapadlům právě vrací. Jen mě pozdraví, nasednou a sjíždí opatrně z kopce dolů. Já zatím zahýbám doprava a začínám stoupat vzhůru. Jako na každém výstupu, který budu muset sejít stejnou cestou, se mi i nyní míhají hlavou myšlenky na to, že tady někde schovám batoh a půjdu bez něj, ale nakonec to zvládnu i s batohem na zádech až nahoru. Zde je malá kamenná věž, na kterou se dá vystoupat po schodech. Nic nečekám. Odkládám batoh u vstupu a vybíhám po schodech nahoru. Výhled odsud je nádherný. Neskutečné, Českým lesem šlapu už třetí den a teprve dnes - na samotném závěru cesty tímto osamnělým pohořím, to začíná stát za to a já si připadám skutečně jako někde na horách.

• 

• 

• 

Zatímco na jedné straně výhledu brání stromy vyšší než věž, na které stojím, na opačné straně se mi otevírá nádherný výhled na zaoblených zalesněných kopců a mozajky zelených luk a políček mezi jimi. Nad tím vším se rozprostírá až pastelově modrá obloha, kterou kontrastují bílá obloka plující z Čech do Bavorska. Prostě nádhera. Jak se mi v posledních letech stává stále častěji, ani nyní odsud nikam nepospíchám, ale naopak zde stojím, koukám do krajiny a kochám se tou jedinečnou nádherou, které se mi zde dostává. Prostě ráj.

Postojím si zde pár minut, udělám několik fotek a po schodech se vracím dolů. Spodní patro rozhledny tvoří velká ocelová mříž, pod kterou je to ještě tak metr dolů. Až teď si všimnu dvou trekových hůlek, které leží tam dole. Okamžitě mi dochází, co se tady stalo. Někdo si je chtěl odložit a nespočítal si, jak velké jsou díry ve čtvercové mříži, která zde slouží jako podlaha. Prostě je tady opřel o zeď a ony propadly dolů. Přijde mi to docela úsměvné.

Zvedám se opatrně scházím od rozhledny zpět k rozcestí, kde jsem potkal ty dve neznámé cyklisty. Cesta mne vede dále hřebenovými lesy, chvíli stoupá, pak zase klesá. Několkrát mám možnost opustit cesty a vystoupat na některý z vrcholků jen kousek nade mnou, ale to si nemůžu dovolit. Zatímco severní hranice Čech byla o nekonečném toulání a mnohdy i kilometry dlouhých zacházkách, abych něco viděl, Český les a Šumavu musím brát naopak opravdu hopem. Chci je celé přejít a u toho také poznat, vymetat každý vrcholek cestou si zde však nemůžu dovolit. Za celou dobu nepotkám jedinou živou bytost, co však potkám zcela nečekaně tak to je divočák. Dosud to tady byly samí jeleni a srnky, divočáka však potkávám v Českém lese poprvé - není se však co divit, když šlapu bukovým lesem.

Krátce po páté odpoledne přicházím k přístřešku na rozcestí Pod Haltravou a protože už mě z prošoupaných bot šíleně bolí nohy, opět si zde sedám, vyzouvám se a odpočívám. Začíná mi být jasné, že tímhle tempem nikam daleko nedojdu a že tímhle tempem dojít až na opačnou stranu Šumav nezvládnu. Možná nebude na to to nějak dopajdat do Železné Rudy a když to nebude lepší a nepůjde to dále, tak to zde prostě a jednoduše ukončit. To se mi však nechce, a tak přemýšlím, jak to udělat, abych tolik netrpěl a zvládal opět bez problémů chodit. Mezitím si vybaluji vaření a z posledního zbytku vody si připravuji večeři. Za celý den jsem nenarazil na potok či pramen a vypadá to, že dokud se budu držet červeně značené stezky, tak se to nemění.

Než se mi tedy dodělá jídlo, otevírám mapy a plánuji kudy a jak dále. Nakonec mi z toho vychází, že pokud opustím červeně značenou stezku a místo té se vydám po žluté, záhy mne čeká pěkná hřebenovka, odkud by měl být i výhled. Když pak půjdu po žluté dále, měl bych míjet nějaké potoky, kde bude voda. Když ani to ne, budu pokračovat až do Babylonu, kde by měl být nějaký obchod. Třeba tam krom vody vyřeším také dobrou sladkou snídani a něco, čím si vyložím boty. Jen teda doufám, že takto neminu Vagabundy na cestách, kteří právě šlapou od Šumavy a dle jeji instagramu jsou jen nedaleko odsud. Vždyť právě setkání s nimi byly jedním z důvodů prodloužení mé trasy.

Voda zavaří a já si opatrně zalévám jídlo. Nepotřebuji si spálit ještě druhou nohu. Než sušená strava nasaje tekutinu, dostávám docela dobrý nápad, jak pomoci mým nohám od bolesti. Trpí tolik přece proto, že mám extrémně sešlapanou podrážku - nebo si to aspoň myslím. Co když teda stačí podrážku jen něčím zpevnit a vystužit? Já přece jednu takovou mám. Od mé cesty tureckou Lýkií s sebou přece nosím boty proti mořským ježkům, což jsou vlasntě jen takové tenké kotníkové ponožky s gumovou podrážkou. Co když si je obleču a na to si obuji boty? Půjde to? Hned to zkouším. Vybaluji batoh, hledám své cestovní bačkůrky a natahuji je na nohy. Na ty se pak pokouším natáhnout své Altry, ale moc to nejde. Prvně je pořádně povolit tkaničky. Zkouším v tom udělat pár kroků a světe div se, ono to možná i bude fungovat. Než však vyrazím na cestu dále, ještě si boty sundávám a dávám svým hobitím nohám pořádně odpočinout. Sundávám si tedy boty a vychutnávám si skvělé jídlo. Teprve o hodinu později chci vyjít na cestu dále, objevuje se však další problém. Můj vařič se zasekl a nejde z nové kartuše odšroubovat. Kupoval jsem ji tepvě tři dny zpátky v Chebu a do dnešního dne s ní pořádně nevařil, protože prvního dne mi ještě stačil zbytek plynu z předchozí cesty. Co jsem však přešel na tuhle kartuši, mám pocit, že je vadná. Než jsem se vařičem dostal přes první vruty, musel jsem lehce tlačit. Pak už se šroubovala snadno. S každým rozebíráním se však odšroubovala služitěji a složitěji. Možná bych ji ještě nějak rozšroubovat zvládl, bojím se však, že pak už ji s vařičem nespojím. Něco podobného se mi stalo minulý rok během poslendího dne na Lýkijské stezce, kdy jsem s sebou už neměl žádné jídlo, které by prvně nepotřebovalo uvařit a byl jsem docela nahraný. Celý den jsem pak scházel do vesnic a snažil se najít obchod. Až k večeru se mi podařilo někde dostat polévku a až v závěru dne jsem narazil na obchůdek, kde měli aspoň Chipsy. Ten den byl hodně hladový, byl to však stále poslední den na mé cestě. Já mám před sebou ještě minimálně čtyři dny cesty však. Nepotřebuji se dostat do situace, kdy si nebudu mít jak uvařit.

Co teď? Chvíli přemýšlím, zda to riskovat a doufat, že vařič ještě zítra složím, ale nakonec si řeknu, že to raději vůbec rozebírat nebudu. Prostě budu nosi kartuši sešroubovanou takto dohromady s vařičem, budu s ní zacházet velice opatrně a doufat, že se nic neposere. Balím si věci a vařič i s kartuší dávám nastojatu do boční kapsy. Aby se ventil nezasekl někde o strom a neotevřel, přetahuji přes nějk malý červený obal, ve kterém jinak běžně nosím věci jako špagát, malou lepící pásku, zicherky, šití a tak podobně, kdybych něco potřeboval opravit. Co jde, to dávám do lékárníčky a zbytek do kapsy bederáku. S takto zajištěným vařičem se pak vydám na cestu lesem. Setkání s dalším velkým divočákem na sebe nedává dlouho čekat.

Dále pokračuji ještě kus po červeně značené stezce, která společně se žlutou prochází dále po obvodu kamenitého skalnatého svahu. Pak se však červená a žlutá rozdělují a já dávám rudé na nějakou dobu sbohem. Místo toho sleduji žluté značky a stoupám na docela nezalesněný hřeben, odkud se mi dostává dalších výhledů na zvlněnou krajinu západních čech plnou luk, lesů a polí, mezi kterými je tu a tam položené nějaká vesnice a mezitím vším Domažlice v dáli. Největším překvapením jsou ovšem prní pohlady na Šumavu, kterou můžu pozorvat během sestupu z Českého lesa. Wow, musím říct, že jsem nečekal, že jde o tak obrovské hory a to už jsem tam jendo byl. V mých vzpomínkách mám spíše cestu loukami na několikdenní trasa mezi dvěma hřebeny. Odsud však vypadají docela velkolepě.

Scházím z hřebene, vodu sjem však stále nenašel. Je tedy jasné, že se na červenou vracet nebudu a budu se naopak snažit přiblížit nakteré vsi v údolí. Během sestupu se přede mnou neznámo jak objevuje nějaká žena, která putuje stejným směrem. Neustále se však ohlíží a pospíchá, jako by si myslela, že ji pronásleduji. To pravdu vypadám tak hrozně? Vždyť jsem jen trošku zarostlý.

Pokračuji v mém putování a cesta mne přivádí k pomníku chodského básníka a spisovatele Jindřicha Baara. Pomník v nadživotní velikosti se tyčí v zákrutě u hlavní cesty, po které pak kousek pokračuji dále. Záhy mi však dochází, že jdu asi špatně, a tak se vracím a hledám zeleně značenou stezku vedoucí do vesničky Pec. Hned ji vidím, stačilo se jen lépe rozhlédnout a všimnou si rozcestníku. Přelézám tedy svodidla a sbíhám na stezku, která mne vede řídkým lesem, který nijak nebrání dalším výhledům. Musím říct, že závěr mé cesty Českým lesem se mi opravdu moc líbí.

Pokračuji lesem stále níže, když tu najendou pode mnou vidím potok. Scházím k němu, plním si lahve vodou a z jedné okamžitě přes filtr piju dokonale stuednou vodu. Docela rychle mi dochází, jak moc potřebuji kopel, jak moc jsem se za poslední dva dny spotil a jak moc dnes lepím. Docela ochotně si odkládám batoh, beru dvě lahve vody a k nim jeden cestovní bidet a takový ten modrý vršek od rajecky, pak pokračuji o kus dále a hledám si místo, kde bych se osprchoval. K tomu nakonec dokonale poslouží pařez, na který se můžu postavit boso bez bot i ponožek.

Lezu na pařez, trošku se ošplíchnu vodou - bidetem podpaží a všude tam dole, víčko rajecky nakopak poslouží jako hlavice sprchy od shora. Pak vytahuji malý šampón a pořádně se namydlím. Vše pak smyju pořádným proudem vody a až posléze se oblékáma vracím k potoku, kde si opět plním lahve vodou. Beru batoh na záda, po úzké stezce kličkuji na širokou lesní cestu a po té pak pokračuji. Netrvá dlouho a náhle začíná pršet. Z počátku je to jen takový lehký déšť, pro který ani nevidím důvod zastavovat a nasazovat pláštěnku, když však dorazím do Pece, přižene se pořádný liják. Okamžitě zastavuji, nasazuji pláštěnku a pokračuji na opačný konec vesnice. Naž tam však dojdu, je opět po dešti.

Opouštím obec a pokračuji k přístřešku, který jsem si vyhlédl v mapě. Je odsud jen asi dva kilometry, takže docela kousek. Takto na večer se to však zdá jako nekonečná cesta. Chvíli pokračuji lesem, pak zase přes zvlněné louky umístěné mezi kopci. Na to, kolik je hodin, je docela tma, zdá se mi. Aby taky ne. Sotva zalezu do dalšího lesa, slyším hřmění a během chvilky se přižene neskutečná průtž mračen. Všude kolem se neskutečně blízká a z nebe tečou doslova vodopády vody, cesta se docela rychle mění v horský potok a všude kolem se tvoří kaluže, zatímco lesní půda se téměř okamžitě mění v bláto. Jsem docela rád, když dorazím k podlouhlému dřevěnému přístřešku u cesty.

Jdu dovnitř, sedám si na lavičku, která je i se stolem napevně přidělaná k zemi a sundávám si pláštěnku. Přístřešek je dlouhý, úzký a stěna je pouze na zúžených stranách. Zbytek přístřešku je bez zdi. Z jedné strany fouká a voda cáká až pod stůl. Z druhé strany voda naopak kape na okraj přístřešku, vůbec se mi však nechce hledat místo na spaní v rozbahněném lese. Pravda, mohl bych se pověsit do hamaky vysoko nad zemí, ale to se mi po probdělých nocích plných nočních můr a paralýz nechde. Nakonec se vracím do svých dětských let a pomocí tarpu si zde dělám malý bunkr. Plachtu přehazji přes stůl, ze strany, ze které fouká, si dělám střecho zástěnu a pomocí kolíků spodní stranu připevňují k zemi. Pak tarp napínám přes stůl, kotvící lanka přes druhou lavičku a snažím se je zatlouct do země. Pod stůl si pak natahuji tyvek, evapěnu i nafukovačku a schovávám veškeré věci. Dokud bude foukat z téhle strany, jsem proti dešti chráněný. Pokud se vítr otočí, přesunu se mnohem blíže plachtě.

Zabere to víc času, než jsem čekal, ale mám hotovo. Oblékám si tričko na spaní, nohama zalézám do spacáku a pak se chci protáhnout mezi stolem a lavičkou do svého úkrytu. Sotva se však začnu soukat pod stůl, zaseknu se o zadek. nakonec ho tam procpu, ale další překážkou jsem žebra. Najednou mám pocit, že jsem se tady úplně zaseknul a nehnu se nahoru ani dolů. No ještě abys volal hasiče ty vole. V tomhle dešti jsou určitě lidé, kteří jejich pomoc potřebují mnohem více. Pořádně se zapřu a lezu ven. Pak si zdrceně sedám na lavičku. Tolik práce a teď abych to boural a šel fakt hledat místo na spaní někam do lesa. Vůbec se mi nechce.

"A nepůjde to třeba podlézt pod tou lavičkou?" ptám se najendou sám sebe. Koukám pod sebe a co nevidím. Pod lavičkou je mnohem větší otvor než mezi ní a stolem. Spacák sundávám z noh, hážu ho pod stůl a okamžitě se vrhám na částeně mokrou a částečně špinavou zemi a rychle se plazím do krytu. Pár sekund a bez problému jsem tam. Je tu sice těsno, ale na to abych se nasoukal do spacáku je tady místa dost. Lezu do něj, zacpávám si uši pomocí špuntů a chumlám se v teple. Netrvá dlouho a usínám trvdým zaslouženým spánkem.

39,5km 928↑ 919↓

Všerubská vrchovina →